29 Cdo 949/2024

Rubrum

29 Cdo 949/2024-383 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Mgr. Emila Fischera, MBA, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 71391509, proti žalovanému České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 10, jednajícímu Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o zaplacení 18 028 579,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 16/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2022, č. j. 15 Co 142/2022-341, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. srpna 2023, č. j. 15 Co 142/2022-359, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2022, č. j. 15 Co 142/2022-341, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. srpna 2023, č. j. 15 Co 142/2022-359, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 21. ledna 2019, rozšířenou u ústního jednání konaného dne 4. prosince 2019, domáhal po žalovaném zaplacení částky 18 028 579,20 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu byla způsobena při výkonu moci nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. KSPH 35 INS 29389/2012. V tomto insolvenčním řízení byl žalobce ustanoven insolvenčním správcem, a to usnesením insolvenčního soudu ze dne 20. dubna 2015, č. j. KSPH 35 INS 29389/2012-A-150, které bylo následně pro nepřezkoumatelnost zrušeno rozhodnutím odvolacího soudu. V dalším rozhodnutí o úpadku dlužníka žalobce již nebyl insolvenčním správcem ustanoven, a byla mu tak způsobena škoda spočívající v ušlém zisku. Přitom zdůraznil, že v daném řízení byl původně řádně ustanoven pořadníkem ze seznamu zvláštních insolvenčních správců.

2. Mezitímním rozsudkem ze dne 13. ledna 2022, č. j. 18 C 16/2019-279, Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl, že žalobou uplatněný nárok na náhradu škody je po právu.

3. Šlo přitom o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě, když jeho první rozhodnutí – rozsudek ze dne 4. prosince 2019, č. j. 18 C 16/2019-55, jímž byla žaloba zamítnuta – zrušil k odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 1. září 2020, č. j. 15 Co 119/2020-86, a věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:

1. Dne 17. března 2015 vydala předsedkyně insolvenčního soudu opatření o určení osoby insolvenčního správce, přičemž tímto opatřením v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka Centrum Dolní Břežany, s. r. o. (dále jen „dlužník“ nebo „dlužník C“), pod sp. zn. KSPH 35 INS 29389/2012 určila předběžným insolvenčním správcem Mgr. Emila Fischera (A-129). V insolvenčním spise nebyl nalezen referát soudce, kterým žádal předsedkyni soudu o vydání tohoto opatření.

2. Insolvenční soud usnesením ze dne 18. března 2015, č. j. KSPH 35 INS 29389/2012-A-130, nařídil předběžné opatření, jímž předběžným insolvenčním správcem ustanovil žalobce a vymezil mu rozsah oprávnění v daném řízení. Proti tomuto usnesení podal dlužník dne 31. března 2015 odvolání, ve kterém namítal, že pro vydání předběžného opatření nebyly splněny podmínky; dále namítl podjatost předběžného insolvenčního správce.

3. Usnesením ze dne 20. dubna 2015, č. j. KSPH 35 INS 29389/2012-A-150, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka C a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Emila Fischera. Na odůvodnění rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce insolvenční soud krom jiného uvedl, že v dlužníkem uváděných tvrzeních nespatřuje ničeho, co by svědčilo o podjatosti předběžného insolvenčního správce a mohlo ovlivňovat výkon jeho činnosti insolvenčního správce.

4. Usnesením ze dne 17. září 2015 (vydaným poté, kdy bylo usnesení o nařízení předběžného opatření ze dne 18. března 2015 odvolacím soudem zrušeno) insolvenční soud zamítl návrh na vydání předběžného opatření, kterým by v insolvenčním řízení ustanovil předběžného insolvenčního správce, a to s odůvodněním, že již bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a v této souvislosti byl ustanoven i řádný insolvenční správce.

5. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. září 2015, č. j. KSPH 35 INS 29389/2012, 3 VSPH 1269/2015-A-164, usnesení insolvenčního soudu ze dne 20. dubna 2015 zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud měl za to, že insolvenční soud by měl opětovně posoudit předpoklady pro zjištění úpadku dlužníka a současně se vypořádat s dlužníkovou námitkou podjatosti insolvenčního správce Mgr. Emila Fischera v případě, že jej opětovně ustanoví do funkce insolvenčního správce.

