29 ICdo 119/2019
V PLATNOSTINejvyšší soud rozhodl, že incidenční spor vedený u Krajského soudu v Brně se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze. Důvody vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu, jako je vzdálenost bydliště účastníků, nejsou dostatečné pro prolomení ústavního principu zákonného soudce.
Citované zákony (3)
Rubrum
KSBR 54 INS XY (73) 28 ICm XY 29 ICdo 119/2019-144 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 29414873, jako insolvenčního správce dlužníka ENERGOSUN a. s., zastoupeného JUDr. Martinem Šípem, advokátem, se sídlem v Táboře, Tyršova 521, PSČ 390 02, proti žalovanému L. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 28 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ENERGOSUN a. s., se sídlem v Brně, Mečová 358/8, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 28386477, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 54 INS XY, o návrhu žalovaného na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:
Výrok
Věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 28 ICm XY se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze.
Odůvodnění
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) se žalobce (insolvenční správce dlužníka ENERGOSUN a. s.) domáhá vůči žalovanému (L. S.) určení neúčinnosti označené dohody o narovnání, určení neúčinnosti právního jednání, v jehož důsledku žalovaný dosáhl v rámci exekuce uspokojení své pohledávky vůči dlužníkovi ve výši 46.108.854,82 Kč a konečně uložení povinnosti uhradit do majetkové podstaty dlužníka peněžitou náhradu ve výši 46.108.854,82 Kč. K námitce žalovaného ze dne 27. května 2019 (č. l. 114-116 spisu), že není dána věcná příslušnost insolvenčního soudu k projednání a rozhodnutí věci, Vrchní soud v Olomouci (jako nadřízený soud) usnesením ze dne 12. července 2019, č. j. 28 ICm XY, 13 VSOL XY (KSBR 54 INS XY), určil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou podle ustanovení § 7a písm. b) a § 159 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy. V témže podání (ze dne 27. května 2019) žalovaný navrhl, aby věc byla přikázána z důvodu vhodnosti dle § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Městskému soudu v Praze. Návrh odůvodnil tím, že v Praze má bydliště žalovaný a má zde své sídlo i žalobce, přičemž jak pro účastníky řízení, tak pro jejich zástupce by bylo vhodnější, kdyby daná věc byla přikázána k rozhodování pražskému soudu. K tomu doplnil, že zástupce žalobce má sice sídlo v Táboře, i pro něj je však „dostupnost do Prahy zcela jistě výhodnější“. Postoupení věci Městskému soudu v Praze by navíc vedlo i k celkovým úsporám účastníků na nákladech řízení. Žalobce s přikázáním věci jinému soudu nesouhlasí (č. l. 130 spisu), maje za to, že skutečnosti, kterými žalovaný odůvodňuje návrh na delegaci vhodnou, nezakládají dostatečný důvod pro zásah do místní příslušnosti soudu a že žalovaný práva podat návrh na delegaci vhodnou zneužívá k cílenému protahování řízení. Podle ustanovení § 12 o. s. ř. věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti (odstavec 2). O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odstavec 3). Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený Krajskému soudu v Brně, u nějž je věc vedena, i Městskému soudu v Praze, jemuž má být věc přikázána (§ 12 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky pro přikázání věci jinému insolvenčnímu soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší a zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než místně příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba – jako výjimku – vykládat restriktivně. Přikázání věci jinému soudu je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (článek 38 Listiny základních práv a svobod). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Srov. v této souvislosti též nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Důvody uváděné žalovaným přitom nejsou způsobilé prolomit výše popsané ústavní principy. Situace, že některý z účastníků řízení (či jejich právních zástupců) musí překonat mezi místem současného sídla a sídlem věcně a místně příslušného soudu větší vzdálenost či že je cesta k příslušnému soudu pro něj spojena s různými organizačními, finančními, zdravotními a jinými problémy, jsou totiž spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu (k tomu srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2013, sp. zn. 29 Nd 185/2013). Přitom též nelze pominout, že skutečnosti popisované žalovaným jsou přirozeným důsledkem pravidla, podle kterého se obecná místní příslušnost soudu v incidenčních sporech neurčuje prostřednictvím obecného soudu žalovaného (§ 84, § 85 o. s. ř.), nýbrž prostřednictvím insolvenčního soudu dlužníka, z jehož insolvenčního řízení vzešel incidenční spor [§ 7b odst. 4 ve spojení s § 7a písm. b) insolvenčního zákona]; srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2017, sen. zn. 29 ICdo 138/2017.
Poučení
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. 10. 2019 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.