28 Cdo 2748/2025-234

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. H., zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému T. H., zastoupenému JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 2 140 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 28 C 114/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 2. 2025, č. j. 30 Co 371/2024-153, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 2. 2025, č. j. 30 Co 371/2024-153, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal po žalovaném (svém synovi) zaplacení částky 2 140 000 Kč s tvrzením, že uvedený obnos žalovanému poskytl za účelem úhrady jeho dluhu vůči bance ze smlouvy o úvěru, bez toho, že by mezi účastníky byla uzavřena dohoda o takto poskytnutém plnění. Zaplacení uvedené částky se tak domáhá z titulu bezdůvodného obohacení.

2. Rozsudkem ze dne 3. 7. 2024, č. j. 28 C 114/2022-108, Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) žalobu na zaplacení uvedené částky zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný od žalobce v pravidelných měsíčních intervalech, únorem 2020 počínaje a srpnem 2021 konče, obdržel částku celkem 2 090 000 Kč, již dne 25. 11. 2021 použil k úhradě vlastního dluhu vůči bance z hypotečního úvěru ve výši 4 504 993,75 Kč. Navzdory tomu, že byl soudem poučen k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání, žalobce nedoplnil vylíčení skutečností o tom, „proč žalovanému (svému synovi) zasílal žalovanou částku, z jakého důvodu či titulu, a že by tak žalovanému měla později vzniknout povinnost poskytnuté finanční částky vrátit“.

4. Právní poměr mezi účastníky vzniklý je tak podle soudu prvního stupně vztahem z bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“), nebylo-li poskytnuté plnění podloženo právním důvodem. S ohledem na § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. však žalobce nemá právo na vydání žalovaným takto získaného bezdůvodného obohacení, neboť žalovaného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, jak (podle soudu) „opakovaně stvrdil v průběhu řízení“.

5. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 2. 2025, č. j. 30 Co 371/2024-153, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žalovanému ukládá zaplatit žalobci částku 2 140 000 Kč v třídenní lhůtě od právní moci rozsudku (výrok I) a že žalovaný je povinen nahradit žalobci specifikované náklady řízení (výrok II).

6. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce ve vymezeném období (únor 2020 až srpen 2021) zaslal žalovanému na jeho bankovní účet celkem devatenáct plateb po 110 000 Kč a v listopadu 2021 dalších 50 000 Kč, v součtu 2 140 000 Kč, aniž by mezi účastníky bylo ujednáno (dohodnuto), že žalovaný je (bude) povinen k vrácení takto poskytnutého plnění.

7. V situaci, kdy žalobce prokázal (bylo nesporné) vyplacení příslušného obnosu žalovanému, bylo však podle odvolacího soudu jen na žalovaném, aby tvrdil a prokázal skutečnosti o právním důvodu plnění, jak plyne i z pravidel o rozložení důkazního břemene ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení (a proto odvolací soud v dané souvislosti soudu prvního stupně současně vytkl, že k doplnění rozhodných skutečností ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu byl veden právě jen žalobce). Takové okolnosti (o právním důvodu plnění) však žalovaný podle odvolacího soudu v řízení nejenom neprokázal, ale ani netvrdil, postavil-li svou obranu na tom, že „žalobce mu poskytl předmětnou částku na základě dohody účastníků, jejíž součástí nebyl závazek žalovaného k jejímu vrácení“. Na rozdíl od soudu prvního stupně pak odvolací soud neměl liberační důvod podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. za naplněný, „neboť žalobce neplnil s vědomím, že jej k tomu nic nezavazuje, platby naopak zasílal žalovanému na jeho bankovní účet na základě dohody s ním uzavřené, která předpokládala, že část ze zaslané platby bude vždy použita na splácení hypotečního úvěru žalovaného a zbývající část bude žalovaný vkládat do investičních fondů. Součástí dohody nebylo však ujednání, zda bude žalovaný povinen zaslané prostředky žalobci vrátit či nikoliv.“ 8. Rozsudek odvolacího soudu napadl v rozsahu jeho výroku I žalovaný (dále i jen „dovolatel“) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím při řešení relevantních právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatel zejména v samotném průběhu odvolacího řízení a postupu odvolacího soudu, který považuje za nepředvídatelný. Namítá, že se mu nedostalo řádného poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu v situaci, kdy odvolací soud revidoval právní posouzení týkající se aplikace § 2997 o. z. Učiněný závěr o (ne)naplnění podmínek pro aplikaci tohoto ustanovení považuje dovolatel za překvapivý, jestliže z pohledu soudu prvního stupně byly podmínky pro aplikaci daného ustanovení naplněny. Krom toho jde podle dovolatele o závěr nesprávný, jenž nereflektuje zjištěný skutkový stav, kdy mu žalobce bez jakýchkoliv námitek po dobu delší jednoho roku pravidelně každý měsíc posílal částky 110 000 Kč. Namítá, že jím uplatněná tvrzení – bránil-li se tím, že plnění bylo podloženo dohodou účastníků bez nároku žalobce na jeho vrácení – umožňovala na právní poměr účastníků pohlížet i jako na darování. Odvolacím soudem přijaté rozhodnutí je podle mínění dovolatele nepřezkoumatelné a „nejasné“.

9. Dovolatel proto navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

10. Spolu s dovoláním učinil dovolatel i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku. O něm Nejvyšší soud samostatně rozhodl již usnesením ze dne 12. 11. 2025, č. j. 28 Cdo 2748/2025-231.

11. Žalobce podal k dovolání nesouhlasné vyjádření. Napadený rozsudek označil za správný a korespondující ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto jako nedůvodné.

12. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení – žalovaným), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.

13. Podle § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

14. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), když současně není dána ani žádná z výluk přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř.

15. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Dovolání žalovaného je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení předkládaných otázek (týkajících se právního důvodu poskytnutého plnění a jeho prokazování, potažmo kvalifikace právního poměru jako bezdůvodného obohacení), při jejichž vyřešení napadeným rozsudkem se odvolací soud odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu viz i dále odkazovanou judikaturu).

17. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích právních otázek, pro které bylo připuštěno dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

19. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

20. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).

21. Podle § 2997 odst. 1 o. z. dlužník, který plnil dluh nežalovatelný nebo promlčený nebo takový, který je neplatný pro nedostatek formy, nemá právo na vrácení toho, co plnil. Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.

22. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

23. Podle § 2055 odst. 1 o. z. darovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku daru přijímá.

24. Podle § 1746 odst. 2 o. z. strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.

25. Ustanovení § 2991 o. z. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020).

26. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.) založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1662/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1579/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4277/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2299/2014, a další). O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (ničeho neplnil, ač by jinak plnit měl).

27. Nároky z bezdůvodného obohacení vylučuje platná smlouva (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1267/2013, a ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3927/2008, či ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2427/2009). Závazek ze smlouvy je obvyklým právním důvodem plnění, přičemž platí-li smlouva a závazek z ní není zrušen, pak plnění v souladu s ní je plněním z právního důvodu: ten, kdo plnil, může požadovat po druhé straně smluvní úplatu (jsou-li pro to splněny podmínky) a nároky z bezdůvodného obohacení mu nevznikají [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2696/2020, z odborné literatury PETROV, J. Komentář k § 2991. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, marg. č. 13]. Lze-li tak dovodit existenci povinnosti ochuzeného k příslušnému plnění, pak daný majetkový přesun bezdůvodné obohacení nevyvolává.

28. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (formulované již ve vztahu k výkladu § 628 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 515/2001), dochází k darování (donatio) smlouvou uzavřenou mezi dárcem a obdarovaným. Dárce bezplatně poskytuje nebo se zavazuje poskytnout obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by k tomu měl právní povinnost, a obdarovaný tento dar přijímá. Darovací smlouva je tedy dvoustranným právním úkonem (právním jednáním), k jehož pojmovým znakům náleží předmět daru, bezplatnost a dobrovolnost; jako takové podléhá pravidlům o právním jednání, včetně pravidel jeho výkladu. Existenci darování prokazuje obdarovaný (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001). Pro darování je pojmově významný záměr (úmysl) darovat, jenž se (jako vnitřní přesvědčení) zjišťuje skutečnostmi vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se navenek projevuje.

29. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila již ve vztahu ke smlouvě o půjčce upravené v § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, že tato smlouva má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu (vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi). Jako pro každou smlouvu je i pro smlouvu o půjčce nezbytným předpokladem shodná vůle obou stran (konsenzus). Uvedené závěry ustálené judikatury se přitom obdobně uplatní rovněž na smlouvu o zápůjčce uzavřenou dle § 2390 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1261/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2939/2020).

30. Jak již výše uvedeno, strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena (nepojmenovanou smlouvu; viz § 1746 odst. 2 o. z.).

31. Zákonná úprava bezdůvodného obohacení pak také obsahuje i tzv. výluky z povinnosti vydat bezdůvodné obohacení; mimo jiné jde též o situaci, kdy strana plnění poskytla s vědomím, že k tomu není povinna (§ 2997 o. z.). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, a dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1215/2020, a ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3865/2022) podstatou liberačního důvodu upraveného v ustanovení § 2997 odst. 1, větě druhé, o. z. je vědomé plnění bez právního důvodu, a podmínky jeho aplikace se tak logicky vylučují s přítomností omylu, tj. nesprávného přesvědčení ochuzeného, že plněním vyrovnává svůj dluh vůči obohacenému. Předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom, že nemá povinnost plnit. Musí se jednat o vědomost prokázanou, nikoliv jen presumovanou. Nepostačuje, že ochuzený měl a mohl vědět, že plní nedluh, a stejně tak je irelevantní, že si omyl o existenci dluhu sám zavinil. Pro uplatnění daného liberačního důvodu je třeba postavit najisto, že plnitel neměl žádných pochybností, že jej k poskytnutí sporných hodnot nic nezavazuje, respektive je nutno bezpečně vyvrátit, že bylo plněno v mylném domnění o existenci smlouvy mezi stranami. Není-li ten, kdo se liberačního důvodů dovolává, s to podat důkaz naznačené skutečnosti, není uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení znemožněno.

32. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení platí, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání; na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na jehož základě si směl převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2013, ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3279/2019, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1615/2021, nebo jeho usnesení ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1991/2020, a ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3865/2022).

33. Jestliže v přítomné věci odvolací soud korigoval soudem prvního stupně učiněný závěr týkající se rozložení důkazního břemene v daném sporu (tedy i co do povinnosti účastníků tvrdit pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání; § 101 odst. 1 písm. a/, b/, § 120 odst. 1 o. s. ř.), jde o závěr s ustálenou rozhodovací praxí souladný (a správný), správný však již není současně prezentovaný úsudek o zjevné nedůvodnosti obrany žalovaného, zakládá-li ji žalovaný, mimo jiné i na tom, že „žalobce mu poskytl předmětnou částku na základě dohody účastníků, jejíž součástí nebyl závazek žalovaného k jejímu vrácení“, kterážto tvrzení – krom evidentního popření, že by poskytnuté prostředky bylo lze snad považovat za zápůjčku (již netvrdí ani žalobce) – nevylučují existenci právního důvodu plnění, ať již jde o smlouvu darovací či jiný kontrakt (zmiňuje-li se i část obsahu této dohody týkající se toho, jak měl žalovaný dále naložit s poskytnutými prostředky), včetně nepojmenované smlouvy. K tomu lze pak připomenout, že kvalifikací právního poměru účastníky samými soud vázán není.

34. Přitom i odvolací soud – byť ryze pro účely posouzení, je-li naplněn liberační důvod podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. – současně uzavírá, že žalobce plnil žalovanému na základě s ním uzavřené dohody, aniž by ovšem dále rozkryl, co bylo jejím obsahem a aniž by se pokusil o výklad tohoto (dvoustranného) právního jednání podle zákonem stanovených pravidel (viz § 556 o. z.; z judikatury srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2019). Přitom odvolací soud nečiní ani ten závěr, že jde o právní jednání zdánlivé (považuje-li je snad za neurčité nebo nesrozumitelné i pro absenci ujednání o tom, „zda bude žalovaný povinen zaslané prostředky žalobci vrátit či nikoliv“; § 553 odst. 1 o. z.), neplatné či zrušené (uzavírá-li následně, že plnění nebylo podloženo právním důvodem, zatímco žalobce plnil v omylu o existenci smlouvy, pročež pak nejde ani o vědomé plnění nedluhu ve smyslu shora odkazovaného ustanovení).

35. Již z takto uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tím i nesprávné; učiněný závěr, že právní poměr účastníků je vztahem z bezdůvodného obohacení, nadto s vyloučením aplikace § 2997 odst. 1 věty druhé o. z., je předčasný a nekoresponduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou shora citovanými rozhodnutími.

36. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).

37. Dovolatel předně namítal, že odvolací soud překvapivě změnil rozsudek sodu prvního stupně na podkladě jiného právního posouzení bez toho, že by účastníky seznámil se svým názorem a že by se i žalovanému dostalo od soudu patřičného poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (o potřebě doplnit konkrétní skutková tvrzení zejm. o právním důvodu plnění).

38. Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 1 o. s. ř.). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle § 118a odst. 1 (srov. § 118a odst. 2 o. s. ř.). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 3 o. s. ř.). Při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (§ 118a odst. 4 o. s. ř.).

39. Poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o. s. ř. v občanském soudním řízení neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení, včetně poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., zákon ukládá – jak je zřejmé z ustanovení § 213b odst. 1 o. s. ř. – také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání. Postup odvolacího soudu podle § 118a o. s. ř. však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná (srov. § 213b odst. 1 o. s. ř.). Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku odvolacím důvodem (mimo jiné) tehdy, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. [srov. § 205a písm. d) o. s. ř.]. Jiní účastníci řízení, než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř. (§ 211a o. s. ř.).

40. Vada řízení spočívající v porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. je v odvolacím řízení napravitelná tím, že potřebné poučení poskytne účastníku řízení místo soudu prvního stupně odvolací soud (který též provede důkazy označené účastníky na základě tohoto poučení), jen tehdy, nedostál-li soud prvního stupně řádně své poučovací povinnosti a způsobilo-li to, že odvolatel neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno a že proto neměl ve věci úspěch. Nesplnění poučovací povinnosti zákon v těchto případech nepovažuje za vadu řízení, a tedy odvolacímu soudu ani neumožňuje, aby jen z tohoto důvodu zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně [§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

41. Vyplynula-li však potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně vadou řízení (srov. § 213b odst. 2 o. s. ř.). Právní názor odvolacího soudu je totiž v tomto případě považován za „příčinu“ toho, proč soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že poučovací povinnost je v ustanovení § 118a o. s. ř. založena na objektivním principu a že tedy není významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil, došlo za řízení před soudem prvního stupně – objektivně vzato – bez ohledu na jeho „příčinu“ k porušení § 118a o. s. ř. V takovém případě odvolací soud sám nemůže zjednat nápravu poskytnutím poučení podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř., neboť by to v rozporu s ustanovením § 213b odst. 1 o. s. ř. vedlo k uplatnění nových skutečností nebo nových důkazů, ačkoliv to ustanovení § 205a o. s. ř. neumožňuje. Výjimka ze zákazu uplatnění nových skutečností a důkazů uvedená v ustanovení § 205a písm. d) o. s. ř. se totiž v tomto případě neuplatní, neboť odvolatel neměl ve věci úspěch nikoliv proto, že by (podle závěrů soudu prvního stupně) neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, ale z důvodu, že soud prvního stupně dospěl (podle názoru odvolacího soudu) k nesprávnému právnímu posouzení věci. V takovém případě musí mít uvedená vada řízení za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Soud prvního stupně v dalším řízení přitom (logicky) musí umožnit účastníkovi řízení vylíčit chybějící rozhodné skutečnosti a označit důkazy, a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 719/2008, ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3207/2009, ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1014/2021, a ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2399/2021, či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněného pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

42. V projednávané věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce (jemuž také poskytl poučení ve smyslu § 118a o. s. ř.) netvrdil a neprokázal okolnosti o právním důvodu plnění a vedlo-li jím poskytnuté plnění k bezdůvodnému obohacení žalovaného, lze na ně pohlížet jako na vědomé plnění nedluhu (plnil-li žalobce s vědomím, že k tomu není povinen; § 2997 odst. 1 věta druhá o. z.). Odvolací soud (jenž rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl) dospěl při řešení těchto otázek k odlišnému názoru, a to již co do rozložení důkazního břemene ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení (že povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní k prokázání okolností o právním důvodu plnění, případně o tom, že jej žalobce obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, nese obohacený), jakož i k tomu, že nejsou dány ani okolnosti pro uplatnění zmíněného liberačního důvodu. Žalovanému se ovšem poučení k doplnění rozhodných skutečností (potažmo označení důkazů k jejich prokázání) po celé řízení nedostalo.

43. Vyplynula-li potřeba uvést v řízení další tvrzení z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je porušení ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně vadou řízení (§ 213b odst. 2 o. s. ř.), která – jak bylo vysvětleno výše – musí mít za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

44. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi taktéž dovodil, že jiný postup než kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně by při zjištění existence popsané vady řízení mohl odvolací soud zvolit snad jen v případě, že by se účastníku dostalo od odvolacího soudu poučení podle § 118a o. s. ř., na které nijak nereagoval [srov. například již citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 719/2008 a 33 Cdo 3207/2009, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 581/2010, ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 652/2022, a ze dne 16. 10. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1245/2024; v odborné literatuře shodně ŠEBEK, R. § 213b (Poučovací povinnost v odvolacím řízení). In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 16].

45. Jestliže odvolací soud při jiném právním náhledu na věc oproti soudu prvního stupně (při němž – objektivně posuzováno – vyvstala potřeba doplnění rozhodnutých skutečností ze strany žalovaného) rozhodnutí soudu prvního stupně nejenže nezrušil, ale ani sám neposkytl žalovanému patřičné poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 213b o. s. ř., jež by žalovaným zůstalo oslyšeno (případně na které by žalovaný reagoval tak, že žádnými dalšími tvrzeními a důkazy k jejich prokázání nedisponuje), zatížil řízení vadou, která mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

46. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (v části směřující do výroku o věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

47. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

48. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).