28 Cdo 2026/2006

Rubrum

28 Cdo 2026/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a/ M. A., a b/ S. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému H. s. V. B., zastoupenému advokátkou, o neplatnost usnesení valné hromady, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 207/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2006, č.j. 18 Co 131/2006-130, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení, a to ve výši 1.935,- Kč k rukám jejich zástupce JUDr. M. H. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

: Krajský soud v Plzni svým rozsudkem výše uvedeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. 11. 2005, č.j. 8 C 207/2003-98, kterým byla určena neplatnost veškerých usnesení valné hromady žalovaného ze dne 9. 7. 2003. Odvolací soud zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení, vzniklých žalobcům ve výši 10.153,- Kč. Odvolací soud považoval napadené rozhodování o. H. s. V. B. ze dne 9. 7. 2003 za protiprávní, neboť byla porušena procedura při vyrozumění žalobců o svolání valné hromady – tak se nemohli zúčastnit a pak byli již jen seznámeni s rozhodnutími. Podle stanov společenstva se má v. h. svolat a její konání oznámit každému členu písemně do místa jeho bydliště. Nemohlo proto obstát vyrozumění členů přijaté na předchozí v. h. dne 7. 4. 2003 (došlo k němu vyvěšením na vývěsce Obecního úřadu). Odvolací soud proto vyhověl podané žalobě dvou členů společenstva, kteří využili svého žalobního práva podle § 22 odst. 8 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, a to v patnáctidenní subjektivní lhůtě. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které opíral o tvrzenou otázku zásadního právního významu: v. h. žalovaného, konaná dne 9. 7. 2003, byla podle něj řádně svolána, neboť oznámení o jejím konání bylo vyvěšeno na vývěsce tamního Obecního úřadu v souladu se způsobem schváleným na v. h. dne 7. 4. 2003. Toto usnesení předchozí valné hromady nebylo později zrušeno ani změněno. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci se k dovolání písemně vyjádřili prostřednictvím advokáta; navrhli nevyhovět dovolání pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku a popsali proceduru, ke které by musel žalovaný přikročit, aby mohl být změněn způsob vyrozumění členů o v. h. (kvalifikovaná většina při hlasování o změně stanov). Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Dovolání není přípustné. Dovolatelem nastolená právní otázka byla již dovolacím soudem podrobně řešena, jak se podává v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1579/2005, na který se odkazuje. V citovaném rozsudku dospěl dovolací soud k závěru, že je nutné posoudit rozhodnutí přijatá v. h. h. s. jako neplatná, jestliže nedošlo k vyrozumění členů společenstva o svolání valné hromady v souladu se zákonem a stanovami (dokonce bez ohledu na případnou vědomost člena o valné hromadě jiným způsobem). Okolnosti, které byly rozhodné pro přijetí právního názoru dovolacího soudu v předchozím judikátu, nejsou zásadněji rozdílné ani v nyní posuzované věci. Jestliže dovolatel argumentuje změnou způsobu vyrozumění členů, přijatou v. h. dne 7. 4. 2003, pak nebere v úvahu, že v článku 6 bodu 3 stanov žalovaného je způsob vyrozumění upraven jinak. Muselo by tedy dojít – kvalifikovaným způsobem – ke změně stanov žalovaného, aby mohl pouze vyvěšovat vyrozumění o svolání v. h. (o takové změně však důkazní zjištění nižších instancí nevypovídají). Žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. tedy nebyl splněn, a dovolací soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Je vhodné dodat, že pozdější „doplnění“ dovolání, zaslané dovolacímu soudu po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, nemá právní účinky (§ 242 odst. 4 o. s. ř.). Stejně tak není důvodu zasílat dovolacímu soudu listiny k seznámení se s nimi či snad k provedení důkazu, neboť pro dovolací soud – jenž je soudem právního posouzení věci, nikoli soudem nalézacím – je závazný ten skutkový stav věci, který byl zjištěn nižšími instancemi. Úspěšné protistraně vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Ty spočívaly v odměně za jeden úkon, která se počítala (vzhledem k datu zahájení dovolacího řízení) ještě podle sazeb vyhlášky č. 484/2000 Sb. před novelou č. 277/2006 Sb. Tedy za jeden úkon podle § 5 písm. c) a § 18 odst. 2 vyhlášky 7.440,- Kč, redukovaných však dvakrát o polovinu vzhledem k jedinému úkonu v dovolacím řízení a odmítnutí dovolání (§ 14 odst 1, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhl.) – výsledkem je částka 1.860,- Kč plus 75,- Kč dosavadního režijního paušálu. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 26. dubna 2007 JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r. předseda senátu