28 Cdo 2154/2009
V PLATNOSTINejvyšší soud České republiky odmítl dovolání žalobce proti rozsudku, kterým bylo zamítnuto žalobního žalobce o vyklizení pozemku. Soud se opřel o § 3 odst. 1 občanského zákona, podle něhož výkon vlastnického práva může být považován za v rozporu s dobrými mravami, pokud je nesrovnalý s reálními podmínkami užívání. Dovolání bylo považováno za nepřípustné, protože dovolací soud nemá možnost přezkumu skutkového stavu ani důkazních postupů. Soud zdůraznil, že nižší soudy správně posoudily, že žalobce využívá své právo v rozporu s dobrými mravami, a to i s ohledem na dlouhodobé užívání pozemku žalovaným v dobré víře.
Rubrum
28 Cdo 2154/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce H. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Č. z. s., zastoupenému advokátkou, o vyklizení pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 108/2006 – 78, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2008, č. j. 54 Co 244/2008-103, t a k t o :
Výrok
Dovolání se odmítá. Žalobce je povinen nahradit na nákladech řízení o dovolání žalovanému částku 1.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právní zástupkyně.
Odůvodnění
: Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem č. j. 54 Co 244/2008 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 3. 2008, č. j. 12 C 108/2006 – 78, a odvolání žalobce tedy shledal nedůvodným. Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém rozsudku zamítl žalobu, kterou se žalující strana domáhala vyklizení pozemku parc. č. 2848/2, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P., kat. pracoviště P. na LV č. 3108 pro k.ú. Z., obec P. Žalobce svou žalobu odůvodňoval tím, že je vlastníkem předmětného pozemku a žalovaný tento pozemek užívá neoprávněně tím, že na něm (na jeho vymezených a geometrickým plánem označených částech) má umístěné zahrádky. Dle tvrzení žalovaného však byla zahrádkářská kolonie na předmětném pozemku vybudována na základě souhlasu ONV P. již v letech 1982 až 1991, přičemž na to, že stavba byla budována částečně i na pozemku par. č. 2848/2, se přišlo až mnohem později. Žalovaný však tuto chybu dle svého tvrzení nezavinil a po celou dobu pozemky užíval v dobré víře. S podanou žalobou tedy žalovaný nesouhlasil a ve svém vyjádření navrhoval její zamítnutí. Žalovaný taktéž poukazoval na své užívací právo (dříve trvalé užívání) k části pozemku, které má již za vydržené, neboť předmětný pozemek v dobré víře užíval více než 10 let. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaný nemohl nijak zjistit, že stavba byla vybudována částečně i na předmětném pozemku. Žalobce podle soudu uplatňuje své vlastnické právo, které mu podle katastru nemovitostí svědčí, avšak podle názoru soudu k přechodu předmětného pozemku do jeho vlastnictví nikdy nemělo dojít (s odkazem na znění zákona č. 172/1991 Sb. a podmínky pro přechod vlastnického práva v něm uvedené, zejména co se týče faktického výkonu vlastnického práva). Podle soudu prvního stupně má sice vlastník ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, ale toto o žalovaném tvrdit nelze. Ten užívá předmětný pozemek v dobré víře více než 20 let, zhodnotil jej, a je to naopak žalobce, kdo se o něj nikdy nestaral. Soud na základě uvedeného považuje podanou žalobu za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a žalobce jí pouze mocensky uplatňuje své vlastnické právo, aniž by se pokusil celou věc řešit jiným způsobem. Žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém namítal, že žalovaný nikdy v minulosti ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně nezpochybnil jeho vlastnické právo k předmětnému pozemku. Žalobce dále namítal, že soud prvního stupně neprovedl žádný důkaz, aby zjistil, že žalobce s předmětným pozemkem hospodařil či nikoliv a dále také to, že žalovaný již v roce 1983 věděl, kudy prochází hranice pozemku, a to na základě situačních plánů. Odvolací soud však, jak již výše řečeno, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. K tomu dodal, že žalobce sice v odvolání uvedl nová skutková tvrzení a současně nabídl řadu důkazů k jejich prokázání, odvolací soud je však neshledal způsobilými ve smyslu ust. 205a odst. 1 o. s. ř. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro spolehlivé rozhodnutí o věci samé a na jeho základě správně zjistil skutkový stav věci. Dále rovněž uvedl, že všechny žalobcem navrhované důkazy měl žalobce předložit již v řízení před soudem prvního stupně, jelikož je měl nepochybně k dispozici již v době podání žaloby. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný včetně výroku o nákladech řízení, v němž rovněž nebylo shledáno žádné pochybení, potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Proti rozsudku odvolacího soudu podal advokátem zastoupený žalobce dovolání z důvodů procesní vady i tvrzeného nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Žalobce k přípustnosti dovolání tvrdil, že dovolací soud vyřešil právní otázky pro věc určující v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Domníval se, že odvolací soud měl připustit a provést důkazy listinné, zejména k rozhodnutí Útvaru hlavního architekta P. č.j. ÚHA – 1952/84, jak předloženo žalobcem v odvolacím řízení. Dále uvedl, že využití pozemku, které bylo před oběma soudy zmiňováno, je irelevantní, jelikož je na vlastníkovi pozemku, jak s ním bude nakládat. Též nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, kterým je zpochybňován způsob nabytí žalobcova vlastnického práva k předmětnému pozemku; zpochybněn byl i závěr o výkonu jeho vlastnického práva v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný podal vyjádření k podanému dovolání, ve kterém navrhl jeho odmítnutí. Podle jeho názoru soud prvního stupně ani soud odvolací při svém rozhodování nepochybily a zhodnotily věc po skutkové i právní stránce správně. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo podáno za žalobce advokátem v otevřené lhůtě. Případnou důvodnost dovolání však bylo možné posuzovat poté, co by byla založena jeho přípustnost; shoda rozsudků nižších instancí mohla vést jen k přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. Dovolání však není přípustné. Nezbývá než uzavřít, že dovolatel ve svých tvrzeních překročil zákonné a interpretační limity dovolacího přezkumu. Namítal-li procesní vady (odvolací soud neměl odmítnout provedení dalších důkazů), pak přehlédl, že Nejvyšší soud již konstantně judikuje, že se při dovolacím přezkumu podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř. (viz usnesení sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004 aj.). V rámci ústavního přezkumu byly sice jeho některé závěry zpochybněny (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 650/06), ale v posuzované věci nedošlo k tomu, že by dovolatel – každopádně v intencích tvrzeného zásadního právního významu napadeného rozsudku, viz odst. 3 § 237 o. s. ř. – jakkoli vymezil právní (procesní) otázku, kterou by se měl dovolací soud, vázán tvrzeními dovolatele, zabývat. Samotný přezkum postupu odvolacího soudu při vymezování předmětu a rozsahu dokazování nemůže být, zejména ne z hlediska přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., oprávněně nyní proveden. Ani hmotněprávní závěry Nejvyššího soudu nemohou založit přípustnost dovolání v této věci. Nižším instancím lze vytknout pouze to, že nesprávně posuzovaly právní základ vlastnictví obce (města) podle zákona č. 172/1991 Sb., upravujícího problematiku obecních restitucí. Podmínka skutečného užívání předmětného pozemku parc. č. 2848/2, resp. jeho pro věc významné části, je nepřípustně vykonstruována. Ve věci totiž nešlo o aplikaci ustanovení § 1 posledně citovaného zákona; z jeho znění („pokud obce… hospodařily“) lze zajisté tuto podmínku vyvodit (viz nález sp. zn. IV. ÚS 185/96). Hlavní město Praha je však vlastníkem pozemku na základě § 3 odst. 4 téhož zákona, neboť k pozemku přísluší právo hospodaření subjektu zajišťujícímu investorskou činnost. Formulace zákona je tu jasná, samotné právo hospodaření – bez jakékoli „přidané“ fakticity – postačí. Ostatní závěry nejvyšší instance však již vyznívají v neprospěch dovolatele, přičemž dovolací soud, jenž není soudem nalézacím, tu měl výrazně omezené možnosti - de facto skutkového, alespoň ve výchozích úvahách – přezkumu. Odvolací soud i soud prvního stupně totiž podrobně, rozsáhle a v konečných shrnutích i přesvědčivě vysvětlily, proč pokládají žalobcův výkon práva, spočívající v realizaci vlastnického práva žalobou na vyklizení části pozemku (§ 126 odst. 1 obč. zák.), za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Zejména poukazy na polohu sporných částí pozemku u hranic pozemků parc. č. 2848/1 a 2848/2, na existenci vedení vysokého napětí, na alternativy jiného využití pozemků i na dosavadní hospodaření s pozemky stranou žalovanou argumentačně obstojí. V těchto souvislostech je nutné odkázat na konstantní judikaturu – na právní názory Nejvyššího soudu k nezbytnosti přesvědčivého odůvodnění závěrů o rozporu výkonu práva s dobrými mravy (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1659/2000, Soubor rozhodnutí NS, C 2084) a k žádoucímu sebeomezení dovolací instance při přezkumu odůvodnění aplikace tzv. pružných pojmů (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, C 1068 téhož Souboru). Přípustnost dovolání žalobce pro zásadní právní význam napadeného rozsudku tedy nebyla shledána a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. Podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vzniklo protistraně právo na náhradu nákladů řízení o dovolání,a to za použití § 7 písm. d/, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Odměna za úkon ve výši 6.000,- byla dvakrát krácena až na 1.500,- Kč, poté přičteno 300,- Kč režijního paušálu. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 3. prosince 2009 JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.