29 Cdo 5498/2015

Rubrum

29 Cdo 5498/2015 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 11. 2017 Spisová značka:29 Cdo 5498/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:

29. CDO.5498.2015.4 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění do 31.12.2000 § 239 o. s. ř. ve znění do 31.12.2000 § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění do 31.12.2000 § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2000 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:22. 1. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 23.1.2018I.ÚS 282/18JUDr. David Uhlířodmítnuto25.9.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 5498/2015-803 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a/ Mgr. Martina Jelínka, se sídlem v Brně, Výstaviště 405/1, PSČ 603 00, jako insolvenčního správce dlužníka imAGe Alpha, a. s., v likvidaci, identifikační číslo osoby 25754556, b/ IPB Group Holding, a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 2, Bělehradská 478, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26121166, a c/ Československé obchodní banky, a. s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, proti žalovanému H. G., zastoupenému Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, PSČ 370 01, o zaplacení částek 21.131.085 Kč s příslušenstvím, 18.595.199 Kč s příslušenstvím a 5.880.000 Kč s příslušenstvím, a o vzájemném návrhu žalovaného vůči žalobci c/ o zaplacení částky 62.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 77/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2002, č. j. 5 Cmo 12/2001-601, takto:

Výrok

I. Dovolání žalovaného se odmítá v rozsahu, v němž se týká žalobce a/.

II. Žalobce a/ a žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

:

1. Rozsudkem ze dne 6. srpna 1997, č. j. 12 Cm 77/97-131, Krajský soud v Českých Budějovicích: 1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce [INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, akciová společnost (dále též jen „banka“)] domáhal po žalovaném (H. G.) primárním petitem zaplacení částky 46.449.694 Kč s příslušenstvím tvořeným 33% ročním úrokem z částky 37.095.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení (bod I. výroku). 2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci (podle eventuálního petitu) částku 31.812.176,24 Kč s příslušenstvím tvořeným 21% ročním úrokem za dobu od 21. března 1997 do zaplacení (bod II. výroku). 3/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal eventuálním petitem po žalovaném zaplacení dalších 6.067.823,76 Kč s příslušenstvím tvořeným 21% ročním úrokem za dobu od 21. března 1997 do zaplacení (bod III. výroku). 4/ Rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).

2. K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. listopadu 1998, č. j. 5 Cmo 58/98-218, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. srpna 1997 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Rozsudkem ze dne 6. září 2000, č. j. 12 Cm 77/97-542, Krajský soud v Českých Budějovicích: 1/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci a/ (tehdy již imAGe Alpha, a. s.) částku 18.595.199 Kč s příslušenstvím tvořeným 3,5% ročním úrokem z částky 14.815.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení (bod I. výroku). 2/ Zamítl žalobu v části, ve které se žalobce a/ domáhal po žalovaném zaplacení dalšího úroku z částky 14.815.000 Kč (bod II. výroku). 3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci a/ částku 21.131.085 Kč s příslušenstvím tvořeným 16% ročním úrokem z částky 17.000.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení (bod III. výroku). 4/ Zamítl žalobu v části, ve které se žalobce a/ domáhal po žalovaném zaplacení dalšího úroku z částky 17.000.000 Kč (bod IV. výroku). 5/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci b/ (tehdy již IPB Group Holding, a. s.) částku 5.880.000 Kč s příslušenstvím tvořeným 21% ročním úrokem za dobu od 17. března 1997 do zaplacení (bod V. výroku). 6/ Zamítl návrh, aby žalovaný podle primárního petitu zaplatil žalobci b/ částku 6.723.410 Kč s příslušenstvím tvořeným 33% ročním úrokem za dobu od 10. září 1996 do zaplacení (bod VI. výroku). 7/ Zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby mu žalobce c/ (tehdy již Československá obchodní banka, a. s.) zaplatil na náhradě škody částku 62.000.000 Kč (bod VII. výroku). 8/ Rozhodl o nákladech řízení mezi žalovaným a žalobcem c/ (bod VIII. výroku), žalobcem a/ (bod IX. výroku) a žalobcem b/ (bod X. výroku).

4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2002, č. j. 5 Cmo 12/2001-601: 1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve vyhovujících výrocích ve věci samé, v zamítavém výroku ve věci samé ohledně vzájemného návrhu žalovaného a ve výrocích o nákladech řízení (první výrok). 2/ Rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalovaným a žalobcem a/ (druhý výrok), žalobcem b/ (třetí výrok) a žalobcem c/ (třetí výrok).

5. Ohledně nároku přisouzeného žalobci a/ přitakal odvolací soud soudu prvního stupně v závěru, že na základě tří smluv o úvěru [č. 2022-94-648 (dále jen „první úvěrová smlouva“), č. 2022-95-092 (dále jen „druhá úvěrová smlouva“) a č. 2022-95-380 (dále jen „třetí úvěrová smlouva“)] poskytla banka žalovanému úvěry ve výši 17 miliónů Kč a 15 miliónů Kč a 5.880.000 Kč, které žalovaný od začátku nesplácel. Proto banka od všech tří úvěrových smluv odstoupila a požadovala úhradu v nesplacené výši (celkem 45.946.983 Kč). V tomto rozsahu žalovaný dluh následně uznal dne 27. srpna 1996. K tomuto dni dlužil žalovaný na prvním úvěru částku 21.318.456,34 Kč a na druhém úvěru částku 18.822.356,61 Kč. Po odstoupení od úvěrových smluv zaplatit žalovaný na první úvěr částku 5.100 Kč a na druhý úvěr částku 15.400 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky pak banka postoupila pohledávky z první a druhé úvěrové smlouvy žalobci a/.

6. Námitku žalovaného týkající se pochybení soudu prvního stupně ohledně aplikace § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neshledal odvolací soud důvodnou. Konstatoval, že toto ustanovení bylo v občanském soudním řádu zakotveno až novelou účinnou od 1. ledna 2001, tedy později, než soud prvního stupně ve věci rozhodl, a aplikace citovaného ustanovení byla již proto vyloučena. K právnímu nástupnictví na straně původního žalobce (banky) došlo v průběhu řízení v důsledku postoupení předmětných pohledávek, respektive na základě smlouvy o prodeji podniku.

7. Za právně významnou neměl odvolací soud ani námitku, že žalovanému nebylo oznámeno postoupení pohledávek, s tím, že podle § 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, není postoupení podmíněno souhlasem dlužníka a jediným důsledkem neoznámení postoupení dlužníkovi je, že dlužník, který o postoupení neví a plní původnímu věřiteli, se svého závazku zprostí.

8. Z úvěrových smluv je podle odvolacího soudu zřejmé, že podmínkou čerpání úvěrů bylo jejich použití k umoření dluhů, takže neobstojí tvrzení žalovaného, že banka při použití části úvěrů na splácení jiných dluhů jednala v rozporu se smlouvou. Za důvodnou neměl odvolací soud ani námitku žalovaného k vyčíslení dluhu, které po přezkoumání shledal správným znalecký posudek.

9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání „a to v celém jeho rozsahu“, maje dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a § 238 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. a/ až c/ o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

10. Pochybení obou soudů spočívá podle dovolatele v tom, že rozhodly ve věci samé, aniž se vypořádaly s provedenými důkazy a se vzájemným návrhem žalovaného a dále i v tom, že řádně nezkoumaly, zda všichni účastníci mají procesní způsobilost.

11. Podle dovolatele žalobci dosud nevyčíslili řádně svou pohledávku v intencích těch důkazů, které navrhoval. Oba soudy nevzaly v úvahu přehled splátek úvěrů, podle nějž měl na úvěry zaplatit celkem částku 11.825.614,60 Kč.

12. Soud prvního stupně také zamítl návrh žalovaného na provedení důkazu výslechem Ing. Vladimíra Moučky (dále jen „V. M.“), bývalého ředitele pobočky banky v Českém Krumlově, ač právě tento svědek mohl potvrdit skutečnosti tvrzené žalovaným k poskytnutí úvěru i ke vzájemné žalobě žalovaného. Z přiloženého prohlášení V. M. (totiž) vyplývá pravdivost tvrzení žalovaného, že na něm bylo vyžadováno uzavření smluv s odběrateli pro dosažení ročního obratu cca 50 miliónů Kč, přičemž posléze, po splnění této podmínky, banka nedostála svým závazkům a žalovanému tak byla způsobena škoda, specifikovaná ve vzájemné žalobě.

13. Dovolatel též namítá, že podle oznámení o postoupení pohledávky je zřejmé, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. května 2000 postoupil žalobce a/ pohledávku vůči žalovanému společnosti CZ CREDIT REAL, k. s., takže žalobce a/ již před rozhodnutím soudu prvního stupně neměl „procesní způsobilost pro absenci aktivní legitimace“.

14. Žalovaný uzavírá, že soudy (tedy) nesprávně rozhodly podle stavu dokazování a neprovedly některé jím navržené důkazy, čímž rozhodly nesprávně i ohledně vzájemné žaloby žalovaného.

15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2000) se podává z bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

16. V průběhu dovolacího řízení: 1/ Prohlásil Krajský soud v Českých Budějovicích konkurs na majetek dovolatele (usnesením ze dne 29. června 2004, sp. zn. 12 K 37/2002), čímž se dovolací řízení ze zákona přerušilo podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění (dále jen „ZKV“). 2/ Prohlásil Městský soud v Praze konkurs na majetek žalobce b/ (usnesením ze dne 1. září 2006, sp. zn. 79 K 10/2006), přičemž účinky tohoto konkursu pominuly poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. prosince 2006, č. j. 1 Ko 400/2006-664, změnil usnesení Městského soudu v Praze tak, že návrh na prohlášení konkursu na majetek žalobce b/ zamítl.

17. Usnesením ze dne 28. února 2008, č. j. 29 Odo 1408/2006-728, vyhodnotil Nejvyšší soud podmínky, za nichž lze v dovolacím řízení pokračovat, tak, že v té části řízení o dovolání, ve které se dovolatel (žalovaný) bránil proti požadavku na zaplacení částek, k jejichž úhradě byl zavázán, není možné pokračovat, když účinky prohlášení konkursu na majetek žalovaného trvají a ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV jde o pohledávky, které je třeba přihlásit v konkursu. V rozsahu týkajícím se vzájemného návrhu žalovaného Nejvyšší soud dovodil, že v řízení lze pokračovat se žalovaným (úpadcem), jelikož správce konkursní podstaty žalovaného vyloučil tuto pohledávku ze soupisu majetku konkursní podstaty postupem podle § 27 odst. 6 ZKV v rozhodném znění. Na tomto základě pak dovolání žalovaného proti té části potvrzujícího výroku rozsudku, kterou odvolací soud rozhodl o vzájemném návrhu žalovaného vůči žalobci c/, odmítl.

18. Usnesením ze dne 28. února 2013, č. j. 29 Cdo 129/2013-776, zamítl Nejvyšší soud návrh žalovaného (z 23. srpna 2012) na pokračování v dovolacím řízení, s tím, že předpoklady, za nichž Nejvyšší soud posuzoval účinky prohlášení konkursu na majetek žalovaného v době vydání usnesení ze dne 28. února 2008, nedoznaly změn.

19. Podáním datovaným 12. listopadu 2015 sdělil dovolatel soudu, že již odpadla překážka bránící projednání jeho dovolání, žádaje o pokračování dovolacího řízení. K tomu budiž dodáno, že usnesením ze dne 28. července 2015, č. j. 12 K 37/2002-2272, které nabylo právní moci dne 4. září 2015, Krajský soud v Českých Budějovicích zrušil konkurs na majetek dovolatele po splnění rozvrhového usnesení, čímž odpadly účinky prohlášení konkursu na majetek dovolatele (§ 45 odst. 1 ZKV). Týmž podáním žalovaný „doplnil“ dovolání tak, že soud nesprávně vyhověl žalobě i za situace, kdy bylo doloženo, že banka neprodleně poté, co mu poskytla úvěr, si z poskytnuté částky jednostranně a v rozporu s úvěrovou smlouvou a bez vědomí a souhlasu žalovaného odčerpala celkem 11.825.614,60 Kč, čímž mu fakticky znemožnila realizaci jeho podnikatelského záměru. Oba soudy se nevypořádaly s námitkou žalovaného, že banka porušila ustanovení § 361 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a sama tak zmařila realizaci smluvního vztahu účastníků a způsobila mu značnou škodu.

20. V době po vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013 dále došlo k tomu, že: 1/ Usnesením ze dne 14. ledna 2015, č. j. KSBR 29 INS 30954/2012-A-55, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 14. ledna 2015, v 10.25 hodin, zjistil Krajský soud v Brně úpadek žalobce a/ a jeho insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Martina Jelínka (dále též jen „M. J.“). 2/ Usnesením ze dne 18. února 2015, č. j. KSBR 29 INS 30954/2012-B-3, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 18. února 2015, v 15.53 hodin, prohlásil Krajský soud v Brně konkurs na majetek žalobce a/. 3/ Podle údajů z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddílu B, vložky č. 6189, byl žalobce b/ vymazán z obchodního rejstříku k 18. červnu 2015, po ukončení likvidace.

21. Na výše uvedeném základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. října 2017, č. j. 29 Cdo 5498/2015-794: 1/ Zastavil řízení o dovolání žalovaného v rozsahu, v němž se týkalo žalobce b/ (první výrok). 2/ Rozhodl o nákladech dovolacího řízení mezi žalobcem b/ a žalovaným (druhý výrok). 3/ Vyrozuměl účastníky řízení o tom, že okamžikem zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu na majetek žalobce a/ se přerušilo dovolací řízení v rozsahu, v němž se týkalo žalobce a/ (třetí výrok). 4/ Vyzval M. J., aby mu do 10 dnů od doručení usnesení sdělil, zda podává návrh na pokračování v dovolacím řízení (čtvrtý výrok). 5/ Vyrozuměl účastníky řízení o tom, že prohlášením konkursu na majetek žalobce a/ zanikla plná moc udělená žalobcem pro toto řízení advokátu JUDr. Františku Honsovi (pátý výrok).

22. Usnesením ze dne 31. října 2017, č. j. 29 Cdo 5498/2015-797, Nejvyšší soud vyzval k podání návrhu na pokračování v dovolacím řízení (opět ve lhůtě 10 dnů) žalobce a/ a žalovaného, s tím, že M. J. takový návrh v určené lhůtě nepodal.

23. Podáním datovaným 13. listopadu 2017 a došlým Nejvyššímu soudu téhož dne navrhl M. J., aby v řízení bylo pokračováno, čímž byly splněny podmínky pro pokračování v řízení dle § 264 odst. 1 insolvenčního zákona, s tím, že dnem, kdy Nejvyššímu soudu došel návrh na pokračování v řízení, se insolvenční správce stal účastníkem řízení místo žalobce a/ (insolvenčního dlužníka), což se promítlo i v označení žalobce a/ v záhlaví tohoto rozhodnutí.

24. Lze shrnout, že (konečnému) rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání žalovaného již zbývá vypořádat (pouze) tu část dovolání, kterou žalovaný směřoval proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku (o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci a/ částku 18.595.199 Kč s příslušenstvím tvořeným 3,5% ročním úrokem z částky 14.815.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení), v bodu III. výroku (o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci a/ částku 21.131.085 Kč s příslušenstvím tvořeným 16% ročním úrokem z částky 17.000.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení) a v bodu IX. výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a/ a žalovaným, jakož i dovolání proti druhému výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalovaným a žalobcem a/.

25. Nejvyšší soud se - vzhledem k tomu, že žalovaný podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“ - nejprve zabýval přípustností dovolání v rozsahu, v němž se týká výroků o nákladech řízení mezi žalovaným a žalobcem a/.

26. Výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení má povahu usnesení; srov. § 152 odst. 1 větu první, § 167 odst. 1 a § 211 o. s. ř. a v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. 25 Cdo 124/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 14, ročník 1998, pod číslem 98.

27. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238a není dovolání přípustné proto, že nejde o žádný z tam vypočtených případů. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o nákladech řízení není usnesením o věci samé. Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, se ze spisu nepodávají. Žalovaný nicméně v dovolání uplatňuje námitku, že (původní) žalobce a/ neměl již v době rozhodování soudu prvního stupně „procesní způsobilost“ a co do přípustnosti dovolání odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.

28. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže (…) ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení (písmeno b/), účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen (písmeno c/) […]. Dle ustanovení § 19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Z ustanovení § 20 o. s. ř. se pak podává, že každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti.

29. K výše uvedené dovolací námitce Nejvyšší soud především uvádí, že ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. se žádným způsobem nevztahuje k nedostatku „procesní způsobilosti“ účastníka řízení, nýbrž k nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení. Zmatečnost spojenou s nedostatkem „procesní způsobilosti“ upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

30. Žalovaný nezpochybňuje vlastní existenci (původního) žalobce a/ jako právnické osoby a netvrdí ani zánik (původního) žalobce a/; jeho námitky ve skutečnosti směřují nikoli proti způsobilosti (původního) žalobce a/ být účastníkem uvedeného řízení, nýbrž proti závěru, že v posuzovaném případě byl (původní) žalobce a/ osobou ve sporu aktivně věcně legitimovanou. Nejvyšší soud pak již v usnesení ze dne 31. března 1998, č. j. 20 Cdo 382/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 15, ročník 1998, pod číslem 107, stejně jako v dalších svých rozhodnutích vysvětlil, že tvrzení, že osoba s právní subjektivitou neměla být účastníkem řízení proto, že ve sporu není věcně legitimována (není nositelkou práva nebo povinnosti, o které v řízení jde), není způsobilé založit zmatečnostní vadu řízení podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.

31. Zmatečnostní vadou dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. řízení též zjevně není postiženo. Především platí, že obě podmínky formulované v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí být splněny současně (což žalovaný ani netvrdí). Procesní způsobilost pak rovněž nelze zaměňovat s otázkou aktivní věcné legitimace (s posouzením, zda žalobce je nositelem práva, o které v řízení jde). Judikatura Nejvyššího soudu je nadto ustálena v závěru, že k vadě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlíží dovolací soud, jen týká-li se dovolatele; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročník 2001, pod číslem 68.

32. V rozsahu, v němž se týká výroků o nákladech řízení mezi žalovaným a žalobcem a/, tedy dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 o. s. ř.; Nejvyšší soud je proto potud odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

33. V rozsahu, v němž dovolání žalovaného směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku [o povinnosti žalovaného zaplatit (původnímu) žalobci a/ částku 18.595.199 Kč s příslušenstvím tvořeným 3,5% ročním úrokem z částky 14.815.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení] a v bodu III. výroku. [o povinnosti žalovaného zaplatit (původnímu) žalobci a/ částku 21.131.085 Kč s příslušenstvím tvořeným 16% ročním úrokem z částky 17.000.000 Kč za dobu od 10. září 1996 do zaplacení], může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1, § 238 a § 239 o. s. ř.

34. Úvodem budiž řečeno, že podle ustálené judikatury je Nejvyšší soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde-li tedy o vady uvedené v § 237 o. s. ř., k nimž Nejvyšší soud přihlíží i pro účely posouzení přípustnosti dovolání, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), lze i na přípustnost dovolání usuzovat jen prostřednictvím dovoláním uplatněných dovolacích důvodů. Přitom dále platí, že měnit dovolací důvody (a to i kvalitativně, uplatněním „nové“ argumentace v rámci dříve ohlášených dovolacích důvodů) může dovolatel jen po dobu trvání lhůty k dovolání (§ 242 odst. 4 o. s. ř.). Této podmínce pak nevyhovuje doplnění dovolací argumentace podáním žalovaného 12. listopadu 2015; k argumentaci vážící se k § 361 obch. zák. proto Nejvyšší soud dále nepřihlížel [tyto argumenty jsou pro věc bez významu (na jejich základě napadené rozhodnutí nelze přezkoumat)].

35. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné z týchž důvodů, které Nejvyšší soud uvedl k označenému ustanovení při posuzování přípustnosti dovolání proti výrokům o nákladech řízení.

36. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí není v dovoláním dotčených výrocích ve vztahu k žalobci a/ „rozsudkem odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé“.

37. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (na něž odkazuje žalovaný) připouští dovolání „proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil“. Jak Nejvyšší soud vysvětlil (při výkladu obdobně formulovaného ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001) již v usnesení ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněném pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, o případ, kdy lze založit přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2000), nejde, nenapadá-li dovolatel nesprávnost právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím rozhodnutí, jímž bylo prvé rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno, a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, přičemž tento právní názor vedl soud prvního stupně k tomu, aby v novém rozhodnutí rozhodl jinak než v předchozím zrušeném rozhodnutí.

38. Usnesení ze dne 25. listopadu 1998, jímž odvolací soud zrušil první rozsudek soudu prvního stupně ve věci z 6. srpna 1997, obsahovalo závazný právní názor, podle kterého úvěrové smlouvy nejsou neplatné jen proto, že v nich byl žalovaný označen pouze fantazijním dodatkem svého obchodního jména. Tento právní názor není dovoláním zpochybněn (dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, není dovoláním vůbec uplatněn). Dovolání tudíž není přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.

39. Podle ustanovení § 239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalovaný před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nevznesl (odstavec 2). Srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 7, ročník 2003, pod číslem 118.

40. Nadto z toho, že přípustnost dovolání podle § 239 o. s. ř. je podmíněna závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem (na jehož základě lze usuzovat na přípustnost dovolání podle označeného ustanovení) je proto důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.; srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1418/2001. Dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. však žalovaný (jak zmíněno výše) dovoláním ani neuplatnil.

41. Závěr, že dovolání není přípustné ani podle § 239 o. s. ř., s sebou nese konečné posouzení dovolání proti označeným výrokům o věci samé (v rozsahu týkajícím se žalobce a/) jako nepřípustného; Nejvyšší soud proto dovolání i v tomto rozsahu odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

42. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a u žalobce a/ žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 23. listopadu 2017 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu