29 Cdo 2138/2007
V PLATNOSTINejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci vyloučení finančních prostředků ze soupisu majetku konkursní podstaty. Soud uvedl, že žalobce má pouze závazkový nárok na vyplacení mzdy, nikoli věcné právo na majetek, které by mohlo být předmětem vylučovací žaloby. Rozhodnutí se opřelo o § 31 odst. 3 a 4 zákona o konkursu a o rozhodnutí R 85/2006, podle něhož platnost smluv není rozhodující pro režim pracovních nároků. Dovolání bylo odmítnuto jako bezdůvodné, protože napadené rozhodnutí nebylo právně nesprávné.
Rubrum
29 Cdo 2138/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka, v právní věci žalobce Ing. L. S., , zastoupeného JUDr. K. Ch., advokátem, , proti žalovanému Mgr. M. G., advokátu, jako zvláštnímu správci konkursní podstaty úpadkyně Č. B., a. s., , o vyloučení finančních prostředků ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55/39 Cm 16/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. října 2006, č. j. 6 Cmo 93/2006-110, takto:
Výrok
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění
Rozsudkem ze dne 11. dubna 2006, č. j. 55/39 Cm 16/99-97, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se žalobce (Ing. L. S.) domáhal vůči žalovanému (zvláštnímu správci konkursní podstaty úpadkyně Č. B., a. s.) vyloučení finančních prostředků z účtů žalobce vedených u úpadkyně pod čísly a ve výši 227.228,- Kč. Soud uzavřel, že předmět vylučovací žaloby nebyl sepsán do konkursní podstaty a z konkursní podstaty nelze vyloučit nic, co v ní není sepsáno. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel z toho, že mezi účastníky je po skutkové stránce nesporné, že žalobce uzavřel s pozdější úpadkyní smlouvu o tzv. vnitropodnikovém spoření, na jejímž základě mu pozdější úpadkyně poukazovala mzdu na u ní zřízený „účet“. Současně byla uzavřena i smlouva o založení termínového spoření žalobce ve vnitropodnikové bance pozdější úpadkyně. Soud prvního stupně, uvedl odvolací soud, se platností smluv sice nezabýval, to však nebylo podmínkou rozhodnutí o žalobě. Jsou-li obě smlouvy platné, má žalobce vůči úpadkyni pohledávku druhé třídy. K povaze nároků osob, které vložily finanční prostředky jako vklad, odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1005/2003 (jde o rozsudek ze dne 13. prosince 2005, uveřejněný pod číslem 85/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 85/2006“). Jsou-li smlouvy neplatné, vzniká otázka, zda převodem mzdy na takto zřízený účet vůbec došlo k úhradě mzdy. Ani v takovém případě však žalobce nemůže uspět s vylučovací žalobou, neboť nelze učinit závěr, že správce konkursní podstaty zadržuje žalobci jeho majetek. Pouze by trvala žalobcova pohledávka vůči úpadkyni z titulu neuhrazené mzdy. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že ani on neřešil zda jsou výše označené smlouvy platné. Usuzuje, že pojal-li správce konkursní podstaty (i když je formálně nesepsal) do konkursní podstaty fakticky majetkové hodnoty pocházející z mzdových prostředků dovolatele, kterých se chopila pozdější úpadkyně na základě těchto zřejmě neplatných právních úkonů, a nacházely-li se tyto prostředky „zřejmě“ v dispozici úpadkyně i v době prohlášení konkursu (a následně byly i v držení správce konkursní podstaty), pak na tuto skutečnost lze pohlížet tak, že tyto majetkové hodnoty mohou být předmětem vylučovací žaloby. Jestliže odvolací soud věc hodnotil, aniž se vyslovil k platnosti smluv, není jeho rozhodnutí přesvědčivé a nesplňuje náležitosti uvedené v § 157 o. s. ř. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako bezdůvodné, maje napadené rozhodnutí za věcně správné a vycházející z ustálené judikatury Nejvyššího soudu. V daném případě měl žalobce postupovat dle § 20 a násl. zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), tedy přihlásit svou pohledávku do konkursu (což ostatně i učinil). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tím, že u pozdější úpadkyně složil peníze na základě výše uvedených smluv, vznikla dovolateli pohledávka vůči pozdější úpadkyni buď z titulu nároků na vyplacení peněz (mzdy) podle smluv nebo (byly-li smlouvy neplatné, jak dovozuje dovolatel) z titulu bezdůvodného obohacení, tedy právo na (peněžité) plnění od dlužníka (pozdější úpadkyně). Nejde však o právo věcné, jež by dovolatel mohl hájit vůči všem (tedy i vůči dalším věřitelům pozdější úpadkyně ve stejném nebo obdobném postavení), nýbrž o právo závazkové. Tento závěr Nejvyšší soud formuloval již v R 85/2006, z nějž napadené rozhodnutí vychází. Zkoumat věcně platnost smluv, bylo za daného stavu vskutku zbytečné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Toliko pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že nároky jako ten žalobcův, tedy nároky na výplatu mezd uložených v tzv. vnitropodnikových bankách, jsou tzv. pracovními nároky, jejichž režim se řídí ustanovením § 31 odst. 3 a 4 ZKV bez zřetele k tomu, zda smlouvy, na jejichž základě k uložení mezd ve vnitropodnikových bankách došlo, jsou platné. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., tedy tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 23. října 2008 JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu