28 Cdo 2404/2005

Rubrum

28 Cdo 2404/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce K. Z., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 91.997,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 101/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2005, č.j. 56 Co 95/2005-127, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení o dovolání, a to v částce 5.545,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. P. R.

Odůvodnění

: Krajský soud v Ostravě rozsudkem výše označeným potvrdil ve svém výroku I. rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2004, č.j. 23 C 101/2000-101, a to ve výroku I., kterým byla žalovaná zavázána žalobci zaplatit, z titulu finanční náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, finanční náhradu ve výši 91.997,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně byla již předtím žaloba pravomocně zamítnuta ohledně příslušenství). Odvolací soud dále ve výrocích II. a III. zavázal žalovanou zaplatit žalobci náklady řízení, jak mu vznikly před oběma nižšími instancemi. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovodila v něm zásadní právní význam napadeného rozsudku, vyslovila přesvědčení o nesprávném právním posouzení věci a spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku žádala, aby byla zrušena rozhodnutí obou nižších instancí a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná vyslovila právní názor, že při propadnutí majetku státu na základě trestního rozsudku v roce 1981 (tehdy šlo o bezpodílové spoluvlastnictví manželů Z.) bylo podstatné, že manželství žalobce bylo v mezidobí do vzniku žalobcova nároku – ode dne 1. 11. 1994 – nejen v roce 1990 pravomocně rozvedeno, ale nejpozději v roce 1993 uběhla i lhůta k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bývalých manželů. Restituční nárok již tedy nebyl součástí někdejšího bezpodílového spoluvlastnictví. Žalobce neuspěl se žalobou na vydání dříve společně nabyté poloviny věcí a náležel mu proto nárok na finanční náhradu ve výši čtvrtiny hodnoty nemovitostí – tu již žalovaná žalobci zaplatila. Podíl po bývalé manželce nemůže „přirůst“ rozvedenému manželovi. Nižší instance pochybily i v tom, že finanční náhradu přiznaly peněžní částkou, nikoli v cenných papírech nemajících povahu státního dluhopisu, jak velí zákon. Žalobce navrhl ve vyjádření k dovolání, aby dovolací soud žalované straně nevyhověl. Nejvyšší soud shledal, že žalovaná podala dovolání včas. Ještě před případným přezkumem dovolacího důvodu, jenž se opíral o § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., bylo nutno posoudit, zda je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání přicházela - vzhledem ke konformitě relevantní části rozsudků nižších instancí, bez předchozí kasace odvolacím soudem – v úvahu pouze podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání však není přípustné. Jako podklad právního posouzení věci je vhodné rekapitulovat rozhodné skutečnosti takto: - v důsledku trestu propadnutí majetku, k němuž byli manželé Z. odsouzeni Okresním soudem v Olomouci v rozsudku ze dne 20. 1. 1981, sp. zn. 4 T 11/81, zaniklo podle § 52 odst. 2 trestního zákona jejich bezpodílové spoluvlastnictví, též k domu č.p. 320 s přilehlými pozemky v k.ú. V.; - manželství Z. bylo rozvedeno rozsudkem soudu ve Vídni dne 25. 9. 1990; - usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 1991, sp. zn. Rt 1130/91, s právní mocí dne 6. 5. 1991, byl odsuzující trestní rozsudek, včetně trestu propadnutí majetku, zrušen a trestní stíhání jmenovaných zastaveno; - žalobce vedl dříve restituční spor o vydání ideální poloviny nemovitostí před Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 10 C 280/95; toto řízení však skončilo rozsudkem ze dne 4. 5. 1998 (právní moc dne 26. 6. 1998), jímž byla žaloba pro nemožnost věci vydat zamítnuta; - poté žalobce uplatnil u žalované nárok na finanční náhradu a podle znaleckého posudku ze dne 5. 1. 1999 byla žalobci vyplacena částka 91.997,- Kč; ta představovala hodnotu jedné čtvrtiny nemovitostí; žalobce s manželkou nabyli nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví kupní smlouvou ze dne 11. 6. 1974 tak, že jejich podíl činil celkem jednu ideální polovinu. Při právním posouzení věci se dovolatelka mýlí, považuje-li za rozhodné majetkové důsledky rozvodu manželství Z. v roce 1990. Pomíjí zde, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů zaniklo již trestem propadnutí majetku (ten v důsledku právní kontinuity s obdobím před 1. 1. 1990 nepozbyl svou účinnost). Podstatnými časovými momenty jsou ve věci právní stav v době odnětí majetku státem a poté ten právní stav, který existoval v době uplatnění restitučního nároku (již výzvou k vydání věci). Právní mocí odsuzujícího trestního rozsudku, tedy dnem 31. 1. 1981, zaniklo bezpodílové spoluvlastnictví manželů Z. Potenciální obnovení vlastnictví některého z nich k věcem pak přicházelo v úvahu ex nunc ode dne 1. 11. 1994, kdy v důsledku odstranění podmínky trvalého pobytu v ČR mohl být některým z nich uplatněn restituční nárok. Uplatnil-li pak žalobce restituční nárok podáním výzvy dne 26. 4. 1995, učinil tak nikoli jako někdejší bezpodílový spoluvlastník, ale samostatně jako osoba oprávněná podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Proto nebyl důvod jeho restituční nárok krátit na polovinu; kdyby nárok včetně finanční náhrady uplatnila též bývalá žalobcova manželka, pak by zajisté muselo dojít – v rámci restituce jako speciální právní úpravy – k příslušnému krácení resp. rozdělení částky představující hodnotu poloviny někdejšího spoluvlastnického podílu na nemovitostech (183.993,40 Kč). Požadoval-li tedy žalobce za situace, při níž podle obsahu spisu uplatnil nárok na náhradu jako jediná tzv. oprávněná osoba, dalších 91.997,- Kč jako dorovnání finanční náhrady, měl k tomuto požadavku právní podklad. Odvolací soud proto svým přesvědčivě odůvodněným rozhodnutím nepochybil při posouzení pro věc určujících hmotněprávních otázek. Nelze ani hovořit o judikatorním přesahu napadeného rozsudku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť výkladový přístup Nejvyššího soudu je při rozhodování o finančních náhradách při nevydání nemovitostí konstantní (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/1993, str. 34/252 i jinde). Konkrétní okolnosti navíc v posuzované věci podstatně převažují nad právními aspekty. Ze všech těchto důvodů dovolací soud dovolání žalované (implicite i návrh na odklad vykonatelnosti) podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolací soud zároveň poznamenává, že přiznání náhrady finanční částkou je dostačující – formulaci § 13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. lze považovat za závaznou zákonnou regulaci konkrétního způsobu uspokojení soudem vyčísleného nároku. Úspěšnému žalobci vzniklo podle § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty spočívaly v odměně právního zástupce za vyjádření k dovolání, kterou však bylo nutno v intencích § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. krátit dvakrát o jednu polovinu. Již odvolací soud správně vypočetl výchozí výši odměny za úkon částkou 18.299,- Kč. Po uvedeném dvojím krácení činil zaokrouhlený výsledek – relevantní odměna za úkon - 4.580,- Kč, s přičtením režijního paušálu 75,- Kč pak 4.655,- Kč. Bylo však nutno přičíst 19% daně z přidané hodnoty, a po zohlednění daně představovala výše nákladů dovolacího řízení na straně žalobce 5.545,- Kč, jak přiznáno ve výroku II. tohoto usnesení. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 28. března 2006 JUDr. Ludvík David, CSc., v. r. předseda senátu