29 ICdo 31/2019

Rubrum

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce České republiky - Celního úřadu pro Jihočeský kraj, se sídlem v Českých Budějovicích, Kasárenská 6/1473, PSČ 370 21, identifikační číslo osoby 71214011, proti žalovanému Ing. Miloslavu Půčkovi, se sídlem ve Zlíně, Nad Vývozem 4876, PSČ 760 05, jako insolvenčnímu správci dlužníka LIHO – Blanice spol. s r. o., zastoupenému Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, PSČ 110 00, o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm 1567/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka LIHO – Blanice spol. s r. o., se sídlem v Mladé Vožici, Blanice 11, PSČ 391 43, identifikační číslo osoby 42407109, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 2011/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 43 ICm 1567/2017, 101 VSPH 464/2018-141 (KSCB 28 INS 2011/2016), takto:

Výrok

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 43 ICm 1567/2017, 101 VSPH 464/2018-141 (KSCB 28 INS 2011/2016), se mění takto: 1/ Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. ledna 2018, č. j. 43 ICm 1567/2017-113, se mění tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal vyloučení movitého majetku sepsaného v příloze č. 6 (inventurní soupis zásob – líh) a v příloze č. 7 (inventurní soupis zásob – alkoholické nápoje), pořadové číslo 7 a 8 upraveného soupisu majetkové podstaty, ze soupisu majetkové podstaty dlužníka LIHO – Blanice spol. s r. o. 2/ Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 14.266,70 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalovaného.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalovaného.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 31. ledna 2018, č. j. 43 ICm 1567/2017-113, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) vyloučil ze soupisu majetkové podstaty dlužníka LIHO – Blanice spol. s r. o. movitý majetek sepsaný v příloze č. 6 (inventurní soupis zásob – líh) a v příloze č. 7 (inventurní soupis zásob – alkoholické nápoje), pořadové číslo 7 a 8 upraveného soupisu majetkové podstaty dlužníka (dále též jen „neznačený líh“) [bod I. výroku] a rozhodl, že žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

2. Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:

1. Insolvenční soud usnesením ze dne 24. března 2016 (jde o usnesení č. j. KSCB 28 INS 2011/2016-A-10) [mimo jiné] zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil společnost První konkursní v. o. s. (dále též jen „původní insolvenční správce“).

2. Rozhodnutím ze dne 29. března 2016, č. j. 24455/2016-520000-11, žalobce jako správce daně zrušil povolení k provozování daňového skladu dlužníka coby podniku na výrobu vybraných výrobků podle § 19 odst. 2 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních.

3. Žalobce rozhodnutím ze 12. dubna 2016, č. j. 29336/2016-520000-32.3 (ve spojení s rozhodnutím Generálního ředitelství cel ze dne 6. září 2016, č. j. 27596-2/2016 900000-304.1), rozhodl o zajištění neznačeného lihu (tj. lihu, který nebyl označen kontrolní páskou, jakož i lihu, který nebyl ve spotřebitelském balení) nacházejícího se v prostorách zrušeného daňového skladu dlužníka.

4. Usnesením z 12. října 2016 (jde o usnesení č. j. KSCB 28 INS 2011/2016-B-15), insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka.

5. Původní insolvenční správce zahrnul neznačený líh do soupisu majetkové podstaty dlužníka a o této skutečnosti vyrozuměl žalobce přípisem ze dne 24. února 2017.

6. Žalobce rozhodnutím ze dne 17. března 2017, č. j. 6648-8/2017-520000-12 (ve spojení s rozhodnutím Generálního ředitelství cel ze dne 16. května 2017, č. j. 25989-2/2017-900000-304.1), rozhodl, že dlužník se dopustil správního deliktu podle ustanovení § 59 odst. 1 písm. a) zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu, neboť v rozporu s ustanovením § 15 odst. 1 tohoto zákona nakládal s neznačeným lihem, za což se mu ukládá (mimo jiné) podle § 68 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu sankce propadnutí neznačeného lihu s tím, že podle § 70 odst. 1 tohoto zákona propadlý neznačený líh připadá státu. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. května 2017.

3. Na takto ustaveném základě insolvenční soud uzavřel, že žaloba, jíž se žalobce domáhal vůči žalovanému (původnímu insolvenčnímu správci) vyloučení neznačeného lihu ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, je důvodná. Přitom zdůraznil, že byť žalovaný nijak nepochybil, když v souladu s ustanovením § 205 a § 206 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), zahrnul předmětný movitý majetek (předtím než bylo rozhodnuto o jeho propadnutí státu) do soupisu majetkové podstaty dlužníka, je nepochybné, že v době rozhodování o vylučovací žalobě již nabylo právní moci rozhodnutí o propadnutí neznačeného lihu státu. Dlužníku tak v současné době nesvědčí k sepsanému majetku žádné právo, jež by bránilo jeho vyloučení z majetkové podstaty; navíc není ani oprávněn s neznačeným lihem jakkoli nakládat.

4. Postup žalobce neshledal insolvenční soud ani rozporným s dobrými mravy, když žalobce toliko plnil zákonnou povinnost uloženou mu k ochraně veřejnosti před neznačeným lihem.

5. Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem k odvolání původního insolvenčního správce potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných insolvenčním soudem a zcela se ztotožnil též s jeho právním závěrem, podle kterého žalobce byl v poměrech dané věci oprávněn domáhat se vyloučení neznačeného lihu ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, neboť mu svědčilo vlastnické právo k tomuto majetku. V této souvislosti dále doplnil, že ustanovení § 140a, § 140b a § 140c insolvenčního zákona se na „správní soudnictví“ nevztahují (potud odkázal též na závěry rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. července 2018, sp. zn. 4 As 149/2017 – jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 3767/2018 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu); žalobci proto ani probíhající insolvenční řízení dlužníka nijak nebránilo v tom, aby neznačený líh, s nímž dlužník nedovoleně nakládal, zajistil a následně rozhodl, že se tím dlužník dopustil správního deliktu, za což mu uložil sankci propadnutí neznačeného lihu státu.

7. K odvolacím námitkám žalovaného poukázal odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod číslem 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož se podává, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu (v daném případě rozhodnutí o zajištění vylučovaného majetku a rozhodnutí o propadnutí tohoto majetku státu), ale pouze to, zda jde vůbec o správní akt (nikoli o paakt), zda byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda nabyl právní moci. Tyto podmínky přitom byly v projednávané věci splněny.

8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že „rozsudek insolvenčního soudu se ruší a žaloba žalobce se v celém rozsahu zamítá“.

9. Dovolatel především odvolacímu soudu vytýká, že se „vůbec věcně nezabýval (…) otázkou, zda je možné dle celních zákonů zabavit majetek, který byl oprávněně zapsán do majetkové podstaty v souladu s insolvenčním zákonem“. Za zcela zásadní má v této souvislosti posouzení, „zda je insolvenční zákon ve věci nakládání s majetkem zapsaným do majetkové podstaty zákonem speciálním vůči celním zákonům“. Řešení této otázky má za určující pro závěr, zda lze dotčený majetek vyloučit ze soupisu majetkové podstaty na základě vydaného správního aktu.

10. Podle dovolatele měl odvolací soud dále přihlédnout k tomu, že žalobce v projednávané věci vystupoval ve dvojím postavení, a to jednou jako nadřízený subjekt veřejného práva v celním řízení, kde autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech účastníků správního řízení, podruhé jako věřitel postavený na roveň ostatním věřitelům uplatňujícím pohledávky vůči dlužníku v insolvenčním řízení. Podle názoru dovolatele by odporovalo dobrým mravům, jestliže by za tohoto stavu „insolvenčnímu zákonu nebyla přiznána specialita vůči zákonům celním“. Za nemravné je podle dovolatele ostatně nutné považovat již samotné zabavení majetku řádně sepsaného v majetkové podstatě, z něhož navíc žalobce ještě vyúčtoval „daň z lihu velkého rozsahu, a to dokonce jako prioritní pohledávku za podstatou“.

11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

12. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 24. března 2021, č. j. KSCB 28 INS 2011/2016-B-231 (jež nabylo právní moci dne 15. dubna 2021), odvolal z funkce dosavadního insolvenčního správce a novým insolvenčním správcem ustanovil Ing. Miloslava Půčka. Tato změna se projevila tak, že Nejvyšší soud nadále v dovolacím řízení (bez dalšího) jednal jako s dovolatelem (žalovaným) s novým insolvenčním správcem.

13. Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkají se možnosti postihnout majetek sepsaný v majetkové podstatě dlužníka sankcí propadnutí věci, uloženou dlužníku v době, kdy trvají účinky rozhodnutí o úpadku, správcem daně za spáchání správního deliktu; potud jde o otázku dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu beze zbytku nezodpovězenou.

14. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají; Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

17. Z ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona se podává, že v insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, (mimo jiné) mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku, Podle ustanovení § 225 insolvenčního zákona osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odstavec 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odstavec 2). Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl (odstavec 3). Od počátku běhu lhůty k podání žaloby podle odstavce 2 až do jejího skončení a po dobu řízení o podané žalobě až do jeho pravomocného skončení nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, který je předmětem žaloby, ani s ním jinak nakládat, ledaže tím odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně hrozící nebo jestliže tak po podání žaloby činí se souhlasem žalobce. Ustanovení § 217 tím není dotčeno (odstavec 4). Před pravomocným skončením řízení o žalobě lze ke zpeněžení nebo jinému nakládání s majetkem podle odstavce 4 přistoupit, jestliže tak z důvodů hodných zvláštního zřetele určil insolvenční soud ve výroku rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, řízení o ní zastavil nebo ji odmítl. Z výtěžku zpeněžení nebo jiného nakládání s takovým majetkem mohou být věřitelé uspokojeni až po pravomocném skončení řízení o žalobě. (odstavec 5). Byla-li zpeněžena věc, která neměla být pojata do soupisu, má její vlastník právo na vydání výtěžku zpeněžení; jeho právo na náhradu škody tím není dotčeno (odstavec 6).

18. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka a později nedoznala změn.

19. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně předpokladů, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (excindační žalobě), ustálena v závěrech, podle nichž k těmto předpokladům patří, že:

1. Označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty dlužníka.

2. Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis. Legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty.

3. Žalovaným je insolvenční správce.

4. V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen).

5. Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí.

6. Poslední z uvedených předpokladů může být podle insolvenční úpravy nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“. Vylučovací žaloba je přitom i v insolvenčních poměrech svou povahou žalobou určovací, naléhavý právní zájem se však u tohoto typu žalob neprokazuje (nezkoumá se), neboť plyne přímo z dikce § 225 odst. 1 insolvenčního zákona. Žalobce, který se žalobou podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka s odůvodněním, že označený majetek neměl být do soupisu zařazen proto, že je tu jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, je k podání vylučovací žaloby aktivně věcně legitimován jen tehdy, zasahuje-li soupis majetku do jeho právní sféry (jeho právní sféry se týká „jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněný pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

20. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zabýval otázkou povahy pohledávek vyloučených ve smyslu ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona z uspokojení v insolvenčním řízení coby mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka. V usnesení ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 116/2015, uveřejněném pod číslem 24/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na dané téma (vycházeje rovněž z historického srovnání úprav týkajících se pohledávek vyloučených z uspokojení v „úpadkovém režimu“) přijal následující závěry:

1. Úprava pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení týkající se pohledávek z mimosmluvních sankcí postihujících majetek dlužníka, obsažená v § 170 písm. d) insolvenčního zákona, je srovnatelná s úpravou obsaženou v § 33 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a s úpravou obsaženou v § 59 odst. 1 bodu 2. zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí (dále jen „konkursní řád z roku 1931“), a v § 57 bodu 2. Císařského nařízení č. 337/1914 ř. z., jímž se zavádí řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí, recipovaného Československou republikou a platného na jejím území až do 1. dubna 1931 (dále jen „konkursní řád z roku 1914“).

2. Jakkoli ustanovení § 59 odst. 1 bodu 2. konkursního řádu z roku 1931 a ustanovení § 57 bodu 2. konkursního řádu z roku 1914 vylučovala (slovně) z uspokojení v konkursu pohledávky z titulu „peněžitých trestů pro trestné činy jakéhokoliv druhu“, dobová literatura dovozovala, že výluka se vztahuje na peněžité tresty jakéhokoli druhu. Tak v díle Voska, J.: Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Nákladem „Československého Kompasu“ tiskařské a vydavatelské akc. spol. Praha 1926, se k § 57 bodu 2. konkursního řádu z roku 1914 na str. 163 uvádí, že vyloučeny jsou takto „peněžité tresty uložené soudy i úřady administrativními (finančními) v řízení trestním, kárném i tresty pořádkové“. V díle Voska, J.: Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek. Praha 1931, se k § 59 odst. 1 bodu 2. konkursního řádu z roku 1931 na str. 236-237 uvádí, že: „V konkursu nemohou býti vymáhány (proti konkursní podstatě) peněžité tresty jakéhokoliv druhu, ať byly uloženy soudy nebo úřady správními (finančními), v řízení civilním, trestním, trestním důchodkovém, kárném (i tresty pořádkové)“. Tamtéž (na str. 235) je citováno (jako použitelné při výkladu § 59 odst. 1 bodu 2. konkursního řádu z roku 1931) rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. září 1926, sp. zn. R I 793/26, uveřejněné pod číslem 6316 Sbírky rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný (dále jen „Vážný č. 6316“), v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pod ustanovení § 57 bodu 2. konkursního řádu z roku 1914 spadají nejen tresty soudní, důchodkové a berní, nýbrž i kárné a pořádkové, bez ohledu na to, kým byly uloženy, pokud v sobě nezahrnují náhradu škody. V díle Štajgr, F.: Konkursní právo, Nakladatelství Všehrd, Praha 1947, str. 126, se k výkladu § 59 odst. 1 bodu 2. konkursního řádu z roku 1931 uvádí (opět s výslovným odkazem na rozhodnutí Vážný č. 6316), že z konkursu jsou vyloučeny „peněžité tresty uložené úpadci ať před nebo po prohlášení konkursu za činy jakéhokoli druhu, tedy jak tresty soudní, tak policejní, daňové, důchodkové, disciplinární, pořádkové, pokud v sobě nezahrnují náhradu škody“.

3. Budiž dále řečeno, že stejně vykládá termín „mimosmluvní sankce postihující majetek úpadce“ (obsažený tehdy v § 33 odst. 1 písm. d) ZKV bez výjimek doplněných s účinností od 1. dubna 1998 až novelou zákona o konkursu a vyrovnání provedenou zákonem č. 12/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů) dílo Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996 (dále jen „Steiner“). Tam se na str. 192 uvádí, že pod uvedený pojem spadají „nejen tresty soudní, ale i kárné a pořádkové, bez ohledu na to, kým byly uloženy, pokud v sobě nezahrnují náhradu škody“. Tamtéž je v uvedených souvislostech přímo odkazováno na rozhodnutí Vážný č. 6316 (s chybou v čísle judikátu založenou uvedením posledních dvou čísel v opačném pořadí). V díle Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1998, se k výkladu § 33 odst. 1 písm. d) ZKV na str. 178 uvádí, že pod pojem mimosmluvní sankce postihující majetek úpadce patří peněžité tresty ukládané soudy podle trestního zákona, pokuty ukládané orgány veřejné správy podle zákona o přestupcích a správní sankce ukládané příslušnými správními orgány podle zvláštních zákonů. V díle Kotoučová, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy související. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 264, se k témuž ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání uvádí, že mimosmluvní sankcí postihující majetek úpadce může být např. pořádková pokuta uložená soudem. Za mimosmluvní sankci lze dále považovat i peněžitý trest uložený soudem podle trestního zákona, pokuty ukládané státními orgány podle zákona o přestupcích, dále pak správní sankce ukládané správními orgány například podle zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, v platném znění.

4. V literatuře k insolvenčnímu zákonu se při výkladu § 170 písm. d) insolvenčního zákona omezuje dílo Zelenka, J. a kolektiv: Insolvenční zákon. Poznámkové vydání s důvodovou zprávou. 1. vydání, Praha, Linde 2007, str. 276, na konstatování, že předmětné ustanovení vychází z ustanovení § 33 odst. 1 ZKV, jež v zásadě toliko zpřesňuje. V díle Kozák, J., Budín, P, Dadam, A., Pachl, L.: Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. Praha. ASPI, a. s., 2008, str. 221, se uvádí, že tímto ustanovením mají být vyloučeny z úhrady sankce dané právní úpravou u uvedených povinností. V díle Hásová, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 600-608, se pak uvádí, že „v oblasti mimosmluvních sankcí jako nároků vyloučených z uspokojení v průběhu insolvenčního řízení i nadále platí, že se jedná zejména o pokuty ukládané správními úřady, o správní sankce ukládané opět správními orgány podle zvláštních zákonů a též o peněžité tresty ukládané soudy podle trestního zákona“.

21. V souladu se shora uvedenými závěry pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. září 2020, sp. zn. 7 Tz 25/2020 (byť jen pro účely trestního řízení), uzavřel, že soudem uložený trest propadnutí věci (v posuzovaném případě šlo o peněžní prostředky uložené na bankovním účtu pachatele) je mimosmluvní sankcí vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení dlužníka (pachatele trestného činu) podle ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona.

22. Obdobné závěry pak Nejvyšší soud přijal (a výslovně již pro účely insolvenčního řízení) rovněž v situaci, kdy trestem propadnutí věci nebyly postiženy peněžní prostředky, nýbrž jiný majetek zahrnutý insolvenčním správcem do soupisu majetkové podstaty dlužníka. V rozsudku ze dne 23. září 2021, sen. zn. 29 ICdo 142/2019 (který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jež se konalo 9. března 2022, schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), v tomto směru vysvětlil, že trest propadnutí věci uložený podle ustanovení § 70 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dlužníku v průběhu insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek, je mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka, jejíž uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka zakazuje (znemožňuje) ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Takový trest (proto) nelze vykonat (realizovat) za trvání insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka a jeho udělení nemá vliv na příslušnost jím dotčeného majetku dlužníka k majetkové podstatě dlužníka ani na možnost insolvenčního správce takový majetek zpeněžit (vzhledem k tomu, že způsobem řešení úpadku dlužníka je konkurs) a výtěžek zpeněžení použít k uspokojení dlužníkových (insolvenčních) věřitelů.

23. Nejvyšší soud nenachází žádné argumenty, pro které by se výše učiněné závěry neměly prosadit rovněž ve vztahu k sankci propadnutí věci, kterou dlužníku uložil správce daně v době, kdy trvaly účinky rozhodnutí o úpadku, za spáchání správního deliktu (přestupku). I v takovém případě jde nepochybně o mimosmluvní sankci postihující majetek dlužníka, jejímuž uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka brání ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Jinak řečeno, okolnost, že správce daně v době, kdy trvaly účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodl o tom, že dlužník se dopustil správního deliktu, za což se mu ukládá sankce propadnutí věci (neznačeného lihu), není důvodem, pro který by měl být sporný majetek (věc, o jejíž propadnutí jde) vyloučen ze soupisu majetkové podstaty dlužníka.

24. Budiž dodáno, že závěr o nemožnosti realizovat udělenou sankci propadnutí věci v průběhu insolvenčního řízení, platí bez zřetele k tomu, zda dotčený majetek (neznačený líh) bude moci insolvenční správce také zpeněžit.

25. Jelikož právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, není správné, přičemž dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu a insolvenčního soudu (ve shodě s § 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) a žalobu, kterou se žalobce domáhal vyloučení neznačeného lihu ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, zamítl.

26. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů se opírá o § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl ve věci plně úspěšný, čímž mu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před oběma soudy.

27. Náklady žalovaného v řízení před insolvenčním soudem sestávají z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu) za účast na soudním jednání 13. prosince 2017; dále žalovanému náleží cestovné za jízdu osobním automobilem k tomuto soudnímu jednání na trase Praha – České Budějovice a zpět, které při celkově ujeté vzdálenosti 300 km, průměrné spotřebě motorové nafty (dle technického průkazu) 5,3 l/100 km a ceně pohonných hmot 28,60 Kč, včetně náhrady za použití dopravního prostředku 3,90 Kč/1 km určené v souladu s vyhláškou č. 440/2016 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, účinnou v době od 1. ledna 2017 do 31. prosince 2017, činí 1.624,70 Kč. Pro úplnost budiž dodáno, že náhradu za promeškaný čas cestou na jednání soudu, žalovaný nepožadoval (viz podání žalovaného ze dne 10. ledna 2018 na č. l. 102-103 spisu). Celkem tak činí náklady žalovaného v insolvenčním řízení částku 1.924,70 Kč.

28. Náklady žalovaného v odvolacím řízení sestávají z odměny jeho zástupce za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, doplnění odvolání učiněné podáním ze dne 10. dubna 2018 a účast na soudním jednání 22. listopadu 2018) určené dle § 11 odst. 1 písm. a) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném v době poskytnutí jednotlivých úkonů právní služby. Incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, ve znění účinném do 30. června 2018 (pro úkony činěné do tohoto data), a podle § 13 odst. 4 advokátní tarifu, ve znění účinném od 1. července 2018 (pro úkon učiněný po tomto datu), ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (celkem 900 Kč) a s připočtením částky 2.142 Kč, odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.), činí náklady žalovaného v odvolacím řízení celkem 12.342 Kč.

29. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů řízení před soudy nižších stupňů částku 14.266,70 Kč.

30. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl s dovoláním úspěšný, čímž mu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon právní služby (dovolání z 6. února 2019) určené dle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu. Mimosmluvní odměna za 1 úkon právní služby činí 3 100 Kč (§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu) a s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve výši 300 Kč za úkon právní služby jde o částku 3 400 Kč. S připočtením částky 714 Kč, odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty, činí náklady dovolacího řízení celkem částku 4.114 Kč.

31. Odměnu za další úkon právní služby spočívající v převzetí zastoupení novým advokátem (§ 11 odst. 1 písm. a/ advokátního tarifu) dovolací soud nepovažuje za náklad účelně vynaložený, když z obsahu spisu nevyplývá žádný relevantní důvod, pro který by změna v osobě zástupce žalovaného měla z pohledu nákladů řízení jít k tíži žalobce (srov. v této souvislosti např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 909/2004).

Poučení