6. Dne 8. října 2015 podal insolvenční navrhovatel Česká spořitelna, a. s., (další) návrh na nařízení předběžného opatření, který insolvenční soud zamítl usnesením ze dne 12. října 2015, č. j. KSPH 35 INS 29389/2012-A-172.

7. Dne 2. prosince 2015 insolvenční soud požádal předsedkyni Krajského soudu v Praze o vydání opatření o určení osoby insolvenčního správce, v němž žádal, aby tento správce byl určen ze zvláštního seznamu insolvenčních správců. Téhož dne vydala předsedkyně insolvenčního soudu požadované opatření, jímž určila insolvenčním správcem pro dané řízení 1. správcovskou a konkurzní v. o. s.

8. Usnesením ze dne 3. prosince 2015, č. j. KSPH 35 INS 29389/2012-A-193, insolvenční soud mimo jiné rozhodl o úpadku dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil 1. správcovskou a konkurzní v. o. s. Rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce insolvenční soud blíže neodůvodnil.

5. Na tomto základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že nesprávným úředním postupem, který vedl ke vzniku škody na straně žalobce, bylo to, že v daném insolvenčním řízení bylo opakovaně insolvenčním soudem požádáno o vydání opatření o určení insolvenčního správce, přestože již v insolvenčním řízení insolvenční správce určen byl. Postup soudu, který opakovaně vydal opatření o určení insolvenčního správce, aniž k tomu byl důvod (s námitkou podjatosti se insolvenční soud řádně vypořádal právě ve zrušeném usnesení ze dne 20. dubna 2015 a uzavřel, že nejsou dány důvody podjatosti), se projevil v obsahu rozhodnutí č. j. KSPH 35 INS 29389/2012-A-193, proti kterému však žalobce neměl právo podat opravný prostředek; neměl tak možnost, jak tento postup soudu zvrátit. Odrazil-li se nesprávný úřední postup v rozhodnutí, jehož zrušení žalobce nemohl dosáhnout, nemůže to být důvodem pro vyloučení odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup. Žádost insolvenčního soudce a následné opatření insolvenčního soudu, kterým byl do funkce určen jiný zvláštní insolvenční správce než ten, který již v řízení působil, zcela zjevně porušilo právo na předvídatelnost pravidel stanovených pro počínání si státních orgánů a legitimní očekávání účastníků.

6. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze ve výroku označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

7. Odvolací soud nejprve konstatoval, že vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně. Jen pro přehlednost zopakoval dokazování spisem Krajského soudu v Praze sp. zn. KSPH 35 INS 29389/2012, přičemž vyšel dále z těchto zjištění: Již v insolvenčním návrhu druhého insolvenčního navrhovatele České spořitelny, a. s., ze dne 21. února 2013 (insolvenční řízení bylo zahájeno 28. listopadu 2012) byla jako způsob řešení úpadku navrhována reorganizace. S ohledem na to, že v insolvenčním spisu nelze dohledat referát či jinou písemnost, z níž by vyplýval požadavek insolvenčního soudu ohledně parametrů, jež má předběžný insolvenční správce splňovat, nelze postavit na jisto, zda byl žalobce ustanoven předběžným správcem ze seznamu zvláštních správců či z obecné části seznamu insolvenčních správců. Usnesení insolvenčního soudu o předběžném opatření a ustanovení žalobce předběžným insolvenčním správcem ze dne 18. března 2015 bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. července 2015, č. j. KSPH 35 INS 29389/2012, 3 VSPH 716/2015-A-158, pro nepřezkoumatelnost.

8. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že až do dne právní moci usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2015 postupoval insolvenční soud v rámci zákona, a to i v případě, kdyby žalobce nebyl ustanoven jako předběžný insolvenční správce zapsaný v části seznamu zvláštních insolvenčních správců, ale jen z obecné části tohoto seznamu. Tato otázka pro rozhodnutí v dané věci není podstatná, neboť žalobci v tomto časovém období (do vydání zrušovacího usnesení Vrchního soudu v Praze) žádná majetková škoda nevznikla. Žalobce v tomto období v insolvenčním řízení vykonával pravomoci předběžného insolvenčního správce a za toto období mu tak náleží i odpovídající odměna.

9. Pro rozhodnutí věci měl odvolací soud za stěžejní období po 30. září 2015, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o zrušení prvního usnesení insolvenčního soudu o zjištění úpadku. V tomto období došlo k tomu, že právní mocí tohoto usnesení zaniklo oprávnění žalobce k výkonu činnosti insolvenčního správce, když již v červenci 2015 v souvislosti se zrušením usnesení o ustanovení žalobce předběžným insolvenčním správcem zaniklo i oprávnění vykonávat funkci předběžného insolvenčního správce. Následně již žádné další předběžné opatření nařízeno nebylo. Insolvenční soud tak před rozhodnutím o úpadku neměl k dispozici žádné opatření předsedkyně insolvenčního soudu, z něhož by mohl vycházet při ustanovení insolvenčního správce, což je nezbytná součást rozhodnutí o úpadku.

10. Odvolací soud tedy na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že po zrušení usnesení insolvenčního soudu ze dne 20. dubna 2015 se insolvenční řízení vrátilo na svůj počátek tak, jako by o úpadku a ustanovení insolvenčního správce nikdy nebylo rozhodnuto. Insolvenční soud proto postupoval správně, jestliže za dané procesní situace požádal předsedkyni insolvenčního soudu o vydání nového opatření k určení osoby správce, když navíc s ohledem na možné řešení zjištěného úpadku dlužníka reorganizací vyvstala nutnost, aby byla pro dané řízení ve smyslu § 25 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ustanovena osoba zapsaná ve zvláštní části seznamu insolvenčních správců. Nový insolvenční správce nebyl ustanoven mimo obvyklé pořadí (dle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona), důvodem pro jeho ustanovení nebyla ani dlužníkem tvrzená podjatost dříve ustanoveného správce, a nebyl tak ani dán důvod pro to, aby následné usnesení insolvenčního soudu o ustanovení tohoto správce bylo odůvodněno.

11. Odvolací soud proto uzavřel, že v postupu insolvenčního soudu ani v opatření předsedkyně insolvenčního soudu o určení osoby správce neshledal žalobcem tvrzený nesprávný úřední postup, který by zakládal odpovědnost státu za tvrzenou škodu. K tomu navíc konstatoval, že žalobce po vydání zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu (ze dne 30. září 2015) nemohl legitimně očekávat, že bude znovu ustanoven insolvenčním správcem pro dané řízení, a to z důvodu zániku všech jeho oprávnění tuto funkci vykonávat, včetně zániku opatření o určení osoby předběžného insolvenčního správce ze dne 17. března 2015. Závěrem odvolací soud konstatoval, že odpovědnost státu není dána ani z titulu nezákonného rozhodnutí, neboť (nové) usnesení o úpadku dlužníka a ustanovení (jiného) insolvenčního správce ze dne 3. prosince 2015 nebylo pro nezákonnost zrušeno.

12. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda insolvenční správce, který je v insolvenčním řízení ustanoven do funkce na základě opatření předsedy insolvenčního soudu jako první v pořadí, je takto ustanoven pro celé insolvenční řízení a jiný správce může být novým opatřením předsedy insolvenčního soudu vybrán jen tehdy, jsou-li pro to dány okolnosti předvídané v § 31 a § 32 insolvenčního zákona. Dovolatel má za to, že v rámci insolvenčního řízení musí být pravidla předvídatelná, zvláště pak pravidlo, že insolvenční správci jsou ustanovováni pro jednotlivá řízení v pořadí, v jakém došlo k jejich zápisu do seznamu insolvenčních správců. Již vybraný správce na začátku insolvenčního řízení má být tedy insolvenčním správcem, který působí v celém řízení, a to bez ohledu na možné procesní situace, kdy může např. dojít právě ke zrušení rozhodnutí o úpadku. Podle dovolatele totiž opatření o ustanovení insolvenčního správce ani za takové situace nezaniká.

14. Dovolatel namítá, že v daném případě byl vyřazen z možnosti vykonávat svou činnost v zákonném pořadí, a to bez řádného odůvodnění. Míní, že jeho opětovné ustanovení do funkce insolvenčního správce by bylo v souladu s legitimním očekáváním, zároveň by bylo i hospodárné a účelné. Proto žádá, aby Nejvyšší soud postavil najisto charakter opatření o ustanovení insolvenčního správce a objasnil důvody, kdy je nutno pominout takto vybraného správce a ustanovit jiného. V postupu soudů v daném řízení totiž spatřuje porušení ústavní záruky rovnosti v právech.

15. Dovolatel je konečně přesvědčen i o tom, že žalovaný je odpovědný za škodu rovněž z titulu nezákonného rozhodnutí (usnesení o úpadku), protože v důsledku zrušení tohoto rozhodnutí a následného ustanovení jiné osoby insolvenčním správcem byl dovolatel nezákonně zbaven možnosti vykonávat činnost v daném insolvenčním řízení.

16. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.

17. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).

18. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť v posouzení dovolatelem předestřených otázek jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou.

19. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.

20. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

22. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj vychází.

23. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí i některá ustanovení insolvenčního zákona (dále jen „vyhláška“), a insolvenčního zákona: Podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a/ rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b/ nesprávným úředním postupem. Podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2). Podle § 2952 o. z. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Podle § 25 insolvenčního zákona insolvenčního správce pro insolvenční řízení ustanovuje insolvenční soud. Je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení reorganizace podle § 148 odst. 2 a je-li v předloženém reorganizačním plánu určena osoba insolvenčního správce, ustanoví insolvenční soud insolvenčním správcem tuto osobu; to neplatí, nesplňuje-li takto určený insolvenční správce podmínky uvedené v § 21 až 24 a odstavci 3. Ustanovení § 29 tím není dotčeno (odstavec 1). Nejde-li o případ podle odstavce 1, insolvenční soud ustanoví insolvenčním správcem osobu, kterou určí předseda insolvenčního soudu podle pořadí určeného dnem zápisu jejího sídla nebo provozovny do příslušné části seznamu insolvenčních správců vedené a/ pro obvod krajského soudu, který je insolvenčním soudem dlužníka, je-li v době určení podán návrh na prohlášení konkursu nebo není-li v době určení podán návrh na jiný způsob řešení úpadku a není-li dlužník osobou podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích, b/ pro obvod krajského soudu, který je insolvenčním soudem dlužníka, je-li v době určení podán návrh na povolení oddlužení (odstavec 2). Je-li v době určení podán návrh na povolení reorganizace nebo je-li dlužník osobou podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích bez ohledu na způsob řešení úpadku, ustanoví insolvenční soud insolvenčním správcem osobu, kterou určí předseda insolvenčního soudu podle pořadí určeného dnem zápisu jejího sídla do zvláštní části seznamu insolvenčních správců (odstavec 3). Nebrání-li tomu jiné okolnosti, určí předseda insolvenčního soudu insolvenčním správcem dlužníků, kteří tvoří koncern, stejnou osobu (odstavec 4). Nelze-li ustanovit osobu insolvenčního správce postupem podle odstavce 2 nebo je-li to nezbytné se zřetelem k dosavadnímu stavu insolvenčního řízení, k osobě dlužníka a k jeho majetkovým poměrům, jakož i k odborné způsobilosti insolvenčního správce, jeho dosavadní činnosti a k jeho zatížení, může předseda insolvenčního soudu určit insolvenčního správce mimo stanovené pořadí; takový postup vždy odůvodní (odstavec 5). Podle § 26 insolvenčního zákona proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce je odvolání přípustné. V odvolání lze však namítat pouze to, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro ustanovení nebo že není nepodjatý. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží. Podle § 27 insolvenčního zákona insolvenční soud ustanoví insolvenčního správce nejpozději v rozhodnutí o úpadku. Za podmínek stanovených tímto zákonem může insolvenční soud ustanovit před rozhodnutím o úpadku předběžného insolvenčního správce (dále jen „předběžný správce“); toto rozhodnutí se zveřejní stejným způsobem jako rozhodnutí o úpadku (odstavec 1). Předběžný správce vykonává před rozhodnutím o úpadku činnosti stanovené v tomto zákoně a uložené mu insolvenčním soudem a má práva a povinnosti, které mu tento soud vymezí. Tato práva a povinnosti nemůže insolvenční soud vymezit v širším rozsahu, než v jakém náleží insolvenčnímu správci po rozhodnutí o úpadku. Nestanoví-li insolvenční soud o osobě insolvenčního správce jinak v rozhodnutí o úpadku, stává se předběžný správce po tomto rozhodnutí insolvenčním správcem s plnou působností (odstavec 2). Ustanovení o insolvenčním správci platí přiměřeně i pro předběžného správce (odstavec 3). Podle § 4 vyhlášky předseda insolvenčního soudu určuje osobu insolvenčního správce pro insolvenční řízení opatřením (odstavec 1). Opatření nemá povahu rozhodnutí. Opatření má písemnou formu a zakládá se do insolvenčního spisu (odstavec 3).

24. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona a vyhlášky v době od 1. ledna 2014 do 30. června 2017, kdy předsedkyně insolvenčního soudu vydala opatření, v němž dovolatel spatřuje nesprávný úřední postup. Ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a občanského zákoníku ve výše citované podobě (pro věc rozhodné) platila od 1. ledna 2014 a později nedoznala změn.

25. Pro posouzení důvodnosti dovolání je určují především zodpovězení otázky, zda opatřením předsedy insolvenčního soudu se určuje insolvenční správce pro celé insolvenční řízení a zda nerespektování tohoto pravidla je nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.

26. Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura je ustálena v následujících závěrech:

27. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je objektivní odpovědností, které se stát nemůže zprostit (§ 2 zákona č. 82/1998 Sb.), jestliže jsou kumulativně splněny tři předpoklady: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením zákonné povinnosti (srov. shodně např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněného pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

28. V rozsudku ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněném pod číslem 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. O „úřední“ postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, a pokud tento postup slouží výkonu státní moci. Srov. např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2019, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017, uveřejněný pod číslem 10/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

29. K povaze opatření o určení insolvenčního správce se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 NSČR 130/2014, uveřejněném pod číslem 47/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 47/2018“), ve kterém dospěl k následujícím závěrům: 1/ Nejvyšší soud sdílí plně závěr Ústavního soudu vyjádřený (k § 26 insolvenčního zákona) v nálezu ze dne 6. září 2016, sp. zn. IV. ÚS 3141/15, že v odvolacím (dovolacím) řízení pojmově nelze přezkoumávat podkladové opatření předsedy insolvenčního soudu vydané podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona, neboť jde o úkon hybridní povahy na pomezí státní správy a rozhodovací činnosti soudu, který podle § 4 odst. 3 vyhlášky nemá povahu rozhodnutí (srov. odstavec 15 nálezu). 2/ Rotační systém ustanovování insolvenčních správců (podle pořadí) předjímaný (s několika málo výjimkami) § 25 insolvenčního zákona ve skutečnosti respektuje především majetkový zájem osob splňujících předpoklady pro své ustanovení do funkce, na tom, aby jim „insolvenční věci“ byly přidělovány (rozdělovány) rovnoměrně. 3/ Podle ustálené judikatury obecných soudů není opatřením opomenutý insolvenční správce osobou oprávněnou k podání odvolání proti usnesení, jímž insolvenční soud ustanovil (podle opatření předsedy insolvenčního soudu) do funkce insolvenčního správce dlužníka jinou osobu; srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2011, sen. zn. 3 VSPH 9/2011, uveřejněné pod číslem 132/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 4/ Opatření, jehož prostřednictvím předseda insolvenčního soudu ustanoví insolvenčního správce mimo pořadí, aniž jsou k tomu splněny předpoklady uvedené v § 25 odst. 5 insolvenčního zákona, je nesprávným úředním postupem soudu (jak vysvětleno výše, není rozhodnutím), jenž není zhojitelný opravným prostředkem proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce (neprojeví se v rozhodnutí způsobem, jenž by mohl být napraven takovým opravným prostředkem) a za který odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb. Majetková újma způsobená opatřením (nesprávně) opomenutému insolvenčnímu správci má být primárně odškodňována podle tohoto zákona.

30. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 31. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 141/2021, v němž zopakoval, že opatření, kterým předseda insolvenčního soudu určuje osobu insolvenčního správce v rozporu s § 25 odst. 2 až 5 insolvenčního zákona, je podle § 5 písm. b/ zákona č. 82/1998 Sb. nesprávným úředním postupem, za nějž může (v případě splnění dalších podmínek) odpovídat stát. Tamtéž dodal, že způsob ustanovování insolvenčních správců podle insolvenčního zákona se zpravidla (s výjimkou uvedenou v § 25 odst. 1 insolvenčního zákona) děje dvoufázově, kdy předseda soudu určí opatřením osobu ze seznamu insolvenčních správců postupem podle § 25 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona (či v zákonem stanovených případech postupem podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona) a insolvenční soud následně dle tohoto opatření ustanoví osobu insolvenčního správce usnesením. Ustanovení § 25 odst. 2 až 5 insolvenčního zákona upravuje pravidla pro počínání předsedy insolvenčního soudu, tedy postup, kterým má předseda soudu jako představitel státní správy soudu vykonat podpůrnou činnost ve vztahu k jednotlivým insolvenčním řízením. Taková opatření nejsou rozhodnutím (viz i § 4 odst. 3 vyhlášky) a zásadně představují pouze administrativní úkon předsedy insolvenčního soudu, jenž ze seznamu insolvenčních správců určí dalšího v pořadí zapsaného insolvenčního správce. Srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022, sen. zn. 29 NSČR 167/2022.

31. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné se vyjádřit k argumentaci dovolatele, který spatřuje odpovědností titul (kromě nesprávného úředního postupu insolvenčního soudu) též ve vydání v pořadí prvního rozhodnutí o úpadku (posléze zrušeného odvolacím soudem pro nepřezkoumatelnost). Oba soudy přitom uzavřely, že v daném případě mohlo jít pouze o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

32. Nejvyšší soud plně sdílí závěry odvolacího soudu, podle nichž v důsledku rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka (č. j. KSPH 35 INS 29389/2012-A-150) dovolateli nemohla vzniknout škoda, neboť tímto usnesením byl (teprve) ustanoven do funkce insolvenčního správce. Škoda by současně nemohla dovolateli vzniknout ani v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení usnesení o úpadku (č. j. 3 VSPH 1269/2015-A-164), neboť toto rozhodnutí nebylo nezákonným (nebylo zrušeno). Škoda by tak mohla vzniknout až v příčinné souvislosti s následným usnesením insolvenčního soudu o úpadku dlužníka (č. j. KSPH 35 INS 29389/2012-A-193), kterým již dovolatel nebyl ustanoven správcem, protože insolvenční soud, aniž by tento postup odůvodnil, ustanovil insolvenčním správcem jinou osobu (1. správcovskou a konkurzní v. o. s.). Toto rozhodnutí však nebylo pro nezákonnost zrušeno ani změněno, přičemž dovolatel se jeho změny ani nemohl domoci, neboť v souladu s výše uvedenými judikatorními závěry neustanovený insolvenční správce proti takovému rozhodnutí nemůže podat opravný prostředek (není k jeho podání legitimován). Závěr odvolacího (i insolvenčního) soudu, že v projednávané věci není dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí, je proto správný.

33. K účelu § 25 insolvenčního zákona (tedy k systému ustanovování insolvenčních správců) důvodová zpráva k zákonu č. 182/2006 Sb. uvádí následující: „V zájmu zvýšení objektivity postupu soudu se určení konkrétní osoby správce svěřuje předsedovi insolvenčního soudu (půjde tedy o předsedy 8 krajských soudů). Ustanovení § 25 odst. 1, v němž se tato úprava promítá, tedy počítá s tím, že jakmile insolvenční soudce dospěje k závěru o potřebě ustanovení insolvenčního správce pro konkrétní insolvenční řízení, požádá o určení konkrétní osoby (o její výběr ze seznamu) předsedu svého soudu, který tak neprodleně učiní opatřením, jež nepodléhá opravným prostředkům. Na tomto základě pak insolvenční soudce vydá rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce. Rozhodovací pravomoc insolvenčního soudce bude oslabena potud, že na něm sice bude řešení otázky, zda procesní situace vyžaduje ustanovení insolvenčního správce, případně (tam kde to zákon dovoluje) též řešení otázky, jaké pravomoci insolvenčnímu správci svým rozhodnutím svěří, při svém rozhodnutí však nebude mít co do úsudku o tom, kdo má funkci insolvenčního správce v dané věci vykonávat, jinou volbu, než se řídit určením osoby správce obsaženým v opatření předsedy insolvenčního soudu. Ustanovení § 25 odst. 2 pak pojmenovává kritéria, k nimž by měl předseda soudu při výběru konkrétní osoby správce přihlížet.“ 34. Nejvyšší soud v tomto ohledu nesdílí názor odvolacího soudu, že by se zrušením usnesení insolvenčního soudu ze dne 20. dubna 2015 řízení vrátilo na svůj počátek tak, jako by o úpadku a ustanovení insolvenčního správce nikdy nebylo rozhodnuto. Nesvědčí o tom důvodová zpráva, která v tomto směru ničeho neuvádí, ani judikatura Nejvyššího soudu, která se k této otázce dosud nevyslovila. Naopak tento závěr odvolacího soudu se Nejvyššímu soudu jeví jako rozporný s účelem insolvenčního řízení.

35. Účel insolvenčního zákona je vymezen (při absenci výslovné úpravy – na rozdíl od § 1 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) zejména předmětem úpravy, jímž je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a oddlužení dlužníka (§ 1 písm. b/ insolvenčního zákona). Při posouzení účelu insolvenčního zákona je dále nutné respektovat zásady vyjádřené v ustanovení § 5 insolvenčního zákona. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2013, sen. zn. 29 NSČR 14/2012, uveřejněné pod číslem 76/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K účelu insolvenčního řízení srov. dále i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (srov. zejména odstavec 52 nálezu).

36. Pro posouzení toho, zda v případě zrušení usnesení o úpadku dlužníka (a s tím souvisejícího výroku o ustanovení insolvenčního správce) má být (v novém rozhodnutí o úpadku) ustanovena insolvenčním správcem osoba, která byla pro dané řízení již jednou určena, tak nelze pominout ani zásadu rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení vyjádřenou v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona. Bez významu není ani skutečnost, v jakém stadiu se insolvenční řízení nachází, tedy zda je účelné s ohledem na dosud vykonanou činnost, jakož i předpokládanou „zbývající“ činnost insolvenčního správce do skončení insolvenčního řízení (poměřováno počtem a náročností úkonů), neustanovit původního insolvenčního správce do funkce, aniž by byl ohrožen požadavek rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.

37. Nejvyšší soud současně ve své judikatuře vychází z teze, že funkce insolvenčního správce je vázána na celé insolvenční řízení, pokud pro to nejsou dány zákonné překážky, které insolvenčnímu správci brání (nebo mohou bránit) v řádném dokončení výkonu funkce v daném insolvenčním řízení. K tomu srov. obdobně judikaturu Nejvyššího soudu k závěru, že zánik práva vykonávat činnost insolvenčního správce není důvodem pro jeho odvolání z funkce v konkrétním insolvenčním řízení, a to zejména rozsudek ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 23. února 2022, sen. zn. 29 NSČR 33/2022, a usnesení ze dne 10. března 2022, sen. zn. 29 NSČR 49/2022.

38. Vycházeje z uvedených východisek Nejvyšší soud dospívá k závěru, že opatření předsedy insolvenčního soudu o určení osoby insolvenčního správce a následné ustanovení insolvenčního správce insolvenčním soudem zakládá vztah insolvenčního správce k danému řízení zásadně pro celé insolvenční řízení, nikoli jen pro jeho určitou fázi. Zrušení rozhodnutí o úpadku pak nemůže mít samo o sobě za následek zrušení platnosti již vydaného opatření předsedy insolvenčního soudu o určení osoby insolvenčního správce pro dané řízení. Současně nelze pominout, že koncepce insolvenčního řízení jako jednotného, kontinuálního procesu předpokládá, že osoba správce se v průběhu řízení nemění bez zákonného důvodu. Opětovné vyžádání nového opatření předsedy insolvenčního soudu a ustanovení jiné osoby insolvenčním správcem by proto nebylo v souladu se zásadou hospodárnosti, principem kontinuity řízení ani s rotačním systémem ustanovování insolvenčních správců, jehož cílem je rovnoměrné vytížení správců. Tento systém totiž spočívá ve formalizovaném a předvídatelném způsobu určování insolvenčních správců, a to při současném respektu majetkového zájmu osob splňujících předpoklady pro své ustanovení do funkce (k tomu srov. též R 47/2018).

39. Jinými slovy řečeno, opatření předsedy insolvenčního soudu o určení osoby insolvenčního správce zásadně platí pro celé insolvenční řízení. Uplatní se i tehdy, je-li zrušeno usnesení o zjištění úpadku, jehož součástí je rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce. Bude-li znovu rozhodnuto o úpadku dlužníka a o ustanovení insolvenčního správce, je důvod ustanovit insolvenčním správcem jinou osobu (na základě nově vyžádaného opatření předsedy insolvenčního soudu) zpravidla tehdy, jsou-li zde důvody, které by jinak vedly k odvolání či zproštění insolvenčního správce funkce (počítaje v to i nesplnění kvalifikačních předpokladů; viz § 31 odst. 4 insolvenčního zákona). Tyto důvody by měly být z nového rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce seznatelné.

40. Postup insolvenčního soudu v posuzovaném insolvenčním řízení proto může naplňovat znaky nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.

41. Uvedenému výkladu odpovídá i úprava obsažená v § 27 odst. 2 větě třetí insolvenčního zákona. Podle ní zásadně platí, že předběžný insolvenční správce se stává po rozhodnutí o úpadku insolvenčním správcem s plnou působností. V rozhodnutí o úpadku by insolvenční soud mohl ustanovit do funkce insolvenčního správce jinou osobu jen tehdy, kdyby pro to byly naplněny důležité důvody. Takový postup by byl namístě tehdy, vyšly-li by najevo důvody, pro které by předběžný správce mohl být jinak odvolán či zproštěn funkce.

42. Tento závěr přitom přijala i komentářová literatura. K tomu srov. Řeháček, O. a Vrba, M. § 27 [Předběžný správce]. In: Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 6.

43. V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že po zrušení usnesení insolvenčního soudu ze dne 20. dubna 2015 o zjištění úpadku dlužníka C, jímž byl žalobce (původně předběžný insolvenční správce) ustanoven do funkce insolvenčního správce, se insolvenční řízení vrátilo na svůj počátek a došlo „k zániku všech oprávnění žalobce vykonávat funkci insolvenčního správce“. Jakkoli odvolací soud (přes použitou terminologii) zjevně neměl na mysli, že žalobce pozbyl oprávnění vykonávat funkci insolvenčního správce ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ale domníval se, že po zrušení usnesení, jímž byl žalobce ustanoven do funkce insolvenčního správce, odvolacím soudem „zaniklo“ opatření předsedkyně insolvenčního soudu ze dne 17. března 2015, není jeho právní posouzení věci správné. Jak plyne z výše podaného výkladu, byl-li žalobce určen opatřením předsedkyně insolvenčního soudu insolvenčním správcem (byť původně předběžným insolvenčním správcem), toto opatření by zásadně mělo platit pro celé insolvenční řízení. Pouhá okolnost, že dojde ke zrušení usnesení o zjištění úpadku, jehož součástí je i výrok o ustanovení insolvenčního správce, totiž (sama o sobě) není důvodem pro vydání nového opatření o určení (jiné) osoby insolvenčního správce.

44. K řečenému zbývá dodat, že poukázal-li odvolací soud i na to, že s ohledem na možné řešení zjištěného úpadku dlužníka C reorganizací vyvstala nutnost, aby byla pro dané řízení ve smyslu § 25 odst. 3 insolvenčního zákona ustanovena osoba zapsaná ve zvláštní části seznamu insolvenčních správců (viz odstavec 24 odůvodnění napadeného rozhodnutí), nevypořádal se s tím, že žalobce od počátku tohoto řízení tvrdil, že v rozhodné době byl zapsaný ve zvláštní části seznamu insolvenčních správců a jako insolvenční správce se zvláštním povolením byl takto řádně určen pořadníkem ze zvláštní části seznamu insolvenčních správců.

45. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu shora uvedených závěrů neobstojí (není správné), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

46. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

47. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 6. 2026 Mgr. Milan Polášek předseda senátu