29 Cdo 1474/2024

Rubrum

29 Cdo 1474/2024-106 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v exekuční věci oprávněného M. M., zastoupeného Mgr. Štěpánem Řiháčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Pechova 1228/3, PSČ 615 00, proti povinné J. K., zastoupené Mgr. Ladislavem Kočkou, advokátem, se sídlem v Praze, Václavské náměstí 819/43, PSČ 110 00, pro 2 548 611,73 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 43 EXE 149/2023, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. listopadu 2023, č. j. 14 Co 182/2023-75, takto:

Výrok

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. K žádosti soudního exekutora Mgr. Jana Škarpy, Exekutorský úřad Praha 4, ze dne 18. ledna 2023 o pověření a nařízení exekuce Okresní soud v Děčíně (dále též jen „exekuční soud“) pověřením dne 26. ledna 2023, č. j. 43 EXE 149/2023-29, pověřil jmenovaného vedením exekuce na část majetku povinné (J. K.), a to družstevního podílu v družstvu BUDOVATEL, stavebním bytovém družstvu, se kterým je spojeno právo užívání družstevního bytu č. XY o velikosti 3+1, nacházejícího se ve IV. podlaží domu č. p. XY, na adrese XY, XY, v obci a k. ú XY (dále jen „družstevní podíl“), k vymáhání pohledávky oprávněného (M. M.) ve výši 2 548 611,73 Kč, smluvní pokuty ve výši 200 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,15 % denně z částky 2 548 611,73 Kč od 31. října 2018 do zaplacení a dále k vedení exekuce na majetek povinné pro vymožení nákladů exekuce oprávněného a nákladů soudního exekutora; to vše podle vykonatelného notářského zápisu sp. zn. N 107/2018, NZ 96/2018, sepsaného dne 27. srpna 2018 notářkou Mgr. Naděždou Alšovou (dále též jen „notářský zápis“), jakož i rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. února 2022, č. j. 12 C 43/2019-283, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. listopadu 2022, č. j. 69 Co 216/2022-342.

2. Podáním ze dne 26. března 2023 povinná navrhla zastavení exekuce s odůvodněním, že vedení exekuce na základě rozsudku okresního soudu ze dne 18. února 2022 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 15. listopadu 2022, kterými bylo vyhověno odpůrčí žalobě oprávněného, je nepřípustné. Rozsudek odvolacího soudu totiž nabyl právní moci téměř dva měsíce poté, co nabylo právní moci usnesení o úpadku dlužníka P. F. (dále též jen „P. F.“ nebo „dlužník“) v insolvenčním řízení vedeném na jeho majetek Městským soudem v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. MSPH 55 INS 16626/2022.

3. Usnesením ze dne 19. června 2023, č. j. 43 EXE 149/2023-36, exekuční soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce.

4. Exekuční soud vyšel zejména z toho, že:

1. Exekuce je vedena na základě vykonatelného notářského zápisu, ve kterém se P. F. zavázal uhradit oprávněnému částku 2 636 020 Kč a sjednanou smluvní pokutu.

2. Rozsudkem ze dne 18. února 2022 Okresní soud v Olomouci určil, že smlouva o převodu družstevního podílu uzavřená dne 23. července 2018 mezi P. F. a K. F. (dále jen „K. F.“), jejímž předmětem je převod družstevního podílu, není vůči oprávněnému právně účinná (výrok I.). Dále určil, že smlouva o převodu družstevního podílu uzavřená dne 29. ledna 2019 mezi K. F. a povinnou, jejímž předmětem je převod družstevního podílu, není vůči oprávněnému právně účinná (výrok II.).

3. Rozsudkem ze dne 15. listopadu 2022 Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání povinné odmítl odvolání proti výroku I. rozsudku okresního soudu jako podané neoprávněnou osobou (první výrok) a rozsudek okresního soudu ve výroku II. potvrdil (druhý výrok).

4. Výrok I. rozsudku okresního soudu nabyl právní moci 9. dubna 2022, neboť „nepřípustné odvolání nemá suspenzivní účinek“. Výrok II. okresního soudu nabyl právní moci 2. ledna 2023.

5. Ode dne 19. října 2022 je u Městského soudu v Praze „vedeno“ pod sp. zn. MSPH 55 INS 16626/2022 insolvenční řízení na majetek dlužníka P. F. Dne 8. listopadu 2022 bylo vydáno usnesení o úpadku dlužníka (č. j. MSPH 55 INS 16626/2022-A-10), které nabylo právní moci 24. listopadu 2022.

5. Na tomto základě exekuční soud – odkazuje na § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, dále na § 268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a na § 243 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům:

6. Ve výroku, kterým bylo určeno, že právní jednání P. F. není vůči oprávněnému účinné, nabyl rozsudek Okresního soudu v Olomouci právní moci (9. dubna 2022) dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o úpadku dlužníka P. F. (dokonce v době před zahájením insolvenčního řízení na jeho majetek). S ohledem na § 243 insolvenčního zákona insolvenční řízení dlužníka P. F. nebrání oprávněnému, aby se na základě rozsudku, jímž bylo vyhověno odpůrčí žalobě, domáhal uspokojení své pohledávky z toho, co na základě relativně neúčinného právního jednání ušlo z dlužníkova majetku. Skutečnost, že nabyvatelka „neúčinně převedeného majetku“ převedla družstevní podíl na další osobu (na povinnou), kdy relativní neúčinnost takového převodu určil soud pravomocně až po vydání usnesení o úpadku dlužníka P. F, není v dané věci rozhodná; nesouvisí totiž s insolvenčním řízením dlužníka P. F.

7. Obdobnými námitkami povinné se zabýval odvolací soud již v odvolacím řízení o odpůrčí žalobě, přičemž neshledal žádnou překážku pro rozhodnutí ve věci „v podobě insolvenčního řízení P. F.“ K tomu exekuční soud odkázal na body 6. až 16. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci).

8. K odvolání povinné Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. listopadu 2023, č. j. 14 Co 182/2023-75, změnil usnesení exekučního soudu tak, že se exekuce zastavuje (první výrok), uložil oprávněnému zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 6 655 Kč (druhý výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení před exekučním soudem (třetí výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).

9. Po skutkové stránce odvolací soud doplnil, že podle údajů v insolvenčním rejstříku insolvenční soud usnesením ze dne 8. listopadu 2022 zjistil úpadek dlužníka P. F., ustanovil mu insolvenčního správce a prohlásil konkurs na jeho majetek. Dne 3. listopadu 2023 podal insolvenční správce odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona, jíž se domáhá určení neúčinnosti smlouvy o převodu družstevního podílu ze dne 23. července 2018 mezi P. F. a K. F. a smlouvy o převodu družstevního podílu ze dne 29. ledna 2019 mezi K. F. a povinnou. Incidenční spor je veden pod sp. zn. 215 ICm 3456/2023; insolvenční řízení dlužníka P. F. není skončeno.

10. Cituje § 52 odst. 1 a § 55 odst. 3 exekučního řádu, § 237 odst. 1 a 2, § 239 odst. 1 a 3, § 240 odst. 3, § 242 a § 243 insolvenčního zákona a § 268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., odvolací soud dospěl po přezkoumání usnesení exekučního soudu k následujícím závěrům:

11. Odvolací soud se neztotožnil se závěry exekučního soudu o „trvání zákazu“ vymáhání nároku mimo insolvenci a o délce lhůty k podání odpůrčí žaloby insolvenčním správcem dlužníka. Konstatoval, že insolvenční správce je oprávněn odporovat též právním „úkonům“ právních nástupců dlužníka. I když smlouva, kterou uzavřela první nabyvatelka a povinná, není právním „úkonem“ dlužníka, jde o právní „úkon“, kterému může insolvenční správce odporovat. V tomto ohledu poukázal na úpravu obsaženou v § 237 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Odporovat právním „úkonům“ dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních „úkonů“ do majetkové podstaty, tedy jak proti první nabyvatelce, tak proti povinné. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (§ 239 odst. 1 insolvenčního zákona). Zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka P. F. došlo k přerušení řízení o odpůrčí žalobě oprávněného proti povinné ze zákona.

12. Bylo-li řízení v důsledku zahájení insolvenčního řízení vůči dlužníku P. F. přerušeno, odvolací soud neměl ve věci jednat a rozhodovat; jeho rozsudek nemohl v době po právní moci rozhodnutí o úpadku dlužníka P. F. nabýt právní moci, a proto právní moci nemohl nabýt ani výrok II. rozsudku okresního soudu, jímž byla určena neúčinnost smlouvy o převodu družstevního podílu mezi K. F. a povinnou.

13. Důvodná je námitka povinné, že oprávněný žaloval neúčinnost právního jednání mezi K. F. a povinnou „z důvodu“ pohledávky vůči dlužníku P. F. Tento převod družstevního podílu má též přímou souvislost s osobou dlužníka P. F. Jednotlivé úkony (právní jednání) nelze od sebe zcela oddělit; aby se mohl oprávněný domáhat vydání plnění a toto plnění nemusel předat do majetkové podstaty, muselo by být pravomocně rozhodnuto o neúčinnosti obou právních úkonů před právní mocí rozhodnutí o úpadku, k čemuž však nedošlo.

14. Podkladem k nařízení exekuce proti tomu, v jehož prospěch dlužník právní „úkon“ (jednání) učinil, je exekuční titul proti dlužníku a rozhodnutí, kterým soud určil, že vůči oprávněnému je právní „úkon“ (jednání) neúčinný. Právní účinky neúčinnosti, spočívající v tom, že v exekučním řízení lze postihnout věci, které neúčinným právním „úkonem“ ušly z dlužníkova majetku, nastávají rozhodnutím soudu o odpůrčí žalobě. Teprve dnem právní moci rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, vzniká věřiteli právo na uspokojení jeho zkrácené pohledávky z věci, která ušla z dlužníkova majetku a která patří tomu, v jehož prospěch byl odporovatelný právní úkon učiněn. Jelikož dosud rozhodnutí o neúčinnosti smlouvy o převodu družstevního podílu mezi K. F. a povinnou nenabylo právní moci (a není dosud vykonatelné), odvolací soud usnesení exekučního soudu změnil tak, že exekuci zastavil podle § 268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu.

15. Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

16. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

17. Dovolatel se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož by se mohl domáhat vydání plnění (a toto nepředat do majetkové podstaty dlužníka) tehdy, kdyby o neúčinnosti obou smluv o převodu družstevního podílu bylo pravomocně rozhodnuto v době před právní mocí rozhodnutí o úpadku dlužníka P. F. Jelikož o neúčinnosti smlouvy o převodu družstevního podílu z P. F. na K. F. bylo pravomocně rozhodnuto více než půl roku před právní mocí rozhodnutí o úpadku dlužníka P. F., nastala situace, na kterou lze aplikovat § 243 insolvenčního zákona. Dovolateli na základě pravomocného rozsudku okresního soudu vzniklo právo domáhat se vůči K. F. vydání plnění, které na základě zkracujícího právního jednání nabyla. Skutečnost, že rozsudek nabyl právní moci, vylučuje aplikaci § 237 odst. 2 insolvenčního zákona, který stanoví povinnost dědiců nebo právních nástupců osob, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch, vydat plnění do majetkové podstaty.

18. Dovolatel tvrdí, že s jeho právem domáhat se vydání družstevního podílu od K. F. je spojeno právo uplatnit stejnou obranu jeho práv i při případném následujícím zkracujícím převodu družstevního podílu z K. F. na další osobu (zde na povinnou). Podle dovolatele se „zákaz“ insolvenčního správce domáhat se vydání plnění do majetkové podstaty ve smyslu § 243 insolvenčního zákona vztahuje jak na primární převod družstevního podílu, tak na všechny následující převody, které byly primárním převodem podmíněné.

19. Skutečnost, že K. F. družstevní podíl převedla na povinnou, nemůže být kladena k tíži dovolatele (oprávněného). Takové uspořádání věci by nebylo spravedlivé, neboť dovolatel se choval jako bdělý věřitel a aktivně se domáhal svých pohledávek, respektive činil úkony k tomu, aby nedošlo k neoprávněnému ztenčení majetku dlužníka P. F., zatímco ostatní věřitelé byli pasivní. Dovolatel souhlasí s názorem exekučního soudu, že skutečnost, že K. F. převedla družstevní podíl na povinnou a relativní neúčinnost tohoto převodu ve vztahu k dovolateli určil soud pravomocně až po vydání usnesení o úpadku dlužníka P. F., není v souzené věci rozhodná, neboť již nesouvisí s insolvenčním řízením primárního dlužníka P. F. K tomu dodává, že insolvenční zákon nijak nezohledňuje kritérium přímé souvislosti mezi převodem z primárního dlužníka a následným převodem na právního nástupce. Oba převody jsou oddělenými právními jednáními s jinými účastníky a takto je nutno k tomu přistupovat i z procesního hlediska.

III. Přípustnost dovolání

20. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

21. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.) k řešení dovoláním předestřené problematiky (důsledku aplikace § 243 insolvenčního zákona a § 594 o. z. na exekuční řízení), neboť se jí dovolací soud dosud beze zbytku nezabýval.

IV. Důvodnost dovolání

22. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají.

23. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

24. Z hlediska časové posloupnosti lze skutková zjištění shrnout následovně. Dne 27. srpna 2018 uzavřel oprávněný (coby věřitel) s dlužníkem dohodu o splnění závazku dlužníka se svolením k vykonatelnosti formou notářského zápisu. Dne 18. února 2022 okresní soud rozhodl o žalobě oprávněného tak, že určil, že smlouva o převodu družstevního podílu uzavřená dne 23. července 2018 mezi P. F. a K. F. není vůči oprávněnému právně účinná (výrok I.). Dále určil, že smlouva o převodu družstevního podílu uzavřená dne 29. ledna 2019 mezi K. F. a povinnou není vůči oprávněnému právně účinná (výrok II.). Rozsudkem ze dne 15. listopadu 2022 odvolací soud odvolání povinné proti výroku I. rozsudku okresního soudu odmítl (první výrok) a rozsudek okresního soudu ve výroku II. potvrdil (druhý výrok). Dne 19. října 2022 bylo u insolvenčního soudu zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka P. F. (na základě insolvenčního návrhu dlužníka) a usnesením ze dne 8. listopadu 2022 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, ustanovil insolvenčního správce a prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Výrok o zjištění úpadku dlužníka nabyl právní moci 8. listopadu 2022 (datum 24. listopadu 2022 uvedené exekučním soudem je nesprávný). Exekučním návrhem ze dne 17. ledna 2023 se oprávněný vůči povinné domáhal uspokojení peněžité pohledávky za dlužníkem P. F. Exekučním titulem je notářský zápis a dále rozsudek okresního soudu ze dne 18. února 2022, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 15. listopadu 2022. Exekuční soud pověřením ze dne 26. ledna 2023 pověřil soudního exekutora vedením exekuce na část majetku povinné, a to družstevního podílu. Podáním ze dne 26. března 2023 povinná navrhla zastavení exekuce.

25. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

26. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského zákoníku, insolvenčního zákona a občanského soudního řádu: Podle § 589 o. z. zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno (první odstavec). Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba) [druhý odstavec]. Podle § 594 o. z. se neúčinnosti právního jednání lze dovolat proti tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce (odstavec 1). Vůči jinému právnímu nástupci se lze neúčinnosti dovolat jen tehdy, jestliže a/ právnímu nástupci musely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání, b/ právní nástupce nabyl právo bezúplatně, anebo c/ je právním nástupcem osoba blízká, ledaže jí v době, kdy právo po předchůdci nabyla, nemusely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání (odstavec 2). Podle § 237 insolvenčního zákona povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch (odstavec 1). Dědici nebo právní nástupci osob uvedených v odstavci 1, na které přešlo dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů, mají povinnost vydat je do majetkové podstaty, a/ jestliže jim v době, kdy toto plnění nabyli, musely být známy okolnosti, které odůvodňují právo dovolávat se neúčinnosti vůči osobám uvedeným v odstavci 1, nebo b/ jde-li o osoby, které tvoří s dlužníkem koncern, anebo o osoby dlužníku blízké (odstavec 2). Podle § 239 insolvenčního zákona může odporovat právním úkonům dlužníka v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odstavec 1). Dle § 243 insolvenčního zákona jestliže dlužníkův věřitel dosáhl na základě své odpůrčí žaloby rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu, které nabylo právní moci před právní mocí rozhodnutí o úpadku, může se domáhat toho, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto neúčinného právního úkonu; toto plnění nemusí předat do majetkové podstaty. Podle § 161 o. s. ř. není-li v rozsudku uložena povinnost k plnění, je rozsudek vykonatelný, jakmile nabyl právní moci (odstavec 2). Podle § 268 o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným (odstavec 1, písm. a/).

27. Citovaná ustanovení občanského zákoníku platí v nezměněné podobě od jeho účinnosti (1. ledna 2014). Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek P. F. a později nedoznala změn. S přihlédnutím k části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se přitom pro insolvenční řízení vedené na majetek P. F. uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 i v době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]

28. Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává (i s ohledem na rozdílně užitou terminologii obou soudů), že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil s účinností od 1. ledna 2014 pojem „právní úkon“ pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.). Ve stejném duchu je proto nutno interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 235 a násl. insolvenčního zákona. Srov. též § 3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Takto je třeba na označenou terminologii nahlížet i při dalším výkladu Nejvyššího soudu.

29. Podstata dovolací argumentace spočívá v tvrzení dovolatele, že plnění z neúčinného právního jednání, jehož se domáhá vůči povinné, nemusí předat do majetkové podstaty dlužníka, jelikož nabytí právní moci rozsudku okresního soudu ze dne 18. února 2022 vylučuje aplikaci § 237 odst. 2 insolvenčního zákona. Dále tvrdí, že „trvání zákazu“ insolvenčního správce domáhat se vydání plnění do majetkové podstaty ve smyslu § 243 insolvenčního zákona se vztahuje nejen na primární převod družstevního podílu, ale též na všechny následující převody podmíněné primárním převodem.

30. Pro zodpovězení dovoláním předestřených právních otázek jsou přiléhavé následující judikatorní závěry:

31. Podkladem k nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník učinil právní úkon, je exekuční titul proti dlužníku a rozhodnutí, kterým soud určil, že vůči oprávněnému je právní úkon neúčinný. K tomu viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 20 Cdo 3682/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 20 Cdo 2498/2012.

32. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 2299/2013, uveřejněném pod číslem 34/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 34/2015“), Nejvyšší soud vysvětlil, že z § 239 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona a z § 243 insolvenčního zákona je třeba dovodit (krom jiného), že v řízení o (obecné) odpůrčí žalobě, kterou se věřitel ještě před podáním insolvenčního návrhu (na majetek dlužníka) domáhá určení, že dlužníkovo právní jednání není vůči němu právně účinné, nelze v době po zahájení insolvenčního řízení (až do jeho skončení) pokračovat. Dnem zahájení insolvenčního řízení tedy nastává v řízení o (takové) odpůrčí žalobě „obdobný stav, jako při přerušení řízení“, který na jedné straně sice brání tomu, aby bylo v řízení pokračováno (a soudem v řízení prováděny další úkony), avšak na druhé straně má za následek, že nadále běží procesní lhůty, že účastníci smí v řízení činit procesněprávní úkony a že proto také mohou nabýt právní moci rozhodnutí, která byla v řízení o (obecné) odpůrčí žalobě vydána před zahájením insolvenčního řízení.

33. V případě, že o (obecné) odpůrčí žalobě bylo rozhodnuto ještě v době před zahájením insolvenčního řízení a že toto rozhodnutí nabylo právní moci před právní mocí usnesení insolvenčního soudu o úpadku, má věřitel právo požadovat uspokojení své (zkrácené) vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z (výtěžku zpeněžení) majetku, který byl odporovatelným právním jednáním převeden na jiného, cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) vedeného proti nabyvateli tohoto majetku, popřípadě uspokojení své vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z náhrady, kterou je povinen zaplatit ten, kdo měl z odporovatelného právního jednání prospěch, aniž by plnění (takto získané na uspokojení své pohledávky) musel předat (odevzdat) do majetkové podstaty; jinak (ve všech ostatních případech) nemohou být (obecná) odpůrčí žaloba a ani rozhodnutí soudu, kterým by bylo žalobě vyhověno, způsobilým právním prostředkem (mimo rámec insolvenčního řízení) k uspokojení vymahatelné (vykonatelné) pohledávky věřitele. K tomu srov. opět R 34/2015.

34. Jestliže odvolací soud dovodil, že v řízení o obecné odpůrčí žalobě odvolací soud neměl jednat a rozhodovat s ohledem na § 239 odst. 1 větu druhou insolvenčního zákona a rozsudek jím vydaný (dne 15. listopadu 2022) v době po rozhodnutí o úpadku dlužníka (8. listopadu 2022) nenabyl (nemohl nabýt) právní moci, je tento jeho závěr správný; po zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka totiž nebylo možno v řízení o obecné odpůrčí žalobě pokračovat, neboť šlo o majetek dlužníka, jehož převodům lze odporovat odpůrčí žalobou insolvenčního správce (v incidenčním sporu dle § 159 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona).

35. Námitka dovolatele, že není rozhodné, že o neúčinnosti převodu z nabyvatelky K. F. na povinnou soud rozhodl pravomocně až po vydání usnesení o úpadku dlužníka P. F., neboť převod majetku na povinnou (již) nesouvisí s insolvenčním řízením dlužníka P. F., není opodstatněná. Znění § 243 insolvenčního zákona skutečně nerozlišuje mezi tím, zda věřitel dosáhl rozhodnutí o neúčinnosti právního jednání vůči prvnímu nabyvateli nebo jeho právnímu nástupci. Smyslem § 243 insolvenčního zákona však je chránit věřitele, kteří se před zahájením insolvenčního řízení úspěšně domohli určení neúčinnosti právního jednání odpůrčí žalobou dle § 589 a násl. o. z. Jde o projev ochrany práv věřitelů nabytých v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka ve smyslu § 5 písm. c/ insolvenčního zákona.

36. Závěry R 34/2015, podle nichž nelze v době po zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (až do jeho skončení) pokračovat v řízení o obecné odpůrčí žalobě, kterou se věřitel ještě před podáním insolvenčního návrhu na majetek dlužníka domáhá určení, že dlužníkovo právní jednání není vůči němu právně účinné, se prosadí nejen ve vztahu k právnímu jednání učiněnému mezi dlužníkem a tím, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, ale také ve vztahu k následnému právnímu jednání mezi tím, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, a jiným právním nástupcem ve smyslu § 594 odst. 2 o. z. Jde totiž o jedno insolvenční řízení (vedené na majetek téhož dlužníka), před jehož zahájením tento dlužník učinil odpůrčí žalobou napadené právní jednání nebo tímto právním jednáním dlužníka bylo napadené (následné) právní jednání podmíněné (od něj odvislé). Ostatně, k účinku předjímanému v § 239 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona Nejvyšší soud již v usnesení sp. zn. 29 Cdo 261/2025 konstatoval, že zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka je okamžikem, od něhož nelze pokračovat v odpůrčím sporu zahájeném dlužníkovým věřitelem vůči některé z osob uvedených v § 594 o. z. (připustil tak i osoby právních nástupců).

37. Lze tedy shrnout, že pro účely aplikace § 243 insolvenčního zákona se osobou, vůči níž věřitel dosáhl obecnou odpůrčí žalobou rozhodnutí o neúčinnosti právního jednání, rozumí nejen první nabyvatel dlužníkova majetku, ale též jeho právní nástupce.

38. Osobou, vůči níž měla insolvenční odpůrčí žaloba směřovat (a která má povinnost vydat majetek do majetkové podstaty dlužníka), je podle § 237 odst. 2 insolvenčního zákona povinná. Po zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci tedy neměl (nemohl) rozsudek vydat dne 15. listopadu 2022 (v řízení nastaly obdobné účinky jako při přerušení řízení).

39. Správný je tudíž závěr odvolacího soudu, podle něhož rozsudek o neúčinnosti smlouvy o převodu družstevního podílu uzavřené mezi první nabyvatelkou a povinnou nenabyl právní moci. Jestliže toto rozhodnutí nenabylo právní moci, nemohlo se stát ani vykonatelným (§ 161 odst. 2 o. s. ř.).

40. Byl-li nedostatek vykonatelnosti zjištěn poté, co výkon rozhodnutí byl již nařízen, musí soud výkon rozhodnutí zastavit (§ 268 odst. 1 písm. a/, § 269 odst. 1 o.s.ř.). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

41. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž správné. Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného jako nedůvodné zamítl podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

42. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z procesního neúspěchu dovolatele a ze zjištění, že povinné žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (viz § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 7. 2026 JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu