29 ICdo 105/2024

Rubrum

MSPH 88 INS 9952/2014 188 ICm 3184/2017 29 ICdo 105/2024-233 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce JUDr. Lukáše Holého, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, jako insolvenčního správce dlužníka RETRUCK, spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, proti žalovanému INSOLEN TRADE s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Brně, Marešova 304/12, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 01551329, zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá 43/6, PSČ 301 00, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188 ICm 3184/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka RETRUCK, spol. s r. o., se sídlem v Plzni, Budilova 161/15, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 64830381, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 9952/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2023, č. j. 188 ICm 3184/2017, 102 VSPH 110/2022, 102 VSPH 111/2022-192 (MSPH 88 INS 9952/2014), takto:

Výrok

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2023, č. j. 188 ICm 3184/2017, 102 VSPH 110/2022, 102 VSPH 111/2022-192 (MSPH 88 INS 9952/2014), v potvrzující části druhého výroku ohledně částky 7 500 000 Kč, ve třetím a čtvrtém výroku, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2021, č. j. 188 ICm 3184/2017-153, ve výroku II. co do částky 7 500 000 Kč a ve výroku III. o nákladech řízení a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2020, č. j. 188 ICm 3184/2017-51, se zrušují a věc se v tomto rozsahu postupuje Městskému soudu v Brně jako soudu věcně příslušnému k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 8. prosince 2021, č. j. 188 ICm 3184/2017-153, určil, že právní úkon dlužníka (RETRUCK, spol. s r. o.) – převod peněžní částky 30 500 000 Kč z bankovního účtu dlužníka ve prospěch bankovního účtu žalovaného (INSOLEN TRADE s. r. o. v likvidaci) uskutečněný dne 3. června 2013 – je vůči insolvenčním věřitelům dlužníka právně neúčinný (I. výrok), současně uložil žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka majetkový prospěch z odporovaného právního úkonu ve výši 30 500 000 Kč (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Usnesením ze dne 20. října 2020, č. j. 188 ICm 3184/2017-51, insolvenční soud uložil žalovanému zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 2 000 Kč.

2. Šlo přitom již o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. dubna 2021, č. j. 188 ICm 3184/2017, 102 VSPH 847/2020-64 (MSPH 88 INS 9952/2014), zrušil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 23. září 2020, č. j. 188 ICm 3184/2017-41, jímž bylo žalobě vyhověno, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

3. Insolvenční soud uzavřel, že posuzované převody peněz představovaly účelové vyvedení prostředků k osobám blízkým, přičemž deklarovaná půjčka postrádala hospodářský smysl a byla ve skutečnosti zastřeným darováním. Dlužník byl v době provedení úkonu v úpadku a převedením částky zkrátil uspokojení svých věřitelů. Současně jednal dlužník v úmyslu zkrátit své věřitele, který musel být žalovanému znám vzhledem k personálnímu propojení obou společností. Dle soudu tak byly naplněny znaky neúčinnosti podle § 240 i § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).

4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku I. tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že právní úkon dlužníka – převod peněžní částky 30 500 000 Kč z bankovního účtu dlužníka ve prospěch bankovního účtu žalovaného uskutečněný dne 3. června 2013 – je vůči věřitelům dlužníka právně neúčinný, se zamítá (první výrok). Dále potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku II. co do uložené povinnosti žalovanému zaplatit do majetkové podstaty částku 7 500 000 Kč; ve zbytku jej změnil tak, že se žaloba, aby žalovaný zaplatil do majetkové podstaty dlužníka částku 23 000 000 Kč, zamítá (druhý výrok). Současně změnil usnesení insolvenčního soudu ze dne 20. října 2020, č. j. 188 ICm 3184/2017-51, tak, že se žalovanému neukládá povinnost uhradit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (třetí výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok).

5. Odvolací soud vyšel ze závěru, že skutkové zjištění insolvenčního soudu o účelovém vyvedení finančních prostředků z majetku dlužníka je správné a má oporu v provedeném dokazování. Neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Dovodil, že sporný právní úkon nelze kvalifikovat ani jako půjčku, ani jako dar. Současně uzavřel, že vzhledem k personálnímu propojení dlužníka a žalovaného (jednání téže osoby za obě společnosti) byl dán úmysl zkrátit věřitele na obou stranách právního jednání, což zakládá jeho absolutní neplatnost pro rozpor se zákonem [§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)]. Jelikož odporovat lze pouze platnému právnímu úkonu, nemohla být odpůrčí žaloba důvodná; v tomto rozsahu proto změnil rozsudek insolvenčního soudu v tom směru, že žalobu na určení neúčinnosti shora označeného právního úkonu zamítl.

6. Ve vztahu k nároku na zaplacení částky 30 500 000 Kč do majetkové podstaty dlužníka měl odvolací soud za podstatné, že odpůrčí žaloba nemohla obstát pro absolutní neplatnost právního úkonu; proto se zabýval tím, zda by převedená částka mohla představovat bezdůvodné obohacení žalovaného. Dospěl přitom k závěru, že je-li právní úkon neplatný, částka 30 500 000 Kč byla žalovanému poskytnuta bez právního důvodu, žalovaný se tak o tuto částku bezdůvodně obohatil a musí takové bezdůvodné obohacení vydat podle § 451 obč. zák. Současně odvolací soud zjistil, že žalovaný vrátil dlužníku částku 23 000 000 Kč (byť v rámci navazujících transakcí směřujících k jejímu dalšímu vyvedení), takže v tomto rozsahu bezdůvodné obohacení zaniklo. Naproti tomu ohledně zbývající částky 7 500 000 Kč žalovaný přes výzvu soudu neprokázal její vrácení; proto odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu potvrdil v rozsahu, v němž insolvenční soud zavázal žalovaného k vydání plnění (k zaplacení) uvedené částky do majetkové podstaty dlužníka.

7. Proti potvrzující části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu (ohledně částky 7 500 000 Kč) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu zrušil rozhodnutí obou soudů a věc potud vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

8. Dovolatel namítá, že soudy obou stupňů bez dalšího akceptovaly vadný petit odpůrčí žaloby, jenž nesměřoval proti právnímu titulu (smlouvě o půjčce), ale pouze proti následnému převodu peněžních prostředků. Podle dovolatele tak petit žaloby nevycházel z vylíčení rozhodných skutečností. Žalobou uplatněný nárok na zaplacení předmětné částky proto nebylo možné podřadit pod institut bezdůvodného obohacení.

9. Dále má dovolatel za to, že odvolací soud nesprávně posoudil věcnou příslušnost k rozhodování o žalobě v její části směřující k zaplacení. Dovodil-li odvolací soud, že nejde o neúčinný právní úkon, nýbrž o plnění z bezdůvodného obohacení, měl žalobu na zaplacení buď zamítnout, nebo věc v tomto rozsahu postoupit místně příslušnému okresnímu soudu. Tím, že tak neučinil, se odchýlil od konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (představované např. rozsudkem ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 21/2020).

10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.

11. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).

12. Oproti mínění dovolatele nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit na posuzování souladnosti formulace žalobního petitu s vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě. Je tomu tak již proto, že tyto výhrady se zjevně týkají pouze té části žalobního petitu, jíž se žalobce domáhal určení neúčinnosti shora označené platby dlužníka ve prospěch dovolatele (převodu finančních prostředků ve výši 30 500 000 Kč). Tato část žaloby však byla zamítnuta (viz první výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu) a dovolání vůči tomuto rozhodnutí odvolacího soudu nesměřuje. Ostatně k podání dovolání proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu by dovolatel ani nebyl subjektivně legitimován. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V poměrech projednávané věci je přitom zřejmé, že tím, že v dotčeném rozsahu odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že zamítl žalobu na určení neúčinnosti posuzovaného úkonu, nezpůsobil procesní „újmu“ dovolateli (žalovanému), nýbrž žalobci.

13. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky věcné příslušnosti soudů (insolvenčního soudu jako soudu prvního stupně a Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího) k rozhodnutí o žalobě v její části směřující na zaplacení, neboť v posouzení této dovoláním otevřené otázky procesního práva jde o věc, která byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

14. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj vychází.

17. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu: Podle § 7 insolvenčního zákona nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Podle § 7a písm. b/ insolvenčního zákona krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně v incidenčních sporech. Podle § 9 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy. Podle § 11 odst. 1 o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu. Podle § 104a o. s. ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (odstavec 1). Má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastníci řízení mají právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný (odstavec 2).

18. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době rozhodnutí o úpadku dlužníka (26. října 2016) a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn. Ustanovení občanského soudního řádu v citovaném znění (pro věc rozhodném) nedoznala změn od podání žaloby v této věci (od 3. července 2017).

19. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne závěr, podle něhož i pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona platí, že pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh, přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího obsahu. Naopak není rozhodné, jak věc po právní stránce posoudí (v žalobě) žalobce. Domáhal-li se žalobce neúčinnosti právního jednání a zároveň vydání plnění, které tímto neúčinným právním jednáním ušlo z majetku dlužníka, nebrání zamítavý výrok soudu o požadavku na určení neúčinnosti právního jednání (pro absenci právního důvodu poskytnutého plnění) tomu, aby soud vyhověl požadavku na zaplacení (vydání) tohoto plnění do majetkové podstaty dlužníka. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016, včetně další judikatury Nejvyššího soudu konkretizované v jeho důvodech, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 21/2020.

20. Současně Nejvyšší soud v posledně zmíněném rozsudku, jakož i v rozsudku ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 85/2021, a v rozsudku ze dne 29. srpna 2023, sen. zn. 29 ICdo 146/2022, zdůraznil, že v takovém případě [rozuměj v případě, kdy je žaloba o určení neúčinnosti právního jednání dlužníka (pravomocně) zamítnuta, přičemž důvodnost žaloby insolvenčního správce o zaplacení peněžité částky je nutné posoudit z titulu bezdůvodného obohacení] se určuje věcná příslušnost soudu k tomu, aby projednal a rozhodl v prvním stupni spor o zaplacení peněžité částky, podle obecných pravidel určování věcné příslušnosti, neboť nejde o incidenční spor (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek sen. zn. 29 ICdo 19/2016).

21. Shora uvedené závěry se přitom plně prosadí i v poměrech dané věci. Jestliže odvolací soud pravomocně uzavřel, že posuzovaný právní úkon dlužníka není neúčinný, nýbrž neplatný, je tento závěr pro další řízení určující. Domáhal-li se žalobce kromě požadavku na určení neúčinnosti právního úkonu současně i vydání (zaplacení) peněžité částky, může mít tento nárok svůj základ v bezdůvodném obohacení vzniklém plněním z neplatného právního úkonu.

22. Přitom platí, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení není incidenčním sporem jen proto, že skutkově nebo právně souvisí s odpůrčí žalobou, případně s návrhem na určení neplatnosti téhož právního jednání (právního úkonu). Soud není oprávněn věc projednat a rozhodnout o ní ohledně nároku, k jehož projednání a rozhodnutí v prvním stupni není věcně příslušný, jen proto, že jde o nárok uplatněný vůči žalovanému společně se skutkově a právně souvisejícím nárokem, k jehož projednání a rozhodnutí v prvním stupni je soud věcně příslušný. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2025, sen. zn. 29 ICdo 149/2025.

23. Nejde-li o incidenční spor ani o jinou věc svěřenou krajskému soudu, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o. s. ř.). K projednání nároku na vydání 7 500 000 Kč do majetkové podstaty dlužníka z titulu bezdůvodného obohacení je proto věcně příslušný okresní soud, nikoli insolvenční soud.

24. Po právní moci výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka tak byl věcně a místně příslušným k rozhodnutí o žalobě na peněžité plnění z titulu bezdůvodného obohacení Městský soud v Brně (§ 9 a § 84 o. s. ř.). Rozhodl-li odvolací soud o této „části“ žaloby (věcně), nesprávně posoudil otázku věcné příslušnosti.

25. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v této části a rozhodnutí insolvenčního soudu (v odpovídajícím rozsahu ohledně povinnosti žalovaného zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 7 500 000 Kč) včetně závislých výroků o nákladech řízení a usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek zrušil a věc v tomto rozsahu postoupil Městskému soudu v Brně jako soudu místně a věcně příslušnému (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

26. Právní názor dovolacího soudu je v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud, jemuž je věc postoupena, v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 7. 2026 Mgr. Milan Polášek předseda senátu