28 Cdo 557/2002

Rubrum

28 Cdo 557/2002 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání O. P., a V. P., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 14.9.2000, sp.zn. 27 Co 166/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 7 C 88/92 (žalobců 1. O. P. a 2. V. P., zastoupených advokátem, proti žalovaným A. J. H., a B. B. H., zastoupeným advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:

Výrok

I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Praze ze 14.9.2000, sp.zn. 27 Co 166/2000, i rozsudek Okresního soudu Praha-východ z 3.11.1999, čj. 7 C 88/92-228.

II. Věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.

Odůvodnění

: O žalobě žalobců, podané u soudu 30.3.1992, bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Okresního soudu Praha-východ z 28.9.1995, čj. 7 C 88/92-52; žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 2.070,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit do pokladny Okresního soudu Praha-východ 50,- Kč. K odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze usnesením z 18.4.1996, sp.zn. 22 Co 142/96, zrušil odvoláním napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby v dalším průběhu řízení zjišťoval, zda v době převodu nemovitostí, jež jsou mezi žalobci a žalovanými sporné (jedna ideální polovina domu čp. 216 a pozemků parc. č. 234 a parc. č. 876/10 v P.), byl žalovaný J. H. poslancem bývalého národního výboru, členem některé komise tohoto národního výboru, případně pracovníkem národního výboru, jak to uváděli žalobci; dále měl odvolací soud za to, že bude třeba zjistit ocenění nemovitostí v době převodu na žalované a v tomto smyslu bude třeba provést např. i důkaz revizním znaleckým posudkem a stejně tak bude zapotřebí zjistit, zda byla nemovitost udržována v řádném stavu, případně zda byla poškozena zda byly ze strany žalovaných vynaloženy nějaké náklady na opravu, údržbu a modernizaci nemovitostí; bude třeba se dále zabývat, podle názoru odvolacího soudu, i tím, zda bývalý krajský národní výbor po projednání s Ministerstvem financí stanovil pro obec P. možnost poskytování slev z cen rodinných domků. V dalším průběhu řízení byl vynesen rozsudek Okresního soudu Praha-východ z 3.11.1999, čj. 7 C 88/92-228, jímž bylo uloženo žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání ideální poloviny domu čp. 216 v P. a pozemků parc. č. 234 a parc. č. 876/10, jež byly zapsány v evidenci nemovitostí střediska geodézie pro P. na listu vlastnictví č.

178. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na úhradu znalečného 11.796,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku do pokladny Okresního soudu Praha-východ; žalovaným bylo uloženo zaplatit 1.000,- Kč do pokladny téhož soudu. Také bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 9.605,- Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo poukázáno na to, že žalobci jsou právními nástupci původního žalobce O. P., že nemovitosti uvedené v žalobě žalobců byly v původním vlastnictví sestry O. P. – E. V., že tyto nemovitosti připadly státu v důsledku rozhodnutí soudu v trestním řízení (E. V. byla pak rehabilitována podle zákona č. 119/1990 Sb.) a ze strany státu byly nemovitosti prodány žalovaným, kteří byli včas vyzváni podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání věcí. O žalovaných dospěl soud k závěru, že jsou osobami povinnými k vydání nemovitostí podle stanovení § 4 odst. 2 zákona č. 76/1991 Sb., když bylo v řízení doloženo provedeným znaleckým posudkem, že cena nemovitostí, koupených žalovanými, činila ve skutečnosti 34.048,19 Kč, ale prodány byly za 21.907,- Kč, takže žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy. Vyhověl proto soud prvního stupně žalobě žalobců v plném rozsahu a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu. O odvolání žalovaných bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 14.9.2000, sp.zn. 27 Co 166/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu změněn tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili na náhradu nákladů řízení, placených státem, 11.846,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku do pokladny Okresního soudu Praha-východ. Žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně a nebyla jim také uložena poplatková povinnost. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.900,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit do pokladny Okresního soudu Praha-východ 250,- Kč. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že tento soud vycházel z posudku znalce prof. J., podle něhož cena převáděných nemovitostí činila 25.635,- Kč. Žalovaní je získali smlouvou z 10.8.1966 za 21.907,- Kč. Odvolací soud byl toho názoru, že „rozdíl v ceně s ohledem na absenci původních podkladů a na rozsah i sled prací na nemovitostech, stanovených znalcem přibližně, lze považovat za akceptovatelný; nelze proto podle názoru odvolacího soudu učinit závěr, že by nemovitosti nabyli žalovaní v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy“. Odvolací soud z tohoto důvodu změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 2 občanského soudního řádu a žalobu žalobců zamítl; výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními § 150 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu, pokud šlo o řízení před soudem prvního stupně, a ustanoveními § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 18.10.2000 a advokátu, který v řízení zastupoval žalované, byl rozsudek doručen 19.10.2000 a nabyl tedy právní moci dnem 19.10.2000. Dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Okresního soudu Praha-východ dne 15.11.2000, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákona č. 30/2000 Sb.). Co do přípustnosti svého dovolání dovolatelé vyslovovali názor, že tu soud rozhodoval nesprávně obsazen (jak to mělo na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. g/ občanského soudního řádu) a dále že tu byl rozsudkem odvolacího soudu změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu). Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že tu došlo k vadám řízení, které mělo na zřeteli ustanovení § 237 občanského soudního řádu, a že řízení bylo postiženo i jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (s poukazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu), dále také, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (s poukazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu), jakož i to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (s poukazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu). Dovolatelé uváděli, že o jejich odvolání bylo u Krajského soudu v Praze rozhodnuto v senátě složeném z předepsaného počtu soudů a že tu nejsou pochybnosti o podjatosti soudců odvolacího soudu, kteří ve věci rozhodovali, ale o odvolání tu rozhodoval jiný senát (27 Co), než tu měl rozhodovat podle rozvrhu práce Krajského soudu v Praze v jeho znění v den zahájení odvolacího řízení (tj. 24.1.2000). Postižení řízení jinou vadou ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) spatřovali dovolatelé v tom, že „rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu věci; o vady při zjišťování skutkového stavu věci jde tu proto, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 120 občanského soudního řádu, když nebyly provedeny navržené důkazy a soud považoval tvrzení účastníků řízení za shodná, ačkoli tomu tak nebylo a nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy)“. Kromě toho spatřovali dovolatelé další vadu řízení v tom, že odvolací soud ignoroval návrh žalobců na připuštění změny žalobního návrhu (odůvodňovanou tím, že po zahájení řízení tu došlo k právnímu nástupnictví na jejich straně), ačkoli tu tedy šlo o kvalitativní změnu žalobního návrhu. V řízení dále došlo, podle názoru dovolatelů, k nesprávnému skutkovému zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. „Výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 občanského soudního řádu, protože dovolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, v hodnocení důkazů je tu logický rozpor a konečný výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 občanského soudního řádu“. Pokud jde o výtku nesprávného právního posouzení věci měli dovolatelé za to, že v daném případě omylem soudu došlo k chybné aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Soud tu sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně si jej vyložil. Podle názoru dovolatelů stěžejní právní otázkou v této projednávané věci bylo to, kdy a za jakých okolností došlo k přechodu vlastnického práva na žalované, kteří jsou držiteli žalobci uváděných nemovitostí. Šlo o plné objasnění toho, zda tu nedošlo k nabytí věci na základě protiprávního zvýhodnění, tedy zda tu nedošlo k jednání takového druhu, který by odpovídal zákonnému předpokladu uvedenému v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; to však nebylo v řízení bezpečně prokázáno. Nebylo rovněž v řízení bezpečně prokázáno, zda tu bylo postupováno při prodeji nemovitosti v tomto případě podle směrnic Ministerstva financí o zabezpečení a správě zajištěného majetku a o prozatímní správě a realizaci majetku nabytého státem, jakož i podle směrnic Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům; nebylo tu tedy splněno to, co bylo uloženo v předchozím usnesení odvolacího soudu z 18.4.1996 (sp.zn. 22 Co 142/96 Krajského soudu v Praze). Pokud šlo o ocenění nemovitostí, které jsou mezi účastníky řízení sporné, poukazovali dovolatelé na to, že v době uzavření kupní smlouvy z 10.8.1966, za platnosti vyhlášky č. 73/1964 Sb. (o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí), vycházela soudní praxe z toho, že pro úvahu o tom, zda jde o podstatné překročení ceny určené odhadem, lze považovat zpravidla překročení ceny určené odhadem, alespoň překročení v rozsahu 10% až 20%. V daném případě rozdíl mezi cenou určenou odhadem v době uzavření kupní smlouvy a cenou soudem ustanovenými znalci ve vztahu k dříve platnému ustanovení § 399 odst. 2 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. v původním znění) posoudil odvolací soud jako nepřesahující cenu stanovenou tehdy platným cenovým předpisem, přestože rozdíl mezi cenou určenou původním odhadem a cenou zjišťovanou soudními znalci se pohybuje na samé hranici 20%. Podle názoru dovolatelů znalecký posudek znalce prof. Ing. J. J., z něhož odvolací soud vycházel, není posudkem odborně erudovaným, logicky správným a dostatečně objasňujícím řešenou problematiku. Odvolací soud tento posudek pokládal za revizní znalecký posudek, ačkoli tu šlo pouze o další znalecký posudek a znalci Ing. J. nebylo uloženo provést revizi znaleckého posudku znalce E. H. Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tedy zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění), protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Vzhledem k ustanovení § 242 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) postupoval dovolací soud i podle ustanovení § 243a odst. 2 občanského soudního řádu k objasnění otázky, tvrzené dovolateli, že tu v daném případě byl odvolací soud nesprávně obsazen, jak to mělo na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. g/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V tomto smyslu po seznámení se s rozvrhem práce Krajského soudu v Praze pro období roku 2000, Spr 885/99 /pro první pololetí i druhé pololetí/, jakož i s vysvětlujícím vyjádřením předsedkyně Krajského soudu v Praze z 21.11.2001 (Spr 930/2001) a z 8.3.2002 (Spr 930/2001) dospěl dovolací soud k závěru, že věc byla přidělena senátu 27 Co Krajského soudu v Praze v souladu s rozvrhem práce, platným pro uvedený soud v období od 1.1.2000 do 30.6.2000, protože šlo o rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím Okresního soudu Praha-východ (viz str. 18 zmíněného rozvrhu práce ohledně oboru působnosti senátu 27 Co). Nebylo možné přisvědčit názoru dovolatelů, že „rozvrh práce Krajského soudu v Praze pro rok 2000 v té podobě, která byla k dispozici veřejnosti, byl nepřehledný, jeho listy nebyly chronologicky řazeny a nebylo z nich možné prakticky zjistit nic o zástupčích senátech“. V daném případě šlo o dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; důvody dovolání, přípustného podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, bylo třeba posoudit podle ustanovení § 241 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Při posuzování rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně věci samé, měl dovolací soud na zřeteli právní závěry z uveřejněných rozhodnutí ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem (popřípadě z dříve vydávané Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů). Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů bylo vyloženo, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu, je nutno, aby svědecké důkazy opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení. Odvolací soud se nemůže bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. Jestliže o tom uvažuje, musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, popřípadě doplnit (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů). Uvedené výkladové závěry je třeba mít na zřeteli nejen pokud jde o výslech účastníků řízení či svědků, ale také při doplňování znaleckého dokazování opakovaným výslechem znalce, popřípadě vyžádáním si doplňujícího písemného posudku znalce. V případě pochybností o závěrech znalce je třeba využít možnosti upravené v ustanovení § 127 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož znalecký posudek je možno dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí; použití ustanovení § 127 odst. 2 občanského soudního řádu nebrání ani to, že v řízení bylo podáno případně více posudků ustanoveným znalcem (ustanovenými znalci). V tomto případě odvolací soud správně přikročil k opakování výslechu znalce k objasnění závažné skutečnosti, zda cena státem prodávaných nemovitostí byla nebo nebyla v souladu s cenovými předpisy, platnými v době převodu nemovitostí, k němuž došlo smlouvou z 10.8.1966, když již z provedeného dokazování vyplynula rozdílnost posouzení této rozhodné otázky (ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). V takovém případě, v němž i opětovně slyšený znalec některé doplňující dotazy nebyl s to doplnit a upřesnit hned při tomto výslechu zcela jednoznačně (viz např. obsah protokolu o jednání před odvolacím soudem na čl. 250 spisu Okresního soudu Praha-východ, sp.zn. 7 C 88/72, zaznamenávající výpověď znalce: „Nemohu přesně říci …“; „přesně z jakých podkladů jsem vycházel, nyní nemohu odpovědět“; „momentálně nemohu říci, z čeho jsem vycházel ..“), bylo zřejmě na místě mít na zřeteli ustanovení § 127 odst. 2 občanského soudního řádu a přikročit k přezkoumání znaleckého posudku jiným znalcem, což ovšem mělo být učiněno nikoli v řízení u odvolacího soudu, ale u soudu prvního stupně po postupu podle ustanovení § 221 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že je rozsudek odvolacího soudu správný (jak to mělo na zřeteli ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu v již citovaném znění) a naopak nebylo možné vyloučit tu konstatování toho, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu v již citovaném znění). Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000Sb.). S přihlédnutím k již dovozené potřebě aplikace ustanovení § 127 odst. 2 občanského soudního řádu, jakož i k zřejmě potřebné aplikaci ustanovení § 221 odst. 1 občanského soudního řádu ze strany odvolacího soudu (což by přineslo další časové zdržení v tomto řízení, probíhajícím od roku 1992) zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 občanského soudního řádu v již citovaném znění). Protože tu dochází ke zrušení rozsudku soudů obou stupňů v celém rozsahu, mají tu účastníci řízení v dalším průběhu řízení možnost uplatňovat upřesnění, doplnění či změnu svých návrhů, uplatněných v řízení, a mají také možnost navrhovat případně i nové důkazy k doložení toho, co má na zřeteli ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně nákladů odvolacího a dovolacího řízení (§ 243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu v již citovaném znění). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 25. února 2003 JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r. předseda senátu