28 Cdo 392/2026

Rubrum

28 Cdo 392/2026-251 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) J. H., zastoupený JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, b) D. P. S., c) M. A. E. K. a d) M. P. K., žalobci b), c) a d) zastoupeni Dr. Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, Spojené státy americké (se sídlem v České republice, Praha 2, Mánesova 1645/87), za účasti: 1) statutární město Brno, IČ 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, 2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, 3) Ředitelství silnic a dálnic s. p., IČ 659 93 390, se sídlem v Praze 4, Krči, Čerčanská 2023/12, a 4) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 81/2023, o dovolání Jana Halouzky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2025, č. j. 21 Co 215/2024-214, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce a) je povinen zaplatit účastníku 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobce a) je povinen zaplatit účastníku 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

IV. Ve vztahu mezi žalobcem a) a účastníky 3) a 4), stejně jako mezi žalobci b), c), d) a všemi účastníky řízení, nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 6. 2024, č. j. 41 C 81/2023-168, zamítl žalobu žalobce a) (výrok I) i žalobu žalobců b) – d) (výrok VI) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II – V a VII – X). Žalobci se domáhali nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu č. j. SPU 173428/2023, 3239/92/113-RNP, tak, že se jim do spoluvlastnictví vydávají specifikované pozemky v k. ú. XY a k. ú. XY, jež vznikly z původního odňatého pozemku p. č. PK XY v k. ú. XY. Žalobci namítali, že minimálně část původního pozemku, resp. z něj vzniknuvších pozemků, je nezastavěná a jejímu vydání nebrání zákonná překážka dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Městský soud zjistil, že v místě původního pozemku byla již v průběhu 60. až 80. let 20. století vybudována sídliště v k. ú. XY a k. ú. XY i páteřní čtyřproudová komunikace XY. Zastavěné i nezastavěné pozemky nacházející se v dotčeném prostoru poté tvoří funkční celek – ucelený areál sídlišť, v němž i nezastavěné pozemky, případně zeleň, mají význam a zájem na jejich obecném užívání neurčitým počtem osob významně převyšuje nad individuálním zájmem restituentů. Z důvodu zamítnutí žaloby nevyhověl ani návrhu na vyhotovení oddělovacích geometrických plánů.

2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 9. 2025, č. j. 21 Co 215/2024-214, k odvoláním všech žalobců rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III potvrdil (výrok I), ve výrocích IV, V a IX ohledně nákladů řízení jej změnil (výroky II, III a V), ve výrocích VI, VII, VIII a X jej opět potvrdil (výrok IV) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky VI – X). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jeho rozhodnutí označil za věcně správné, řádné a přiléhavě odůvodněné. Zabýval se poté zejména odvolacími námitkami, přičemž kroky soudu prvého stupně, jenž s odkazem na § 250b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), spojil dvě žaloby do jednoho řízení a nenechal vypracovat oddělovací geometrické plány, označil za korektní. Ohledně (ne)vydatelnosti pozemků se též ztotožnil s názorem správního orgánu i městského soudu, že u komplexní stavby sídelního útvaru je nutno jako zastavěné posuzovat nejen pozemky s obytnými budovami, ale i pozemky na ně funkčně navazující.

3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně co do výroku I podal žalobce a) dovolání, maje je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího a za něž označuje extenzivní výklad překážky vydání pozemků dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, opomenutí posouzení nezbytnosti pozemků, chybný závěr o tzv. holém vlastnictví pozemků a paušální aplikaci areálové judikatury. Ačkoliv dovolatel dělí své podání do čtyř otázek, lze shrnout, že jádrem je nesouhlas s konkluzí soudů o nevydatelnosti pozemků z důvodu jejich přináležitosti k ucelenému areálu sídlišť. Žalobce a) tvrdí, že se soudy dostatečně nezabývaly předpoklady pro aplikaci § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, dané ustanovení vyložily nepřípustně extenzivně (k zásadě ex favore restitutionis cituje kromě jiných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2423/2022) a opomněly posoudit u každého jednotlivého pozemku jeho bezprostřední souvislost a nutnost pro sousedící stavbu (odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01). Upozorňuje na rozhodnutí, v nichž vrcholné soudy dospěly k závěru o vydatelnosti okrajových pozemků sídlišť (uvádí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4153/2009, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17). Konečně nesouhlasí s užitím kritéria vzniku tzv. holého vlastnictví, jež dle něj nemá oporu v zákoně (ohledně vydání pozemku, u nějž byl namítán vznik holého vlastnictví, cituje nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. II. ÚS 1792/23).

4. Z výše uvedených důvodů žalobce a) navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, jakož i rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I, včetně navazujících nákladových výroků, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

5. K dovolání žalobce a) se vyjádřili účastníci 1) i 2), již s daným mimořádným opravným prostředkem nesouhlasí a proponují, aby jej dovolací soud jako nepřípustný odmítl, resp. zamítl.

6. Vyjádření v zásadě podporující dovolatele zaslali žalobci b), c), d).

7. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.

8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Dovolání není přípustné.

11. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu je překážkou vydání pozemku nejenom jeho přímá zastavěnost, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, v nichž pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek, a proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srovnej za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018, či jeho usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2479/2021, z rozhodnutí Ústavního soudu např. usnesení ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. III. ÚS 375/23, bod 10).

12. Judikaturou vrcholných soudů je přitom kladen silný akcent na individuální posouzení zohledňující konkrétní okolnosti případu s tím, že jakkoliv by nebyl přípustný extenzívní výklad překážek naturální restituce, nelze přijmout ani závěry paušalizující či nadmíru restriktivní (jde-li o výklad a aplikaci relevantního ustanovení a jeho dosahu), jež by vedly k nerozumnému a neúčelnému uspořádání poměrů, k nepřiměřeným omezením vlastníků staveb a vytvoření komplikovaných, obtížně řešitelných právních situací, které by byly neproporcionální užitku, jehož by se případně dostalo oprávněné osobě (viz z mnoha rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 28 Cdo 725/2025, bod 33).

13. Posouzení funkční souvislosti nemovitostí, existence uceleného areálu i okolností umožňujících vydat některé nemovitosti v areálu (tedy posouzení, zda zbývající nemovitosti v důsledku restituce zcela ztratí svou funkčnost a využitelnost, a uvážení hlediska proporcionality) je úzce spjato s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními, jejichž hodnocení je primárně úkolem soudů nižších stupňů, nikoliv Nejvyššího soudu, jenž není instancí skutkovou, a úsudek odvolacího soudu by mohl přezkoumat toliko v případě, kdyby jeho úvaha (o funkční spjatosti nemovitostí) byla zjevně nepřiměřená či nezohledňující podstatné skutkové okolnosti a měřítka, jež jsou pro takové posouzení relevantní (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2965/2019).

14. Takovým defektem úvahy soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu v posuzované věci netrpí. Umístění pozemku na okraji funkčního celku budov a pozemků (areálu) zajisté bez dalšího nevylučuje, že i v takovém případě může být pozemek součástí areálu, tedy že je dána jeho bezprostřední souvislost se stavbami a nutnost pozemku pro jejich užívání. Není přitom pravdou, že by městský soud toliko mechanicky paušálně aplikoval areálovou judikaturu, jak tvrdí dovolatel (k této námitce viz níže body 19 a 20).

15. K jinému náhledu na předmětné pozemky nemůže vést ani uplatnění zásady ex favore restitutionis, jíž žalobce a) argumentuje. Nejvyšší soud si je sice dobře vědom toho, že restituční předpisy je třeba vykládat ve světle jejich účelu a smyslu, jimiž je alespoň částečné zmírnění křivd napáchaných nedemokratickým režimem, a že v řízeních podle restitučních zákonů musí soudy postupovat v souladu se zákonnými zájmy oprávněných osob, avšak závěry obecných soudů nelze označit za odporující dané zásadě jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučnímu nároku dovolatele vyhověno.

16. Obecné soudy se neprovinily ani nedostatečným individuálním posouzením bezprostřední souvislosti a nutnosti pozemků, jak tvrdí dovolatel. Městský soud uvedl, že pozemky zastavěné bytovými domy a komunikací nemohou být bez jakýchkoliv pochybností vydány (bod 27 jeho rozsudku), ke zbývajícím pozemkům (konkretizovaným v bodě 10) se vyjádřil v bodech 28–32 rozsudku, přičemž v odstavcích následujících se věnoval do podrobností tzv. okrajovým pozemkům. Nezastavěné pozemky posoudil jako veřejné prostranství přístupné všem obyvatelům sídliště, jakož i jakýmkoliv jiným osobám, zlepšující bydlení a využitelnost celé oblasti, ve své podstatě nezbytné ke standardnímu užívání sídliště jako celku. „Okrajové pozemky“ areálu poté konkrétně zkoumal v bodech 33–36 rozsudku. Popsané závěry městského soudu (s nimiž se krajský soud ztotožnil a na něž odkázal) nelze shledat nedostatečnými či neuspokojivě odůvodněnými; předmětná námitka dovolatele tudíž není s to přípustnost mimořádného opravného prostředku přivodit.

17. Brojí-li dovolatel vůči užití kritéria vzniku tzv. holého vlastnictví, nezbývá než připomenout, že jde o hledisko zakotvené judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, jež, majíce stále na zřeteli primární účel restitučního zákonodárství (zmírnění některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období) preferující naturální restituci odňatých pozemků, klade důraz i na hledání rozumné proporce mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu. Hlavního účelu zákona o půdě nelze totiž dosáhnout vydáním pozemků trvale užívaných veřejností (a k tomuto účelu upravených, resp. zastavěných), jejichž individuální využití oprávněnou osobou by bylo značně omezené či zcela nemožné – uvedené je typické právě v případě veřejné zeleně a různých druhů obslužných komunikací. Takový stav by byl naopak v rozporu s účelem restitucí, a proto lze dle současné rozhodovací praxe vrcholných soudů pod výluku z restituce ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě podřadit i – v zákoně přímo neuvedenou – situaci, v níž by oprávněná osoba naturální restitucí získala vyprázdněné vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu, který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval; jedná se zvláště o případy, v nichž jsou nárokované nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupříkladu dotčeny institutem veřejného užívání (např. veřejné prostranství či místní komunikace), a vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví (viz kupř. bod 16 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1559/2024, a v něm citovaná rozhodnutí téhož i Ústavního soudu).

18. Rozhodnutí soudů nižších stupňů poté nekolidují ani s dovolatelem citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1792/23. Je třeba mít na paměti, že v restitučních věcech je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, přičemž v odkazované kauze panovaly specifické skutkové okolnosti – církevní restituentka žádala toliko geometrickým plánem oddělenou část pozemků, na nichž by zřejmě v souladu s příslušným územním plánem mohla postavit zdravotnickou, kulturní či církevní stavbu. Nebylo tedy možné bez dalšího uzavřít, že by jí vydáním pozemků vzniklo holé vlastnictví. V nynějším případě naopak soudy zjistily nedostatek možného využití i tzv. okrajových pozemků sídliště ze strany žalobců, neboť jde o pozemky tvořící veřejné prostranství, zeleň tvořící hranici mezi významnou dopravní komunikací a místní komunikací, resp. sídlištní zelení (dva pozemky v k. ú. XY – viz bod 36 rozsudku městského soudu), či o pozemky jsoucí součástí náspu komunikace (dva pozemky v k. ú. XY – srov. bod 33 téhož rozhodnutí).

19. Přípustnost dovolání nepřivodí ani tvrzení žalobce a), že soudy nepřípustnou paušální aplikací tzv. areálové judikatury postupovaly v rozporu se zákonem i judikaturou. Nelze mu ani přitakat co do rozporu rozhodnutí soudů nižších stupňů s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4153/2009 a nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 217/17. Prve jmenované rozhodnutí setrvává na kategorickém požadavku naturální restituce, od něhož však bylo pozdější judikaturou Nejvyššího soudu upuštěno (viz usnesení ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2974/2018). S dovolatelem citovaným rozhodnutím Ústavního soudu se poté vypořádal již soud prvého stupně v bodě 34 svého rozhodnutí, v němž akcentuje odlišnost skutkových okolností obou kauz. Žalobce a) daný nález dezinterpretuje, neboť Ústavní soud nevyslovil, že okrajové pozemky, jimiž sídliště končí, jsou vždy bez dalšího vydatelné, nýbrž toliko tuto eventualitu připustil a obecným soudům vytknul nedostatečné odůvodnění závěru opačného.

20. K dovolatelem opakované námitce paušální aplikace areálové judikatury je třeba konečně osvětlit, že městský soud (s jehož úvahami se krajský soud ztotožnil) nedospěl ke konkluzi o nevydatelnosti „okrajových pozemků“ jen z důvodu jejich umístění v areálu sídliště, nýbrž se pečlivě věnoval jejich povaze, úloze v rámci funkčního celku, poměru velikosti k rozloze sídliště a dalším okolnostem (viz body 33 až 36 rozsudku soudu prvého stupně). Jestliže dovolatel sporuje závěry nalézacích soudů, že jsou posuzované pozemky funkčně spjaté s pozemky zastavěnými, že tvoří ucelený areál a že jsou nezbytné k užívání sídliště jako celku, jde o námitky skutkové, jež v duchu výše citované judikatury nemohou přípustnost dovolání přivodit.

21. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

22. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobce a), jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a vyjádřivším se účastníkům 1) a 2) patří každému paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 450 Kč (srovnej § 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). Ostatním účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly, resp. na jejich náhradu nemají nárok.

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. 8. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu