29 ICdo 158/2024

Rubrum

MSPH 79 INS 30888/2014 206 ICm 3193/2022 29 ICdo 158/2024-103 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce O. S., zastoupeného Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, PSČ 130 00, proti žalované J. S., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 206 ICm 3193/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci žalované, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 30888/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2024, č. j. 206 ICm 3193/2022, 104 VSPH 881/2023-73 (MSPH 79 INS 30888/2024), takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 13. září 2023, č. j. 206 ICm 3193/2022-36, ve znění opravného usnesení ze dne 17. ledna 2024, č. j. 206 ICm 3193/2022-56, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (O. S.) domáhal vůči žalovanému (AKZ insolvence v. o. s. jako insolvenčnímu správci dlužnice J. S.) vypořádání společného jmění žalobce a dlužnice v insolvenčním řízení vedeném před insolvenčním soudem pod sp. zn. MSPH 79 INS 30888/2014, jakož i zaplacení 50 000 Kč (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

2. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. dubna 2024, č. j. 206 ICm 3193/2022, 104 VSPH 881/2023-73 (MSPH 79 INS 30888/2014), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve znění opravného usnesení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Odvolací soud – vycházeje zejména z ustanovení § 7, § 159 odst. 1 písm. c/, § 205, § 217 odst. 1, § 225, § 268 odst. 1 a 2 písm. a/, § 270, § 273 až 275 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 741 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), z ustanovení § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a z ustanovení § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl ve shodě s insolvenčním soudem k závěru, že insolvenční správce sepsal majetek v (nevypořádaném) společném jmění žalobce a dlužnice do soupisu majetkové podstaty dlužnice postupem podle § 274 insolvenčního zákona dne 3. prosince 2015 (B-5), čímž „dal najevo“, že tak činí z důvodu předlužení společného jmění manželů. Žalobci marně uplynula lhůta k podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů (žalobu podal až dne 16. listopadu 2022), ačkoliv insolvenční správce opakovaně „upozorňoval“ přípisy ze dne 9. května 2016 a 24. dubna 2017 na skutečnost, že závazky dlužnice, které mají být uspokojeny, jsou vyšší než majetek, který náleží do majetkové podstaty; následně insolvenční správce zahrnul celý majetek ve společném jmění žalobce a dlužnice do majetkové podstaty (B-177). O předlužení a postupu podle § 274 insolvenčního zákona „informoval“ žalobce rovněž insolvenční soud přípisem ze dne 11. října 2017 (B-128).

4. V době od 3. listopadu 2015 (kdy byl zjištěn úpadek dlužnice a prohlášen konkurs na její majetek) do 3. listopadu 2018 tak nebylo vypořádáno společné jmění žalobce a dlužnice a žalobce ani nezahájil řízení o jeho vypořádání (podáním žaloby vůči insolvenčnímu správci); tím nastala domněnka „předpokládaná“ v § 741 o. z. Námitky žalobce proti postupu insolvenčního správce, ani jeho výhrady, jak bude „naloženo“ s pohledávkou z titulu vnosu vzniklou po prohlášení konkursu (§ 275 insolvenčního zákona), nemohou nic změnit na závěru o opožděnosti žaloby.

5. Měl-li žalobce za to, že podmínky podle § 274 insolvenčního zákona nebyly splněny, neboť společné jmění nebylo předluženo, pak prostředkem ochrany jeho práv není vylučovací žaloba podle § 225 insolvenčního zákona, ale žaloba o vypořádání společného jmění manželů; probíhající excindační spor neměl za následek přerušení, respektive „pozastavení“ lhůty k podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že dovolacím soudem vyřešené právní otázky mají být posouzeny jinak. Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje zrušit napadené rozhodnutí a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

7. Dovolatel konkrétně předložil Nejvyššímu soudu následující právní otázky:

1. Lze zpochybnit soupis podle § 274 insolvenčního zákona po marném uplynutí lhůty podle § 741 o. z.?

2. Může se dovolatel domáhat vypořádání společného jmění manželů po uplynutí lhůty podle § 741 o. z. za situace, kdy byla zamítnuta jeho žaloba o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužnice s odůvodněním, že nejde o výlučný majetek dovolatele, ale o vnos do společného jmění manželů?

3. Má průběh řízení o podané vylučovací žalobě (či jeho výsledek) vliv na běh lhůty podle § 741 o. z.?

4. Byl insolvenční soud nebo insolvenční správce povinen poučit dovolatele ohledně povinnosti podat žalobu na vypořádání zaniklého společného jmění manželů v případě postupu podle § 274 insolvenčního zákona?

5. Musí být „nějaké skutečnosti“ oznamovány a zasílány přímo dovolateli, nebo postačuje jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku?

8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že odvolací soud pochybil, jestliže se nezabýval jeho námitkami ohledně stavení či přerušení běhu lhůty pro podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů v závislosti na výsledku řízení o vylučovací žalobě a na postupu insolvenčního soudu a insolvenčního správce. Míní, že k sepsanému majetku řádně uplatnil svá práva prostřednictvím vylučovací žaloby, přičemž otázka, zda byl majetek (podíl v bytovém družstvu) součástí společného jmění manželů, byla sporná a bylo k ní třeba rozsáhlého dokazování. Výsledek excindačního sporu byl pro dovolatele překvapivý a „došlo k situaci“, kdy se již nemůže domáhat vypořádání vnosu.

9. Dovolatel má dále zato, že společné jmění „zjevně nebylo předluženo“, což opakovaně sděloval insolvenčnímu soudu. Přípisy insolvenčního správce a insolvenčního soudu mu nebyly doručeny zvlášť, ale pouze zveřejněny v insolvenčním rejstříku; v tomto ohledu je dovolatel přesvědčen, že nemá povinnost „pečlivě sledovat“ insolvenční rejstřík a orientovat se ve všech zveřejněných „podáních“, a poukazuje na skutečnost, že nebyl poučen o „nutnosti“ podat žalobu o vypořádání společného jmění manželů.

10. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud pravomocným usnesením ze dne 15. července 2025, č. j. MSPH 79 INS 30888/2014-B-618, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2025, č. j. MSPH 79 INS 30888/2014, 5 VSPH 1074/2025-B-625, (mimo jiné) zrušil konkurs na majetek dlužnice podle § 308 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona po splnění rozvrhového usnesení. Vzhledem k důvodu, pro který byl zrušen konkurs, jde o případ předvídaný § 159 odst. 4 insolvenčního zákona, podle něhož lze v incidenčním sporu pokračovat po skončení insolvenčního řízení; dnem skončení insolvenčního řízení se účastníkem incidenčního sporu ve smyslu § 159 odst. 5 insolvenčního zákona stala dlužnice namísto jejího insolvenčního správce. Uvedené skutečnosti Nejvyšší soud promítl též v označení účastníků v záhlaví tohoto usnesení.

11. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.

12. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužnice (3. listopadu 2015) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice a ve sporech jím vyvolaných uplatní (a to i pro účely posouzení přípustnosti dovolání v této věci) i v době od 1. června 2019 insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb.].

13. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil bod II. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení, jakož i proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť dovolání proti rozhodnutím, v části týkající se výroku o nákladech řízení, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.

14. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou, od níž nemá důvod se odchýlit ani na základě argumentace přednesené v dovolání.

15. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k vypořádání předluženého společného jmění dlužníka a jeho manžela je shrnuta např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 97/2020, či rozsudku ze dne 22. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 106/2020, uveřejněném pod číslem 41/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) následovně:

16. V rozsudku ze dne 31. října 2019, sen. zn. 29 ICdo 151/2017, uveřejněném pod číslem 77/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 77/2020“) Nejvyšší soud vysvětlil s odkazem na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 ICdo 37/2016, uveřejněném pod číslem 65/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 65/2018“), že nesouhlasí-li manžel dlužníka se zahrnutím celého majetku náležícího do společného jmění manželů do majetkové podstaty dlužníka postupem podle § 274 insolvenčního zákona, neboť se domnívá, že závazky dlužníka, které z něj mohou být uspokojeny, nejsou vyšší než majetek, který náleží do společného jmění manželů, může podat žalobu na vypořádání společného jmění manželů. V důvodech usnesení ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 NSČR 103/2020, uveřejněného pod číslem 10/2022 Sb. rozh. obč., pak Nejvyšší soud (výslovně vycházeje ze závěrů R 77/2020) doplnil (srov. odst. 31 odůvodnění), že jsou-li splněny předpoklady formulované v § 274 insolvenčního zákona a je-li proto celý majetek náležející do společného jmění manželů zahrnut do majetkové podstaty dlužníka, společné jmění manželů se již nevypořádává, což plyne přímo z dikce § 274 insolvenčního zákona [srov. slova „Nelze-li provést vypořádání společného jmění manželů (…)“].

17. Z řečeného plyne, že je-li majetek náležející do (nevypořádaného) společného jmění dlužníka a jeho (bývalého nebo současného) manžela sepsán do majetkové podstaty dlužníka postupem podle § 274 insolvenčního zákona, tedy proto, že vypořádání společného jmění manželů nelze provést pro jeho předlužení (v intencích R 77/2020), proces vypořádání společného jmění manželů tím končí (společné jmění manželů se má za vypořádané). Bez odklizení účinků takového soupisu nemá smysl uvažovat o běhu lhůty k vypořádání určené § 150 odst. 4 obč. zák., případně dotčené úpravou obsaženou v § 268 odst. 3 insolvenčního zákona nebo v § 269 odst. 2 insolvenčního zákona.

18. Má-li (bývalý nebo současný) manžel dlužníka za to, že předpoklady soupisu majetku podle § 274 insolvenčního zákona nebyly naplněny, jelikož společné jmění manželů není předluženo (a proto má být vypořádáno), je na něm, aby do skončení lhůty určené § 150 odst. 4 obč. zák. sám podal žalobu na vypořádání společného jmění manželů. V rámci řízení o takové žalobě se soud bude zabývat předpoklady formulovanými v § 274 insolvenčního zákona jako otázkou předběžnou. Dospěje-li soud v takovém řízení k závěru, že insolvenční správce sepsal majetek náležející do společného jmění dlužníka a jeho (bývalého nebo současného) manžela do majetkové podstaty podle § 274 insolvenčního zákona důvodně, pak žalobu o vypořádání společného jmění manželů zamítne (protože nebude co vypořádat). Dospěje-li soud naopak k závěru, že předpoklady formulované § 274 insolvenčního zákona nebyly naplněny, pak společné jmění manželů vypořádá a jeho pravomocný rozsudek takto vymezí rozsah majetkové podstaty dlužníka s účinky obdobnými těm, jež má pravomocné rozhodnutí o vylučovací žalobě. Srov. opět R 65/2018.

19. Je-li ovšem majetek náležející do (nevypořádaného) společného jmění dlužníka a jeho (bývalého nebo současného) manžela sepsán do majetkové podstaty dlužníka postupem podle § 274 insolvenčního zákona a (bývalý nebo současný) manžel dlužníka nepodá žalobu na vypořádání společného jmění manželů před uplynutím lhůty uvedené v § 150 odst. 4 obč. zák., případně dotčené úpravou obsaženou v § 268 odst. 3 insolvenčního zákona nebo v § 269 odst. 2 insolvenčního zákona, pak okolnost, že tato lhůta za trvání účinků takového soupisu marně uplynula, má za následek pouze to, že předpoklady soupisu podle § 274 insolvenčního zákona již nelze zpochybnit argumentem, že společné jmění manželů mělo být vypořádáno. Zákonná nevyvratitelná domněnka (nikoli „fikce“) vypořádání podle § 150 odst. 4 obč. zák. nenastane (společné jmění manželů bylo vypořádáno nezpochybněným soupisem podle § 274 insolvenčního zákona).

20. Uvedené závěry soudní praxe lze nepochybně převzít i pro vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, které zaniklo (nebo bylo zrušeno) v době od 1. ledna 2014, s tím rozdílem, že stejná (tříletá) lhůta pro vypořádání společného jmění manželů je nyní upravena v § 741 o. z. (k otázce časové působnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod číslem R 103/2015 Sb. rozh. obč.).

21. V R 65/2018 Nejvyšší soud zároveň zdůraznil, že § 205 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona brání tomu, aby se dlužníkův manžel úspěšně domohl vyloučení majetku náležejícího do (nevypořádaného) společného jmění dlužníka a tohoto manžela jen proto, že jde o majetek ve společném jmění manželů; zabránit účinkům uplynutí lhůty podle § 150 odst. 4 obč. zák. (nyní § 741 o. z.) je možné jen včas uzavřenou dohodou o vypořádání společného jmění manželů nebo včas podaným návrhem na vypořádání společného jmění manželů. K tomu dále srov. např. odst. 37 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2019, sen. zn. 29 ICdo 18/2018, či odst. 32 a násl. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 97/2020; na běh uvedené lhůty tak nemá (nemůže mít) vliv ani skutečnost, že žalobce podal a neúspěšně vedl vylučovací spor vycházeje ze svého nesprávného právního názoru o povaze vylučovaného majetku.

22. V rozsudku ze dne 26. února 2026, sen. zn. 29 ICdo 129/2023, Nejvyšší soud zopakoval, že koncepce insolvenčního zákona je založena na informovanosti účastníků a dalších osob o průběhu insolvenčního řízení prostřednictvím insolvenčního rejstříku. Rejstřík je ve smyslu ustanovení § 419 odst. 1 insolvenčního zákona informačním systémem veřejné správy, veřejně přístupným na internetu, který poskytuje všem osobám klíčové informace o rozhodnutích soudů i dalších písemnostech obsažených v insolvenčním spisu. Veřejně přístupný insolvenční rejstřík je tak nezbytným institutem stávající úpravy insolvenčního práva; součástí insolvenčního rejstříku je nejen seznam dlužníků, z něhož lze zjistit informaci o insolvenčním řízení konkrétního dlužníka, ale též jednotlivé insolvenční spisy. Právě ty obsahují údaje, z nichž je zřejmé, u kterého soudu je insolvenční řízení vedeno a v jaké fázi se nachází. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 11/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2025, sen. zn. 29 NSČR 46/2023, jakož i judikaturu uvedenou v jeho důvodech.

23. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, uveřejněného pod číslem 35/2012 Sb. rozh. obč., a z usnesení ze dne 31. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 3310/2020, uveřejněného pod číslem 18/2022 Sb. rozh. obč., i z tam označené literatury se (mimo jiné) podává, že požadavek, aby věřitel čerpal pro svůj procesní postup informace z veřejně dostupného informačního systému, není nepřiměřený (s ohledem na minimální časovou a finanční náročnost v porovnání s následkem, který nečinnému věřiteli hrozí). Takový závěr se nepochybně uplatní i vůči dovolateli (manželu dlužnice). Požadavek, aby (bývalí) manželé byli poučení „o nutnosti“ podat žalobu na vypořádání společného jmění manželů, se neprosazuje ani v mimoinsolvenčních poměrech, byť i tam má nečinnost v dotčeném směru své hmotněprávní následky (srov. opět § 741 o. z.).

24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 5. 2026 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu