29 Cdo 1962/2025
V PLATNOSTICitované zákony (5)
Rubrum
29 Cdo 1962/2025-612 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69 79 71 11, proti žalovanému R. M., zastoupenému JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 4/2016, o žalobě na obnovu řízení, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. února 2025, č. j. 4 Cmo 33/2024-580, takto:
Výrok
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění
Žalobou (spojenou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu) doručenou Krajskému soudu v Brně dne 13. ledna 2016 se žalobce (Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) domáhal vůči žalovanému (R. M.) zaplacení částky 4.355.700,- Kč s 6% úrokem od 1. srpna 2014 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 14.519,- Kč, a to z titulu (dvou) směnek vystavených žalovaným ve XY dne 27. srpna 2012 ve prospěch R. B. (dále jen „R. B.“) na směnečný peníz 1.216.200,- Kč a 3.139.500,- Kč, splatných bez protestu dne 1. srpna 2014 ve XY, XY, XY. Legitimaci k podání žaloby doložil usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Brně ze dne 25. února 2013, č. j. 3 VZV 5/2012, o zajištění majetku obviněného (R. B.), a usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. dubna 2013, č. j. 3 Nt 1601/2013-27, jímž byl podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů (dále jen „zákon“), pověřen správou věcí [mimo jiné i (shora označených) směnek] odňatých v trestním řízení (vedeném proti R. B. a spol.). Směnečným platebním rozkazem ze dne 6. října 2016, č. j. 22 Cm 4/2016-28, soud prvního stupně uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci směnečný peníz 4.355.700,- Kč s 6% úrokem od 1. srpna 2014 do zaplacení a směnečnou odměnu 14.519,- Kč; dále uložil žalovanému zaplatit České republice (na účet soudu prvního stupně) náklady řízení v částce 218.511,- Kč (soudní poplatek). Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný dne 9. listopadu 2016 námitky. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. dubna 2017, č. j. 22 Cm 4/2016-96, směnečný platební rozkaz v plném rozsahu zrušil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.). K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. září 2017, č. j. 4 Cmo 127/2017-127, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). Odvolací soud (mimo jiné) dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, podle něhož bylo provedenými důkazy prokázáno, že dluh z půjčky (rozuměj dluh, k jehož zajištění byly směnky vystaveny) byl zcela uhrazen, což potvrzují jednak příjmové doklady, jednak výpověď R. B. Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 18. července 2018 se žalobce domáhal obnovy řízení vedeného pod sp. zn. 22 Cm 4/2016. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. listopadu 2023, č. j. 22 Cm 4/2016-510, povolil obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 22 Cm 4/2016. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného usnesením ze dne 20. února 2025, č. j. 4 Cmo 33/2024-580, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud – vycházeje z § 228 odst. 1 písm. a), § 232 a § 233 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – ve shodě se soudem prvního stupně zdůraznil, že: 1) Žalobce oproti svým tvrzením v rámci původního řízení v žalobě na obnovu řízení (nově) uvedl, že R. B. prostřednictvím své manželky „dával žalovanému specifické pokyny, jak má postupovat (nejlépe k výslechu vůbec nechodit, pokud půjde k výslechu, nepřiznat, že dluží, říct, že zaplatil na jaře 2012, že doklad dodá, že jej musí najít, pokud mu budou ukázány platby během roku 2012, jedná se o úroky a penále), neboť jeho pohledávky nebyly splaceny, žalovaný se tímto postupem řídil, za dodržování pokynů mu bylo slíbeno odměnou překlopení pohledávek na manželku v podobě nižších úroků, penále“. Pokyny R. B. „dával i dalším dlužníkům, k tomu měl vydávat potvrzení o splacení dluhu, což činil i vůči žalovanému“. Tyto skutečnosti znevěrohodňují tvrzení žalovaného v původním řízení, věrohodnost výpovědi svědka R. B. i dokladů o splacení pohledávek; přitom v původním řízení soudy obou stupňů uzavřely, že žalovaný prokázal úhradu kauzálního dluhu zajištěného směnkami právě prostřednictvím svědecké výpovědi R. B. a výdajovými pokladními doklady. 2) Žalobce se o těchto skutečnostech dozvěděl až ze sdělení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 25. května 2018 (srov. č. l. 145), s tím, že v trestním spise vedeném u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 4/2018 se nachází písemné poznámky a pokyny R. B., které měl odesílat z výkonu vazby své manželce a z jejichž obsahu vyplývá, že převážná část jeho pohledávek nebyla ze strany jednotlivých dlužníků uhrazena. Až po tomto datu se žalobce mohl „nahlédnutím do obžaloby“ (ze dne 21. března 2018) seznámit se skutečnostmi využitelnými pro podání žaloby na obnovu řízení. 3) Skutečnosti, které se žalobce dozvěděl z dopisu Vrchního státního zastupitelství a obžaloby, „byly způsobilé pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci“ (postačuje, že se jeví pravděpodobným, že tvrzené skutečnosti mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci). To platí i pro prokázání těchto tvrzení (viz poznámky a pokyny R. B. obsažené „ve světlezeleném sešitu K-Classic“ označeném číslem 4 na str. 93 obžaloby), včetně úředního záznamu policejního orgánu z 2. srpna 2013 ohledně reakce žalovaného (str. 95 obžaloby). Odvolací soud uzavřel, že: a) důvodem žaloby na obnovu řízení jsou nově tvrzené skutečnosti nebo důkazy, které žalobce bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně (odvolacím soudem), a b) žaloba na obnovu řízení je včasná. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení právní otázky včasnosti podání žaloby na obnovu řízení (z hlediska subjektivní „promlčecí“ lhůty určené v § 233 odst. 1 o. s. ř.), při jejímž řešení se odvolací soud (podle jeho názoru) odchýlil od (označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel akcentuje, že žalobce v řízení vystupoval jako osoba, která byla v souvislosti s trestním řízením vedeným proti R. B. (v dané věci svědkovi a původnímu věřiteli) pověřena vymáhat práva ze směnek [§ 9 odst. 1 písm. a) zákona]. Musel mu být velmi dobře znám původ směnek a jejich spojení s trestním řízením. Byl to právě žalobce, který měl v rámci správy zajištěného majetku blízko k orgánům činným v trestním řízení, neboť právě místo nich vykonával správu tohoto majetku. Potřeboval-li by jakékoli informace nezbytné pro řádnou správu zajištěného majetku, mohl využít práva podle § 65 odst. 1 věty poslední zákona č. 141/1964 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), vztahujícího se k nahlížení do spisů. Přitom již v rámci původního řízení (u jednání konaného před odvolacím soudem dne 7. září 2017) potvrdila pracovnice žalobce, že má z informací z tisku povědomost „o nekalém jednání“ R. B., z něhož dovodila, že doklady, kterými mělo být prokázáno, že směnečná částka byla uhrazena, mohly být vytvořeny dodatečně. Tuto informaci žalobce ponechal bez povšimnutí. Jinak řečeno, žalobce se o „využitelných skutečnostech“ pro podání žaloby na obnovu řízení mohl při vyvinutí aktivity, jež od něho lze při uplatňování práv zpravidla očekávat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2015, sp. zn. 28 Cdo 1872/2015), dozvědět nejpozději 7. září 2017, kdy měl dostatek informací a podkladů z veřejných zdrojů pro to, aby oslovil orgány činné v trestním řízení s příslušným dotazem nebo se žádostí o nahlédnutí do trestního spisu. Žalobu na obnovu řízení tak považuje za opožděnou (podanou po uplynutí subjektivní lhůty k jejímu podání). Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za souladné s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu a konstatuje, že žalovaný fakticky brojí proti správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která nelze považovat za „zjevně nepřiměřená“. Přitom obecnou informaci získanou z tisku nelze ztotožňovat se zjištěním konkrétních skutečností a důkazů, o které se opírá obžaloba ze dne 21. března 2018 a které jsou součástí trestního spisu sp. zn. 69 T 4/2018. Žalobce účastníkem trestního řízení nebyl, přičemž teprve po ukončení přípravného řízení a podání obžaloby mu bylo umožněno nahlédnout do spisu a získat z něj konkrétní skutečnosti a důkazy. Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž: 1) K důvodu obnovy řízení dle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. obecně platí, že skutečnosti, rozhodnutí a důkazy jsou důvodem obnovy řízení jen tehdy, jestliže je účastník, který se domáhá obnovy, nemohl bez své viny použít v původním řízení (a jsou tedy pro něj nové ve srovnání s původním řízením) a současně, jestliže pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Skutečnosti a důkazy jsou pro účastníka řízení nové, jestliže v době původního řízení objektivně vzato existovaly, on je však nemohl bez své viny použít například proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost. Původním řízením se rozumí vždy řízení před soudem prvního stupně. Bylo-li proti rozhodnutí soudu prvního stupně podáno odvolání, rozumí se původním řízením také řízení před odvolacím soudem, avšak jen za předpokladu, že šlo o takové skutečnosti nebo důkazy, jejichž uplatnění v odvolání nebo v odvolacím řízení umožňují § 205a a § 211a o. s. ř. Pro závěr, že skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit (nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy buď samy o sobě, nebo ve spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy) pro účastníka, který obnovu uplatnil, příznivější rozhodnutí ve věci, postačuje, že se takový závěr jeví alespoň jako pravděpodobný. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2025, sen. zn. 29 ICdo 4/2024, včetně další judikatury Nejvyššího soudu označené v bodech 53. a násl. jeho odůvodnění. 2) Při rozhodování je nutno zohlednit, zda se v konkrétním případě účastník mohl, vyvinul-li by aktivitu, kterou od něj při uplatňování jeho práv bylo lze spravedlivě očekávat, o příslušném důkazním prostředku dozvědět. Toto posouzení záleží vždy na úvaze soudu, kterou může dovolací soud zpochybnit jen v případě její zjevné nepřiměřenosti. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2018, sp. zn. 28 Cdo 1408/2018, a ze dne 27. září 2022, sp. zn. 22 Cdo 1292/2021, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2020, sp. zn. 27 Cdo 2761/2019, včetně tam zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 2. října 2018, sp. zn. II. ÚS 2546/2018. Přitom na zjevnou nepřiměřenost závěru, podle něhož se žalobce mohl (při vynaložení aktivity, kterou bylo možné od něj spravedlivě očekávat) dozvědět o „pokynech“ ze strany R. B. až na základě sdělení Vrchního státní zastupitelství v Olomouci ze dne 25. května 2018, nelze usuzovat ani na základě skutečnosti, že žalobce podal žalobu na základě pověření podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona (viz usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. dubna 2013). Jakkoli toto pověření (mimo jiné) opravňovalo žalobce k podání žaloby v této věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2021, uveřejněný pod číslem 103/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolatelem zmíněné „informace z tisku“ (bez dalšího) neopodstatňovaly požadavek na žalobce, aby vynaložil další (žalovaným označenou) aktivitu za účelem (případného) zjištění skutečností významných pro podání žaloby na obnovu řízení.
Poučení
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 7. 2026 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (8)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.