29 Cdo 2349/2015
V PLATNOSTI- NS 29 Cdo 2349/2015
- ÚS I.ÚS 2959/15
Nejvyšší soud rozhodl, že dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci je nepřípustné, protože napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Dovolání se týkalo náhrady nákladů odvolacího řízení v právní věci o zaplacení částky 447.000,- Kč s postižními právy ze směnky.
Citované zákony (3)
Rubrum
Podána ústavní stížnost. Výsledek US: odmítnuto Datum rozhodnutí US: 6.12.2016 29 Cdo 2349/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně J. D., zastoupené JUDr. Jiřím Ptáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 398/2, PSČ 602 00, proti žalovanému R. D., zastoupenému Mgr. Liborem Valentou, advokátem, se sídlem v Brně, Křížová 96/18, PSČ 603 00, o zaplacení částky 447.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 67/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. července 2014, č. j. 7 Cmo 251/2014-29, takto:
Výrok
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění
: Směnečným platebním rozkazem ze dne 19. května 2014, č. j. 22 Cm 67/2014-14, uložil Krajský soud v Brně žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 447.000,- Kč s 6% úrokem od 17. února 2011 do zaplacení a směnečnou odměnu 1.490,- Kč (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 31. července 2014, č. j. 7 Cmo 251/2014-29, směnečný platební rozkaz ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 54.066,50 Kč (první výrok); dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.359,50 Kč (druhý výrok). Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že žalobkyně dostála povinnostem plynoucím z ustanovení § 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., s tím, že dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka, zda lze žalovanému, který nikterak nepochybil, uložit povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení, které vznikly pouze v důsledku pochybení soudu prvního stupně. Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovoláním napadeným výrokem usnesení odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 30. června 2015 JUDr. Petr G e m m e l předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (4)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.