28 Cdo 429/2026-700

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. H., zastoupené JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 490/31, a c) hlavního města Prahy, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, za účasti Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, identifikační číslo osoby 708 83 858, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 57/2077, jako vedlejšího účastníka na straně žalobce c), o vydání nemovitých věcí oprávněným osobám a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 187/2011, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2025, č. j. 29 Co 190/2025-670, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit hlavnímu městu Praha na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Nemanského, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1.

III. Žalobkyně a) je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku, Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 12. 2024, č. j. 28 C 187/2011-624, zamítl žalobu podanou žalobkyní a) na nahrazení tam označeného rozhodnutí správního orgánu – výroku II rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 31. 5. 2011, č. j. PÚ 233/91/5 – týkající se tam vymezené části pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I), dále rozhodl (z podnětu žaloby podané žalobcem c/), že žalobkyně a) není v rozsahu id. 1/4 vlastnicí pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, vymezených tam označeným geometrickým plánem, čímž se v uvedeném rozsahu nahrazuje rozhodnutí správního orgánu (výrok II), a žádnému z účastníků (ani vedlejšímu účastníku) nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky III a IV).

2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 9. 2025, č. j. 29 Co 190/2025-670, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).

3. Věc byla soudy projednávána v řízení podle části páté (§ 244 a násl.) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) poté, kdy o věci dříve rozhodl pozemkový úřad shora označeným rozhodnutím (o vlastnictví oprávněných osob) podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).

4. Obecné soudy v řízení pokračovaly poté, kdy jejich předchozí rozhodnutí byla v tam uvedeném rozsahu z podnětu ústavních stížností podaných žalobkyní a) a žalobcem c) [další žalobkyně b/ K. M. se k ústavní stížnosti nepřipojila a ve vztahu k ní je řízení skončeno] zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 1034/23. Ústavní soud obecným soudům vytkl nedostatečné posouzení výluk z restituce podle zákona o půdě, zejména s ohledem na charakter budov (staveb) označovaných jako „A2, B1, B2 a B3“ (v areálu nazývaném „XY“) a potenciality jejich využití k zemědělské výrobě, jak je chápána judikaturou (v označeném nálezu odkazovanou).

5. V pokračujícím řízení soud prvního stupně doplnil dokazování a na podkladě učiněných skutkových zjištění konstatoval, že objekt označený jako „A1“ (jediná zachovalá původní /toliko zrekonstruovaná/ budova) je samostatnou věcí, přičemž objekt označený jako „A2“ a komplex budov označený „B1, B2 a B3“ nejsou jeho součástí, jde o (nové) samostatné věci v právním slova smyslu. Objekty A2, B1, B2 a B3 stojící na pozemku parc. č. XY byly nově vystavěny po přechodu/převodu nemovitostí na stát na místě původních objektů nacházejících se na pozemku v době jeho odnětí, jež byly součástí původní zemědělské usedlosti a sloužily zemědělské výrobě (jako chlívky, stáje atp.).

6. Vázán právním názorem Ústavního soudu se soud prvního stupně dále zabýval zejména naplněním podmínek podle § 11 odst. 4 zákona o půdě (otázka postavení žalobkyně coby právní nástupkyně původní oprávněné osoby, stejně tak jako okolnosti o uplatnění restitučního nároku nebyly sporné). I ve světle dalších skutečností zjištěných doplněným dokazováním uzavřel, že přestavba (resp. výstavba) nových objektů vylučuje zajištění zemědělské výroby a nejsou tak naplněny podmínky pro vyhovění nároku žalobkyně a) ve světle § 11 odst. 4 zákona o půdě. Vydání pozemku parc. č. XY je pak vyloučeno z důvodu zastavěnosti stavbami bránícími zemědělskému nebo lesnímu využití ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Rozhodnutí správního orgánu soud nahradil ve vztahu k částem pozemků (o šíři cca 4 m, nově vymezeným geometrickým plánem) přiléhajícím k hranicím staveb, které je nutno i v této části považovat za zastavěné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (jsou nezbytně nutné k užívání staveb, které nebyly žalobkyni vydány).

7. Odvolací soud (jenž se věcí zabýval k odvolání žalobkyně a/) vzal za správná soudem učiněná zjištění i právní posouzení (stran překážek restituce), přitakávaje tomu, že stavby A2, B1, B2 a B3 nově vznikly na pozemcích oprávněných osob před účinností zákona o půdě a že nejsou (rozumně) využitelné pro zemědělskou výrobu. Připomněl i význam veřejného zájmu na zachování vlastnického práva obce k nemovitostem, jež využívá ku prospěchu svých občanů. K odvolacím námitkám rovněž poukázal na závěry stran samostatnosti jednotlivých staveb učiněné v předchozím řízení.

8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně a) J. H. (dále i jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Zpochybňuje závěr, že budovy A2, B1 až B3 jsou samostatnými věcmi v právním smyslu, nikoliv „součástí“ věci – vydané obytné budovy A1, když tyto objekty jsou stavebně, provozně a technicky provázány. Formuluje otázku, zda lze podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě považovat za zastavěnou část pozemku tvořící přístupovou cestu, nádvoří a pozemek potřebný k obsluze a údržbě již vydané budovy, přičemž argumentuje, že i tyto plochy tvoří funkční celek s vydávanou stavbou. Dle mínění dovolatelky odvolací soud rovněž nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu, že výluky podle § 11 zákona o půdě je nutno vykládat restriktivně, a nesprávně navázal na zrušené závěry o součásti věci a výlukách z vydání, aniž by věc v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu znovu důsledně posoudil. Dovolatelka vytýká, že napadený rozsudek se s jejími námitkami vypořádal nedostatečně a je nepřezkoumatelný. Navrhuje zrušení obou rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalobce c) podal k dovolání nesouhlasné vyjádření, k němuž se svým podáním připojil i jej v řízení podporující vedlejší účastník.

10. V replice k podanému vyjádření dovolatelka vyjádřila nesouhlas s tam uplatněnou argumentací a setrvala na dovoláním vymezeném důvodu a v něm učiněném návrhu.

11. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jak bude rozvedeno dále).

12. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

14. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

15. K výtkám dovolatelky, že soudy nižšího stupně v rozporu se závazným právním názorem Ústavního soudu řádně neposoudily zákonné podmínky výluk z restituce dle § 11 zákona o půdě [srov. §11 odst. 1 písm. c), a odst. 4] lze uvést následující.

16. Jak judikatura Ústavního soudu, tak i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, nebo nález ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008) zdůrazňuje potřebu takového výkladu restitučních předpisů, jež povede k naplnění jejich účelu, jímž je – jak plyne i z preambule zde aplikovaného zákona o půdě – „částečné zmírnění“ (ve smyslu alespoň dílčí kompenzace) následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum) před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací.

17. Institut překážek bránících vydání nemovitosti obsažený v § 11 zákona o půdě je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03). Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, které v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly jeho využití v jiném soukromém vlastnictví. Do úvahy o aplikaci ustanovení § 11 zákona o půdě je třeba vždy zahrnout prvek proporcionality mezi omezením restitučního nároku (tedy účelem restituce samotné) a konkrétním veřejným zájmem, který naplnění tohoto účelu brání (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008).

18. Jednou ze zákonem stanovených překážek restituce – jde-li o vydání obytné budovy, hospodářské budovy či jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti – je zásadní přestavba, jíž stavba ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby (§ 11 odst. 4 zákona o půdě). K vyloučení naturální restituce musí zásadní přestavba zapříčinit zánik souvislosti stavby se zemědělskou výrobou; i s pozemky odňaté objekty náležející k původní zemědělské usedlosti, jež prodělaly signifikantní rekonstrukci, avšak nadále souvisejí se zemědělskou výrobou, jsou proto způsobilé vydání oprávněné osobě (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 28 Cdo 290/98, a dále ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 24 Cdo 1299/98, a ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 28 Cdo 76/2006). A nelze pak vyvozovat ani odlišný závěr, že přerušení souvislosti se zemědělskou výrobou brání naturální restituci majetku oprávněné osobě i v případě, že byly na dané stavbě provedeny úpravy, jež s ohledem na jejich omezený rozsah za zásadní přestavbu ve smyslu § 11 odst. 4 zákona o půdě označit nelze (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4349/2018, vydaný v přítomné věci).

19. Pozemky nebo jejich části nelze vydat ani v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země (srov. § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě). Z rozhodovací praxe přitom plyne, že překážkou pro vydání pozemků dle tohoto ustanovení (jež týká se pozemků, včetně těch, jež souvisejí se stavbami, nikoliv staveb samotných; viz již shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4349/2018) může pak být též funkční souvislost dalších pozemků se stavbou, tedy že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek; pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015). Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby může být významná i vzájemná provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (že pozemky tvoří s objekty jednotný funkční celek, areál).

20. S nastíněnými závěry ustálené rozhodovací praxe týkající se uvedených překážek restituce, rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi není. Pro své závěry si soudy v řízení – následujícím po kasaci jejich předchozích rozhodnutí Ústavním soudem – opatřily potřebné skutkové poklady (znalecký posudek, skutečnosti zjištěné i při místním šetření) a jejich závěr, že zásadní přestavba (spíše však nová výstavba) posuzovaných objektů (pod označením A2, B1, B2 a B3) přerušila jejich jakoukoliv souvislost se zemědělskou výrobou (že je vyloučeno jejich využití k zemědělské výrobě) není nepřiměřený. Akcentovat v tomto směru lze zejména zjištění o technických a hygienických parametrech objektů (neodpovídajících živočišné ani rostlinné výrobě, požadavkům na skladování, ani chovu drobnějších hospodářských zvířat). Podpůrně (snad jen v reakci na obecný akcent Ústavního soudu na zachování celistvosti tří složek zemědělského podnikání – půdy, budov a jiného zemědělského majetku, tak, jak historicky nedílně vznikly, uvedený v odst. 42 odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 1034/23) pak soudy zmínily i okolnost, že ani pozemky bezprostředně související s původní zemědělskou usedlostí, jež byly restituentům již dříve vydány, nejsou takto obhospodařovány.

21. Odvolací soud přitom neopomněl ani hledisko proporcionality, akcentované shora odkazovanou judikaturou, kdy připomněl i význam veřejného zájmu na zachování vlastnického práva obce k nemovitostem (se zřetelem na jejich současný stav a funkci, jakou plní).

22. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky ohledně funkční provázanosti jednotlivých nárokovaných objektů; ani v tomto směru se rozhodnutí odvolacího soudu závěrům ustálené rozhodovací praxe nepříčí. Posouzení funkční souvislosti nemovitostí, existence uceleného areálu i okolností umožňujících vydat některé nemovitosti v areálu (tedy posouzení, zda zbývající nemovitosti v důsledku restituce zcela ztratí svou funkčnost a využitelnost, a uvážení hlediska proporcionality), je vždy úzce spjato s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními, jejichž hodnocení je primárně úkolem soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud, jenž není instancí skutkovou, mohl by právní posouzení věci nalézacími soudy přezkoumat toliko v případě, kdyby jejich úvahy (o funkční spjatosti nemovitostí) byly zjevně nepřiměřené (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4533/2018). Tak tomu není. Při posouzení dovolatelkou nárokovaných nemovitostí jako funkčního (propojeného) celku, či vydání některých ploch jako bezprostředně souvisejících a nezbytně nutných k provozu staveb vycházely soudy právě z individuálních skutkových okolností věci, kdy dospěly k závěru, že oprávněným osobám bylo lze vydat toliko budovu pod označením „A1“ a pozemky jí zastavěné (tedy jejímu vydání nebránila výluka ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), a to nejenom se zřetelem na umístění daného objektu, ale i pro její svébytnou funkci v rámci komplexu dalších budov. Jde o závěry logicky navazující na učiněná zjištění a nezpochybnil je ani Ústavní soud ve svém kasačním nálezu (viz zejm. odstavec 31 jeho odůvodnění). Vadným neshledal ani závěr, že vydáním samotné budovy A1 oprávněným osobám nevznikne stav, kdy by restituenti nemohli realizovat svá vlastnická práva, na čemž nic nemění ani dovolatelkou namítaná okolnost o ztíženém přístupu k této nemovitosti, který lze – jak konstatoval i Nejvyšší soud ve svém předcházejícím rozhodnutí – zajistit prostřednictvím k tomu určených právních instrumentů (viz odst. 33 odůvodnění nálezu).

23. Argumentuje-li pak dovolatelka i propojeností jednotlivých objektů A2, B1 až B3 jako součásti „hlavní stavby A1“, lze znovu odkázat na rozhodovací praxi a jí dosažené konkluze, podle nichž je právní institut součásti věci zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými, přičemž zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2025, sp. zn. 22 Cdo 978/2025, ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, jakož i ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 351/2002, a ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4869/2009). Nalézací soudy (odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na něž odkázal), vyšly v přítomné věci ze zjištění, že objekty nacházející se na pozemku jsou schopné samostatného fungování, objekty A1, A2 a komplex budov B1 až B3 jsou samostatně stojící s vlastními nosnými zdmi a střechou a byť se technické zázemí nachází v komplexu budov B1 až B3, nesnižuje to funkčnost a možnost samostatného využití jednotlivých objektů, pročež uzavřely, že budova A1, A2, a komplex objektů B1 až B3 představují každý samostatnou věc ve smyslu občanského práva. Posouzení, zda určitý výsledek stavební činnosti je samostatnou stavbou jako předmět občanskoprávních vztahů, je věcí právní úvahy soudu, kdy tato úvaha vychází se skutkových zjištění učiněných v daném řízení, a dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 223/2012). Tak tomu v přítomné věci není, závěry soudu (o samostatnosti budov) zohledňují učiněná zjištění, nejsou nelogické ani jinak nepřiměřené.

24. Buduje-li dovolatelka argumentaci také na podkladě zpochybnění správnosti skutkových zjištění, sluší se připomenout, že revize konkrétních odvolacím soudem učiněných skutkových závěrů dovolacímu soudu, jehož kognice je orientována výlučně na otázky právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nepřísluší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), a že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není pak ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání tudíž nemůže založit ani otázka týkající se (ne)existence překážky spočívající v zásadní přestavbě spojená s polemikou se soudem učiněným skutkovým závěrem o rozsahu nových prvků stavby vůči celku. Nad rámec lze uvést, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (při aprobaci závěrů, jež učinil i soud prvního stupně) vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, přičemž mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nelze identifikovat zjevný rozpor (a rozhodnutí odvolacího soudu tak netrpí ani defekty popisovanými v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly závěr o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13, spolu s dalšími tam odkazovanými rozhodnutími).

25. Konečně, namítá-li dovolatelka i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jde o výtku vystihující vady řízení, k nimž dovolací soud (v souladu s § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.) přihlíží (jen) v případě přípustného dovolání; zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). Nad rámec lze uvést, že ani tuto námitku nelze mít za důvodnou, se zřetelem na měřítka přezkoumatelnosti rozhodnutí definovaná rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Odvolacím soudem přijaté závěry jsou srozumitelné a případné (dílčí) nedostatky odůvodnění rozhodnutí nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelky (jak plyne i z obsahu dovolání a v něm uvedené věcné argumentace).

26. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem (v dovoláním předestřených otázkách) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.

27. Proti rozhodnutí v části výroku o nákladech řízení (výroky II a III) je pak přípustnost dovolání výslovně vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

28. Nejvyšší soud proto přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).

29. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích § 243 odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně a) bylo odmítnuto a na straně hlavního města Prahy lze za účelně vynaložené náklady pokládat toliko náhradu hotových výdajů v paušální výši 450 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). K účelnosti vynaložení nákladů na zastupování statutárních měst advokátem viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, a ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 149/2016. Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve stejné výši (za samostatné vyjádření k dovolání) má i vedlejší účastník, v řízení nezastoupený.

30. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

31. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení