28 Cdo 873/2008

Rubrum

28 Cdo 873/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobců a) Z. K., b) Mgr. M. K., a c) J. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému K. s. p. v l., zastoupenému likvidátorem, o vydání pozemků, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 331/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2007, č. j. 31 Co 447/2007-721, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 1istopadu 2007, č. j. 31 Co 447/2007-721, se v části výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 27.června 2007, č. j. 9 C 331/92-697, o zamítnutí žaloby na vydání ideální poloviny pozemků, zrušuje.

II. V tomto rozsahu se zrušuje i rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. června 2007, č. j. 9 C 331/92-697.

III. Výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se zrušují.

IV. Ve zbývající části se dovolání zamítá.

V. Věc se vrací Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení v rozsahu zrušujícího výroku uvedeného shora pod body I. a II.

Odůvodnění

: Dovolatelé napadají rozsudek Krajského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 6. 2007, č. j. 9 C 331/92-697. Tím byl zamítnut návrh žalobců na vydání pozemků v katastrálním území L., uplatněný podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“). Soud prvního stupně shledal žalobce aktivně ve věci legitimovanými ve vztahu k jedné polovině pozemků, jejichž původním vlastníkem byl jejich otec V. Č., nikoli k druhé polovině, již původně vlastnila jeho manželka J. Č. V průběhu řízení vzali žalobci zpět žalobu ohledně části pozemků, které jim byly vydány, a spor se dále vedl o pozemky spadající pod areál státního podniku K. v K. Soud řešil v prvé řadě otázku, zda se na daný případ vztahuje zákon o mimosoudních rehabilitacích nebo zákon č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), protože v době převodu na stát byly pozemky vedeny jako zemědělská půda. Po zjištění, že ve skutečnosti nebyly již v té době užívány k zemědělským účelům, dospěl soud k závěru, že zákon o půdě se na vydání předmětných pozemků nevztahuje. Zamítavé rozhodnutí týkající se poloviny zbývajících pozemků odůvodnil soud prvního stupně tím, že většinou byly zastavěny po převodu na stát budovami a jinými stavbami podniku K., a pokud některé z nich nebyly ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích zastavěny, případně dosud zastavěny nejsou, nelze je vydat proto, že tvoří spolu s ostatními jednotný provozní celek areálu žalovaného. Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně správným včetně jeho výkladu ustanovení § 8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož se nevydávají pozemky, na nichž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem. Podle jeho právního výkladu není v případě, kdy se na vydání pozemků vztahuje zákon o mimosoudních rehabilitacích, rozhodující míra jejich zastavěnosti, jak je tomu u zákona o půdě. O pozemcích, jež byly ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích nezastavěny, tj. č. 2258, č. 2259, č. 2102 a č. 876, odvolací soud uvedl, že bylo by možno uvažovat o jejich vydání; považoval však za správný širší výklad soudu prvního stupně, že pozemky nemají samostatný přístup, a především se nacházejí ve výrobním areálu žalovaného, který provozuje chemickou výrobu, a pozemky podléhají bezpečnostnímu režimu z důvodu možné havárie způsobené nebezpečnými látkami a chemickými přípravky a jsou z tohoto důvodu v ochranném pásmu. Proto je nelze využívat pro bydlení nebo rekreaci. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s poukazem na jeho přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., což odůvodnili tím, že rozhodnutí nerespektuje nálezy Ústavního soudu, a uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud podle nich nesprávně vyložil zákon, když nevzal v úvahu, že čtyři z pozemků, na jejichž vydání žalobci uplatnili nárok, nejsou vůbec zastavěny, a několik dalších pozemků je zastavěno jen částečně, přičemž jejich zastavěnost je v některých případech minimální. Nebylo prokázáno, že by nebylo možno oddělit geometricky jejich nezastavěnou část a vytvořit nový pozemek, který by bylo možno vydat, aniž by tomu bránily jakékoli technické, organizační či jiné důvody. Dále zdůraznili, že předmětné pozemky se nenacházejí v prostoru, ve kterém je provozována chemická výroba, ale v jiných prostorách velmi rozsáhlého areálu bývalého národního podniku K. K. Předali soudu seznam velkého množství podnikatelských subjektů, které v tomto objektu běžně najímají pozemky a nebytové prostory, provozují zde různé živnosti a podnikatelské činnosti, aniž by tím ohrozily chemickou výrobu nebo bezpečnostní opatření. Každý z nich musí dodržovat jistý bezpečnostní režim, což by se vztahovalo i na žalobce, pokud by jim byly pozemky vydány. Soud se těmito skutečnostmi nezabýval a neprovedl navrhovaný důkaz výslechem těchto osob. Soud vyložil zákon o mimosoudních rehabilitacích nad jeho rámec, v neprospěch žalobců – restituentů, čímž se ocitl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. To se týká zejména jeho úvahy, že vydáním pozemků by mohlo dojít k ohrožení bezpečnosti a zdraví a že by žalobci nemohli užívat pozemky k bydlení či rekreaci a že by se jejich vydáním vytvořily nové problémy. Důvody, o které soudy opřely svá rozhodnutí, jsou zcela extra lege. Dovolatelé považují za nesprávný i výklad soudu o tom, že nejsou oprávněnými osobami ve vztahu k jedné id. polovině pozemků, jejímž vlastníkem byla paní Č., protože ta neučinila v jejich prospěch závěť jen proto, že byla přesvědčena, že nemá žádný majetek. Při přirozeném výkladu práva a účelu zákona by soud měl dojít k závěru, že je správné a spravedlivé vydat žalobcům i pozemky, které by jinak náležely dědicům paní Č. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Dovolací soud zvažoval, zda jsou dány podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. nepřichází v úvahu. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně za situace, že šlo o druhý jeho rozsudek, stejně zamítavý, je přípustné jen v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní význam po právní stránce. Tak je tomu m.j. v případě, kdy rozsudek odvolacího soudu není v souladu s hmotným právem, nebo s judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud neshledal zásadně významným po právní stránce závěr odvolacího soudu, že žalobci nejsou oprávněnými osobami podle § 3 odst. 1 a 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích ve vztahu k ideální polovině nemovitostí, jejichž původní vlastnicí byla J. Č., protože nesplňují žádné z kriterií oprávněné osoby uvedené v těchto ustanoveních. Zákon v tomto ustanovení vymezuje okruh oprávněných osob naprosto jednoznačně a nelze jej obejít úvahami o možném rozšíření tohoto okruhu na jiné osoby s odkazem na přirozené právo. Dovolacím důvodem, který směřoval proti závěru odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců k ideální polovině pozemků původní vlastnice J. Č. se proto blíže nezabýval. Naproti tomu shledal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za zásadně významný z hlediska jeho závěrů o zastavěnosti předmětných pozemků, který ne zcela odpovídá hmotnému právu a judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolání proto shledal přípustným pokud jde o právní závěr odvolacího soudu při výkladu ustanovení § 8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Přitom vycházel ze skutkových zjištění, která jsou v případě, kdy je dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř., mimo dosah jeho přezkumu (§ 241a odst. 3 a contr.). Odvolací soud použil na danou věc správný předpis, jímž je ustanovení § 8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, vyložil jej však nepřípustně široce pokud jde o možnost vydání pozemků, na nichž nejsou vybudovány žádné stavby. Dovolací soud v prvé řadě neshledává správnou úvahu, že oproti zákonu o půdě umožňuje zákon o mimosoudních rehabilitacích posouzení zastavěnosti jen v nižší nižší míře. Souhlasit lze jen s tím, že zákon o půdě určuje výjimky, kdy i zastavěný pozemek lze vydat – např. pokud jsou na něm umístěny stavby podzemní, což zákon mimosoudních rehabilitacích nezná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1438/96). V posouzení samotné zastavěnosti pozemku však rozdíl mezi oběma zákony není. I na případy, že se jedná o pozemek, na nějž se vztahuje zákon o mimosoudní rehabilitaci, se vztahuje známá judikatura Nejvyššího soudu, podle níž je pozemek jako součást zemského povrchu zastavěn, pokud na něm stojí stavba jako hmotný výsledek stavební činnosti, tj. věc z hlediska občanského práva hmotného. Pokud tedy zákon vyjímá z povinnosti vydat pozemek zastavěný, jedná se jen o pozemek, na němž je taková stavba umístěna. Zákon nestanoví výjimku, podle níž by se pozemek nevydával v případě, že je součástí soustavy více staveb, tedy stavebního areálu, a pokud by byl takto vykládán, šlo by o nepřípustně široký výklad na úkor restitučních nároků, což odporuje judikatuře Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se touto problematikou zabýval již vícekrát při výkladu zastavěnosti podle zákona o půdě v případech, kdy původně zemědělské pozemky byly použity k výstavbě areálů sídlišť, rekreačních středisek a pod., a tuto judikaturu lze použít i na areály výrobní. Např. v rozsudku ze dne 9. 5. 2007, č. j. 28 Cdo 821/2007 vyložil, že zákonodárce nezařadil pozemky, které se nacházejí v areálech sídlišť nebo jiných souborů staveb, mezi pozemky, jež se nevydávají, přičemž zákon je třeba z hlediska zastavěnosti pozemků vykládat tak, jak byl vyjádřen zákonodárcem, a nepoužívat extenzivního výkladu pojmu „zastavěný pozemek“. V dané věci odvolací soud správně posoudil, že nelze vydat pozemky, jež byly ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích plně, případně převážně, zastavěny budovami a jinými stavbami, mezi než lze dle názoru dovolacího soudu počítat i drobné pozemky zastavěné jen částečně a umístěné mezi budovami. Zastavěnost však nelze vztáhnout na pozemky, které zastavěny nejsou, tj. nestály na nich ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích budovy ani na nich nebyly vybudovány jiné stavby – v projednávaném případě jde o čtyři pozemky. Dále jistě zákon nebrání vydání těch pozemků, které jsou zastavěny jen zcela minimálně a vydání lze řešit geometrickým oddělením nezastavěné části, navíc jde-li o pozemky vyšší výměry. Podle zjištění soudů jde o pozemky, uvedené ve zrušujícím výroku tohoto rozsudku. Jejich vydání v rozsahu jedné ideální poloviny dovolací soud považuje za neodporující ustanovení § 8 odst. 3 zákona mimosoudních rehabilitacích. Dovolateli je třeba dát za pravdu i v dalších argumentech, které uvedl v dovolání, totiž že rozhodující nejsou hlediska bezpečnostní, která musí dodržovat každý vlastník nemovitostí v ochranném pásmu, nebo nepoužitelnost pozemků pro bydlení či rekreaci, což je pro věc zcela nerozhodné. Dovolací soud proto zamítl dovolání pokud jde o pozemky, které jsou zastavěny (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.) a zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, týkající se pozemků, jejichž vydání nebrání ustanovení § 8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). V rozsahu zrušujícího výroku vrátil dovolací soud věc soudu prvního stupně, na jehož rozhodnutí se vztahují stejné důvody zrušení části rozsudku jako na rozsudek odvolacího soudu (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Soud prvního stupně bude v řízení pokračovat, přičemž je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243 odst.1, § 226 odst. 1 o. s. ř.) . Rozhodne též nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. dubna 2008 JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r. předseda senátu