29 Cdo 1175/2013
V PLATNOSTI- NS 29 Cdo 1175/2013
- ÚS II.ÚS 2268/15
Nejvyšší soud rozhodl, že dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, které potvrdilo prohlášení konkursu na majetek dlužníka, se odmítá jako nepřípustné. Soud potvrdil, že pro posouzení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je klíčové, zda je zánik pohledávky započtením doložený, nikoli zda je pohledávka dlužníka „uznaná“.
Citované zákony (8)
Rubrum
Podána ústavní stížnost. Výsledek US: odmítnuto Datum rozhodnutí US: 6.9.2016 29 Cdo 1175/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v konkursní věci dlužníka MERA - CZECH a. s., v likvidaci, se sídlem v Prostějově, Za drahou 4239/2, PSČ 796 01, identifikační číslo 25537211, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3c, PSČ 779 00, o návrhu věřitelů a/ FATO invest a. s., Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Dřevařská 904, PSČ 500 03, identifikační číslo 15062597, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, b/ WINTECH CZ a. s., se sídlem v Přerově, Seifertova 2834/33, PSČ 750 02, identifikační číslo 25537245, zastoupeného Mgr. Petrem Vavříkem, advokátem, se sídlem v Přerově, Bartošova 1660/16, PSČ 750 02, c/ S. P., d/ Advokátní kanceláře Bezucha, Klimeš, Stratil v. o. s., se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, PSČ 772 00, identifikační číslo 25388185, e/ BYT A SERVIS ND DRUŽSTVO OLOMOUC „v likvidaci“, se sídlem v Olomouci, U sportovní haly 542/3, PSČ 779 00, identifikační číslo 60792639, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem v Olomouci, Na střelnici 1212/39, PSČ 779 00 a f/ Mgr. M. J., zastoupeného Mgr. Jitkou Hronovou, advokátkou, se sídlem v Jihlavě, Husova 1653/46, PSČ 586 01, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 K 25/2002, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. února 2011, č. j. 2 Ko 98/2009-1556, takto:
Výrok
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění
: Usnesením ze dne 27. ledna 2004, č. j. 45 K 25/2002-481, prohlásil Krajský soud v Brně (dále jen „konkursní soud“) k návrhu věřitelů a/ FATO invest a. s., Hradec Králové, b/ WINTECH CZ a. s., c/ S. P., d/ Advokátní kanceláře Bezucha, Klimeš, Stratil v. o. s. a e/ BYT A SERVIS ND DRUŽSTVA OLOMOUC konkurs na majetek dlužníka MERA - CZECH a. s., v likvidaci. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu. Šlo v pořadí o druhé usnesení odvolacího soudu o věci samé, když první (rovněž potvrzující) usnesení odvolacího soudu (ze dne 30. srpna 2005, č. j. 2 Ko 77/2004-680), zrušil k dovolání dlužníka Nejvyšší soud (usnesením ze dne 8. října 2009, č. j. 29 Odo 1355/2006-1138) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přitom o věci rozhodl i ve vztahu k Mgr. M. J. jako navrhujícímu věřiteli f/ (vycházeje z toho, že jmenovaný se v průběhu odvolacího řízení stal co do části pohledávek procesním nástupcem navrhujícího věřitele a/). Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení následujících otázek: 1/ Zda je možné uplatnění obrany proti pohledávce konkursního navrhovatele spočívající v námitce započtení i v konkursním řízení? 2/ Zda lze námitku započtení odmítnout jako neopodstatněnou pouze z důvodu, že by započítávaná pohledávka musela být v řízení prokazována i jinými než listinnými důkazy? 3/ Zdali je možno uplatnit proti uznané pohledávce konkursního navrhovatele pouze uznanou pohledávku dlužníka? Odpověď na všechny položené otázky se podává z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn. 29 Odo 156/2005 (které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). V tomto usnesení (na které Nejvyšší soud poukázal již v důvodech zrušujícího usnesení z 8. října 2009 a ze kterého výslovně vychází odvolací soud) Nejvyšší soud vysvětlil, že založil-li dlužník procesní obranu proti návrhu na prohlášení konkursu na tvrzení, že pohledávka navrhujícího věřitele sice vznikla (a on ji neuhradil), že však následně zanikla tím, že dlužník proti ní uplatnil k započtení vlastní pohledávku vůči navrhujícímu věřiteli, pak k tomu, aby konkursní soud mohl navrhujícímu věřiteli upřít aktivní legitimaci k podání návrhu na prohlášení konkursu (a jen z tohoto důvodu takový návrh zamítnout), je nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany [mít zánik pohledávky započtením za doložený (osvědčený)]. Závěr o tom, že zatím není jisto, zda dlužník vůči navrhujícímu věřiteli vůbec má pohledávku způsobilou k započtení (že to musí být podrobeno dalšímu dokazování), ve skutečnosti potvrzuje, že dlužník s obranou, že řádně doložená pohledávka zanikla, neuspěl a na jeho základě návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek aktivní věcné legitimace navrhujícího věřitele zamítnout nelze. Srov. k tomu shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 221/2011 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2013, pod číslem 128) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 4321/2010. Jinak řečeno, citovaná judikatura Nejvyššího soudu vychází ustáleně z toho, že proti pohledávce navrhujícího věřitele se dlužník může i v průběhu řízení o návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka ubránit účinně uplatněnou námitkou započtení, přičemž není podstatné, zda pohledávka dlužníka uplatněná k započtení je pohledávkou, kterou navrhující věřitel „uznal“, nýbrž to, zda zánik pohledávky navrhujícího věřitele započtením je doložený (osvědčený) [tím je zodpovězena první a třetí otázka]. Podle téže judikatury platí, že závěr o tom, že zatím není jisto, zda dlužník vůči navrhující věřitelce pohledávku způsobilou k započtení vůbec má (že to musí být podrobeno dalšímu dokazování), ve skutečnosti potvrzuje, že dlužník s obranou, že řádně doložená pohledávka zanikla (započtením), neuspěl (čímž je zodpovězena druhá otázka). Napadené rozhodnutí je s těmito závěry v souladu, přičemž Nejvyšší soud nesdílí ani dovolatelův názor, že odvolací soud se neřídil pokyny obsaženými ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu z 8. října 2009 a že nesprávně interpretoval usnesení Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Odo 156/2005 a 31 Cdo 175/98). Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu odpovídají též závěry, jejichž prostřednictvím odvolací soud odmítl námitku dlužníka o šikanózní povaze návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek a částečného postoupení pohledávky navrhujícím věřitelem a/ (srov. potud např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2000, sp. zn. 31 Cdo 1302/2000, uveřejněné pod číslem 44/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 365/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 141 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1536/2005). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 30. dubna 2015 JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu