Nejvyšší soud · Usnesení

28 Cdo 202/2011

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2011-03-15 · ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.202.2011.1

  1. NS 28 Cdo 202/2011
  2. ÚS IV.ÚS 1769/11
  3. ÚS IV.ÚS 1769/11
Strojový souhrn generováno LLM

Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu, které zrušilo rozsudek prvního stupně a věc předalo Ministerstvu vnitra jako příslušnému správnímu orgánu. Soud se opřel o § 4 zákona č. 212/2009 Sb., podle něhož je Ministerstvo vnitra výlučně příslušné k rozhodování o nárocích na odškodnění za majetek zanechaný na území někdejší Československé republiky. Dovolání bylo považováno za nepodložené, protože odvolací soud správně uplatnil právní úpravu zákona, který stanovil příslušnost orgánu. Soud uznal, že žalobcovo právo na soudní ochranu není dotčeno, neboť nárok bude projednán příslušným orgánem podle platného právního předpisu.

Rubrum

28 Cdo 202/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce K. H. A., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou v Brně, Pellicova 8a, proti žalovanému České republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem Praha 1, Letenská 15, o 191.691.990,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 176/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2010, č. j. 64 Co 254/2010-124, takto:

Výrok

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Městský soud v Praze výše označeným usnesením zrušil zamítavý rozsudek vůči žalobci ze dne 12. 2. 2010 (č. l. 71) a řízení zastavil s tím, že se věc postupuje Ministerstvu vnitra ČR jako orgánu, do jehož pravomoci náleží; žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal žalobce dovolání. Tvrdil, že řízení je postiženo vadou s následkem nesprávného rozhodnutí a že usnesení odvolací instance spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle něj jde o přezkum správního rozhodnutí (zamítavého rozhodnutí ministerstva financí ze dnů 15. 8. a 10. 11. 2008). Žalobce, který požaduje náhradu za nemovitosti zanechané na území někdejší P. R. (Z. U.), se domnívá, že v mezidobí vydaný zákon č. 212/2009 Sb. neobsahuje přechodná ustanovení a že je třeba dokončit řízení s přihlédnutím k němu. Proto nechť Nejvyšší soud zruší jím napadené usnesení a věc vrátí odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání s tímto nesouhlasil a žádal, aby žalobci nebylo vyhověno. Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v otevřené lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvody pak uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Přípustnost dovolání tu byla založena též podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí lze přičíst tomu, že bylo rozhodováno o způsobu pokračování v řízení za situace, při níž již správní orgán nárok žalobce projednával a poté byl vydán zákon č. 212/2009 Sb., který teprve předmětnou problematiku náležitě upravil. Dovolání však není důvodné. Odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že rozhodnou skutečností ve věci je vydání zákona č. 212/2009, upravujícího podmínky odškodnění osob zanechavších majetek na území již zmíněné někdejší součásti Československé republiky, v mezidobí. Tento zákon stanoví pravomoc Ministerstva vnitra ČR jako organizační složky státu, jež je výlučně příslušná k odškodnění předmětných nároků (viz § 4 citovaného zákona a návazná ustanovení). Za tohoto právního stavu skutečně nezbylo, než pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř.) toto řízení – za současného zrušení prvostupňového rozsudku – zastavit a věc postoupit správnímu orgánu příslušnému (podrobněji viz odůvodnění napadeného usnesení). Na straně žalující lze pochopit procesní snahu o zachování kontinuity projednávání již uplatněného nároku, o němž bylo soudem prvního stupně navíc meritorně (byť zamítavě) rozhodnuto. Nelze však obejít pořad práva, nastolený zákonem č. 212/2009 Sb., který nabyl účinnost sice před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, ale poté, co bylo o nároku žalobce záporně rozhodnuto Ministerstvem financí ČR – tedy nyní již nepříslušným orgánem – bez toho, že by kritériem pro posouzení žalobcova nároku mohl být zákon č. 212/2009 Sb. Je třeba vytvořit takové procesní podmínky, aby byl žalobcem uplatněný nárok projednáván a posuzován ať již správním orgánem, či případně posléze soudem podle platné procedury, k tomu příslušným orgánem a podle téhož právního předpisu. Postupem, který zvolil odvolací soud, není dotčeno právo žalobce na soudní ochranu ve smyslu § 1 o. s. ř. i v ústavní rovině podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ze všech uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť rozhodnutí odvolací instance je věcně správné (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.). Žalovanému nevznikly žádné náklady řízení, jejichž náhrada by mu měla být přisouzena k tíži žalobce. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 15. března 2011 JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r. předseda senátu

Dotčená ustanovení

Citovaná rozhodnutí (1)

Tento rozsudek je citován v (6)