28 Cdo 3159/2025

Rubrum

28 Cdo 3159/2025-298 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce statutárního města Brna, IČ 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupeného Mgr. Janem Burdychem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, proti žalovanému T. K., zastoupenému JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, o 391.160 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 219 C 57/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2025, č. j. 18 Co 248/2024-266, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 8. 2025, č. j. 18 Co 248/2024-279, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 3. 2024, č. j. 219 C 57/2013-236, uložil žalovanému zaplatit žalobci 391.160 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu částky 13.640 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky III a IV). V dané věci rozhodoval poté, co jeho předchozí rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2019, č. j. 18 Co 231/2018-143. Žalobce se jako vlastník specifikovaných pozemků v katastrálním území Staré Brno domáhal vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo v období od 23. 5. 2011 do 22. 5. 2013 žalovanému (vlastníku sousedící haly, k níž je možný přístup pouze přes zmíněné pozemky žalobce) vzniknout tím, že předmětné nemovitosti nadále užíval, i když již nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky, která jej k tomu dříve opravňovala, byla ukončena. Městský soud zejména odkázal na svůj rozsudek ze dne 16. 11. 2022, č. j. 2112 C 31/2017-112, vydaný v řízení, v němž se jednalo o totožný nárok mezi stejnými účastníky v jiném období, a také na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2023, č. j. 13 Co 51/2023-134, kterým bylo jmenované prvostupňové rozhodnutí potvrzeno (vyjma nákladového výroku). Zdůraznil, že pozemky byly součástí uzavřeného areálu, žalovaný při skončení nájmu neodevzdal žalobci klíče od přístupové brány a jako detentor pozemky dále fakticky ovládal. Soud proto uzavřel, že došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného (ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013), a žalobě v její převážné části vyhověl. Nepřiznal pouze náhradu za užívání pozemku parc. č. XY, neboť ten se nacházel mimo uzavíratelný areál a byl volně přístupný.

2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 18 Co 248/2024-266, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 8. 2025, č. j. 18 Co 248/2024-279, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I, III a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Měl za to, že žalovaný v odvolaní pouze opakoval již dříve vznesené výhrady, které však byly soudem prvního stupně pečlivě vyvráceny. Akcentoval, že žalovaný neprokázal řádné předání pozemků po skončení nájemního vztahu. Jestliže tak žalobci neumožnil jejich faktické ovládání, není již rozhodné, v jakém rozsahu pozemky sám užíval. Odvolací soud považoval dokazování provedené prvoinstančním soudem za dostatečné a některá tvrzení žalovaného za nekonzistentní. Nepřitakal výtkám stran stanovení výše bezdůvodného obohacení či kvalifikace znalkyně. Rozsudek soudu prvního stupně proto v rozsahu napadených výroků jako správný potvrdil.

3. Proti rozsudku krajského soudu co do výroku I (obsahově toliko do té části výroku I, jíž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu první instance ve vyhovujícím výroku I) brojí žalovaný dovoláním, maje je za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně se táže, zda je vlastník pozemku vyloučen z jeho užívání, je-li jeden ze vstupů na pozemek uzamčen, ale přístup umožnují vstupy jiné. Pokládá také otázku, jestli je bývalý nájemce detentorem pozemků i tehdy, neužívá-li je a jsou-li volně dostupné pro jejich vlastníka. Zatřetí se ptá, zda vzniká bezdůvodné obohacení v případě, nebyly-li po skončení nájmu vlastníkovi protokolárně předány klíče od jednoho ze vstupů do oploceného areálu. Dále dovolatel upozorňuje, že v posuzované věci došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovým stavem a právním posouzením věci, konkrétně nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů týkajícími se předání klíčů od brány a přístupnosti pozemků. Pro shora uvedené žádá změnou rozhodnutí odvolacího soudu zamítnutí žaloby a nahrazení nákladů řízení žalovanému.

4. Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolání však přípustným není.

9. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že bezdůvodné obohacení vzniká tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že měl k dispozici celý oplocený pozemek (areál) pod uzamčením, a mohl jej tak učinit přístupným pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně užíval (jakou plochu užíval či jak často, případně kolikrát se zde zdržoval; blíže srov. za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1089/2020).

10. Dovolatel ve svém podání zejména vyzdvihuje tezi, že předmětné nemovitosti byly podle jeho názoru volně přístupné, neboť v oplocení se nacházely otvory, a na pozemky tak bylo možné vstoupit i jinak než skrze uzamčenou bránu. Na základě toho se domnívá, že vlastník pozemků nebyl vyloučen z jejich užívání, on sám nebyl v postavení detentora pozemků a nevzniklo mu bezdůvodné obohacení.

11. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí akcentoval, že žalovaný po skončení nájmu řádně neodevzdal žalobci pozemky (nepředal mu klíče od vstupní brány) tak, aby ten k nim měl jako jejich vlastník volný přístup, a jako detentor nadále ovládal onen areál natolik, že to byl on, kdo jej mohl plně využívat, pročež se bezdůvodně obohatil. Skutkové okolnosti, v jakém stavu se nachází oplocení či zeď ohraničující pozemky a zda byl fakticky nějak možný přístup do areálu i pro jiné osoby, považoval za nastalé situace pro posouzení věci za irelevantní (blíže viz zejména bod 19 rozsudku městského soudu). Tento jeho postoj k nastíněné problematice, který následně pokládal za správný i soud odvolací, přitom koresponduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, a přiměřeně též recentní usnesení zdejšího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2495/2023, v nichž se Nejvyšší soud rovněž zabýval námitkami týkajícími se stavu oplocení a přístupnosti uceleného areálu; k otázce vzniku bezdůvodného obohacení v případě neodevzdání předmětu nájmu bývalému pronajímateli po ukončení nájemní smlouvy pak namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2455/2011).

12. Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že dovolatel ve svém podání ve skutečnosti nepředkládá žádnou obecně zodpověditelnou otázku hmotného práva dovolacím soudem doposud neřešenou. Obsah dovolání spočívá převážně v rekapitulaci skutkového stavu s tím, že dovolatel částečně předkládá skutkový stav jiný, než z jakého vyšly při posouzení věci soudy nižších stupňů (viz například poněkud tendenční formulace otázky označené č. 2), a v některých pasážích je jeho podání nejednoznačné (kupříkladu nejprve zdůrazňuje, že klíče od brány neměl, a nemohl je proto žalobci předat, poté ale říká, že mu odevzdány byly). Je tak nezbytné připomenout, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho správnost, jakož i samotný způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze úspěšně zpochybnit jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario; srov. z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3865/2022, nebo ze dne 28. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 3838/2022).

13. Nejvyšší soud přitom akcentuje, že v nynější věci neshledal namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem a právním posouzením věci (resp. extrémní rozpor s provedenými důkazy; k této problematice srov. blíže například nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2025, sp. zn. III. ÚS 2645/24). V dané souvislosti lze především připomenout, že soud prvního stupně osvětlil, proč měl za to, že k řádnému předání pozemků nedošlo (viz zejména bod 17 rozsudku městského soudu), odvolací soud posléze srozumitelně sdělil, z jakého důvodu považoval tvrzení žalovaného týkající se klíčů od brány za nekonzistentní (viz bod 14 rozsudku odvolacího soudu). Okolnost, že dovolatel oproti soudům nižších instancí preferuje svou skutkovou verzi o předání klíčů (v dovolání ostatně prezentovanou nejednoznačně), sama o sobě o takovém extrémním nesouladu nesvědčí (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 460/2024). Jde-li o námitky ohledně faktické přístupnosti pozemku, stavu oplocení a jejich vypořádání v řízení, Nejvyšší soud se již vyjádřil výše.

14. Pro shora vylíčené tedy dovolání zjevně nelze mít za přípustné a jako takové bylo Nejvyšším soudem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.

15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. 7. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu