28 Cdo 2470/99

Plný text

28 Cdo 2470/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Julie Muránské a soudců JUDr.Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání V. S., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 1. června 1999, sp. zn.19 Co 47/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp.zn. 4 C 155/98 (žalobce V. S. proti žalovaným 1/ J. S., a 2/ M. S., o vydání nemovitostí), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (jako vnuk původních vlastníků) vyzval povinnou osobu - Zemědělské družstvo v S. k vydání nemovitostí. Tato povinná osoba však nemovitosti vydala dohodou ze dne 9.3.1992 žalovanému M. S. st. - tj.synovi původních vlastníků a strýci žalobce. Žalobce uplatnil svůj nárok žalobou u soudu dne 10.8.1998 s poukazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 4.12.1996, uveřejněný ve Sbírce zákonů dne 15.1.1997 pod č. 2/1997, kterým byla zrušena jednoroční lhůta k uplatnění nároku upraveného v § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Dovozoval, že je oprávněnou osobou, jejíž nároky nebyly uspokojeny; domáhal se proto vydání odpovídajícího podílu nemovitosti žalovanými. Uvedl, že na základě smlouvy trhové ze dne 3.2.1929 byly původní vlastníci B. a M. S. spoluvlastníky pozemků pískovcového lomu v katastrálním území Z. Šlo o pozemek parc. č.. 87 (o výměře 92 m2), o pozemek parc. č.. 177/2-vodní plocha (o výměře 179 m2) a pozemek parc. č. 178/2 (v původní výměře 10888 m2); tyto nemovitosti byly i s ostatním majetkem znárodněny podle dekretu prezidenta republiky č.100/1945 Sb. Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 4.listopadu 1998, č.j. 4 C 155/98-35, zamítl žalobu, aby žalovaný J. S. byl povinen vydat žalobci jednu ideální polovinu pozemku parc. č.. 87 a pozemku parc. č. 177/2 v obci Z.-B. (katastrální území Z.), zapsané v katastru nemovitosti u Katastrálního úřadu v J. na listu vlastnictví č. 357, a aby žalovaný M. S. vydal žalobci jednu ideální polovinu pozemku parc. č. 178/1 a parc. č. 178/3v obci Z.-B., vedené u Katastrálního úřadu v J. ve zjednodušené evidenci na listu vlastnictví č. 75, do 30 dnů od právní moci rozsudku; nepřiznal také účastníkům řízení náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování (spisy téhož soudu sp.zn. 4 C 99/77, a sp.zn. 7 C 155/97, spisem bývalého Státního notářství v Jičíně D1088/97, osvědčením téhož notářství, Nsn 639/91, i jinými listinnými důkazy), zjistil soud prvního stupně, že žalobce je vnukem B. a M. S. - původních vlastníků výše uvedených nemovitosti, které byly znárodněny podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. Žalobce vyzval povinnou osobu Zemědělské družstvo S. k vydání nemovitostí. Povinná osoba však nemovitosti vydala dohodou dne 9.3.1992 M. S. staršímu, tj.synovi původních vlastníků a strýci žalobce. M. S. daroval vydané pozemky dne 26.10.1994 svým synům J., M. a J. S. do podílového spoluvlastnictví. Mezi nimi následně došlo ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, takže v současnosti jsou výlučnými vlastníky nemovitosti oba žalovaní. Žalobce dovozoval, že je oprávněnou osobou podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Uplatnil svůj nárok u soudu dne 10.8.1998 a vycházel z toho, že nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 4.12.1996 uveřejněného ve Sbírce zákonů dne 15.1.1997 pod č. 2/1997 byla zrušená jednoroční lhůta k uplatnění nároku upraveného v § 5 odst. 5 zákona č.87/1991 Sb. Soud prvního stupně se zabýval otázkou včasnosti takto uplatněného nároku a dospěl k závěru, že uvedeným nálezem byla otevřena možnost uplatnit nároky podle zákona č. 87/1991 Sb. jen osobám, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR. Tento nález totiž navazuje na dřívější nález č.164/1994 Sb., který vedl k novému vymezení okruhu oprávněných osob, když byla zrušena podmínka jejich trvalého pobytu na území ČSFR. Z toho pak vyplývá, že osoby, které mohly uplatnit své nároky v návaznosti na nález č.164/1994 Sb. již nemohly uplatnit nároky podle § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.v jednoroční lhůtě stanovené k 1.4.1992. Žalobce mohl nárok uplatnit v jednoroční lhůtě, což neučinil, a proto jeho právo domáhat se vydání věci vůči oprávněným osobám, kterým byly nemovitosti skutečně vydány zaniklo, a žaloba byla pro opožděnost zamítnuta. O odvolání žalobce (který vytýkal nesprávné právní posouzení věci, zejména s poukazem na nález č. 2/1997 Sb. s uvedením, že nebyla po zrušení nálezu lhůta pro uplatnění nároku vůči osobám dříve uspokojeným omezená), rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 1. června 1999, sp.zn.19 Co 47/99 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, připustil dovolání proti svému rozsudku a nepřiznal účastníkům náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, neboť soud prvního stupně provedl potřebné důkazy, z nichž učinil i odpovídající skutková zjištění; ztotožnil se proto i s jeho právním posouzením věci a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud poukázal na to, že z odůvodnění nálezu č. 2/1997 Sb. vyplývá, že důvodem jeho vydání bylo odstranění nerovnosti v právech osob, které získaly status oprávněné osoby již s účinností zákona č.87/1991 Sb. (t.j. od 1.4.1991) a osob, které stejný status získaly až okamžikem účinnosti nálezu č.164/1994 Sb.( t.j. od 1.11.1994). Proto shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nálezem č. 2/1997 Sb. nebylo opětovně založeno právo uplatnit nárok těm oprávněným osobám, kterým lhůta k uplatnění nároku podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č.87/1991 Sb. uplynula již dne 1.4.1992. Odvolací soud shledal i další důvod pro zamítnutí žaloby, a to v nedostatku pasívní legitimace žalovaných v tomto řízení. Sporné nemovitosti byly totiž vydány M. S. staršímu a žalovaní jsou až dalšími nabyvateli nemovitosti, proto nejsou osobami, kterým nemovitosti byly vydány. Odvolací soud připustil dovolání proti svému rozhodnutí, protože měl za to, že otázkou zásadního právního významu je v daném případě to, že „zda nároky podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. mohou uplatnit všechny oprávněné osoby bez rozdílu, či pouze osoby, které nárok nemohly uplatnit před vykonatelnosti nálezu č. 2/1997 Sb. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalobce, dne 22.6.1999 a dovolání žalobce došlo Okresnímu soudu v Jičíně dne 29.6.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.1 občanského soudního řádu. Přípustnost dovolání tu vyplývala z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. vzhledem k vyslovení přípustnosti dovolání rozsudkem odvolacího soudu pro otázku zásadního právního významu. Důvodem dovolání podle názoru dovolatele bylo nesprávné právní posouzení věci; proto navrhl, aby rozsudek odvolacího, případně i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vracena k dalšímu řízení. Dovolatel poukázal na to, že gramatickým výkladem ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění nálezu č. 2/1997 Sb. nelze dospět k závěru, že by se toto ustanovení mělo týkat pouze určitého okruhu oprávněných osob; poukazoval přitom na nález č. 164/1994 Sb., v němž byla lhůta pro dodatečné uplatnění nároků oprávněných osob obsažena. V nálezu č. 2/1997 Sb. však zúžení okruhu osob chybí. Podle jeho názoru ani systematickým výkladem zákona č. 87/1991 Sb.nelze vyloučit určitou část oprávněných osob při uplatňování jejich práv vycházejících ze zcela jednoznačného textu zákona. Pokud šlo o další důvod zamítnutí žaloby spočívající v nedostatku pasívní legitimace žalovaných, uvedl, že nárok nemohl být uplatněn vůči M. S. st. - otci žalovaných, neboť již nebyl vlastníkem nemovitosti a výkladem bylo možné dospět k závěru, že jeho nárok se týká i blízkých osob oprávněné osoby, případně jejich právních nástupců. Žalovaní se k dovolání žalobce nevyjádřili. Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 239 odst.1 občanského soudního řádu, protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku vyslovil, že je dovolání přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu, např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobce vytýkal rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vzhledem k ustanovením § 239 odst.1 a § 242 odst. 1 občanského soudního řádu přezkoumával dovolací soud v daném případě rozhodnutí odvolacího soudu jen v rozsahu dovolání přípustného podle ustanovení § 239 odst.1 občanského soudního řádu, tedy v rámci vymezení daného výrokem rozsudku odvolacího soudu o připuštění dovolání souvisejícím s řešením dílčí právní otázky, „zda nároky podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. mohou uplatnit všechny oprávněné osoby bez rozdílu, či pouze osoby, které nárok nemohly uplatnit před vykonatelnosti nálezu č. 2/1997Sb. ( ke dni 1.11.1996)\". Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věci nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil (viz. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13 /45/). V daném případě odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č.87/1991 Sb. v souvislosti s nálezem Ústavního soudu ČR č.2/1997 Sb., které se na projednávanou právní věc vztahovala a také účastníci řízení na ně v průběhu řízení poukazovali. Bylo proto třeba posoudit, zda si odvolací soud uvedená ustanovení také správně vyložil. Nálezem Ústavního soudu ČR č.2/1997 Sb. došlo ke zrušení ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. v části uvedené za poslední větnou čárkou, znějící „do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona\", a to dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Pokud jde o otázku zrušení uvedené lhůty Ústavní soud ČR uvedl, že se přidržuje argumentaci obsaženou v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 13.prosince 1995, Pl ÚS 8/95, „pokud je existence práva spojena se lhůtou, v případě zjištění, že právo bylo omezeno neústavním způsobem, je nutno odstranit i překážku, která by bránila v jeho ústavním uplatnění\". Podstatou tu však je, že pouze nároky některých z osob, oprávněných podle tohoto zákona, budou uspokojeny, zatím co nároky jiných osob uspokojeny nebudou. Zrušením již konstatované části ustanovení § 5 odst. 5 zákona č.87/1991 Sb. se otevírá neuspokojeným osobám cesta k uplatnění nároku zakotveného v tomto ustanovení. Nárok však mohou uplatnit pouze ty osoby, kterým to zrušená část citovaného ustanovení dosud neumožňovala. Z těchto právních závěrů z nálezů Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. a č. 2/1997 Sb. vycházel i odvolací soud. Proto ve svém rozsudku z 1.6.1999 uváděl, že důvodem vydání nálezu č. 2/1997 Sb.bylo odstranění nerovnosti v právech osob, které získaly status oprávněné osoby od 1.4.1991 a osob, které je získaly až okamžikem účinnosti nálezu č.164/1994 Sb., t.j. 1.11.1994; tyto osoby totiž nemohly uplatnit nárok na vydání vůči oprávněným osobám, jimž byly věci již vydány, když zákonem stanovená jednoroční lhůta k uplatnění tohoto nároku uplynula již ke dni 1.1.1992. Odvolací soud proto dovodil, že nálezem č. 2/1997 Sb. nebylo opětovně založeno právo uplatnit nárok těm oprávněným osobám, kterým lhůta k uplatnění nároku podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. uplynula již dne 1.4.1992; z toho důvodu potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud tedy ohledně otázky, které pokládal za otázky zásadního právního významu, dospěl ke stejným právním závěrům, k nímž dospěly i nálezy, na něž bylo shora poukázáno. Protože i dovolací soud při přezkoumávaní rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 239 odst.1 o.s.ř.) vycházel z těchto právních závěrů, nemohl přisvědčit názoru dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že by tedy nebylo možné je posuzovat jako rozhodnutí správné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 1 o.s. ř. Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst.1 a 5 o.s. ř. Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. srpna 2000 JUDr. Julie M u r á n s k á, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková