29 ICdo 101/2024

Rubrum

KSPH 81 INS 16281/2021 77 ICm 1051/2022 29 ICdo 101/2024-328 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně R. J., zastoupené Mgr. Janem Vihanem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 16/29, PSČ 150 00, proti žalovanému Reticulum Recovery, a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 27923568, zastoupenému Mgr. Markem Prchlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, PSČ 110 00, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 77 ICm 1051/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobkyně, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 81 INS 16281/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2024, č. j. 77 ICm 1051/2022, 101 VSPH 650/2023-280 (KSPH 81 INS 16281/2021), takto:

Výrok

I. Dovolání proti prvnímu, druhému a čtvrtému výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2024, č. j. 77 ICm 1051/2022, 101 VSPH 650/2023-280 (KSPH 81 INS 16281/2021), se odmítá.

II. Dovolání proti třetímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2024, č. j. 77 ICm 1051/2022, 101 VSPH 650/2023-280 (KSPH 81 INS 16281/2021), se zamítá v rozsahu, v němž odvolací soud tímto výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně jistiny pohledávky č. P1/1 co do částky 2.428.209,59 Kč.

III. V rozsahu, v němž odvolací soud třetím výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně zbývající části pohledávky č. P1/1 ve výši 3.539.366,44 Kč a ohledně pohledávky č. P1/2 ve výši 10.267.065,52 Kč a v závislém výroku o nákladech řízení, se rozsudek odvolacího soudu zrušuje. V zamítavém výroku o věci samé ohledně části zbývající části pohledávky č. P1/1 ve výši 3.539.366,44 Kč a ohledně pohledávky č. P1/2 ve výši 10.267.065,52 Kč a v závislém výroku o nákladech řízení se dále zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2023, č. j. 77 ICm 1051/2022-176, a ve zrušeném rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem ze dne 10. května 2023, č. j. 77 ICm 1051/2022-176, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):

1. Zamítl žalobu (podanou 28. dubna 2022), kterou se žalobkyně (dlužnice R. J.) domáhala určení, že žalovaný (Reticulum Recovery, a. s.) vůči ní nemá (vykonatelnou) pohledávku č. P1/1 ve výši 5.967.576,03 Kč z titulu neuhrazených úvěrů, úroků a úroků z prodlení (dále též jen „pohledávka č. 1“) a (vykonatelnou) pohledávku č. P1/2 ve výši 12.930.885,26 Kč z titulu neuhrazených úvěrů, úroků a úroků z prodlení (dále též jen „pohledávka č. 2“) [ I. výrok].

2. Rozhodl o nákladech řízení (II. výrok).

2. Insolvenční soud – vycházeje z § 177 odst. 1, § 194, § 199 odst. 1 a 2, a § 410 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

3. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že popření přihlášené pohledávky je procesním úkonem, pro který přiměřeně platí § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a co do obsahových náležitostí úkonu § 42 odst. 4 o. s. ř. Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání); srov. § 192 odst. 2 insolvenčního zákona.

4. V daném případě dlužnice účinně popřela pohledávky č. 1 a 2 jen co do pravosti, nikoliv co do výše. Je-li pohledávka popřena co do výše, je popírající povinen uvést, jaká má být její správná výše (§ 194 věta druhá insolvenčního zákona). Uvede-li, že správná výše pohledávky činí 0 Kč, nelze mít popěrný úkon za řádný. Kdyby skutečná výše přihlášené pohledávky činila 0 Kč, znamenalo by to, že pohledávka zanikla, případně nevznikla, anebo se zcela promlčela; to je (dle § 193 insolvenčního zákona) typický důvod popření pravosti (nikoli výše) pohledávky.

5. V posuzované věci dlužnice při přezkumu sice sdělila, že popírá pravost a výši pohledávek č. 1 a 2, neuvedla však, jakou výši pohledávky (byť in eventum) uznává, popřípadě alespoň údaj, v jaké výši je (in eventum) popírá.

6. Obě pohledávky jsou vykonatelné (vzešly z notářských zápisů, které splňují všechny náležitosti požadované zákonem) a neprokázalo se tvrzení dlužnice, že byly výsledkem spiknutí proti ní. Kritériem vadnosti notářského zápisu není ani posouzení, zda jeho sepis byl pro dlužnici výhodný a zda z něj měla prospěch. Případná nevýhodnost nemůže být důvodem nemravnosti notářských zápisů.

7. Ostatně, insolvenční soud nevidí nic nemravného na tom, že dlužnice jako jediná jednatelka a společnice společnosti Diamond travel s. r. o. (dále jen „společnost D“) přistoupila k závazkům této společnosti, jež vznikly její činností jednatelky, a jež jsou historicky zajištěny jejími nemovitostmi, aby tak odložila a rozložila splatnost úvěrů vzešlých z úvěrových smluv ze dne 17. srpna 2011 a ze dne 26. června 2013, jež měla nastat na konci roku 2015 a k jejichž úhradě neměla likvidní prostředky ani dlužnice ani společnost D.

8. Insolvenční soud neshledal důvodnými ani námitky, podle nichž dlužnice podepsala dohodu o přistoupení k dluhu a notářské zápisy z donucení (v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek). Oba notářské zápisy se týkaly splnění závazků uzavřených za účinnosti zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), takže jejich uzavření v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek mohlo mít za následek toliko právo dlužnice odstoupit od dohody o přistoupení k dluhu, popřípadě od jednání obsažených v notářských zápisech podle § 49 obč. zák.; toto ustanovení se navíc ve smyslu § 267 odst. 2 a § 262 obch. zák. nevztahuje na právní vztah založený úvěrovými smlouvami ze dne 17. srpna 2011 a ze dne 26. června 2013. K takovému odstoupení však u notářských zápisů nedošlo. Dlužnice odstoupila od dohody o přistoupení k dluhu (podáním datovaným 20. června 2021) až po uplynutí čtyřleté promlčecí doby (počítané od uzavření oné dohody) a žalovaný uplatnil námitku promlčení.

9. I kdyby se na dané právní vztahy uplatnila [vzhledem k dohodě stran (v notářském zápisu z roku 2019) dle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“)] nová právní úprava (§ 1796 o. z.), právo dlužnice uplatnit relativní neplatnost by bylo promlčeno (dle § 619 odst. 2 a § 629 odst. 1 o. z.) ve tříleté promlčecí lhůtě.

10. Za opodstatněné neměl insolvenční soud ani další důvody popření pravosti pohledávek. Vzhledem k tomu, že jí původní věřitel oznámil postoupení pohledávek, nemá dlužnice k dispozici námitku neplatnosti postoupení.

11. To, že původnímu věřiteli splatila navíc v letech 2016 až 2026 2.480.000 Kč, dlužnice neprokázala.

12. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. února 2024, č. j. 77 ICm 1051/2022, 101 VSPH 650/2023-280 (KSPH 81 INS 16281/2021):

1. Zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 41/2024 (první výrok).

2. Zastavil řízení co do částky 2.663.819,74 Kč představující dílčí část pohledávky č. 2 (druhý výrok).

3. Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v I. výroku ve znění, že se zamítá žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala určení, že žalovaný nemá za žalobkyní pohledávku č. 1 ve výši 5.967.576,03 Kč z titulu neuhrazených úvěrů, úroků a úroků z prodlení a pohledávku č. 2 ve výši 10.267.065,52 Kč z titulu neuhrazených úvěrů, úroků a úroků z prodlení (třetí výrok).

4. Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok).

13. Odvolací soud – vycházeje z § 7, § 193 a § 194 insolvenčního zákona, z § 109 odst. 2 písm. c/ a § 133 o. s. ř. a z § 2053 o. z. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

14. Návrh dlužnice na přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. není opodstatněný.

15. Výrok o zastavení řízení co do části pohledávky č. 2 je ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že žalovaný vzal v průběhu odvolacího řízení přihlášku pohledávky zčásti zpět, což insolvenční soud zohlednil usnesením ze dne 13. prosince 2023 (jímž vzal částečné zpětvzetí přihlášky na vědomí).

16. Odvolací soud neshledal žádné pochybení insolvenčního soudu ve vztahu k posouzení skutkových a právních závěrů týkajících se vykonatelnosti a platnosti notářských zápisů, stejně jako dlužnicí namítaných nepříznivých okolností, za nichž mělo dojít k jejich podpisu. Dlužnice odstoupila pouze od dohody o přistoupení k dluhu, což však – s ohledem na námitku promlčení uplatněnou žalovaným – nevyvolalo zamýšlené právní účinky.

17. Přihláška pohledávek nebyla ani neúplná ani nepřezkoumatelná.

18. Odvolací soud má shodně s insolvenčním soudem za to, že dlužnice účinně popřela pouze pravost pohledávek (nikoli též jejich výši).

19. K námitce nepřiměřenosti a nemravnosti smluvního úroku z prodlení odvolací soud uvádí, že popřela-li dlužnice pohledávky jen co do pravosti, nebyl insolvenční soud oprávněn přezkoumávat přiměřenost příslušenství. Žalovaný nadto učinil v odvolacím řízení vstřícný krok částečným zpětvzetím pohledávky č. 2 (co do úroku z prodlení).

20. Námitku, že insolvenční soud neprovedl všechny navrhované důkazy, neshledal odvolací soud důvodnou (s přihlédnutím k označené judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu); insolvenční soud tento postup řádně odůvodnil poukazem na koncentraci řízení.

II. Dovolání a vyjádření k němu

21. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících právních otázek:

1. Je soud povinen aplikovat „§ 99 odst. 3“ (správně § 199 odst. 3“) insolvenčního zákona za každých okolností, tedy např. i v situaci, kdy pohledávku při přezkumném jednání konaném v rámci oddlužení popírá dlužník, na jehož straně jsou dány mimořádné polehčující okolnosti?

2. Lze vykládat obsah popěrného úkonu učiněného v rámci přezkumného jednání v insolvenčním řízení pouze podle formálních ukazatelů příslušného formuláře nebo dle skutečného obsahu vyjádřeného v odůvodnění popěrného úkonu?

3. Může soud zamítnout návrh na doplnění dokazovaní proto, že se k němu dostal několik dnů po skončení soudcovské lhůty k doplnění dokazování administrativním pochybením zástupce ustanoveného účastníku řízení soudem (který tento návrh podal u jiného krajského soudu)? Musí soud zdůvodnit, proč takto navržené důkazy neprovedl ani postupem podle § 120 odst. 2 o. s. ř.?

4. Je přezkoumatelné rozhodnutí, ve kterém se soud řádně nevypořádá se všemi pro věc významnými tvrzeními a důkazy? Je takový postup soudu vadou řízení, která může založit nesprávnost rozhodnutí? Otázku č. 1 má dovolatelka za dovolacím soudem neřešenou. Otázky č. 2 a 4 má dovolatelka za otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázku č. 3 nespojila dovolatelka výslovně s žádnou z eventualit předjímaných pro vymezení přípustnosti dovolání v § 237 o. s. ř.

22. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

23. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatelka následovně:

24. Odvolací soud (stejně jako „insolvenční soud“):

1. Na projednávanou věc chybně aplikoval § 199 odst. 3 insolvenčního zákona.

2. Nesprávně konstatoval bezvadnost přihlášky pohledávky žalovaného, která pro své vady nemohla být přezkoumána insolvenčním správcem.

3. Nesprávně posoudil povahu popěrných úkonů dovolatelky.

4. Vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

5. Svým postupem porušil základní právo dovolatelky na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních prav a svobod (dále jen „Listina“), a právo na rovný přístup k účastníkům řízení dle článku 37 odst. 3 Listiny; potud dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16 [jde o nález uveřejněný pod číslem 37/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu], z nějž cituje z odstavce 26 odůvodnění na podporu závěru, že jde o způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.

25. K takto tvrzeným nesprávnostem dovolatelka v podrobnostech uvádí: 1) K aplikaci § 199 odst. 3 insolvenčního zákona 26. Potud dovolatelka namítá, že vzhledem k tomu, že je právním laikem, nebyla na místě aplikace § 199 odst. 3 insolvenčního zákona. Míní, že je nutné zohlednit i to, že neměla finanční prostředky na právní zastoupení při přezkumném jednání; o ustanovení právního zástupce pro insolvenční řízení požádala, avšak nebylo jí vyhověno.

27. O aplikaci a důsledcích § 199 odst. 3 insolvenčního zákona ji insolvenční správce [CURATORES v. o. s. (dále též jen „C. v. o. s.“)] nepoučil, ač poskytování určité míry právní pomoci dlužníkům je jeho povinností. Insolvenční správce byl k její stížnosti odvolán z funkce pro porušování povinností. Těmito specifickými a významnými skutečnostmi se soudy nezabývaly, pouze bez dalšího odkázaly na § 199 odst. 3 insolvenčního zákona nebo na judikaturu Nejvyššího soudu. Přitom je nutné mít na zřeteli, že v době přijetí této úpravy se konalo přezkumné jednání v rámci oddlužení před soudem (bylo počítáno s tím, že soud poučí dlužníka o důsledcích § 199 odst. 3 insolvenčního zákona). Uplatněním § 199 odst. 3 insolvenčního zákona se značně zúžil argumentační prostor dovolatelky, čímž jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces a došlo k porušení jejího ústavního práva dle článku 36 odst. 1 Listiny. 2) K vadám přihlášky 28. Dovolatelka namítala již v podáních ze 4. října 2022, 10. října 2022 a 17. října 2022 (jde o podání na č. l. 78 a 79, č. l. 81 a 82 a č. l. 87 spisu) vady přihlášky pohledávky žalovaného, zejména její zjevnou neúplnost a (v tomto ohledu) tedy nepřezkoumatelnost, s tím, že se mělo postupovat podle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona. Uváděla, že i kdyby pohledávka žalovaného vyplývající z nějakého smluvního úroku reálně existovala (což popírá), pak měla být kvalifikována jako podřízená podle § 172 insolvenčního zákona se všemi důsledky, které taková kvalifikace s sebou nese (a minimálně mělo dojít k opravě přihlášky). Vzhledem k tomu, že insolvenční správce nevyzval žalovaného k opravě přihlášky, měl insolvenční soud žalobu zamítnout pro předčasnost, což je postup předjímaný (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu (z níž se v dovolání cituje). 3) K popěrným úkonům 29. Nesprávný je i závěr, že dovolatelka popřela pohledávky pouze co do pravosti (nikoli i co do výše). Potud je nutné především zohlednit, že dovolatelka je právním laikem, jakož i to, že vyvinula veškerou snahu, kterou po ní lze rozumně požadovat, aby získala právní zastoupení již pro účely přezkumného jednání. Je sice pravdou, že ve formuláři zachycujícím průběh přezkumného jednání je uvedeno, že skutečná výše pohledávky je dle žalobkyně 0 Kč, nicméně z odůvodnění popěrného úkonu je zcela zřejmé, že popřela (in eventum) pohledávky co do výše; pohledávku č. 1 v rozsahu částky 2.480.000 Kč, respektive požadovaného příslušenství a pohledávku č. 2 v rozsahu požadovaného příslušenství. 4) K nepřezkoumatelnosti rozsudku 30. Oba rozsudky postrádají řádné vypořádání tvrzení dovolatelky významných pro projednávanou věc; proto jsou nepřezkoumatelné. 5) K porušení ústavních práv 31. Z obou rozsudků je zřejmé, že soudy se blíže nezabývaly zásadními tvrzeními uplatněnými v řízení dovolatelkou, konkrétně:

1. Tvrzením, že jednání právního předchůdce žalovaného je rozporné s dobrými mravy.

2. Tvrzením, že pohledávka č. 1 částečně zanikla splněním minimálně co do částky 2.480.000 Kč.

3. Tvrzením, že v insolvenčním řízení vedeném na majetek společnosti D opakovaně upozorňovala na existenci pohledávek této společnosti (z titulu bezdůvodného obohacení) vůči označené švýcarské společnosti v úhrnné výši 428.999 EUR, které bezdůvodně nebyly vymáhány (k čemuž přispěl i právní předchůdce žalované coby vlivný člen věřitelského výboru). K tomu dovolatelka dále popisuje jednání právního předchůdce žalovaného vůči ní, s tím, že ji přinutil přistoupit k dluhu společnosti D a ke zkrácení hypotečního úvěru o 13 let, maje je za nemravné a nepoctivé. 6) K neprovedeným důkazům 32. Odvolací soud se dále odmítl vypořádat s námitkou neprovedených důkazů k částečnému zániku pohledávky co do částky 2.480.000 Kč. Dovolatelka pokládá za nespravedlivé, že má nést následky pochybení zástupce, který jí byl ustanoven soudem (následky zmeškání lhůty ke vznesení důkazních návrhů), majíc za to, že soudy měly postupovat podle § 120 odst. 2 o. s. ř. (a důkazy provést).

III. Přípustnost dovolání

33. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

34. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř.

35. Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním bez rozlišení jeho výroků (čemuž odpovídá i dovolací návrh požadující plné zrušení napadeného rozhodnutí).

36. V rozsahu, v němž dovolání směřuje vůči prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud zamítl návrh dovolatelky na přerušení řízení, vylučuje přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. skutečnost, že dotčený výrok nemá povahu rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se „odvolací řízení končí“; Nejvyšší soud proto potud dovolání bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.

37. Jako objektivně nepřípustné odmítl Nejvyšší soud (opět podle § 243c odst. 1 o. s. ř.) též dovolání proti čtvrtému výroku napadeného rozhodnutí, jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.

38. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud zastavil řízení co do částky 2.663.819,74 Kč, pro ně sice neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud však dovolání potud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., když tento výrok nespočívá na řešení žádné z otázek, pro něž má být dovolání podle dovolatelky připuštěno (a dovolání žádnou argumentaci k tomuto výroku ani neobsahuje).

39. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti třetímu výroku napadeného rozhodnutí (proti zamítavému výroku ve věci samé), je Nejvyšší soud shledává přípustným pro odpověď na otázky č. 1 a 3 (dovolacím soudem neřešené) a pro odpověď na otázku č. 2 (jejíž řešení odvolacím soudem je zčásti v rozporu s dále označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu).

40. Otázka č. 4 se týká tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), takže Nejvyšší soud neshledává účelným zabývat se (poté, co dovolání připustil pro řešení otázek č. 1 až 3) samostatně přípustností dovolání k otázce č. 4; s námitkami vznesenými v souvislosti s touto otázkou se vypořádá v mezích přípustného dovolání.

IV. Důvodnost dovolání

41. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

42. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

43. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. [rozsudky jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, případně snesl prostřednictvím tvrzení o vadách řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.

44. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

45. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):

46. Dne 18. února 2009 uzavřela Raiffeisenbank a. s. (dále jen „banka“), jako věřitel, s dovolatelkou (jako dlužnicí) smlouvu o úvěru (dále jen „úvěrová smlouva č. 1“), na základě které poskytla banka dlužnici úvěr ve výši 5.400.000 Kč (dále jen „úvěr č. 1“), který se dlužnice zavázala splatit v 360 měsíčních splátkách, včetně sjednaného úroku (s úrokovou sazbou 5,54 % p. a.).

47. Dne 12. listopadu 2009 uzavřela banka (jako věřitel) s dovolatelkou (jako dlužnicí) smlouvu o úvěru (dále jen „úvěrová smlouva č. 2“), na základě které poskytla banka dlužnici úvěr ve výši 600.000 Kč (dále jen „úvěr č. 2“), který se dlužnice zavázala splatit v 348 měsíčních splátkách, včetně sjednaného úroku (s úrokovou sazbou 6,79 % p. a.).

48. Dne 17. srpna 2011 uzavřela banka (jako věřitel) se společností D (jako dlužnicí), jednající dovolatelkou coby jednatelkou, smlouvu o úvěru (dále jen „úvěrová smlouva č. 3“), na základě které poskytla banka společnosti D úvěr ve výši 4 milióny Kč (dále jen „úvěr č. 3“), který se společnost D zavázala splatit (včetně sjednaného úroku) do 17. srpna 2012 (s úrokovou sazbou tvořenou součtem sazby 1M PRIBOR pro dané úrokové období a pevné sazby ve výši 5 % p. a.).

49. Dne 18. září 2012 uzavřela banka se společností D (jednající dovolatelkou coby jednatelkou) dodatek č. 3 k úvěrové smlouvě č. 3, kterou se (mimo jiné) změnila výše poskytovaného úvěru (zvýšení o 6 miliónů Kč) a část úrokové sazby tvořené pevnou sazbou se snížila na 2,5 % p. a.

50. Dne 26. června 2013 uzavřela banka (jako věřitel) se společností D (jako dlužnicí), jednající dovolatelkou coby jednatelkou, smlouvu o úvěru (dále jen „úvěrová smlouva č. 4“), na základě které poskytla banka společnosti D úvěr ve výši 2 milióny Kč (dále jen „úvěr č. 4“), který se společnost D zavázala splatit (včetně sjednaného úroku) do 30. června 2014 (s úrokovou sazbou tvořenou součtem sazby 1M PRIBOR pro dané úrokové období a pevné sazby ve výši 2,5 % p. a.).

51. Smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 4. srpna 2014 (dále jen „zástavní smlouva č. 6“) zajistila dovolatelka pohledávky z úvěrových smluv č. 3 a 4 (mimo jiné) zástavním právem k označeným nemovitým věcem ve vlastnictví dovolatelky nacházejícím se v obci a katastrálním území XY.

52. Dne 29. ledna 2016 uzavřela banka (jako věřitel) s dovolatelkou „Dohodu o přistoupení k dluhu dle § 1892 o. z.“ (dále též jen „dohoda o přistoupení k dluhu“), kterou dovolatelka přistoupila k dluhu společnosti D z úvěrových smluv č. 3 a 4, s tím, že ke dni uzavření této dohody činí dluh 8 miliónů Kč a dovolatelka se jej zavázala uhradit společně a nerozdílně se společností D se smluvním úrokem ve výši 3 % p. a. způsobem a za podmínek stanovených dohodou, o které bude sepsán notářský zápis.

53. Podle notářského zápisu ze dne 29. ledna 2016, sp. zn. NZ 319/2016, N 239/2016, sepsaného jménem notáře JUDr. Bohdana Hallady (dále jen „B. H.) notářem společníkem Mgr. Františkem Novotným, ve znění pokračování ze dne 4. února 2016, sp. zn. NZ 370/2019, N 239/2016, sepsaného z pověření notáře B. H. pověřeným notářským kandidátem JUDr. Vojtěchem Lachnitem (dále jen „V. L.“), [ dále jen „notářský zápis č. 1“ ], dovolatelka a společnost D (jednající dovolatelkou coby její jednatelkou) jako osoby povinné uznaly, že mají vůči bance dluh (dovolatelka coby osoba, která přistoupila k dluhu společnosti D) z úvěrové smlouvy č. 3 ve výši 6 miliónů Kč a z úvěrové smlouvy č. 4 ve výši 2 milióny Kč (celkem ve výši 8 miliónů Kč), úročený od 1. února 2016 smluvní úrokovou sazbou 3 % p. a.

54. V notářském zápisu č. 1 se banka s povinnými osobami dále dohodla tak, že:

1. Pohledávky z úvěrových smluv č. 3 a 4 splatí společně a nerozdílně v 36 (určených) měsíčních splátkách, počínaje 29. únorem 2016 (pod ztrátou výhody splátek).

2. Povinné osoby daly svolení k přímé vykonatelnosti notářského zápisu č. 1.

55. Přílohu (č. 3) notářského zápisu č. 1 tvoří dohoda o přistoupení k dluhu.

56. Podle notářského zápisu ze dne 24. ledna 2019, sp. zn. NZ 218/2019, N 165/2019, ve znění pokračování ze dne 29. ledna 2019, sp. zn. NZ 246/2019, N 165/2019, sepsaného z pověření notáře B. H. pověřeným notářským kandidátem V. L. (dále jen „notářský zápis č. 2“), dovolatelka (jako osoba povinná) uznala, že má vůči bance dluh: [1] z úvěrové smlouvy č. 1 ve výši 5.185.949,54 Kč a z úvěrové smlouvy č. 2 ve výši 162.120,05 Kč (celkem 5.348.069,59 Kč), [2] z úvěrové smlouvy č. 3 a 4 ve výši 8.444.452,01 Kč (coby osoba, která přistoupila k dluhu společnosti D), úročený sazbou 3 % p. a.

57. V notářském zápisu č. 2 se banka s dovolatelkou dále dohodla tak, že:

1. Úvěrové smlouvy č. 1 až 4 podřizují v souladu s § 3028 odst. 3 o. z. (včetně běhu lhůt) režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

2. Pohledávky z úvěrových smluv č. 1 a 2 splatí dovolatelka ve 120 (určených) měsíčních splátkách, počínaje 31. lednem 2019 (pod ztrátou výhody splátek).

3. Pohledávky z úvěrových smluv č. 3 a 4 splatí dovolatelka jednorázově k 31. prosinci 2028 (a pro případ, že řádně uhradí pohledávky z úvěrových smluv č. 1 a 2, nemusí platit u pohledávek z úvěrových smluv č. 3 a 4 stanovený úrok (3 % p. a.).

4. Dovolatelka dala svolení k přímé vykonatelnosti notářského zápisu č. 2.

58. Exekučním návrhem ze dne 25. března 2020 podaným u soudního exekutora JUDr. Filipa Exnera se banka (jako oprávněný) domáhala vůči dovolatelce (jako povinné) provedení exekuce podle notářského zápisu č. 2 k vymožení částky 4.908.209,59 Kč s příslušenstvím představovaným konkretizovaným úrokem a úrokem z prodlení (neuhrazený dluh z úvěrových smluv č. 1 a 2) a k vymožení částky 8.444.452,01 Kč s příslušenstvím představovaným 3% ročním úrokem za dobu od 25. ledna 2019 do zaplacení (neuhrazený dluh z úvěrových smluv č. 3 a 4).

59. Dne 11. června 2021 uzavřela banka (jako postupitel) s žalovaným (jako postupníkem) smlouvu o postoupení pohledávek (dále jen „postupní smlouva“), účinnou téhož dne, kterou žalovanému postoupila (za úplatu sjednanou v dohodě o určení ceny za postoupení) „jak stojí a leží“ pohledávky (včetně příslušenství a zajištění), které měla z úvěrových smluv č. 1 až 4 vůči dovolatelce a společnosti D, s tím, že k 25. březnu 2020 činí: [1] dluh na jistině pohledávek z úvěrových smluv č. 1 a 2 částku 4.908.209,59 Kč, [2] dluh na jistině pohledávek z úvěrových smluv č. 3 a 4 částku 8.444.452,01 Kč.

60. Podáním datovaným 20. června 2021, adresovaným bance, dovolatelka odstoupila od dohody o přistoupení k dluhu, s tím, že k jejímu podpisu byla donucena 29. ledna 2016 „nátlakově“.

61. Podáním datovaným 22. června 2021 sdělila banka dovolatelce, že její odstoupení od dohody o přistoupení k dluhu je neplatné a nemůže vyvolat žádné právní účinky. Současně ji ve vazbě na zaslané oznámení o postoupení pohledávek z úvěrových smluv č. 1 až 4 odkázala na další jednání s postupníkem (žalovaným).

62. V době od 1. února 2016 do 2. března 2020 byly uhrazeny:

1. částka 1.130.504,48 Kč na pohledávky z úvěrových smluv č. 1 a 2, z čehož byly určeny: 1) částka 93.025,97 Kč na pohledávku z úvěrové smlouvy č. 1, 2) částka 446.020,51 Kč na pohledávku z úvěrové smlouvy č. 2, 3) částka 591.458 Kč na úvěrový účet k „NZ 218/2019“,

2. částka 272.488,23 Kč na pohledávky z úvěrových smluv č. 3 a 4, na úvěrový účet k „NZ 319/2016“.

63. Insolvenčním návrhem žalovaného bylo dne 2. září 2021 zahájeno insolvenční řízení vedené na majetek dovolatelky.

64. Usnesením ze dne 29. října 2021, č. j. KSPH 81 INS 16281/2021-A-34 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), které nabylo právní moci 17. listopadu 2021, insolvenční soud (mimo jiné):

1. Zjistil úpadek dovolatelky (II. výrok) a povolil jí oddlužení (IV. výrok).

2. Ustanovil C. v. o. s. insolvenčním správcem dovolatelky (III. výrok).

65. Žalovaný připojil k insolvenčnímu návrhu (podáním datovaným 19. července 2021 doručeným insolvenčnímu soudu 2. září 2021) přihlášku, kterou (po doplnění přihlášky o příslušenství přirostlé do 29. října 2021 podáním datovaným 1. prosince 2021, doručeným insolvenčnímu soudu téhož dne) uplatnil v insolvenčním řízení vedeném na majetek dovolatelky:

1. Pohledávku č. 1 ve výši 5.967.576,03 Kč coby dluh z nesplacených úvěrů č. 1 a 2 vzešlý z úvěrových smluv č. 1 a 2 představovanou jistinou ve výši 4.908.209,59 Kč a příslušenstvím v celkové výši 1.059.366,44 Kč tvořeným: 1) smluveným 3% úrokem z jistiny za dobu od 2. března 2020 do 29. října 2021 ve výši 244.469,18 Kč, 2) zákonným úrokem z prodlení (10 % p. a.) z jistiny za dobu od 2. března 2020 do 29. října 2021 ve výši 814.897,26 Kč. Pohledávku č. 1 přihlásil žalovaný jako vykonatelnou na základě notářského zápisu č. 2 a zajištěnou zástavním právem k označeným nemovitým věcem ve vlastnictví dovolatelky nacházejícím se v obci a katastrálním území Družec na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 18. února 2009 (dále jen „zástavní smlouva č. 1“) pro pohledávku z úvěrové smlouvy č. 1 a na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 12. ledna 2010 (dále jen „zástavní smlouva č. 2“) pro pohledávku z úvěrové smlouvy č. 2.

2. Pohledávku č. 2 ve výši 12.930.885,26 Kč coby dluh z nesplacených úvěrů č. 3 a 4 vzešlý z úvěrových smluv č. 3 a 4 představovanou jistinou ve výši 8.444.452,01 Kč a příslušenstvím v celkové výši 4.486.433,25 Kč tvořeným: 1) smluveným 3% úrokem z jistiny za dobu od 2. března 2020 do 29. října 2021 ve výši 420.603,12 Kč, 2) smluvním úrokem z prodlení (29 % p. a.) z jistiny za dobu od 2. března 2020 do 29. října 2021 ve výši 4.065.830,13 Kč. Pohledávku č. 2 přihlásil žalovaný jako vykonatelnou na základě notářského zápisu č. 2 a zajištěnou zástavním právem k označeným nemovitým věcem ve vlastnictví dovolatelky nacházejícím se v obci a katastrálním území Družec na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 17. srpna 2011 (dále jen „zástavní smlouva č. 3“) pro pohledávku z úvěrové smlouvy č. 3 a na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 18. září 2012 (dále jen „zástavní smlouva č. 4“) pro pohledávku z úvěrové smlouvy č. 4, na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 26. června 2013 (dále jen „zástavní smlouva č. 5“) pro pohledávky z úvěrových smluv č. 3 a 4 a na základě zástavní smlouvy č. 6 pro pohledávky z úvěrových smluv č. 3 a 4.

66. Podle zprávy pro oddlužení a o přezkumu (ze dne 4. února 2022) zveřejněné v insolvenčním rejstříku 10. února 2022 (B-17) pohledávky žalovaného popřela pouze dovolatelka. V přezkumném listu těchto (zajištěných) pohledávek zaznamenal insolvenční správce, že dovolatelka popřela pohledávky co do pravosti i co do výše; co do výše tak, že skutečná výše pohledávek činí 0 Kč [ týž údaj (že dovolatelka popřela pohledávky žalovaného co do pravosti i co do výše) zaznamenal insolvenční správce v dokumentu označeném jako „Přehled stanovisek dlužníka“ (B-17)].

67. Popření pohledávky č. 1 odůvodnila dovolatelka v přezkumném listu v rubrice „Podrobnosti popření“ (B-17) též tím, že pohledávka č. 1 byla postoupena žalovanému, aniž byly započteny prokazatelně zaplacené částky a výše pohledávky č. 1 je zcela v rozporu se smluvenou výší úrokové sazby a rovněž nejsou zohledněny platby v celkové výši 2.480.000 Kč, uhrazené v letech 2016-2020. Tamtéž dovolatelka uvádí, že je v rozporu s dobrými mravy i s českým právním řádem, že banka nezohlednila přijaté částky ve výši 2.480.000 Kč a postoupila pohledávku třetí osobě, která významně změnila podmínky a dobu splácení, ač je dovolatelka v pozici fyzické osoby - spotřebitele.

68. Popření pohledávky č. 2 odůvodnila dovolatelka v přezkumném listu v rubrice „Podrobnosti popření“ (B-17) též tím, že jde o „pohledávku“ (správně dluh) společnosti D, „která je navíc navýšena o lichvářské smluvně nepodložené úroky“.

69. Usnesením ze dne 30. března 2022, č. j. KSPH 81 INS 16281/2021-B-36 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), které nabylo právní moci téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) schválil zprávu o přezkumu zveřejněnou 10. února 2022 a schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.

70. Podáním datovaným 28. listopadu 2023 (P1-3) vzal žalovaný částečně zpět přihlášku pohledávky č. 2 v rozsahu, v němž příslušenství pohledávky č. 2 představované smluvním úrokem z prodlení (29 % p. a.) z jistiny za dobu od 2. března 2020 do 29. října 2021 ve výši 4.065.830,13 Kč přesahovalo 10% sazbu úroku z prodlení za stejné období, konkrétně takto vzal žalovaný přihlášku pohledávky č. 2 zpět na smluveném úroku z prodlení co do částky 2.663.819,74 Kč, s tím, že na smluveném úroku z prodlení z jistiny za dobu od 2. března 2020 do 29. října 2021 nadále požaduje částku 1.402.010,39 Kč.

71. Usnesením ze dne 13. prosince 2023, č. j. KSPH 81 INS 16281/2021-P1-4, insolvenční soud vzal na vědomí částečné zpětvzetí přihlášky pohledávky č. 2 co do částky 2.663 819,74 Kč.

72. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, občanského soudního řádu a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: § 172 (insolvenčního zákona) (1) Po úplném uhrazení všech pohledávek, kterých se týká insolvenční řízení, s výjimkou pohledávek uvedených v § 170, lze v insolvenčním řízení uhradit rovněž podřízené pohledávky a pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu. (2) Podřízenou pohledávkou je pohledávka, která má být podle smlouvy uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky případně ostatních pohledávek dlužníka, zejména je-li vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka; za podřízenou pohledávku se považuje také pohledávka z podřízeného dluhopisu podle zvláštního právního předpisu. Je-li způsobem řešení úpadku oddlužení, za podřízené pohledávky se s výjimkou pohledávek uvedených v § 170 považují také úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů a smluvní pokuta sjednaná pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky, není-li taková smluvní pokuta dluhem z podnikání, ve výši, ve které v souhrnu převyšují výši jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku. (3) Podřízené pohledávky se postupem podle odstavce 1 uspokojují v závislosti na dohodnuté nebo stanovené míře jejich podřízenosti; jinak se uspokojují poměrně. Jako poslední se vždy uspokojují pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, a to poměrně. (…) § 174 (insolvenčního zákona) (…) (2) Přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá. (…) (4) Jde-li o pohledávku vykonatelnou, musí věřitel v přihlášce uvést i skutečnosti, o které vykonatelnost opírá. § 194 (insolvenčního zákona) Popření výše pohledávky O popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka. Ten, kdo popírá výši pohledávky, musí současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky. § 195 (insolvenčního zákona) Popření pořadí pohledávky O popření pohledávky co do jejího pořadí jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka má méně výhodné pořadí, než je pořadí uvedené v přihlášce pohledávky, nebo je-li popíráno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění. Ten, kdo popírá pořadí pohledávky, musí současně uvést, v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena. § 199 (insolvenčního zákona) Popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem (1) Insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a/ u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. (2) Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. (3) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. § 398a (insolvenčního zákona) Zpráva pro oddlužení (1) Zprávu pro oddlužení s návrhem na způsob řešení oddlužení včetně návrhu a zdůvodnění výše zálohové splátky podle § 398b odst. 2 předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu spolu se zprávou o přezkumu podle § 410 odst. 2 ve lhůtě podle § 136 odst. 2 písm. f/. (2) Insolvenční správce ve zprávě pro oddlužení zhodnotí předpokládané plnění věřitelům při realizovaných způsobech oddlužení, odůvodní ocenění položek soupisu a připojí k ní znalecký posudek, je-li v majetkové podstatě nemovitá věc; navrhuje-li insolvenční správce provést oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, připojí rovněž propočet předpokládaného uspokojení nezajištěných věřitelů a návrh distribučního schématu splátkového kalendáře pro jednotlivé nezajištěné věřitele a vyjádří se také k návrhu dlužníka podle § 398 odst. 4. (3) Insolvenční soud přezkoumá zprávu o přezkumu a zprávu pro oddlužení a odstraní zpravidla po slyšení insolvenčního správce chyby a nejasnosti v nich obsažené. (4) O zprávě o přezkumu a o zprávě pro oddlužení po jejich úpravě uvědomí insolvenční soud účastníky řízení tím, že tyto zprávy zveřejní vyhláškou. Současně je uvědomí o tom, že do 7 dnů od zveřejnění zprávy o přezkumu a zprávy pro oddlužení v insolvenčním rejstříku mohou proti nim podat námitky; námitky nelze uplatnit vůči popěrnému úkonu. (…) § 410 (insolvenčního zákona) (1) Není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti oddlužení obdobně § 190 až 202. (2) Přezkoumání přihlášených pohledávek provede insolvenční správce tak, že v seznamu přihlášených pohledávek podle § 189 odst. 1 u každé z pohledávek výslovně uvede, zda ji on sám, dlužník nebo věřitel popírá nebo nepopírá, přičemž ke stanovisku dlužníka bude připojen i podpis dlužníka; stanovisko dlužníka zjistí insolvenční správce při osobním jednání s dlužníkem, jehož datum a místo konání sdělí dlužníkovi nejméně 7 dní předem. Skončením osobního jednání s dlužníkem končí přezkumné jednání. Věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí a poučí jej o dalším postupu. Poté insolvenční správce vypracuje zprávu o přezkumu; její součástí je záznam o jednání s dlužníkem podepsaný insolvenčním správcem a dlužníkem, seznam přihlášených pohledávek a doklad o písemném vyrozumění věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena. (3) O zprávě o přezkumu rozhodne insolvenční soud bez jednání nejpozději v rozhodnutí podle § 404 nebo 405 tak, že a/ schválí předloženou zprávu o přezkumu, nejsou-li vůči ní podány žádné námitky podle § 398a odst. 4 nebo podané námitky nejsou důvodné, b/ nařídí doplnění nebo změnu zprávy o přezkumu, jestliže shledá, že některé z námitek podle § 398a odst. 4 proti ní jsou důvodné, avšak nemění její základní obsah, nebo c/ odmítne zprávu o přezkumu, shledá-li, že námitky podle § 398a odst. 4 proti ní vznesené důvodně zpochybňují zprávu jako celek; v tomto případě uloží insolvenčnímu správci, aby znovu provedl přezkoumání přihlášených pohledávek a předložil novou zprávu o přezkumu a novou zprávu pro oddlužení ve lhůtě, kterou určí. (4) Rozhodnutí podle odstavce 3 nemusí obsahovat odůvodnění, jestliže proti zprávě o přezkumu nebyly podány námitky; proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. (5) Popření pohledávky věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, ustanovení § 51 odst. 2 tím však není dotčeno; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku. (6) Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená. § 588 (o. z.) Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. § 1796 (o. z.) Lichva Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. § 1892 (o. z.) Přistoupení k dluhu (1) Kdo bez dlužníkova souhlasu ujedná s věřitelem, že za dlužníka splní jeho dluh, stává se novým dlužníkem vedle původního dlužníka a je spolu s ním zavázán společně a nerozdílně. (…) § 3028 (o. z.) (…) (3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. § 5 (o. s. ř.) Soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.

73. Ve shora uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, od jeho účinnosti (od 1. ledna 2014) a později nedoznala změn. Citovaná ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu platila již v době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dovolatelky (2. září 2021, kdy insolvenčnímu soudu došel věřitelský insolvenční návrh) a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změny.

74. S přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb., se pro dané insolvenční řízení (a spory jím vyvolané) uplatní insolvenční zákon v rozhodném znění (účinném do 30. září 2024) i v době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.].

75. V takto ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným otázkám následující závěry: 1) K aplikaci § 199 odst. 3 insolvenčního zákona 76. K odpovědi na otázku č. 1 Nejvyšší soud především uvádí, že otázku shledává nezpůsobilou odpovědi v té části, ve které jej dovolatelka žádá, aby se vyjádřil, zda je soud povinen aplikovat § 199 odst. 3 insolvenčního zákona „za každých okolností“. Pro „okolnosti“, o které nešlo v dané věci, má taková otázka jen akademický rozměr (je kladena v hypotetické rovině bez vazby na skutkový stav dané věci). K nezpůsobilosti „akademických“ otázek srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 NSČR 130/2014, uveřejněného pod číslem 47/2018 Sb. rozh. obč.

77. Pro výsledek dovolacího řízení má význam jen posouzení, zda (a proč) použití omezení nastaveného úpravou obsaženou v § 199 odst. 3 insolvenčního zákona vylučovaly skutkové poměry této věci (ony dovolatelkou tvrzené „mimořádné polehčující okolnosti“).

78. V rámci odpovědi na otázku č. 1 Nejvyšší soud uvádí, že popření pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení (lhostejno kým) je procesním úkonem, pro který přiměřeně platí § 41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí § 42 odst. 4 o. s. ř.; srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněného pod číslem 39/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 39/2019“), Takový procesní úkon lze formulovat též jako eventuální procesní úkon; srov. např. i odstavec 56 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněného pod číslem 109/2020 Sb. rozh. obč. Jako eventuální procesní úkon se zpravidla projevuje (může projevit) popření pohledávky co do pravosti, se současným popřením pohledávky co do výše; srov. odstavec 42 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2023, sen. zn. 29 ICdo 63/2022, uveřejněného pod číslem 22/2024 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 22/2024“).

79. Osoba nadaná popěrným právem [jíž je ve smyslu ustanovení § 192 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé (dlužník v konkursu s omezením účinku popření dle § 192 odst. 3 insolvenčního zákona a přihlášení věřitelé při reorganizaci s omezením účinku popření dle § 336 odst. 4 insolvenčního zákona)] zpravidla v takovém případě formuluje (má formulovat) popěrný úkon tak, že pohledávku popírá co do pravosti [se současným uplatněním tvrzení, z nějž popírající dovozuje, že pohledávka nevznikla, nebo že již zcela zanikla, anebo že se zcela promlčela (§ 193 insolvenčního zákona)] a pro případ, že popření pohledávky co do pravosti neobstojí, popírá pohledávku co do výše [se současným uplatněním tvrzení, z nějž popírající dovozuje, že dlužníkův závazek (dluh) je nižší než přihlášená částka (§ 194 věta první insolvenčního zákona), s povinným uvedením údaje o tom, jaká je podle popírajícího skutečná výše přihlášené pohledávky (§ 194 věta druhá insolvenčního zákona)]; srov. odstavec 43 odůvodnění R 22/2024.

80. Pro účely posouzení, zda osoba nadaná popěrným právem popřela přihlášenou pohledávku jak co do pravosti, tak co do výše, pak není podstatné, zda popírající formuloval konečný rozsah popření přihlášené pohledávky postupně (zda nejprve jedním popěrným úkonem popřel pravost pohledávky a následně dalším popěrným úkonem popřel výši pohledávky), nýbrž to, zda tak učinil oběma popěrnými úkony (navazujícími procesními úkony) v takové době a na takovém místě, že tím přivodil zákonem předjímané účinky popření (odstavec 44 odůvodnění R 22/2024).

81. Obsah popěrného úkonu je při přezkumném jednání určující pro posouzení rozsahu popření nejen u popěrného úkonu insolvenčního správce (R 39/2019), nýbrž (s přihlédnutím k § 410 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) i u popěrného úkonu dlužníka. Podstatná je tedy zásadně podoba popěrného úkonu zachycená v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást tohoto protokolu (odstavec 48 a 49 odůvodnění R 22/2024).

82. Závěry shrnuté v předchozím odstavci se uplatní i při přezkoumání pohledávek postupem podle § 410 insolvenčního zákona. Jinak řečeno, také tehdy, řídí-li se (při oddlužení) přezkoumání přihlášených pohledávek úpravou obsaženou v § 410 insolvenčního zákona, je pro posouzení rozsahu popření přihlášené pohledávky insolvenčním správcem dlužníka nebo dlužníkem určující obsah popěrného úkonu. Podstatná je zásadně podoba popěrného úkonu zachycená insolvenčním správcem dlužníka v seznamu přihlášených pohledávek (§ 410 odst. 2 insolvenčního zákona ve spojení s § 189 odst. 1 insolvenčního zákona). U popěrného úkonu dlužníka se tak děje na základě osobního jednání insolvenčního správce s dlužníkem (§ 410 odst. 2 první věta část věty za středníkem insolvenčního zákona), jehož skončením končí přezkumné jednání (§ 410 odst. 2 druhá věta insolvenčního zákona).

83. Obsah svého popěrného úkonu (svého „stanoviska“) stvrzuje dlužník podpisem v seznamu přihlášených pohledávek (§ 410 odst. 2 první věta, část věty před středníkem insolvenčního zákona) a obsah jednání s insolvenčním správcem stvrzuje dlužník podpisem záznamu o jednání s dlužníkem, který tvoří součást zprávy o přezkumu (§ 410 odst. 2 čtvrtá věta insolvenčního zákona). Samotná zpráva o přezkumu pak podléhá soudní kontrole (§ 398a odst. 3 a § 410 odst. 3 insolvenčního zákona) na základě námitek účastníků řízení vznesených postupem podle § 398a odst. 4 insolvenčního zákona.

84. V poměrech dané věci dovolatelka nezpochybňuje obsah svého popěrného úkonu zachycený v seznamu přihlášených pohledávek ani průběh jednání s ní zachycený insolvenčním správcem v záznamu o jednání s dlužníkem, který tvoří součást zprávy pro oddlužení a o přezkumu (B-17). Ostatně, insolvenční soud schválil zprávu o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona, přičemž proti tomuto výroku (II. výrok) usnesení z 30. března 2022 nebylo odvolání přípustné, jelikož proti zprávě o přezkumu nebyly podány námitky (§ 410 odst. 4 insolvenčního zákona).

85. Námitku dovolatelky, že C. v. o. s. byl k její stížnosti odvolán z funkce pro porušování povinností (srov. reprodukci dovolání v odstavci 27 odůvodnění shora), nemá Nejvyšší soud v dotčených souvislostech za právně významnou, jelikož z usnesení insolvenčního soudu, jímž se tak stalo (z usnesení ze dne 13. dubna 2023, č. j. KSPH 81 INS 16281/2021-B-88, zveřejněného v insolvenčním rejstříku 14. dubna 2023, které nabylo právní moci dne 3. května 2023), plyne, že nešlo o porušení povinností při přezkumu.

86. Argumentuje-li dovolatelka v daných souvislostech tím, že žádala o ustanovení zástupce pro insolvenční řízení, avšak nebylo jí vyhověno, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že usnesení, ze dne 13. ledna 2022, č. j. KSPH 81 INS 16281/2021-B-11 (zveřejněné v insolvenčním rejstříku téhož dne), jímž insolvenční soud zamítl její žádost o ustanovení zástupce pro insolvenční řízení, nabylo právní moci (ve spojení s usnesením ze dne 3. února 2022, č. j. KSPH 81 INS 16281/2021-B-15, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 4. února 2022, které nabylo právní moci 23. března 2022) 29. ledna 2022, tedy ještě předtím, než insolvenční správce přikročil k přezkoumání pohledávek postupem podle § 410 insolvenčního zákona. Pro přezkum pohledávek tato skutečnost již neměla význam (závěr insolvenčního soudu, že nesplňuje předpoklady pro ustanovení zástupce, dovolatelka pořadem práva účinně nezpochybnila).

87. Dále se Nejvyšší soud zabýval argumentem, že míra poučení, jehož se dostalo dovolatelce jako osobě nadané popěrným právem při přezkumu pohledávek insolvenčním správcem v režimu § 410 insolvenčního zákona, byla jiná (nižší) než míra poučení, jehož by se jí dostalo, kdyby se ve věci konalo přezkumné jednání (které bylo povinné v režimu oddlužení podle právní úpravy účinné do 30. června 2017).

88. Již v usnesení ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010, uveřejněném pod číslem 97/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 97/2011“), Nejvyšší soud uzavřel, že § 5 o. s. ř. je podpůrně (přiměřeně) aplikovatelný i v insolvenčním řízení. Přitom platí, že poučovací povinnost soudu je koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v § 5 o. s. ř. a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí. Jakého poučení se účastníkům má dostat v konkrétní procesní situaci nestanoví § 5 o. s. ř., ale jednotlivá (další) ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014, uveřejněné pod číslem 51/2017 Sb. rozh. obč.).

89. Součástí poučovací povinnosti soudu přitom není návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit; srov. např. odstavec 26 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2021, sen. zn. 29 NSČR 64/2020, uveřejněného pod číslem 83/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 83/2022“), včetně shodné starší judikatury tam zmíněné.

90. Insolvenční zákon předpokládá, že insolvenční soud, potažmo insolvenční správce dlužníka, splní svou poučovací povinnost ve vztahu k přihlášeným věřitelům, jejichž nevykonatelná pohledávka byla v rámci přezkumu popřena osobou nadanou popěrným právem (lhostejno, zda v režimu přezkumného jednání, nebo v režimu zprávy o přezkumu); srov. k tomu § 197 odst. 2, § 410 odst. 2 věta třetí insolvenčního zákona, jakož i § 13 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a v judikatuře (při popření pohledávky u přezkumného jednání) opět R 97/2011 nebo R 83/2022. Ani insolvenční zákon ve znění účinném do 30. června 2017 (kdy se pohledávky přihlášených věřitelů přezkoumávaly při přezkumném jednání, i když šlo o oddlužení) ani insolvenční zákon v pozdějších zněních však insolvenčnímu soudu (potažmo insolvenčnímu správci dlužníka) neukládá poučit dlužníka o tom, že ve sporu o určení pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky bude moci uplatnit (coby žalobce) pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (§ 199 odst. 3 insolvenčního zákona). To je ostatně v souladu s logikou věci; zná-li dlužník v době, kdy se přezkoumává vykonatelná pohledávka přihlášeného věřitele, skutečnosti, které jsou způsobilé zpochybnit pravost nebo výši takové pohledávky, je u něj i bez potřeby právnického vzdělání očekávatelné, že je uvede (opačné chování smysl nedává) a že následně tyto skutečnosti coby rozhodující (ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř.) uplatní v podané odporové žalobě.

91. Jak ovšem Nejvyšší soud shrnul výše (v odstavci 89 odůvodnění) součástí poučovací povinnosti soudu není návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit. Promítnuto v poměrech dané úpravy, insolvenční soud nemá dlužníka poučovat o potřebě uvést další důvody popření vykonatelné pohledávky (další skutečnosti); může (má) mu jen být nápomocen v tom, jak zákonem stanoveným způsobem vyjádřit ty důvody popření (další skutečnosti), které sám podle své navenek projevené vůle hodlá uplatnit. K tomu, že popření pohledávky je procesním úkonem, srov. odstavec 78 odůvodnění shora, a k tomu, že každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven (a podle toho korigovat případným poučením dotčené osoby jeho nedostatky) srov. odstavec 53 stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sb. rozh. st., důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněného pod číslem 72/2012 Sb. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sb. rozh. obč.

92. Námitka, že míra poučení, jehož se dostalo dovolatelce jako osobě nadané popěrným právem při přezkumu pohledávek insolvenčním správcem v režimu § 410 insolvenčního zákona, byla jiná (nižší) než míra poučení, jehož by se jí dostalo, kdyby se ve věci konalo přezkumné jednání, tedy není opodstatněná. Povinnost poskytnout při přezkoumání vykonatelné pohledávky přihlášeného věřitele dlužníku poučení o obsahu § 199 odst. 3 insolvenčního zákona, insolvenční soud neměl ani v době, kdy se pohledávky přezkoumávaly pouze při přezkumném jednání. Takovou povinnost nemá vůči dlužníku ani insolvenční správce při přezkoumání vykonatelné pohledávky přihlášeného věřitele postupem podle § 410 insolvenčního zákona.

93. Jen v tom, že v předmětném sporu se dovolatelce uplatněním § 199 odst. 3 insolvenčního zákona značně zúžil argumentační prostor, nespatřuje Nejvyšší soud žádné porušení ústavních práv dovolatelky. Jak vysvětleno shora (srov. odstavec 90 odůvodnění), obecně se předpokládá, že dlužník zná důvody, pro které popírá pravost nebo výši přihlášené pohledávky, a že je (všechny) také uvede; vybočení z takového (očekávatelného) chování (tím, že neuplatní všechny důvody, pro které nemá pohledávku za pravou nebo uplatněnou ve správné výši) jde k tíži popírajícího, jenž se nechová v souladu s obecným právním principem „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva).

94. Dovolání tak potud není důvodné.

95. Budiž dodáno, že shora citované závěry k výkladu § 199 odst. 3 insolvenčního zákona formuloval Nejvyšší soud (v době po podání dovolání v této věci) již v rozsudku ze dne 31. října 2024, sen. zn. 29 ICdo 98/2023; srov. odstavce 74 až 89 tamtéž. Obsah tohoto rozhodnutí je dovolatelce znám, jelikož jím bylo rozhodováno o jiném jejím dovolání ve sporu o určení pravosti a výše pohledávky jiného přihlášeného věřitele. 2) K vadám přihlášky 96. Ustálená rozhodovací praxe soudů, jež připouští zamítnutí žaloby o určení pravosti nebo výše pohledávky „pro předčasnost“, vychází z teze, že součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost nebo výši pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka a popřené některou z oprávněných osob (insolvenčním správcem, jiným věřitelem, a v některých případech též dlužníkem) vždy musí být závěr o splnění předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného incidenční žalobou vůbec zabývat. Zjistí-li insolvenční soud, který rozhoduje o pravosti nebo výši popřené pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout. Na základě takového rozsudku je třeba v insolvenčním řízení přistoupit zákonem stanoveným způsobem k odstraňování vad přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené pohledávky. Nedostatky přihlášky, jež brání přezkumu nevykonatelné pohledávky, se přitom mohou vyskytovat ve stejné míře i v přihlášce vykonatelné pohledávky. Zjistí-li insolvenční soud, který rozhoduje o pravosti nebo výši popřené pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout bez zřetele k tomu, zda předmětem sporu je vykonatelná pohledávka. Srov. shodně např. odstavce 29 a 30 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2021, sen. zn. 29 ICdo 55/2019, uveřejněného v časopise Vybraná judikatura, číslo 4, ročníku 2022, pod číslem 40, a odstavec 63 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 98/2023.

97. Nejvyšší soud především uvádí, že vady, pro něž dovolatelka shledává přihlášku nezpůsobilou přezkumu, se týkají pouze jejích námitek k výši pohledávky č. 2 (nezohlednění jejích plateb na dluh v přihlášce a to, že požadované příslušenství pohledávky č. 2 na smluvním úroku neuplatnil žalovaný jako podřízenou pohledávku); srov. reprodukci dovolání v odstavci 28 odůvodnění shora, jakož i obsah podání dovolatelky na č. l. 78 a 79, č. l. 81 a 82 a č. l. 87 spisu.

98. Takto koncipovaná dovolací tvrzení tedy nejsou způsobilá jakkoli zpochybnit závěry odvolacího soudu k pravosti a výši pohledávky č. 1 (potud jsou nedůvodná bez dalšího).

99. U pohledávky č. 2 pak namítaná tvrzení neodůvodňují závěr, že přihláška má ohledně této pohledávky vady. Namítá-li dlužník, že věřitel pohledávku nepřihlásil ve správné výši, jelikož ji v určité části již uspokojil (platbami, jež věřitel v přihlášce nezohlednil), jde o spor o výši přihláškou uplatněné pohledávky, jenž osoba nadaná popěrným právem iniciuje popřením výše přihlášené pohledávky (§ 194 insolvenčního zákona). O důvod k „opravě“ přihlášky pohledávky postupem podle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona nejde a taková skutečnost (že věřitel přihlásil pohledávku i v rozsahu, v němž mu ji dlužník již dříve uhradil) nezpůsobuje žádnou vadu přihlášky pohledávky ani kdyby byla pravdivá. Srov. i § 174 odst. 2 insolvenčního zákona. V tomto ohledu se spor o výši přihlášené pohledávky v mimoinsolvenčních poměrech nikterak neliší od žalobou věřitele zahájeného sporu o zaplacení pohledávky, v němž se dlužník brání námitkou, že pohledávku již dříve zčásti uhradil.

100. Přitom ve sporu o vrácení (splacení) poskytnutého úvěru (s úroky) [§ 2395 o. z. (před 1. lednem 2014 § 497 obch. zák.] má žalobce jako úvěrující (před 1. lednem 2014 terminologicky věřitel) břemeno tvrzení, že s žalovaným úvěrovaným (před 1. lednem 2014 terminologicky dlužníkem) uzavřel smlouvu o úvěru, že úvěrovanému (dlužníku) úvěr poskytl a že úvěrovaný (dlužník) úvěr řádně a včas nevrátil (s úroky). Z tohoto břemene tvrzení pak pro úvěrujícího (věřitele) coby žalobce vyplývá důkazní břemeno pokud jde o prokázání tvrzení, že smlouva o úvěru byla uzavřena a že na základě této smlouvy poskytl úvěrovanému (dlužníku) úvěr. Jsou-li tyto skutečnosti prokázány, unesl úvěrující (věřitel) coby žalobce jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. Naopak, chce-li se úvěrovaný (dlužník) coby žalovaný úspěšně ubránit, musí tvrdit, že úvěr vrátil (splatil i s úroky), nebo že pohledávka zanikla jiným zákonem stanoveným způsobem, popřípadě že je promlčena, a o svém tvrzení nabídnout důkazy. Srov. obdobně (v poměrech zápůjčky podle § 2390 o. z.) např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněného pod číslem 97/2021 Sb. rozh. obč.

101. Také skutečnost, že věřitel (žalovaný) nepřihlásil část pohledávky č. 1 (představované částí požadovaného příslušenství) jako podřízenou pohledávku ve smyslu § 172 insolvenčního zákona, ač o takovou (podřízenou) pohledávku šlo, nezpůsobuje žádnou vadu přihlášky pohledávky, ani kdyby byla pravdivá.

102. Spor o to, zda věřitelem přihlášená pohledávka (její část) je ve smyslu § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona pohledávkou podřízenou (oproti mínění takového věřitele projevenému tím, že pohledávku v přihlášce za podřízenou neoznačil), se v insolvenčním řízení řeší jako incidenční spor o pořadí pohledávky, jenž osoba nadaná popěrným právem iniciuje (má iniciovat) popřením pořadí přihlášené pohledávky (§ 195 insolvenčního zákona). Srov. k tomu např. odstavec 27 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2022, sen. zn. 29 ICdo 8/2021, uveřejněného pod číslem 40/2023 Sb. rozh. obč.

103. Řečené platí tím více, že úprava obsažená v § 172 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona řadí tam označené pohledávky mezi podřízené jen „je-li způsobem řešení úpadku oddlužení“ (může se uplatnit nejdříve od účinnosti rozhodnutí o povolení oddlužení, k čemuž v dané věci došlo až 29. října 2021). Logikou věci je dáno, že věřitel, který přihlásí pohledávku do insolvenčního řízení před rozhodnutím o způsobu řešení dlužníkova úpadku (§ 4 odst. 2 ve spojení s § 110 odst. 1 insolvenčního zákona) [jako v tomto případě, kdy šlo o insolvenčního navrhovatele, jenž plnil povinnost připojit přihlášku své pohledávky k insolvenčnímu návrhu ve smyslu § 105 odst. 1 věty první části věty před středníkem insolvenčního zákona], ji v souladu s právem správně přihlašuje jako nepodřízenou, neboť takovou (nepodřízenou) v době podání přihlášky také je. Jen proto, že podle § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona se část příslušenství přihlášené pohledávky pokládá za trvání oddlužení za podřízenou pohledávku, se po povolení oddlužení nestává (nemůže stát) vadnou přihláška, kterou věřitel takové příslušenství přihlásil do insolvenčního řízení jako nepodřízenou pohledávku po právu předtím, než nastal (povolením oddlužení) účinek předjímaný § 172 odst. 2 větou druhou insolvenčního zákona.

104. Dovolání tak ani potud není důvodné. 3) K popěrným úkonům 105. V návaznosti na závěry, které shrnul k popěrnému úkonu při odpovědi na otázku č. 1 (srov. odstavce 78 až 83 odůvodnění shora), Nejvyšší soud uvádí, že otázkou, zda popření celé výše přihlášené pohledávky lze vykládat jako popření (pouze) pravosti pohledávky, se zabýval v rozsudku ze dne 30. prosince 2022, sen. zn. 29 ICdo 54/2021, uveřejněném pod číslem 104/2023 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 104/2023“). V něm uzavřel (při výkladu popěrného úkonu insolvenčního správce týkajícího se smluvní pokuty), že popření (celé) výše přihlášené pohledávky z titulu smluvní pokuty není podle svého obsahu neurčité a nelze je ani vykládat jako popření (pouze) pravosti pohledávky, jestliže insolvenční správce popěrný úkon odůvodní tím, že pohledávka z titulu smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká, a současně žádá, aby soud uplatnil moderační oprávnění a snížil výši pohledávky; pro účely výkladu popěrného úkonu přitom není podstatné, zda lze skutečně moderovat přihlášenou pohledávku až na částku 0 Kč a zda je v tomto ohledu insolvenční správce (případně) v právním omylu.

106. Jinak řečeno, jen proto, že vedle pravosti pohledávky popírá osoba nadaná popěrným právem (současně nebo in eventum) výši pohledávky tak, že skutečná výše pohledávky podle ní činí 0 Kč, nevylučuje závěr, že v návaznosti na uplatněný důvod popření (na skutečnosti, pro které se pohledávka popírá) šlo o procesní úkon, jímž taková osoba popřela nejen pravost, nýbrž i výši přihlášené pohledávky (ve smyslu § 194 insolvenčního zákona). Srov. k tomu opět např. i odstavce 91 a 92 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 98/2023.

107. V poměrech dané věci zaznamenal insolvenční správce v přezkumném listu těchto (zajištěných) pohledávek i v „Přehledu stanovisek dlužníka“ (B-17), že dovolatelka popřela pohledávky co do pravosti i co do výše; co do výše tak, že skutečná výše pohledávek činí 0 Kč. V přezkumném listu je (mimo jiné) též uvedeno, že:

1. U pohledávky č. 1 nebyly započteny prokazatelně zaplacené částky (nebyly zohledněny platby v celkové výši 2.480.000 Kč, uhrazené v letech 2016-2020) a výše pohledávky č. 1 je zcela v rozporu se smluvenou výší úrokové sazby.

2. Pohledávka č. 2 „je navíc navýšena o lichvářské smluvně nepodložené úroky“.

108. Takový popěrný úkon nelze vykládat (v intencích závěrů R 104/2023) jako popření „pouze“ pravosti pohledávky (jde i o popření výše pohledávky).

109. Měly-li oba soudy za to, že se v daném sporu mají (mohou) zabývat pouze popřením pravosti pohledávky (že dovolatelka nepopřela pohledávku též co do výše), je jejich právní posouzení věci potud nesprávné a dovolání je v této části opodstatněné. 4) K nepřezkoumatelnosti rozsudku 110. Co do námitky, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 100/2013“).

111. V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu odvolání) na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu dovolání) na újmu uplatnění práv dovolatele.

112. Poměřováno těmito závěry rozhodnutí insolvenčního soudu ani rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nebylo nepřezkoumatelné. To, že se soudy nezabývaly některými námitkami dovolatelky (samostatně je nevypořádaly), nemělo původ v opomenutí náležitostí písemného vyhotovení rozsudku pojmenovaných v § 157 odst. 2 o. s. ř., nýbrž v tom, že část těchto námitek podle jejich názoru vybočovala z mezí nastavených úpravou obsaženou v § 199 odst. 3 insolvenčního zákona (a vytyčených obsahem popěrného úkonu dovolatelky). Šlo tedy o projev právního posouzení věci v tom ohledu, že částí námitek se nelze zabývat, jelikož nebyly uplatněny v popěrném úkonu dovolatelky. 5) K porušení ústavních práv 113. Porušení svých ústavních práv spatřuje dovolatelka též v tom, že se soudy nezabývaly tvrzením, že pohledávka č. 1 částečně zanikla splněním minimálně co do částky 2.480.000 Kč; srov. reprodukci dovolání v odstavci 31 bodu [2] odůvodnění. Tato argumentace se nicméně překrývá s argumenty, jež dovolatelka snesla ve prospěch závěru, že popřela i výši pohledávek (a jež Nejvyšší soud shledal opodstatněnými při posouzení obsahu popěrného úkonu dovolatelky). Zabývat se jí samostatně na tomto místě shledává Nejvyšší soud nadbytečným.

114. Důvodnou neshledává Nejvyšší soud ani výhradu dovolatelky, že soudy zasáhly do jejích ústavních práv tím, že se nezabývaly její námitkou, že v insolvenčním řízení vedeném na majetek společnosti D upozorňovala to, že tato společnost má pohledávky vůči označené švýcarské společnosti v úhrnné výši 428.999 EUR, které bezdůvodně nebyly vymáhány; srov. reprodukci dovolání v odstavci 31 bodu [3] odůvodnění. K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že jde o námitku, která se z povahy věci může týkat jen pohledávky č. 2 (kde je dovolatelka spoludlužnicí se společností D). Pro posouzení, zda věřitel má vůči dlužníku pravou pohledávku uplatněnou ve správné výši, je však argumentace, že dlužníkův spoludlužník má majetek, z nějž by společný dluh mohl být uhrazen, právně bezcenná. Není totiž povinností věřitele vymáhat dluh po všech solidárně zavázaných dlužnících. V tom, že se soudy nevypořádaly s právně bezvýznamnou obranou dlužníka, nespatřuje Nejvyšší soud porušení ústavních práv dlužníka.

115. K tomu, že zásahem do ústavních práv dovolatelky je nevypořádání jejího tvrzení, že banka ji přinutila přistoupit k dluhu společnosti D a ke zkrácení hypotečního úvěru a že takové jednání je rozporné s dobrými mravy a nepoctivé, Nejvyšší soud především uvádí, že se opět z povahy věci týká jen pohledávky č. 2.

116. Oba soudy se přitom takovou námitkou zabývaly (vypořádaly ji). Shodně totiž uzavřely, že tyto skutečnosti (jimiž dovolatelka odůvodnila odstoupení od dohody o přistoupení k dluhu) nemusí zkoumat pro žalovaným vznesenou námitku promlčení. Srov. reprodukci rozsudku insolvenčního soudu v odstavcích 7 až 9 odůvodnění shora, odstavce 33 až 36 odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu, reprodukci rozsudku odvolacího soudu v odstavci 16 odůvodnění shora a odstavec 36 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Argumentaci, podle které nejsou tyto námitky způsobilé zpochybnit dohodu o přistoupení k dluhu, však soudy založily na rozboru právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 (majíce za to, že jde o úpravu rozhodnou), respektive na tom, že z pohledu § 1796 o. z. je uplatnění námitky relativní neplatnosti opožděné (a žalovaný vznesl námitku promlčení práva takovou neplatnost uplatnit).

117. Potud jsou nicméně závěry obou soudů rozporné již s jejich skutkovým zjištěním, že dohodu o přistoupení k dluhu (která je přílohou notářského zápisu č. 1) strany uzavřely (29. ledna 2016) podle nové právní úpravy (podle § 1892 o. z.), a že úvěrové smlouvy č. 1 až 4 podřizují v souladu s § 3028 odst. 3 o. z. (včetně běhu lhůt) režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (notářský zápis č. 2 z 29. ledna 2019). Srov. reprodukci skutkových zjištění v odstavcích 52 až 57 odůvodnění shora a (k režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) skutkové zjištění insolvenčního soudu v odstavci 16 bodu 11 písm. a/, podbodu iv. odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu). Bez vysvětlení, proč soudy přesto posuzovaly účinky odstoupení z 20. června 2021 (nebo účinky uplatnění oněch skutečností v odstoupení) podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, je právní posouzení věci v dotčeném ohledu (pro pohledávku č. 2) neúplné a tudíž i nesprávné. Řečené platí tím více, že neplatnost smlouvy z důvodů uvedených v § 1796 o. z. (lichevní smlouva) je ve smyslu § 588 o. z. podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu neplatností absolutní (takže námitka takové neplatnosti se nepromlčuje). Srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, uveřejněného pod číslem 66/2024 Sb. rozh. obč.

118. K tomu budiž dodáno, že podřazení úvěrových smluv č. 1 až 4 režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nemění ničeho na tom, že platnost a účinnost právních úkonů, k nimž došlo před uzavřením dohody o podřízení (před 29. lednem 2019) se posuzuje podle dříve platných (do 31. prosince 2013) právních předpisů.

119. Lze tudíž shrnout, že napadené rozhodnutí neobstálo (stejně jako rozsudek insolvenčního soudu):

1. U obou pohledávek v posouzení otázky, zda je dovolatelka popřela též co do výše.

2. U pohledávky č. 2 co do způsobu posouzení důvodů, pro něž dovolatelka odstoupila od dohody o přistoupení k dluhu.

120. V poměrech dané věci se argumentace k nesprávné výši pohledávky č. 1 pojí (jen) s nezohledněním úhrady částky 2.480.000 Kč a námitkou nesprávné výše pro rozpor se smluvenou úrokovou sazbou. Takto formulované důvody popření se tudíž netýkají jistiny pohledávky č. 1 (4.908.209,59 Kč) sestávající po odečtu částky 2.480.000 Kč z částky 2.428.209,59 Kč. V tomto rozsahu tedy Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

121. Ve vztahu ke zbývající části pohledávky č. 1 představované jistinou ve výši 2.480.000 Kč a celým příslušenstvím ve výši 1.059.366,44 Kč (celým proto, že není jasné, zda by se případné zohlednění tvrzené úhrady promítlo v zániku příslušenství nebo v zániku části jistiny), tedy celkem částkou 3.539.366,44 Kč, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí ohledně této části pohledávky č. 1 zrušil.

122. U pohledávky č. 2 se nesprávný způsob posouzení důvodů, pro něž dovolatelka odstoupila od dohody o přistoupení k dluhu, promítá do rozhodnutí o této pohledávce v plné výši (10.267.065,52 Kč). Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí ohledně pohledávky č. 2 též zrušil. Dále Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí i v závislém výroku o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

123. Ve stejném rozsahu jako u odvolacího soudu zrušil Nejvyšší soud (opět včetně závislého výroku o nákladech řízení) i rozsudek insolvenčního soudu a věc mu vrátil ve zrušeném rozsahu k dalšímu řízení (§ 243a odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

124. Vzhledem k tomu, že v rozsahu, v němž dovolací námitky cílily k částečnému zániku pohledávky č. 1 co do částky 2.480.000 Kč, neobstála rozhodnutí obou soudů z jiných důvodů, Nejvyšší soud se (pro nadbytečnost) již nezabýval námitkou neprovedení důkazů k částečnému zániku pohledávky co do částky 2.480.000 Kč; s touto námitkou se soudy případně vypořádají v novém rozhodnutí o věci.

Poučení

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. července 2026 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu