28 Cdo 204/2009

Rubrum

28 Cdo 204/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce S. t. s. P. – G. k. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ú. pro z. s. ve v. m., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Písku, pod sp. zn. 6 C 173/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 2008, č. j. 6 Co 1617/2008-78, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí blíže identifikovaných ve výroku I tohoto rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně a za správné považoval i jeho právní posouzení věci. Žalobce požádal o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické ve lhůtě jednoho roku od účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000. Odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že to byl žalobce, který žádost dne 13. 9. 2000 podal, i když v žádosti je označen neúplně. Ostatními údaji uvedenými v žádosti a v dalších připojených dokladech je žalobce označen dostatečně určitě. Z obsahu žádosti a v souvislosti s připojenými přílohami pak bylo zcela jasné, že žadatelem je S. t. s. P. – G. k. P., který dle registračního listu je registrován u S.t. s. P. a má právní subjektivitu a přidělené IČ. Z dokazování soudu právního stupně také vyplývá, že žalobce je právním nástupcem základní organizace S. Proti tomuto rozsudku podala dovolání žalovaná s tím, že „nesprávné právní posouzení věci“ spatřuje „v nesprávném právním posouzení subjektu, který uplatnil žádost ve smyslu § 879c“ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Subjekt domáhající se žádostí ze dne 27. 9. 2000 změny práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem na vlastnické právo „je zcela nově založeným občanským sdružením bez jakékoliv právní návaznosti na organizaci bývalého S., v jejíž prospěch bylo v minulosti zřízeno právo trvalého užívání.“ Nelze proto u tohoto subjektu „dovodit vztah kontinuity vztahů trvalého užívání, které předpokládá ustanovení § 879c obč. zák. Tento subjekt vzal navíc dne 15. 7. 2003 svoji žádost zpět, a to před účinky nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozhodnutí soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Lze se proto zabývat jeho přípustností. V daném případě by bylo možno dovodit přípustnost dovolání jen pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a to ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání není přípustné. Předpokladem připuštění dovolání podle výše uvedených ustanovení o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tento předpoklad však není v daném případě naplněn, neboť dovolatelka brojí proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně a soudu odvolacího ohledně identifikace žalobce jako subjektu předkládajícího žádost o převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem ze dne 27. 9. 2000. Takto napadené závěry jsou jednak zcela partikulární, pro rozhodovací praxi soudů nedůležité, a proto postrádající potřebný judikatorní přesah, a jednak jsou soudem dovolacím za stávajících procesních okolností nepřezkoumatelné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Nadto nelze pominout, že argumenty uplatněné v předmětném dovolání zpochybňují právní závěry vyplývající z ustanovení § 879c ve spojení s § 879d obč. zák, jejichž interpretace je z pohledu dovolatelčiných námitek zcela jasná, přičemž argumenty odvolacího soudu těmto ustanovením zcela korespondují. Dovolací soud proto postupoval podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) a § 243c odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2009 JUDr. František Ištvánek, v. r. předseda senátu