28 Cdo 528/2018

Rubrum

28 Cdo 528/2018-214 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. Š., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31, proti žalovanému J. Š., zastoupenému JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 178/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2016, č. j. 72 Co 477/2015-184, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. listopadu 2017, č. j. 72 Co 477/2015-207, takto:

Výrok

I. Dovolací řízení se co do částky 20.738,50 Kč zastavuje.

II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.889,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Luboše Chalupy do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Rozsudkem ze dne 2. 7. 2015, č. j. 14 C 178/2011-142, Obvodní soud pro Prahu 9 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 197.199 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II). K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2016, č. j. 72 Co 477/2015-184, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 11. 2017, č. j. 72 Co 477/2015-207, označený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá co do částky 149.541 Kč s určeným úrokem z prodlení; jinak, tj. ohledně částky 47.658 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (vše výrokem I rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení vzniklých účastníkům před oběma soudy (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu – výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do peněžitého plnění ve výši celkem 127.187,50 Kč (vyjma částky 43.092 Kč) – podala žalobkyně dovolání. Nejvyšší soud (jako soud dovolací; § 10a o. s. ř.) – v souladu s bodem 2. článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (bylo-li řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. lednem 2014). Poté, kdy odvolací soud usnesením ze dne 10. 11. 2017, č. j. 72 Co 477/2015-207, opravil zjevnou nesprávnost výroku rozhodnutí (jímž tak byla žaloba zamítnuta nikoliv ohledně částky 170.279,50 Kč s příslušenstvím, nýbrž co do částky 149.541 Kč s příslušenstvím), vzala žalobkyně dovolání ohledně částky 20.738,50 Kč zpět; proto Nejvyšší soud dovolací řízení v uvedeném rozsahu zastavil (§ 243c odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť není přípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), protože rozhodné otázky hmotného práva odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek (není tedy naplněno žádné z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř., jímž se tu poměřuje přípustnost dovolání). V otázce, zda žalovanému vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení v důsledku plnění žalobkyně na společný závazek účastníků za trvání jejich manželství, se odvolací soud napadeným rozhodnutím nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž i případné plnění (úhrady) z výlučného majetku jednoho z manželů ve prospěch společného jmění manželů lze zohlednit při vypořádání jejich společného jmění podle § 149 odst. 2 obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5852/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5827/2017), přičemž jde o posouzení korespondující i závěrům dovolacího soudu obsaženým kupř. i v usnesení ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4036/2010, v němž Nejvyšší soud připomněl, že bezdůvodné obohacení má subsidiární charakter a uplatní se pouze, nelze-li závazkové vztahy posuzovat podle jiných zákonných ustanovení, pročež plnil-li jeden z manželů ze svých výlučných prostředků na dluh ve společném jmění manželů, je třeba tuto skutečnost zohlednit v rámci vypořádání společného jmění manželů, jež představuje zákonný institut umožňující souhrnné vypořádání majetkových vztahů mezi bývalými manžely a náležitě zohledňující specifika manželského soužití. O bezdůvodné obohacení mezi manžely (účastníky tohoto řízení) v období nelimitovaného manželského majetkového režimu nemůže jít v tomto případě ovšem již proto, že k úhradě závazků plynoucích ze společného nájmu bytu – dle odvolacím soudem současně učiněných zjištění – použila žalobkyně prostředky patřící do společného jmění manželů (což dovolatelka ani sporným nečinní, argumentujíc dále tím, že účastníci již společně nehospodařili – k tomu však srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 439/2013, v němž dovolací soud uvádí, že i v období od ukončení vedení společné domácnosti se dále uplatňuje režim společného jmění manželů) a kdy i závazky účastníků vzniklé jim za trvání manželství, vážící se ke společnému nájmu bytu, bezesporu patřily do společného jmění manželů (§ 143 odst. 1 písm. b/ obč. zák.). Závěr odvolacího soudu není v tomto směru v kontradikci ani s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1006/2011 (vydaným ve věci těchže účastníků a týkající se nároků za jiné období), v němž nyní pokládaná otázka nebyla předmětem dovolacího přezkumu (v situaci, kdy žalovaný uvedený závěr o vzniku bezdůvodného obohacení v rozsahu jedné poloviny vynaložených nákladů dle dovolacího soudu relevantně nezpochybnil) a v němž myšlenku o vzniku bezdůvodného obohacení toliko v důsledku přesunu hodnot v rámci společného jmění manželů (úhradou společného závazku účastníků prostředky patřícími do společného jmění manželů) dovolací soud nevyslovil. Neobstojí-li – z pohledu přípustnosti dovolání – argumentace dovolatelky, že na její úkor vzniklo žalovanému za dobu neomezeného společného jmění manželů bezdůvodné obohacení, je bez významu i argumentace ustanovením § 19 odst. 3 zákona o rodině, jež nebylo odvolacím soudem aplikováno v situaci, kdy již z vylíčení rozhodujících skutečností účastníky řízení bylo patrno, že žalobkyně nežádá poměrnou úhradu potřeb společné domácnosti dle § 19 odst. 3 zákona o rodině, jestliže v rozhodné době s žalovaným společnou domácnost (srov. § 115 obč. zák.) již ani nesdílela (k tomu srov. závěry z předchozího, v dané věci vydaného kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 948/2013, s jehož závěry je právní posouzení odvolacího soudu rovněž konformní). Dovolání není pak přípustné ani pro řešení otázky rozsahu prospěchu, jenž vznikl žalovanému plněním solidárních závazků účastníků plynoucích z tehdy nezrušeného společného nájmu bytu, v době po zúžení společného jmění manželů s použitím prostředků, jež byly již výlučným majetkem žalobkyně; závěr, že žalobkyni přísluší náhrada v rozsahu jedné poloviny takto vynaložených nákladů na splnění společného závazku účastníků, nehledě na rozsah užívání bytu jednotlivými společnými nájemci, v zásadě také koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (z níž srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1209/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1837/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1740/2009). Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 1014/2002, není v dané souvislosti případný (se závěry v něm vyslovenými není rozhodnutí odvolacího soudu nikterak v rozporu), jestliže i jím se Nejvyšší soud přihlásil k závěru, že samotné neužívání bytu některým ze společných nájemců není z hlediska prospěchu vzniklého dalšímu nájemci bez dalšího relevantní a jiný závěr připustil toliko v situaci, kdy jeden ze společných nájemců neměl do bytu ve společném nájmu z objektivních důvodů přístup, což je však stav oproti skutkovým zjištění nyní posuzované věci odlišný (podává-li se zde ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež byly jako správné převzaty i soudem odvolacím, že žalobkyně měla přístup do bytu zachován a v jeho užívání jí nebylo žalovaným bráněno). Namítá-li pak žalobkyně, že odvolací soud nepřípustně změnil svůj právní názor oproti názoru, jenž v dané věci zaujal ve svém předchozím kasačním rozhodnutí, nejde o okolnost, na níž by záviselo napadené rozhodnutí (a nejde o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ovšem ani o vadu řízení či porušení práva na spravedlivý proces, jestliže odvolací soud není dle platné a účinné procesní úpravy jím dříve vysloveným názorem vázán a může jej v dalším řízení korigovat či měnit; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod č. 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 949/2014). S ohledem na provedenou opravu rozhodnutí (a na ni reagující částečné zpětvzetí dovolání) pozbývá své závažnosti argumentace dovolatelky vztahující se k nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout žalovanému plněním žalobkyně určeným k úhradě solidárního závazku účastníků (společných nájemců bytu) vůči pronajímateli bytu, v rozsahu jedné poloviny, v období „od října 2007 do srpna 2008“ (argumentace uvedená pod písm. B/ čl. IV. dovolání). Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání, jež proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), ve zbylém rozsahu – po částečném zastavení dovolacího řízení – odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalovaného, jenž se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil k dovolání, patří (při dovolatelkou vymezeném předmětu dovolacího řízení částkou 127.187,50 Kč) odměna advokáta ve výši 6.220 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.369,20 Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. března 2018 Mgr. Petr Kraus předseda senátu