28 Cdo 590/2012
V PLATNOSTINejvyšší soud rozhodl, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Soud dospěl k závěru, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení z absolutně neplatné kupní smlouvy je promlčené, neboť žaloba byla podána po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby, přičemž přihláška pohledávky do dědického řízení nemá vliv na běh promlčecí doby.
Citované zákony (6)
Rubrum
28 Cdo 590/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce R. D., bytem v S., S. 1099, zastoupeného Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti žalovaným 1. H. M., 2. P. M., a 3. L. M., všech bytem v R. u J. n. N., L. 796, zastoupených JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídle v Liberci III, 1. máje 535/50, o zaplacení 170.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 45/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. dubna 2011, č. j. 29 Co 118/2011-100, doplněnému usnesením ze dne 20. 6. 2011, č. j. 29 Co 118/2011-112, takto:
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 4. 2011, č. j. 29 Co 118/2011-100, doplněný usnesením ze dne 20. 6. 2011, č. j. 29 Co 118/2011-112, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění
: Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 25. 11. 2010, č. j. 12 C 45/2008-71, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit mu společně a nerozdílně částku 170.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku vymezil žalobce jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaných coby právních nástupců - dědiců zůstavitele P. M. v důsledku toho, že žalobce od zůstavitele v roce 2004 koupil motocykl, jenž posléze musel vydat orgánům činným v trestním řízení, neboť se ukázalo, že tento motocykl pochází trestné činnosti a byl odcizen jeho řádnému vlastníku, jemuž (příslušné pojišťovně) byl následně orgány činnými v trestním řízení vrácen. Z těchto důvodů je dle žalobce třeba pokládat předmětnou kupní smlouvu na motocykl za absolutně neplatnou, a tedy mající za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně prodávajícího, respektive jeho právních nástupců. Okresní soud přisvědčil tvrzení žalobce o absolutní neplatnosti kupní smlouvy plynoucí ze skutečnosti, že prodávající nebyl vlastníkem prodávaného motocyklu, a mající za následek v souladu s § 457 obč. zák. vznik povinnosti smluvních stran vrátit si poskytnutá plnění. Soud dále přihlédl k ustanovení § 107 obč. zák. upravujícího promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení a shledal právo žalobce na vrácení plnění z kupní smlouvy promlčené s ohledem na synallagmatický vztah účastníků, neboť žalobce mohl žádat vrácení kupní ceny až po té, co splnil svou povinnost vrátit věc, jež byla předmětem kupní smlouvy. Promlčecí doba přitom v tomto případě běží až od okamžiku, kdy byl motocykl žalobcem vydán na výzvu policie. Byl-li motocykl vydán dne 19. 10. 2005 a žaloba byla podána dne 18. 2. 2008, je zřejmé, že došlo k uplynutí dvouleté promlčecí doby. Na základě této úvahy soud přikročil k zamítnutí žaloby. K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž je rozsudkem ze dne 21. 4. 2011, č. j. 29 Co 118/2011-100, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. 6. 2011, č. j. 29 Co 118/2011-112, změnil tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 170.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud s odkazem na ustanovení § 78 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), zdůraznil, že vydáním věci dle tohoto ustanovení nemusí být postaveno najisto, že věc patří jinému vlastníkovi a že byla získána trestnou činností, což platí i v posuzovaném případě. Připomněl dále, že při posouzení, kdy se oprávněný ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, je nutné vycházet ze skutečné vědomosti oprávněného. Je tedy bez právního významu, že se žalobce od policie již dne 9. 10. 2005 v souvislosti s vydáním motocyklu dozvěděl, že zakoupený motocykl patrně pochází z trestné činnosti, když v té době orgány Policie ČR samy neměly zjištěné podklady pro závěr, že tomu tak vskutku je. Teprve v usnesení Policie ČR o vrácení věci jejímu skutečnému vlastníku ze dne 18. 4. 2006 byly uvedeny veškeré rozhodné skutečnosti a až na základě tohoto usnesení mohl žalobce důvodně dospět k závěru, že od prodávajícího P. M. zakoupil motocykl, jenž nebyl v jeho vlastnictví. Dvouletá subjektivní promlčecí doba pro uplatnění práva z bezdůvodného obohacení počala běžet dne 18. 4. 2006 a skončila dne 18. 4. 2008, tudíž až po podání žaloby dne 18. 2. 2008. Za zachovanou je třeba pokládat i tříletou objektivní promlčecí dobu dle § 107 odst. 2 obč. zák. Výzva k vrácení plnění z neplatného právního úkonu je hmotněprávním úkonem, který žalobce ve vztahu k P. M. učinil již dopisem ze dne 24. 8. 2006 a dále dopisem ze dne 24. 1. 2007. Z obsahu dědického spisu je zřejmé, že žalobce i v rámci řízení o dědictví po P. M. přihlásil svou pohledávku ve výši 170.000,- Kč, jež takto byla ve vztahu k dědicům zůstavitele P. M. uplatněna dne 6. 3. 2007, tudíž v tříleté objektivní promlčecí době počítané od data uzavření smlouvy dne 29. 6. 2004. S ohledem na tyto úvahy a to, že v ostatním přitakal závěrům okresního soudu, odvolací soud shledal žalobu včasně podanou, pročež přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí a vyhovění žalobě. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost zjevně dovozují s ohledem na měnící charakter rozhodnutí odvolacího soudu z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důvodnost dovolání přitom spatřují v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Na rekapitulaci závěrů soudů obou stupňů dovolatelé navázali zpochybněním správnosti názoru odvolacího soudu, dle nějž byla pohledávka uplatněna včas, neboť byla uplatněna v dědickém řízení. Dovolatelé upozornili na to, že dle konstantní judikatury se za řádné uplatnění pohledávky považuje pouze žaloba na plnění a přihlášku do dědického řízení za postačující pokládat nelze (v tomto směru odkázali na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4086/2009). Poukázali dále na to, že dle rozhodovací praxe soudů vycházející z rozsudku NS SSR ze dne 17. 2. 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77, publikovaného ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení rozhodující moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Touto vědomostí se míní znalost takových skutkových okolností, z nichž lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení. Názor, dle nějž je pro počátek běhu promlčecí doby rozhodující okamžik vydání věci, byl potvrzen v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 83/2004, z nějž vyplývá, že okolnost, kdy bylo v rámci trestního řízení vydáno usnesení o vrácení věci jejímu vlastníku, je pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby k vydání bezdůvodného obohacení v podobě vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy zcela bez významu. Dle dovolatelů je tedy zřejmé, že počátek běhu promlčecí doby nastal dne 19. 10. 2005, kdy byl žalobce Policií ČR vyzván k vydání předmětného motocyklu, a kdy se tedy žalobce dozvěděl o skutečnostech zakládajících neplatnost smlouvy i o tom, kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Dovolatelé završili svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, čímž patrně rovněž zamýšleli vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatněnost výtek dovolatelů proti posouzení věci odvolacím soudem, připomněl své v řízení vznesené argumenty, především ty z nich, jež se týkaly aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., jakož i zohlednění institutu dobrých mravů, a navrhl, aby bylo dovolání dle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné odmítnuto či aby bylo dle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností. Opodstatnění je možno přiznat především výtkám dovolatelů týkajícím se posouzení běhu objektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení z absolutně neplatné kupní smlouvy. Závěr odvolacího soudu, dle nějž lze tříletou promlčecí dobu ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. považovat za zachovanou s ohledem na to, že žalobce se uspokojení svého nároku domáhal jak dopisem adresovaným obohacené osobě, tak především uplatněním své pohledávky ve vztahu k dědicům P. M. v rámci dědického řízení, nemůže obstát jako správný. Nejvyšší soud již dříve zdůraznil, že ke stavení promlčecí doby uplatněním práva u soudu dle § 112 obč. zák. dochází především, jde-li o návrh mající charakter žaloby na plnění (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 611/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 5/2008). S ohledem na charakter dědického řízení jako řízení nesporného, jehož výsledkem je vydání deklaratorního rozhodnutí, jímž se upravují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele, nemůže mít probíhající dědické řízení vliv na běh promlčecí doby k uplatnění daného práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4086/2009), a to ani v případě, že věřitel oznámí svou pohledávku do řízení o dědictví po dlužníku, neboť nejde o uplatnění práva, které by mohlo mít za následek stavení běhu promlčecí doby (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2600/11). Pro zachování promlčecí doby jsou přitom bez významu jakékoliv výzvy nemající formu uplatnění práva u soudu či jiného orgánu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3752/2009). Byla-li tedy absolutně neplatná kupní smlouva uzavřena dne 29. 6. 2004 (přičemž téhož dne byla dle v řízení učiněných skutkových zjištění žalobcem zaplacena kupní cena) a žaloba na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z této smlouvy byla vůči dědicům obohaceného podána až dne 18. 2. 2008, je zjevné, že žalobce své právo u soudu uplatnil až po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. Třebaže nelze zcela vyloučit, že v závislosti na konkrétních skutkových okolnostech případu se žalobce mohl dozvědět o všech rozhodných skutečnostech pro uplatnění svého nároku až z usnesení vydaného Policií ČR dne 18. 4. 2006, jímž bylo rozhodnuto o vrácení věci jejímu vlastníku, je-li možné shledat právo žalobce promlčené již s ohledem na uplynutí objektivní promlčecí doby, pak, aniž by bylo nutno blíže řešit otázku zachování subjektivní promlčecí doby, není pochyb o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu označující právo žalobce za nepromlčené je zjevně nesprávné. Dovolání bylo tedy podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. V dalším řízení by přitom odvolací soud neměl opomenout vypořádat se s výtkami žalobce vztahujícími se k námitce promlčení, zopakovanými i ve vyjádření k dovolání, a s názory Nejvyššího soudu zaujatými v naznačeném směru (zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, publikovanému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 32/2011). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 7. listopadu 2012 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu