28 Cdo 1996/2003

Rubrum

28 Cdo 1996/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobce P. H., zastoupeného advokátem, proti žalované M. Ch., zastoupené advokátkou, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 30/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2003, č. j. 13 Co 132/2003-124, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované, k rukám její právní zástupkyně, na nákladech řízení o dovolání částku 1.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2003 výše uvedeného č. j. byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 9. 2002, č. j. 19 C 30/2001-87, kterým byla zamítnuta žaloba na vyklizení pracovny sestávající ze dvou místností o podlahové ploše 50 m2 a 42 m2, situované v přízemí dvorního křídla domu č.p. 112 v P., s předáním vyklizených prostor žalobci. Soudy obou stupňů přiznaly žalované vůči žalobci náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že žalovaná užívá nebytový prostor bez právního titulu. Nižší instance si totiž nevyžádaly originál nájemní smlouvy ani jeho úředně ověřenou kopii. Své pochybnosti o pravosti listiny vyjádřil žalobce i u jednání odvolacího soudu; ten však neprovedl řádně důkaz o vzniku nájemního práva a „vyřadil tak rozsudek soudu prvního stupně z možnosti věcného přezkoumání“. Ani návrhy žalobce na opravy protokolů z jednání obou instancí nebyly podle dovolatele vzaty v úvahu. Žalobce dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (§ 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu - dále „o. s. ř.“) a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná tvrdila ve vyjádření k dovolání, že jeho znění neobsahuje námitky podstatné pro hmotněprávní posouzení věci a navrhla odmítnutí dovolání, případně jeho zamítnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Při dalším přezkumu se však musel zabývat především přípustností dovolání. Vzhledem ke shodě rozsudků obou nižších instancí nepřipadala v úvahu přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Pokud jde o přípustnost podle písm. b/ téhož ustanovení, pak odvolací soud usnesením ze dne 15. 10. 2001 již dříve zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 7. 2001, jímž bylo žalobě vyhověno; šlo však o zrušení rozsudku, vydaného pro fikci uznání nároku (§ 114a odst. 5 o. s. ř.), a odvolací soud zjistil, že žalovaná podala k výzvě soudu prvního stupně písemné vyjádření takřka měsíc před vydáním rozsudku. Takový procesní důvod kasace zjevně nepatří mezi ty, které má na mysli § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., hovoří-li o jiném rozhodnutí soudu prvního stupně než dřívějším v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu; musí tu jít o vázanost nikoli procesním, ale hmotněprávním názorem, mířícím k meritornímu posouzení věci (srov. komentář k posledně citovanému ustanovení in Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck 2001, 5. vydání, str. 983). Jako možný důvod přípustnosti dovolání tedy zůstal zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, jak jej požaduje ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. Zde nutno zdůraznit, že přezkumné pravomoci dovolacího soudu jsou samotnou povahou právní úpravy dovolání jako mimořádného opravného prostředku omezeny v tom směru, že dovolací soud neprovádí dokazování ve věci samé (§ 243a odst. 2 o. s. ř.) a nemůže tedy zasáhnout do skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. V rámci přezkumu oprávněnosti dvou ze tří uplatnitelných dovolacích důvodů sice dovolací soud může v omezené míře posoudit procesní postup ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, odst. 3), tyto varianty dovolacích důvodů však nejsou (viz zejména návětí § 241a odst. 3 o. s. ř.) relevantní ve vztahu k dovolání žalobce v této věci. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. je totiž svým zákonným vymezením úzce svázána pouze s dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. s tvrzením, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Takové nesprávné právní posouzení věci předpokládá i nesprávné řešení pro věc určující právní otázky, jak je upravuje konkretizace přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, obsažená v § 237 odst. 3 o. s. ř. Interpretace prvních dvou alternativ přípustnosti dovolání v § 237 odst. 3 o. s. ř. (absence judikatury odvolacího soudu k právní otázce, kontradikce judikatury k takové otázce mezi nižšími soudy či senáty dovolacího soudu) připouští, aby dovolatel označil i procesní otázku, je-li významná pro výsledek řízení (viz např. Winterová a kolektiv: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, Linde, Praha 2003, str. 537). V dovolání žalobce však nejsou namítány procesní otázky, které by navozovaly judikatorní problém; dovolatel vytýká nižším soudům nesprávný postup v důkazní fázi řízení. Zbylou možností pro dovolatele, jak navodit přípustnost dovolání, tedy zůstalo řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 in fine o. s. ř.). Žalobce ovšem v dovolání neoznačil žádnou hmotněprávní otázku, která by měla být přezkoumávána. Dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že není oprávněn nacházet takové otázky v přezkoumávaném rozhodnutí sám, z úřední povinnosti. Principu vázanosti dovolacího soudu vylíčenými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 věta první) odpovídá přezkum rozhodnutí odvolacího soudu, vycházející – s procesními výjimkami vypočtenými v dalším textu odst. 3 § 242 o. s. ř. – výhradně z relevantních tvrzení dovolatele. Zejména v této posuzované věci přitom není rozhodné, zda by tato tvrzení uvedl dovolatel v rámci zdůvodnění přípustnosti dovolání, či v rámci vylíčení dovolacího důvodu. Jak ale výše řečeno, žalobce žádnou hmotněprávní otázku v dovolání nenastolil. Tato interpretace dovolacího soudu nepostrádá ústavní konformitu. Kupříkladu v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (Sbírka nálezů a usnesení svazek 29, str. 203 a násl.), se předpokládá, že dovolací soud bude odpovídajícím způsobem reagovat na každou dovolatelem předloženou a označenou právní otázku. Implicite se tedy očekává, že předmětem dovolacího přezkumu se stanou právě a jen nastolené právní otázky a že dovolací soud neuplatní při své přezkumné činnosti bezbřehou revizi, která by se ocitla v rozporu s přezkumným rámcem daným ustanovením § 242 o. s. ř. a v důsledcích i s vůdčím procesním principem rovnosti účastníků. Nevymezil-li žalobce v dovolání hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., pak dovolacímu soudu nezbylo, než v souladu s jeho dosavadní judikaturou (srov. usnesení ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1707/2003) dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Při odmítnutí dovolání vzniklo žalované proti žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243c odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.). Ty jí vznikly v následkem podaného vyjádření k dovolání; sazba za tento úkon právní služby se stanoví podle § 7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. (v základní výši 3.800,- Kč) s tím, že po dvojím krácení za jediný úkon v řízení a při odmítnutí dovolání (§ 15, § 18 odst. 1 téže vyhlášky) představuje odměna za úkon částku 950,- Kč. Spolu s přičtením režijního paušálu ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) činí náklady řízení žalované přiznaných 1.025,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 28. ledna 2004 JUDr. Josef Rakovský, v.r. předseda senátu