29 Cdo 5419/2007

Rubrum

29 Cdo 5419/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně C., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) R. a. s. v l., a 2) O. D., oběma zastoupeným advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 89/2003, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2007, č.j. 5 Cmo 262/2007-214, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 800,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění

: Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 30. října 2006, č.j. 24 Cm 89/2003-112, jímž Městský soud v Praze zastavil řízení o odvolání druhého žalovaného proti rozsudku ze dne 18. května 2005, č.j. 24 Cm 89/2003-97, pro nezaplacení soudního poplatku. Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., domáhaje se jeho zrušení. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání druhého žalovaného odmítl. V průběhu řízení došlo ke změně obchodní firmy žalobkyně z ČP L., a. s. na C., a. s., ke které Nejvyšší soud přihlédl při označení žalobkyně v záhlaví tohoto rozhodnutí. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., když všem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé, jímž ale usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2002, sp. zn. 29 Odo 205/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2002, pod číslem 102). Nejvyšší soud proto dovolání druhého žalovaného jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a druhému žalovanému vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení § 14 odst. 3, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky činí 500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 800,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 27. března 2008 JUDr. Petr G e m m e l , v. r. předseda senátu