28 Cdo 561/2003

Rubrum

28 Cdo 561/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobců A) M. Ch. a B) V. Ch., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. M., 2) E. B., oběma zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 72/95, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002, č. j. 12 Co 182/2002-373, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění

: Předmětem řízení byla žaloba na uzavření dohody o vydání nemovitostí podle ustanovení § 5 odst. 3, 4 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“). Nemovitostmi byly dům čp. 129 na pozemku parc. č. 286, pozemek parc. č. 286 – zastavěná plocha o výměře 78 m2 a pozemek parc. č. 287 – zahrada o výměře 616 m2, vše zapsáno na LV č. 1223 pro k. ú. H., obec a okres P. u Katastrálního úřadu P. Žalobci žádali vydání ˝ spoluvlastnického podílu k nemovitostem ze společného jmění žalovaných manželů; k dohodě o vydání spoluvlastnického podílu v rozsahu zbylé poloviny došlo již rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 25. 11. 1998 ve vztahu mezi žalobci a dalším žalovaným M. B. (synem druhé žalované), když M. B. se proti rozsudku neodvolal. Nemovitosti, původně v bezpodílovém spoluvlastnictví žalobců, přešly na stát v důsledku trestu propadnutí majetku, vysloveného v rámci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 1 T 97/83, jímž byli žalobci odsouzeni za trestný čin opuštění republiky. Posléze byly nemovitosti kupní smlouvou ze dne 22. 4. 1985, registrovanou 13. 6. 1986, státem prodány žalovaným a M. B. Žalobci byli rehabilitováni usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 11. 1990, sp. zn. Rt 1186/90. V roce 1995 jim byla, jako osobám s trvalým pobytem mimo území ČR, osvědčena existence státního občanství České republiky. Žalobci, kteří dne 2. 12. 1994 vyzvali žalované k vydání nemovitostí, žádali následně o jejich vydání soudní cestou a na straně žalovaných shledávali nabytí věci jednak na základě protiprávního zvýhodnění správním orgánem a dále v rozporu s cenovými předpisy. Žalovaní nesouhlasili s tvrzeními žalobců a namítali, že svými stavebními pracemi změnili stavebně technický charakter domu a že nejsou pasivně legitimováni v důsledku prodeje svého podílu na nemovitostech dne 1. 2. 1995 ing. R. S. Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl rozsudkem ze dne 15. 1. 2002, č. j. 11 C 72/95-345, tak, že žalovaným uložil povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí ve znění vycházejícím ze shora uvedených skutečností a zavázal žalované k náhradě nákladů řízení žalobců, státu i k zaplacení soudního poplatku. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co byly jeho předchozí rozsudky (kterými též žalobě vyhověl) zrušeny usneseními odvolacího soudu ze dnů 25. 2. 1998 a 23. 9. 1999 a věc vrácena s pokyny směřujícími k doplnění dokazování. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2002, č. j. 12 Co 182/2002-373, rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku potvrdil a změnil napadený rozsudek jen potud, že náklady řízení před soudem prvního stupně i soudní poplatek jsou žalovaní povinni uhradit (jak vyplývá z předchozího průběhu řízení) solidárně s M. B. Žalované pak odvolací soud zavázal i k náhradě nákladů odvolacího řízení, jak vznikly úspěšným žalobcům. Soudy obou stupňů vycházely, s výjimkou doplnění znaleckého posudku k eventualitě zásadní přestavby domu v odvolacím řízení, z důkazů již průběžně zhodnocených soudem prvního stupně. Na jejich základě dospěly k závěrům, že žalobci jsou podle ustanovení § 19 odst. 1 i § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích oprávněnými osobami, že podali ve smyslu již citovaných odstavců § 5 téhož zákona včas výzvu k vydání nemovitostí a též ve lhůtě uplatnili svůj nárok u soudu. Na straně žalovaných nepřisvědčila žádná z obou instancí námitce nedostatku pasivní legitimace, neboť za rozhodný byl považován vlastnický vztah k nemovitostem v době účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích (v projednávané věci, vzhledem k místu trvalého pobytu žalobců, též s přihlédnutím k datu 1. 11. 1994 po vydání zákona č. 116/1994 Sb.). Zejména odvolací soud podrobně shrnul právní argumentaci k podmínkám, z jejichž splnění vyvodil postavení žalovaných jako povinných osob podle § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, jakož i k otázce případné ztráty stavebně technického charakteru domu zásadní přestavbou ve smyslu § 8 odst. 1 téhož zákona. Rozpor s platnými předpisy spočíval ve skutečnosti, že žalovaným byla při koupi nemovitostí od státu poskytnuta ze znalcem vypočtené ceny 42.710,- Kč sleva ve výši 14.823,- Kč. Stalo se tak v rozporu s vyhláškou č. 90/1984 Sb. o správě národního majetku a zejména s výnosem ministerstva financí z 28. 5. 1985 ke zmírnění tvrdostí při aplikaci cenové vyhlášky č. 43/1969 Sb., podle něhož bylo přípustné poskytnout slevu pouze u smluv uzavřených ještě za účinnosti zmíněné vyhlášky, tj. do 31. 12. 1984 (nebyly-li smlouvy dosud registrovány). Tuto podmínku však předmětná smlouva, jak patrno z dat výše uvedených, nesplňovala, neboť byla sjednána již za účinnosti cenové vyhlášky č. 128/1984 Sb. Protiprávní zvýhodnění nabyvatelů spatřovaly soudy obou instancí v postupu tehdejšího Obvodního národního výboru pro P., nerespektujícího příslušná ustanovení Směrnice ministerstva financí č. 10/1964 mj. o postupu při prodeji nemovitostí nabytých státem. Bytová situace ostatních žadatelů byla horší než žalovaných, neboť ti měli vlastní byt. V mezidobí od schválení jejich žádosti do prodeje nemovitostí odpadl důvod, který žalovaní v žádosti o odkoupení uplatnili, neboť matka druhé žalované, o kterou měli v domě pečovat, zemřela 27. 8. 1984 (a před smrtí bydlela sama v R., nikoli ve stávajícím pražském bytě se žalovanými). Její úmrtí nesdělili žalovaní správnímu orgánu, ten ani neprovedl šetření k důvodům uváděným v žádosti žalovaných o koupi domu. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nedošlo k zásadní přestavbě domu, kterou by stavba ztratila svůj původní stavebně technický charakter. Ze znaleckých posudků ing. K. a ing. Č. bylo zjištěno, že byla rozšířena stávající terasa a přistavena garáž, sklad a WC. S použitím citované judikatury Ústavního soudu zdůraznil odvolací soud, že pojem „zásadní přestavba“ nutno považovat ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích za pojem právní a jeho výklad i posouzení v konkrétním případě náleží soudu, nikoli znalci. Ve shodě se soudem prvního stupně pak dovodil, že k zásadní přestavbě stavby v době po nabytí vlastnictví žalovanými nedošlo, přičemž takovou přestavbou nelze rozumět pouhou přístavbu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání. Vytkla v něm soudům obou stupňů nadbytečný rozsah přezkumu postupu tehdejšího správního orgánu při posuzování žádosti žalovaných o odkoupení domu s pozemky; v této souvislosti považovala za otázky zásadního právního významu, zda - mohou soudy v restitučních věcech přezkoumávat správnost rozhodnutí orgánu rozhodujícího o prodeji nemovitostí, pokud se týká okolností, které tento orgán bere v úvahu, a zda - změna okolností po uzavření kupní smlouvy činí předchozí rozhodnutí o prodeji nesprávným. Dovolatelka dále namítla, že si oba znalecké posudky odporovaly v závěru o zásadní přestavbě domu a spatřovala procesní pochybení (vadu s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci jako dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) nižších soudů v tom, že nebylo vyhověno návrhu žalovaných na zadání revizního znaleckého posudku k vyjasnění rozporů mezi posudky dosavadními. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci podali k dovolání vyjádření, v němž polemizují s argumenty dovolatelky k otázce zásadní přestavby domu a navrhují dovolání nevyhovět. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Ještě před případným posouzením označeného dovolacího důvodu se musel zabývat přípustností dovolání; z tohoto hlediska připadala v úvahu, s ohledem na shodu rozhodnutí obou instancí bez předchozího rozporu v právním názoru, pouze přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce. Tento zásadní význam (odst. 3 téhož ustanovení) je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku dosud dovolacím soudem nevyřešenou, nebo právní otázku rozhodovanou odvolacími soudy či dovolacím soudem rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona (zde trestním rozsudkem o propadnutí majetku, čemuž koresponduje speciální úprava v § 19, § 20 zákona), a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. Obě otázky předložené dovolatelkou spolu bezprostředně souvisí. Týkají se rozsahu skutečností zohledněných správním orgánem, jež činil „rozhodnutí“ - v této věci stanovisko ONV v P. ze dne 14. 8. 1984 o schválení prodeje nemovitostí žalovaným - o následném prodeji nemovitostí. Dovolatelka má tendenci redukovat soudní přezkum podmínky protiprávního zvýhodnění při nabytí nemovitostí žalovanými jen na posouzení správnosti stanoviska tehdejšího správního orgánu. Soud je však oprávněn v řízení o restitučním nároku posuzovat možnost protiprávního zvýhodnění nabyvatele od počátku správního řízení resp. od žádosti budoucího nabyvatele o koupi nemovitostí až do samotného nabývacího úkonu. Sám přitom činí z nyní prokázaných skutečností závěr, zda nabyvatel byl či nebyl protiprávně zvýhodněn. Takový právní názor je patrný již z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 28 Cdo 138/2001 (publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, str. 206 a násl.), v jehož rámci posoudil dovolací soud význam odborných zásluh uchazeče o koupi z hlediska splnění podmínky protiprávního zvýhodnění. Platí též, že není v zásadě rozhodné, zda a v jaké míře se nabyvatel na případném protiprávním zvýhodnění sám podílel (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1220/98). Odvolací soud tedy postupoval správně, zohlednil-li při závěru o protiprávním zvýhodnění žalovaných jak zjištěné bytové poměry žalovaných v porovnání s ostatními uchazeči o koupi nemovitostí, tak i skutečnost, že matka druhé žalované, jejíž přestěhování bylo podstatným důvodem žádosti o byt, zemřela ještě před uzavřením kupní smlouvy. Pokud správní orgán posuzující jednotlivé žádosti o byt nevěděl v důsledku nesprávného údaje v žádosti žalovaných o tom, že matka druhé žalované nežije se žalovanými v dosavadním bytě a pokud v mezidobí od schválení žádosti do koupě žalovaní nesdělili témuž správnímu orgánu, že tato osoba zemřela, pak uvedené okolnosti jdou k tíži žalovaných – a to bez ohledu na zásadní irelevanci subjektivního podílu nabyvatele na protiprávním zvýhodnění, jak vysloveno v posledně citovaném judikátu. Právní otázky, spojené se splněním podmínky protiprávního zvýhodnění nabyvatelů při nabytí nemovitostí, posoudil odvolací soud v souladu s hmotným právem. Tyto právní aspekty věci již byly, jak patrno z citované judikatury, řešeny dovolacím soudem a nestaly se předmětem rozporu v rozhodovací praxi dovolacího ani nižších soudů. Dovolací soud též při přezkumu právní stránky posuzované věci z vlastní iniciativy neshledal, že by jiná pro rozhodnutí obou řádných instancí určující právní otázka byla vyřešena v rozporu s hmotným právem či stávající judikaturou. Pro nesplnění zákonných předpokladů podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. proto dovolání druhé žalované jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Nepřípustnost dovolání vyloučila možnost posuzovat věc z hlediska toho dovoláním nastoleného dovolacího důvodu, který vytýkal soudům nižších instancí vadu postupu při dokazování znaleckými posudky. Dovolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Žalobci sice byli v tomto řízení úspěšní (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), jejich vyjádření k dovolání se však věnovalo pouze dílčímu hmotněprávnímu aspektu věci. Za stavu, kdy dalšímu posouzení merita věci zabránila procesní překážka přípustnosti dovolání, nepovažoval dovolací soud náklady spojené s tímto vyjádřením za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 26. června 2003 JUDr. Josef Rakovský, v.r. předseda senátu