29 Cdo 2138/2007

Rubrum

29 Cdo 2138/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka, v právní věci žalobce Ing. L. S., , zastoupeného JUDr. K. Ch., advokátem, , proti žalovanému Mgr. M. G., advokátu, jako zvláštnímu správci konkursní podstaty úpadkyně Č. B., a. s., , o vyloučení finančních prostředků ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55/39 Cm 16/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. října 2006, č. j. 6 Cmo 93/2006-110, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Rozsudkem ze dne 11. dubna 2006, č. j. 55/39 Cm 16/99-97, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se žalobce (Ing. L. S.) domáhal vůči žalovanému (zvláštnímu správci konkursní podstaty úpadkyně Č. B., a. s.) vyloučení finančních prostředků z účtů žalobce vedených u úpadkyně pod čísly a ve výši 227.228,- Kč. Soud uzavřel, že předmět vylučovací žaloby nebyl sepsán do konkursní podstaty a z konkursní podstaty nelze vyloučit nic, co v ní není sepsáno. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel z toho, že mezi účastníky je po skutkové stránce nesporné, že žalobce uzavřel s pozdější úpadkyní smlouvu o tzv. vnitropodnikovém spoření, na jejímž základě mu pozdější úpadkyně poukazovala mzdu na u ní zřízený „účet“. Současně byla uzavřena i smlouva o založení termínového spoření žalobce ve vnitropodnikové bance pozdější úpadkyně. Soud prvního stupně, uvedl odvolací soud, se platností smluv sice nezabýval, to však nebylo podmínkou rozhodnutí o žalobě. Jsou-li obě smlouvy platné, má žalobce vůči úpadkyni pohledávku druhé třídy. K povaze nároků osob, které vložily finanční prostředky jako vklad, odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1005/2003 (jde o rozsudek ze dne 13. prosince 2005, uveřejněný pod číslem 85/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 85/2006“). Jsou-li smlouvy neplatné, vzniká otázka, zda převodem mzdy na takto zřízený účet vůbec došlo k úhradě mzdy. Ani v takovém případě však žalobce nemůže uspět s vylučovací žalobou, neboť nelze učinit závěr, že správce konkursní podstaty zadržuje žalobci jeho majetek. Pouze by trvala žalobcova pohledávka vůči úpadkyni z titulu neuhrazené mzdy. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že ani on neřešil zda jsou výše označené smlouvy platné. Usuzuje, že pojal-li správce konkursní podstaty (i když je formálně nesepsal) do konkursní podstaty fakticky majetkové hodnoty pocházející z mzdových prostředků dovolatele, kterých se chopila pozdější úpadkyně na základě těchto zřejmě neplatných právních úkonů, a nacházely-li se tyto prostředky „zřejmě“ v dispozici úpadkyně i v době prohlášení konkursu (a následně byly i v držení správce konkursní podstaty), pak na tuto skutečnost lze pohlížet tak, že tyto majetkové hodnoty mohou být předmětem vylučovací žaloby. Jestliže odvolací soud věc hodnotil, aniž se vyslovil k platnosti smluv, není jeho rozhodnutí přesvědčivé a nesplňuje náležitosti uvedené v § 157 o. s. ř. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako bezdůvodné, maje napadené rozhodnutí za věcně správné a vycházející z ustálené judikatury Nejvyššího soudu. V daném případě měl žalobce postupovat dle § 20 a násl. zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), tedy přihlásit svou pohledávku do konkursu (což ostatně i učinil). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tím, že u pozdější úpadkyně složil peníze na základě výše uvedených smluv, vznikla dovolateli pohledávka vůči pozdější úpadkyni buď z titulu nároků na vyplacení peněz (mzdy) podle smluv nebo (byly-li smlouvy neplatné, jak dovozuje dovolatel) z titulu bezdůvodného obohacení, tedy právo na (peněžité) plnění od dlužníka (pozdější úpadkyně). Nejde však o právo věcné, jež by dovolatel mohl hájit vůči všem (tedy i vůči dalším věřitelům pozdější úpadkyně ve stejném nebo obdobném postavení), nýbrž o právo závazkové. Tento závěr Nejvyšší soud formuloval již v R 85/2006, z nějž napadené rozhodnutí vychází. Zkoumat věcně platnost smluv, bylo za daného stavu vskutku zbytečné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Toliko pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že nároky jako ten žalobcův, tedy nároky na výplatu mezd uložených v tzv. vnitropodnikových bankách, jsou tzv. pracovními nároky, jejichž režim se řídí ustanovením § 31 odst. 3 a 4 ZKV bez zřetele k tomu, zda smlouvy, na jejichž základě k uložení mezd ve vnitropodnikových bankách došlo, jsou platné. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., tedy tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 23. října 2008 JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu