28 Cdo 3604/2024-160

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Kočiščákem, advokátem se sídlem v Brně, Plotní 332/73, proti žalované A. H., zastoupené Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kozí 26/4, o zaplacení 1 450 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 42 C 73/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2024, č. j. 17 Co 121/2023-132, takto:

Výrok

Rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2024, č. j. 17 Co 121/2023-132, a Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 4. 2023, č. j. 42 C 73/2022-97, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 1 450 000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení s tvrzením, že obnos v uvedené výši žalobce dne 3. 5. 2019 převedl bezhotovostně na bankovní účet žalované, na podkladě účastníky uzavřené smlouvy o zápůjčce, a že žalovaná mu peníze ani poté, kdy k tomu byla vyzvána (dne 20. 9. 2021), nevrátila.

2. Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 4. 2023, č. j. 42 C 73/2022-97, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Uvedl, že na základě provedených důkazů nemá za spolehlivě prokázané, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce (k dohodě stran, že přenechané peníze jsou žalované zapůjčeny), tedy že žalobce neunesl důkazní břemeno k těmto svým tvrzením. Jelikož v řízení nebyl zjištěn ani jiný právní důvod žalobcova plnění, z něhož by plynula povinnost žalované k zaplacení (vrácení) peněžité částky žalobci, nelze podle závěru soudu prvního stupně takto koncipované žalobě vyhovět.

3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 17 Co 121/2023-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud jako na správná odkázal na soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění i jeho právní posouzení, uzavíraje, že nebyly prokázány skutečnosti o uzavření smlouvy o zápůjčce (§ 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“). Aniž by doplnil či zopakoval dokazování, přisvědčil tvrzení žalované (reprodukovanému i soudem prvního stupně), že „jednání žalobce žalovaná správně vnímala jako velkorysý dar (…) k doplacení svého hypotečního úvěru“, tedy že mezi účastníky byla v ústní formě uzavřena darovací smlouva (§ 2055 o. z.) coby titul žalobcem poskytnutého plnění. Stejně tak jako soud prvního stupně, i odvolací soud považoval za nadbytečné a nepřípadné další žalobcem navrhované důkazy výpovědí označených svědků, s odůvodněním, že jde o osoby příbuzné účastníků, a že nebyli přímo účastni právnímu jednání účastníků.

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dovolatel) dovoláním v rozsahu výroku I o věci samé. Přípustnost dovolání spatřuje v odklonu napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání odkazované) v otázce výkladu právního jednání, potažmo esenciálních náležitostí darovací smlouvy. Považuje za nesprávné, že odvolací soud věc posoudil toliko na podkladě tvrzení žalované, aniž by zkoumal, byl-li dán skutečný (shodný) úmysl obou smluvních stran peněžní prostředky darovat. Napadené rozhodnutí považuje dovolatel současně za nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud odkázal na zjištění nalézacího soudu, která ovšem soud prvního stupně neučinil (jde-li o uzavření darovací smlouvy), případně je založeno na odlišných skutkových závěrech bez provedení dokazování. K tomu dovolatel vytýká, že soudy odmítly provést další jím označené důkazy (výslechy navržených svědků) k prokázání právně významných okolností navzdory tomu, že žalobu současně zamítly pro neunesení důkazního břemene. Neměl-li pak soud za prokázané okolnosti o uzavření smlouvy o zápůjčce, bylo lze uplatněná tvrzení o přenechání peněz dle mínění dovolatele podřadit i institutu bezdůvodného obohacení. Dovolatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen, dodávaje, že popsanými defekty je stižen i rozsudek soudu prvního stupně, jestliže uplatněný nárok neposoudil právě ani jako bezdůvodné obohacení.

5. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření, navrhujíc, aby je dovolací soud odmítl jako nepřípustné.

6. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

7. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené povinné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

9. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), když současně není dána ani žádná z výluk přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř.

10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva (jde-li o odvolacím soudem učiněný závěr týkající se posouzení tvrzeného právního titulu plnění a výkladu právního jednání), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak bude dále blíže rozvedeno).

12. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu, jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a v hranicích vymezené otázky, pro kterou bylo připuštěno dovolání (§ 242 o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

13. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

14. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

15. Jelikož posuzovaný právní poměr účastníků měl vzniknout po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných práv a povinností z porušení smlouvy, tímto zákonem (srov. jeho část pátou, hlavu II – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 a 3).

16. Podle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.

17. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec 2).

18. Podle § 2055 odst. 1 o. z. darovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku daru přijímá.

19. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

20. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).

21. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila již ve vztahu ke smlouvě o půjčce upravené v § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, že tato smlouva má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu. Vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. Jako pro každou smlouvu je i pro smlouvu o půjčce nezbytným předpokladem shodná vůle obou stran (konsenzus). Uvedené závěry ustálené judikatury se přitom obdobně uplatní rovněž na smlouvu o zápůjčce uzavřenou dle § 2390 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1261/2019, nebo rozsudek ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2939/2020).

22. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu, je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že bylo poskytnuto na základě smlouvy o půjčce (obdobně i zápůjčce) a žalovaný ve lhůtě splatnosti půjčku nevrátil, avšak podle názoru soudu existence smlouvy o půjčce není prokázána a jiný důvod půjčky není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 29 ICdo 122/2019).

23. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení platí, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání; na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na jehož základě si směl převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2013, ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3279/2019, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1615/2021, nebo jeho usnesení ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1991/2020, a ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3865/2022).

24. Jestliže v posuzované věci soud prvního stupně – na základě výsledků provedeného dokazování – neměl za prokázané skutkové okolnosti o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce [že předání peněžních prostředků bylo provázeno shodným projevem vůle obou stran (konsenzem) prostředky zapůjčit] a žalobu na zaplacení částky 1 450 000 Kč bez dalšího zamítl, aniž by žalobcem uplatněný nárok na zaplacení požadované částky posoudil podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, bylo jím učiněné posouzení neúplné a tím i nesprávné [kdy soud prvního stupně současně výslovně uvádí, že nemá za prokázané skutkové okolnosti nasvědčující (jinému) právnímu důvodu plnění, krom lakonické poznámky o tvrzení žalované, že zaslání peněz vnímala jako velkorysý dar od žalobce, aniž by však soud prvního stupně své rozhodnutí založil na posouzení, že účastníky byla uzavřena darovací smlouva).

25. Na uvedené závěry – aniž by doplnil či zopakoval dokazování – navázal odvolací soud, uváděje, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy o zápůjčce, kdy dále konstatoval, že „právním důvodem (titulem) peněžitého plnění (jehož se žalované dostalo v částce 1 450 000 Kč připsáním na její bankovní účet dne 3. 5. 2019) byla darovací smlouva“.

26. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (formulované již ve vztahu k výkladu § 628 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 515/2001), dochází k darování (donatio) smlouvou uzavřenou mezi dárcem a obdarovaným. Dárce bezplatně poskytuje nebo se zavazuje poskytnout obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by k tomu měl právní povinnost, a obdarovaný tento dar přijímá. Darovací smlouva je tedy dvoustranným právním úkonem (právním jednáním), k jehož pojmovým znakům náleží předmět daru, bezplatnost a dobrovolnost; jako takové podléhá pravidlům o právním jednání, včetně pravidel jeho výkladu. Existenci darování prokazuje obdarovaný (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001). Pro darování je pojmově významný záměr (úmysl) darovat, jenž se (jako vnitřní přesvědčení) zjišťuje skutečnostmi vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se navenek projevuje.

27. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2019, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z.; řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání. Přitom Nejvyšší soud zdůraznil, že základním hlediskem pro výklad právního jednání (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) je u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran.

28. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Při zjišťování úmyslu jednajícího, který byl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám anebo, o kterém musela (musel) vědět se tedy přihlíží i k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, a k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). Shodné zásady vyplývají z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 827/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4172/2019, a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019.

29. Z rozsudku odvolacího soudu se podává, že ve svých úvahách vyšel ze skutkových a právních závěrů učiněných soudem prvního stupně. Ten se zabýval otázkou vzniku smlouvy o zápůjčce a ve svém odůvodnění vysvětlil, proč nepovažoval tvrzení žalobce za relevantní. Na tuto argumentaci navázal odvolací soud konstatováním, že mezi účastníky řízení nedošlo ani k bezdůvodnému obohacení, neboť tito spolu uzavřeli smlouvu darovací. Přestože se odvolací soud ve svých úvahách stran darovací smlouvy odvolává na závěry nalézacího soudu, nelze přehlédnout, že v odkazovaném rozhodnutí se soud omezil toliko na povšechná tvrzení, že jiný důvod než dar, pro který žalobce žalované poskytl předmětnou částku, v řízení prokázán nebyl. Nižší soudy tak ve své podstatě vycházely bez dalšího z toho, že pokud nebyly žalované poskytnuty sporné peněžní prostředky z titulu smlouvy o zápůjčce, stalo se tak z titulu smlouvy darovací. Přitom se však nijak nevypořádaly s tím, zda byly ve věci naplněny všechny podstatné náležitosti darovací smlouvy a neprovedly výklad účastníky učiněných právních jednání ve smyslu odkazované judikatury, tedy nevedly dokazování směrem ke zjištění skutečného úmyslu jednajícího (jednajících), při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností.

30. Z výše uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu dovozující, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena darovací smlouva, neobstojí (je předčasný) a nekoresponduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou shora citovanými rozhodnutími.

31. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). Dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatele, že odvolacím soudem vydané rozhodnutí lze označit za nepřezkoumatelné. V tomto směru lze odkázat na měřítka přezkoumatelnosti rozhodnutí definovaná např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněným pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usneseními Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, proč bylo soudem takto rozhodnuto a jeho případné dílčí nedostatky odůvodnění (z hlediska požadavků dle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění procesních práv dovolatele, jenž nebyl nikterak krácen na svém právu proti rozhodnutí právně argumentovat (jak vidno i z výše provedeného dovolacího přezkumu na podkladě dovolatelem současně zformulovaných hmotněprávních a procesněprávních námitek).

32. Naproti tomu důvodnou dovolací soud shledal výtku dovolatele, že soudy neprovedly další jím navržené důkazy (výslechy označených svědků) k prokázání právně významných skutečností (zejm. jde-li o okolnosti o obsahu právního jednání). Z ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z nich, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány (rozhodná skutečnost již v dosavadním řízení byla bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena) jinými důkazy (srov. například usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, s. 1084-1085, nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95 a ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1898/2018). Soud neprovede ani nezákonné důkazy, tj. důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, který byl uveřejněn pod č. 83 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2019). Jestliže žalobce – nemaje k dispozici jiné, k dokazovaným okolnostem bezprostřednější důkazní prostředky – navrhoval soudu důkaz výpověďmi označených svědků [k okolnostem o skutečné vůli (úmyslu) účastníků, a to i co do jím uplatněných tvrzení o poskytnutí peněžních prostředků formou zápůjčky], pak je nepřiměřený (a nesprávný) soudy učiněný závěr, že jde o důkazy nerelevantní či nadbytečné, nadto v situaci, kdy soud současně žalobu zamítá i pro neunesení důkazního břemene k žalobcem tvrzeným okolnostem (a kdy provedené důkazy mohou být současně relevantní i v rámci žalobcovy obrany směřované ke zpochybnění žalovanou prezentovaného tvrzení o darování). Uvedené důkazy nelze mít za nerozhodné či nadbytečné jen proto, že navržení svědci nebyli přímými pozorovateli právního jednání (mohou-li vypovídat o dalších okolnostech, které právnímu jednání předcházely, a k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají), a důvod pro neprovedení navržených důkazů apriori nelze spatřovat ani v příbuzenském vztahu navržených svědků k některému z účastníků (který zde může být významný až při hodnocení provedených důkazů).

33. Jestliže tedy soud prvního stupně (a po něm i odvolací soud) odmítl žalobcem uplatněný návrh na doplnění dokazování ke shora uvedeným okolnostem, jež mohou být pro zjišťování skutečné vůle účastníků, potažmo pro rozhodnutí relevantní, zatížil tím řízení jinou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, k níž dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží v případě přípustného dovolání.

34. Protože rozhodnutí odvolacího soudu správné není (dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. byl uplatněn důvodně), a řízení je současně zatíženo i shora popsanou vadou, Nejvyšší soud – neshledávaje podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu – rozsudek odvolacího soudu zrušil, včetně akcesorických výroků o nákladech řízení. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srovnej § 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).

35. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

36. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení