29 Cdo 2162/2018

Rubrum

29 Cdo 2162/2018-287 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce STEKO spol. s r. o., se sídlem v Hudčicích 82, PSČ 262 72, identifikační číslo osoby 48950122, zastoupeného Mgr. Michaelou Pelikánovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Pod Brentovou 617/9, PSČ 150 00, proti žalovanému M. E., narozenému XY, bytem XY, o náhradu škody ve výši 4.999.738,86 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 65 Cm 1/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2017, č. j. 10 Cmo 3/2017-249, takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 65 Cm 1/2014-186, Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“): 1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 4.999.738,86 Kč (bod I. výroku). 2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 251.268,60 Kč (bod II. výroku). 3/ Přiznal ustanovené zástupkyni žalobce odměnu ve výši 57.717 Kč (bod III. výroku).

2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. října 2017, č. j. 10 Cmo 3/2017-249: 1/ Potvrdil rozsudek krajského soudu v bodu I. výroku ohledně zamítnutí žaloby co do částky 3.947.941,86 Kč (první výrok). 2/ Zrušil rozsudek krajského soudu v bodu I. výroku v rozsahu částky 1.051.797 Kč „z titulu náhrady škody způsobené neúspěchem v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod. sp. zn. 7 C 8/2005“, a v bodech II. a III. výroku, a věc potud vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (druhý výrok).

3. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (případně i rozsudek krajského soudu) zrušil a věc (potud) vrátil k dalšímu řízení.

4. Rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu spatřuje dovolatel v řešení otázky, zda byl krajský soud při rozhodování správně obsazen.

5. Za dovolacím soudem neřešenou má dovolatel otázku, kdy je vznesení námitky promlčení (pro kterou byla žaloba zčásti pravomocně zamítnuta) zjevným zneužitím práva ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).

6. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., části první článku II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

7. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

8. Námitkou, že krajský soud byl při rozhodování dané věci nesprávně obsazen, dovolatel z obsahového hlediska vystihuje pouze tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.; srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2012, pod číslem 16 [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Taková „zmatečnostní“ vada však není způsobilým dovolacím důvodem (srov. výslovně dikci § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř.); k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

9. K otázce, kdy je vznesení námitky promlčení zjevným zneužitím práva ve smyslu ustanovení § 8 o. z., budiž v první řadě poznamenáno, že Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi výkladem ustanovení § 8 o. z. již zabýval, přičemž dospěl k následujícím závěrům:

10. Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016).

11. Z uvedeného je zřejmé, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází v úvahu jen výjimečně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015).

12. Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4755/2014).

13. Judikaturu k § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu k § 8 o. z. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 22 Cdo 4146/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2017, sp. zn. 22 Cdo 3001/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017).

14. Z výše shrnutých judikatorních závěrů plyne, že i pro poměry výkladu ustanovení § 8 o. z. je zásadně použitelná judikatura k otázce, kdy lze účastníku odepřít ochranu založenou na uplatnění námitky promlčení, představovaná především rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněným pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2004“). Z R 59/2004 se přitom podává, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

15. Se závěry plynoucími z R 59/2004 je napadené rozhodnutí v souladu (i v mezích výkladu § 8 o. z.), když ani tvrzení uplatněná v dovolání nevedou k závěru, že by se žalovaný jakkoli podílel na nečinnosti dovolatele vedoucí k promlčení části nároku; dokládají pouze zanedbání obecného právního principu „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva), dovolatelem samotným.

16. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení o žalobou uplatněném nároku definitivně končí).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. července 2019 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu