28 Cdo 1890/2026

Plný text

28 Cdo 1890/2026-264 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Tomáše Pirka a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 150 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 196/2025, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2026, č. j. 28 Co 421/2025-242, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2025, č. j. 4 C 196/2025-209, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 150 000 000 Kč (výrok I rozsudku soudu prvního stupně), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II rozsudku soudu prvního stupně).

2. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že žalobce je právním nástupcem oprávněné osoby E. B. a že mu za pozemky nevydané na základě označených rozhodnutí pozemkového úřadu náleží náhrada podle zákona o půdě. Žalobce vyzval žalovanou k poskytnutí peněžité náhrady ve výši 150 000 000 Kč podáním doručeným dne 19. 5. 2025. Jelikož v době rozhodování soudu prvního stupně neuplynula tříletá lhůta stanovená v § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), pokládal soud prvního stupně uplatněnou pohledávku za dosud nesplatnou a žalobu zamítl pro předčasnost. Dokazování směřující k ocenění nevydaných pozemků a ke stanovení výše náhrady proto neprováděl.

3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2026, č. j. 28 Co 421/2025-242, nepřipustil změnu žalobního návrhu ze dne 3. 3. 2026 (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

4. Žalobce v průběhu odvolacího řízení podáními ze dnů 3. 3. 2026 a 11. 3. 2026 navrhl změnu žaloby tak, aby bylo určeno, že výše jeho restitučního nároku za nevydané pozemky podle § 11a zákona o půdě činí 7 435 845,90 Kč a že výše peněžité náhrady, kterou je žalovaná povinna vyplatit ve lhůtě stanovené v § 16 odst. 1 zákona o půdě činí 150 000 000 Kč. Odvolací soud posoudil změněný návrh jako uplatnění nového nároku spojeného s novými skutečnostmi, jež § 216 odst. 2 o. s. ř. v odvolacím řízení nepřipouští. Ve vztahu k původní žalobě se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o dosavadní nesplatnosti pohledávky.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předestřel otázku, zda změna žaloby ze žaloby na plnění na žalobu na určení rozsahu téhož restitučního nároku a z něj odvozené peněžité náhrady představuje nový nárok ve smyslu § 216 odst. 2 o. s. ř. Namítal, že změnou žaloby neuplatnil nový nárok, neboť žaloba na plnění i změněný určovací návrh vycházejí z týchž restitučních rozhodnutí, týkají se týchž nevydaných pozemků, téhož tvrzeného nesprávného ocenění a týchž důkazních prostředků. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 753/97, uveřejněný pod č. 56/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 683/2004, a ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2021.

6. Druhou dovolací otázku dovolatel formuluje tak, zda má naléhavý právní zájem na určení rozsahu restitučního nároku a výše peněžité náhrady tehdy, je-li žaloba na plnění podle právního názoru soudů předčasná, avšak žalovaná již nyní odmítá správné ocenění restitučního nároku a deklaruje, že bez soudního rozhodnutí v požadované výši plnit nebude. Napadený rozsudek je dle mínění dovolatele v rozporu s ústavněprávními požadavky formulovanými v nálezu Ústavního sodu ze dne 11. 78. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14 a je zatíženo nepřípustným formalismem a zasahuje do práva žalobce na soudních ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

7. Dovolatel rovněž zpochybňuje závěr odvolacího soudu o předčasnosti žaloby na plnění a formuluje otázku, zda nárok podle § 16 odst. 1 zákona o půdě zůstává před uplynutím tříleté lhůty nesplatný i tehdy, jestliže žalovaná předem výslovně odmítne poskytnout náhradu v žalobcem požadované výši. Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí.

9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Přípustnost dovolání nemůže založit dovolatelem předestřená otázka splatnosti peněžité náhrady podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. Nejvyšší soud již v rozsudcích ze dne 6. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 464/2025, a ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 967/2025, vyložil, že ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, ukládající žalované poskytnout oprávněné osobě peněžitou náhradu do tří let po převzetí písemné výzvy, je ustanovením hmotněprávním, od něhož se odvíjí okamžik splatnosti dluhu. Dokud uvedená lhůta neuplyne, není pohledávka na poskytnutí peněžité náhrady splatná, pročež žalobě o její zaplacení nelze vyhovět.

12. Byla-li písemná výzva žalobce k poskytnutí peněžité náhrady žalované doručena dne 19. 5. 2025, neuplynula do vyhlášení napadeného rozsudku dne 15. 4. 2026 tříletá lhůta podle § 16 odst. 1 zákona o půdě, a uplatněná pohledávka tudíž v době rozhodování odvolacího soudu nebyla splatná. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, že žalovaná před uplynutím této lhůty odmítla žalobcem prosazovaný způsob ocenění restitučního nároku, neboť takové stanovisko nemá vliv na zákonem stanovený okamžik splatnosti peněžité náhrady. Právní posouzení odvolacího soudu je proto s citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu souladné.

13. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem formulovaná otázka existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud změnu žaloby nepřipustil proto, že změněný určovací návrh posoudil jako nový nárok, který nelze podle § 216 odst. 2 o. s. ř. uplatnit v odvolacím řízení; nedostatek naléhavého právního zájmu důvodem jeho rozhodnutí nebyl. Dovolatel se tudíž uvedenou otázkou míjí s právním posouzením, na němž napadené rozhodnutí spočívá, pročež tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

14. Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelem předestřená otázka, zda změna žaloby na plnění v žalobu určovací představuje nový nárok ve smyslu § 216 odst. 2 o. s. ř., vycházejí-li původní i změněný návrh ze skutkově souvisejícího základu. Při jejím posouzení se totiž odvolací soud neodchýlil od níže citované judikatury Nejvyššího soudu.

15. Podle § 95 odst. 1 o. s. ř. žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo.

16. Podle § 95 odst. 2 o. s. ř. soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.

17. Ustanovení § 95 o. s. ř. se přiměřeně uplatní rovněž v odvolacím řízení (§ 211 o. s. ř.), v němž současně nelze uplatnit nový nárok (§ 216 odst. 2 o. s. ř.).

18. K posuzovaní návrhu na změnu žaloby srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16, uveřejněné pod číslem 394/2016 Sb., v němž Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého považuje za ústavně souladný toliko takový výklad občanského soudního řádu, podle něhož odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. (byť formálně nezrušeným) a je oprávněn, resp. v případě uplatnění relevantní námitky [§ 205 odst. 2 písm. c), g) o. s. ř.] povinen, rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat. Účastník řízení má ostatně možnost postupovat v intencích ustanovení § 95 o. s. ř. i v odvolacím řízení, neboť systém neúplné apelace brání pouze tomu, aby mohl být v odvolacím řízení uplatněn nový nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve uplatněným nárokem. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2502/2000) „změnit žalobu může žalobce za podmínek uvedených v ustanovení § 95 o. s. ř. také za odvolacího řízení (srov. § 211 o. s. ř.), ledaže by změnou žaloby uplatňoval nový nárok, tj. nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve (původně) uplatněným nárokem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998 sp. zn. 2 Cdon 753/97, uveřejněný pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).

19. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2175/2005, převzal závěr Ústavního soudu z usnesení ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 179/2000, že "institut souhlasu soudu se změnou návrhu je veden zásadou hospodárnosti řízení; soud proto změnu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V případě nesouhlasu se změnou žaloby je pak na místě podání žaloby nové".

20. V nyní projednávané věci soud prvního stupně zamítl žalobu výlučně proto, že uplatněná pohledávka dosud nebyla splatná. Neprováděl proto dokazování směřující ke zjištění existence, rozsahu restitučního nároku žalobce ani výše peněžité náhrady. Nezabýval se zejména oceněním jednotlivých nevydaných pozemků, jejich povahou ke dni přechodu na stát, rozsahem případného dosavadního uspokojení restitučního nároku ani dalšími okolnostmi rozhodnými pro stanovení peněžité náhrady.

21. Výsledky dosavadního řízení tudíž ve smyslu § 95 odst. 2 o. s. ř. neposkytovaly skutkový podklad potřebný k projednání a rozhodnutí změněného určovacího návrhu. Na uvedeném závěru nic nemění, že žalobce v řízení před soudem prvního stupně předložil znalecké posudky, případně jejich provedení navrhl. Těmito listinami nebylo provedeno dokazování a jejich obsah se nestal součástí skutkových zjištění, z nichž soud prvního stupně při rozhodování vycházel.

22. I kdyby tedy bylo dovolateli přisvědčeno, že změněný určovací návrh vycházel z téhož skutkového základu jako původní žaloba a nepředstavoval nový nárok ve smyslu § 216 odst. 2 o. s. ř., nemohlo by to vést k jinému rozhodnutí o navržené změně žaloby. Jejímu připuštění totiž bránilo již to, že výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (§ 95 odst. 2 o. s. ř.).

23. Dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 753/97, uveřejněný pod č. 56/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na projednávanou věc nedopadá. Zabýval se vymezením nového nároku ve smyslu § 216 odst. 2 o. s. ř. z hlediska jeho skutkové souvislosti s původně uplatněným nárokem, nikoli však otázkou, zda výsledky dosavadního řízení mohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu ve smyslu § 95 odst. 2 o. s. ř.

24. Přiléhavé nejsou ani dovolatelovy odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 683/2004, a ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2021. V prvním z nich šlo o nahrazení požadavku na zaplacení úroku z prodlení požadavkem na zaplacení poplatku z prodlení, tedy o změnu druhu ze zákona plynoucího příslušenství téže pohledávky. Ve druhém případě žalobkyně v odvolacím řízení rozšířily žalobu o úroky z prodlení jako příslušenství původně uplatněných nároků. Uvedená rozhodnutí se nezabývala procesní situací, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu pro předčasnost, aniž provedl dokazování o rozsahu a výši uplatněného nároku, a žalobce následně v odvolacím řízení uplatnil určovací návrh, jehož projednání by provedení takového dokazování vyžadovalo.

25. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při řešení dovolatelem předestřené otázky neodchýlil od citované judikatury Nejvyššího soudu.

26. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

27. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

28. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná měla v dovolacím řízení plný úspěch a náleží jí paušální náhrada hotových výdajů za písemné vyjádření k dovolání ve výši 450 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 26. 8. 2026 Mgr. Petr Kraus předseda senátu