28 Cdo 849/2006
V PLATNOSTINejvyšší soud České republiky odmítl dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu, které potvrdilo odmítnutí jejího dovolání jako opožděného. Soud uvedl, že proti usnesení odvolacího soudu, které potvrdilo rozhodnutí soudu prvního stupně, není dovolání přípustné podle § 239 odst. 3 o. s. ř. Soud se opřel o konzistentní výklad tohoto ustanovení, včetně předcházejícího rozhodnutí Nejvyššího soudu. Rozhodnutí bylo založeno na tom, že dovolání nelze považovat za „návrh (žalobu)“ ve smyslu uvedeného paragrafu.
Rubrum
28 Cdo 849/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému Zemědělsko – obchodnímu družstvu vlastníků Ú. u U., o zaplacení náhrady za znehodnocené stavby a odstraněné trvalé porosty, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 102/95, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 7. 2005, č.j. 40 Co 567/2005-171, takto:
Výrok
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění
: Usnesením Krajského soudu výše označeným bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2005, č.j. 21 C 102/95-162, jímž bylo odmítnuto dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 12. 2002, č. j. 40 Co 731/2001-139, pro opožděnost. Odvolací soud posoudil postup okresního soudu jako věcně správný i v souladu s § 208 odst. 1 a § 241b odst. 1 o. s. ř. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím advokáta dovolání, jehož přípustnost žalobkyně opřela o § 239 odst. 3 o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). Žalobkyně žádala, aby dovolací soud jednodenní zmeškání lhůty prominul a současně projednal původní dovolání meritorně. Dovolání není přípustné. Za „návrh (žalobu)“ ve smyslu § 239 odst. 3 nelze považovat dovolání. Odmítl-li soud prvního stupně dovolání žalobkyně jako opožděné, není proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, dovolání přípustné (viz výklad k § 239 odst. 3 o. s. ř., Bureš, Drápal a kol.- Občanský soudní řád – komentář, C.H. Beck, 7. vydání, str. 1255). Tím méně pak lze očekávat, že se bude Nejvyšší soud, jako mimořádná přezkumná instance, zabývat návrhem – dokonce podaným advokátem s poukazem na nedostatečné poučení žalobkyně advokátem (!) – na prominutí zmeškání lhůty k podání dovolání. O konstantním výkladu § 239 odst. 3 o. s. ř. (ostatně toto ani jiné ustanovení o. s. ř. dovolání v této situaci výslovně nepřipouští) svědčí zejména právní věta usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 41/2003. Dovolání žalobkyně proto bylo podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítnuto. Žalovanému nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 21. listopadu 2006 JUDr. Ludvík David, CSc., v. r. předseda senátu