28 Cdo 690/2026

Plný text

28 Cdo 690/2026-137 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Tomáše Pirka ve věci žalobkyně Koruna Palace Assets a.s., IČO 24720640, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalovanému JUDr. Miroslavu Zamiškovi, IČO 12830101, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, o zaplacení 165 211,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 159/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2024, č. j. 12 Co 105/2024-98, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 12 Co 105/2024-98, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 10. 2023, č. j. 40 C 159/2022-58, tak, že žalobu o zaplacení 165 211,50 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení jdoucím od 25. 8. 2020 do zaplacení zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda v situaci, v níž jí třetí subjekt (Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost) na základě dovolacím soudem posléze zrušeného pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 13 Co 112/2016, uhradil náklady řízení splatné k rukám jejího tehdejšího advokáta (Mgr. Marka Plajnera) na jím určené platební místo (na účet u peněžního ústavu, jehož majitelem byl nyní žalovaný advokát JUDr. Miroslav Zamiška), odvíjí se pasivní věcná legitimace žalovaného (JUDr. Miroslava Zamišky) k vrácení přijatého plnění od okolnosti, že v rozhodné době vykonával advokacii ve sdružení se zástupcem dovolatelky (advokátem Mgr. Markem Plajnerem), či okolnosti, že dovolatelka měla s žalovaným též sjednánu smlouvu o právní pomoci. Měla za to, že uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Za dosud neřešenou měla rovněž otázku, zda měly soudy nižšího stupně „nové“ tvrzení o smluvním vztahu mezi účastníky řízení (o existenci smlouvy o právní pomoci sjednané mezi žalovaným advokátem a dovolatelkou coby klientem) posoudit jako změnu žaloby. Uváděla rovněž, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, nezabýval-li se tím, zda je žalovaný oprávněn si žalovanou částku ponechat. V této souvislosti odkazovala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2080/2019, ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1145/2017, a ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015.

3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

4. Judikatura dovolacího soudu se ustálila v názoru, že bezdůvodné obohacení představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. Jinými slovy řečeno, o obohacení jde tehdy, jestliže se dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007, ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019; rozhodovací praxe reflektující právní úpravu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 2991 a násl. o. z. použitelná i v poměrech účinné občanskoprávní úpravy – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, nebo ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 129/2019). Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být úspěšná; stejně tak nemůže být v řízení úspěšný ani žalobce, není-li, coby osoba aktivně věcně nelegitimovaná, subjektem uplatňovaného práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 794/2015, či ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020).

5. Plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) či toliko domnělého právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby, vymezený coby platební místo, pak nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu, představující sjednané platební místo, s úmyslem dostát smluvenému, případně též domnělému, závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016, a ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3427/2020, a ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2591/2021).

6. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále konstantní v tom smyslu, že v případě plnění na základě později zrušeného (konstitutivního) rozhodnutí soudu v občanském soudním řízení o nákladech řízení vzniká závazek z bezdůvodného obohacení mezi účastníky původního řízení, tj. ochuzeným (aktivně věcně legitimovaným) je ten účastník, kterému byla později zrušeným rozhodnutím uložena povinnost plnit, a obohaceným (pasivně věcně legitimovaným) účastník, kterému bylo oním rozhodnutím právo na plnění přiznáno. Na závěru o pasivní legitimaci osoby, které bylo přiznáno právo na plnění později zrušeným rozhodnutím, k vydání bezdůvodného obohacení nezmění nic ani skutečnost, že plnění podle předmětného rozhodnutí bylo zaplaceno na účet třetí osoby (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, rozsudky Nejvyššího soudu, ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3487/2020, ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3036/2021; z komentářové literatury viz podrobněji Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., a kol. Občanský zákoník VI. Komentář. 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2021, komentář k § 2991).

7. Byla-li tedy v projednávané věci na podkladě později zrušeného pravomocného rozhodnutí soudu v občanském soudním řízení přiznaná náhrada nákladů řízení, splatná k rukám advokáta dovolatelky (Mgr. Marka Plajnera), poukázána z jeho pokynu na účet u peněžního ústavu, jehož majitelem byl žalovaný (JUDr. Miroslav Zamiška), bylo tím v souladu s citovanou judikaturou plněno advokátovi Mgr. Marku Plajnerovi (jakožto soudním rozhodnutím určenému platebnímu místu stanovenému k přijetí náhrady nákladů řízení náležející dovolatelce – § 149 odst. 1 o. s. ř.), a nikoliv žalovanému majiteli účtu u peněžního ústavu. Odvolací soud se tudíž výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, dovodil-li, že ve sporu s dovolatelkou o vydání přijatého plnění (v souvislosti se zrušením pravomocného rozhodnutí přiznávajícího jí náhradu nákladů řízení) žalovaný, jakožto majitel účtu u peněžního ústavu, na který byla z pokynu advokáta dovolatelky, stanoveného rozhodnutím soudu jako platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), náhrada nákladů řízení poukázána, pasivně věcně legitimován není.

8. Ke stejnému závěru ve skutkově a právně téměř totožné věci (týkající se úhrady jiné části téže pohledávky) dospěl Nejvyšší soud již v jiném řízení týchž účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3712/2023, proti němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. II. ÚS 949/24).

9. V situaci, kdy žalobní nárok je odůvodněn tvrzením o úhradě nákladů řízení přiznaných posléze zrušeným pravomocným rozhodnutím soudu protistranou z pokynu advokáta dovolatelky určeného rozhodnutím coby platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) na účet u peněžního ústavu, jehož majitelem byl žalovaný, pak doplňující skutková tvrzení o existenci smluvního vztahu mezi dovolatelkou a žalovaným (vystupujícím v pozici platebního místa plnění poskytnutého procesnímu zástupci dovolatelky Mgr. Marku Plajnerovi) bez dalšího nepředstavují změnu žaloby. Rozhodováno je totiž o tomtéž skutku vymezeném poskytnutím peněžitého plnění na základě pravomocného soudního rozhodnutí o nákladech řízení k rukám advokáta, jenž jako platební místo označil účet u peněžitého ústavu žalovaného, a následným vrácením obdržené částky účastníkem řízení (dovolatelkou) po pravomocném zrušení uvedeného právního titulu z podnětu mimořádného opravného prostředku. Z hlediska právního posouzení věci (řešení otázky pasivní věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého následným zrušením pravomocného rozhodnutí o nákladech řízení) pak v poměrech projednávané věci není bez dalšího významné, že žalovaný majitel účtu vykonával advokacii ve sdružení s advokátem zastupujícím dovolatelku v dotčeném řízení (jako její procesní zástupce) a že s ní měl taktéž sjednánu smlouvu o právní pomoci.

10. Na vyřešení otázky, zda byl žalovaný v občanském soudním řízení sporném povinen tvrdit a prokázat právní důvod opravňující jej ponechat si přijaté plnění, pak rozsudek odvolacího soudu zjevně nezávisí, když tento uvedenou otázku neřešil (otázkou, zda je žalovaný obecně vzato oprávněn si přijaté peněžité plnění ponechat, se nezabýval), dovozuje toliko, že v mezích, v nichž byl žalobou uplatněný nárok skutkově vymezen a prokazován, není dán (pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného).

11. Z uvedeného je tedy zřejmé, zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

12. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému, který podal toliko obsahově stručné vyjádření k dovolání, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 11. 8. 2026 Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu