Nejvyšší soud · Usnesení

29 ICdo 54/2025

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2026-08-25 · ECLI:CZ:NS:2026:29.ICDO.54.2025.1

Rubrum

KSBR 26 INS 4979/2008 40 ICm 1480/2012 29 ICdo 54/2025-694 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenční věci dlužníka MIPL, spol. s r. o., se sídlem v Uherském Brodě, Šumická 2325, PSČ 688 01, identifikační číslo osoby 47 91 10 34, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS 4979/2008, o insolvenčním návrhu věřitelů a) Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, a b) TIPAFROST, a. s., se sídlem v Kožichovicích, Žďárského 188, PSČ 674 01, identifikační číslo osoby 06 62 60 33, o žalobě pro zmatečnost podané dlužníkem proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2009, č. j. KSBR 24 INS 4947/2008-A-62, a ze dne 27. dubna 2009, č. j. KSBR 24 INS 4979/2008-B-6, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. června 2009, č. j. KSBR 24 INS 4979/2008-A-72, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 ICm 1480/2012, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2024, č. j. 40 ICm 1480/2012, 11 VSOL 187/2024-658 (KSBR 26 INS 4979/2008), takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

Dne 28. května 2012 podal dlužník (MIPL, spol. s r. o.) u Krajského soudu v Brně dále též jen „insolvenční soud“) žalobu pro zmatečnost proti usnesením ze dne 9. března 2009, č. j. KSBR 24 INS 4979/2008-A-62, a ze dne 27. dubna 2009, č. j. KSBR 24 INS 4979/2008-B-6, jimiž insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka a způsobu jeho řešení konkursem. Namítal, že: 1) insolvenční soud byl nesprávně obsazen [§ 229 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], když ve věci rozhodl jiný soudce, než stanovil rozvrh práce, 2) dlužník nemohl před soudem vystupovat [§ 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] a 3) věc je v šetření orgánů činných v trestním řízení a bylo rozhodnuto v neprospěch dlužníka v důsledku jednání (soudce), které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu [§ 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř.]. Podáními ze dne 22. srpna 2012 (č. l. 19-20) a ze dne 27. srpna 2012 (č. l. 22-23) dlužník „doplnil“, že žalobu pro zmatečnost podává (i) proti usnesení ze dne 25. června 2009, č. j. KSBR 24 INS 4979/2008, 2 VSOL 126/2009-A-72, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení insolvenčního soudu o jeho úpadku (ze dne 9. března 2009). „Z procesní opatrnosti“ (nově) namítl existenci zmatečnostního důvodu podle § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř., s tím, že soudy ve věci rozhodly nikoli na návrh insolvenčního navrhovatele a), nýbrž na návrh (právního předchůdce) insolvenčního navrhovatele b), jehož insolvenční návrh byl považován za přistoupení k řízení. Současně doplnil skutková tvrzení (k již uplatněným důvodům zmatečnosti) ohledně: a) jednání soudce, které naplňuje (dle jeho názoru) skutkové podstaty trestných činů, a b) nemožnosti dlužníka jednat před soudem (§ 29 odst. 2 o. s. ř.). Následně dlužník doplnil žalobu (u jednání dne 18. ledna 2017, podáními ze dne 1. února 2017, 16. května 2017 a 21. října 2021 a u jednání dne 25. října 2021) o podrobná tvrzení o tom, v čem spatřuje „útoky“ ze strany soudce, počínaje neustanovením opatrovníka dlužníku, přes nečinnost ve vztahu k insolvenčnímu správci a pochybení v dalším průběhu insolvenčního řízení, jakož i o tom, proč nemohl v insolvenčním řízení jednat. Snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož mu napadená rozhodnutí nebyla řádně doručena a nejsou v právní moci. Insolvenční soud usnesením ze dne 25. října 2021, č. j. 40 ICm 1480/2012-407, zamítl žalobu pro zmatečnost proti usnesením Krajského soudu v Brně (A-62) a (B-6) a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci (A-72) [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.); přitom dospěl po provedeném dokazování k závěru, podle něhož je žaloba pro zmatečnost opožděná. Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka usnesením ze dne 25. srpna 2022, č. j. 40 ICm 1480/2012, 14 VSOL 77/2021-510 (KSBR 26 INS 4979/2008), potvrdil usnesení insolvenčního soudu v zamítavém výroku ve vztahu k rozhodnutím insolvenčního soudu (A-62) a (B-6) [první výrok]; v zamítavém výroku o žalobě pro zmatečnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci (A-72) a ve výrocích o nákladech řízení je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. ledna 2024, sen. zn. 29 ICdo 17/2023, k dovolání dlužníka (mimo jiné) zrušil usnesení soudů obou stupňů v rozsahu zamítavých výroků ohledně žaloby pro zmatečnost proti usnesení insolvenčního soudu (A-62) a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud nejprve citoval z ustálené judikatury vztahující se (obecně) k žalobě pro zmatečnost a její včasnosti, přičemž následně (pro poměry dané věci) zdůraznil, že: a) Za stavu, kdy odvolací soud zrušil usnesení, jímž insolvenční soud zamítl žalobu pro zmatečnost proti usnesení, kterým Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení insolvenčního soudu o úpadku dlužníka, proto, že dospěl k závěru, že dlužník podal žalobu pro zmatečnost [posuzováno z hlediska zmatečnostních vad dle § 229 odst. 1 písm. d) a f) o. s. ř.] včas, nemohlo obstát ani usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí žaloby pro zmatečnost v části směřující proti usnesení o úpadku dlužníka. b) Tříměsíční lhůta k podání žaloby pro zmatečnost proti usnesení insolvenčního soudu o úpadku dlužníka z důvodů určených § 229 odst. 1 písm. d) a f) o. s. ř. mohla začít dlužníku běžet nejdříve dnem, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo řízení skončeno. Jinými slovy, důsledkem závěru odvolacího soudu o tom, že dlužníku nebylo „účinně“ doručeno [postupem podle § 49 o. s. ř., ve spojení s § 75 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] usnesení, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení insolvenčního soudu o úpadku dlužníka, je (i) neudržitelnost závěru o opožděnosti žaloby pro zmatečnost proti usnesení insolvenčního soudu o úpadku dlužníka. A ještě jinak řečeno, podal-li dlužník odvolání proti usnesení insolvenčního soudu o úpadku (a toto usnesení mohlo nabýt právní moci až ve spojení s potvrzujícím usnesením odvolacího soudu) a vyhodnotil-li odvolací soud žalobu pro zmatečnost proti takovému usnesení odvolacího soudu jako včasnou, nemohl současně obstát jeho závěr o opožděnosti žaloby pro zmatečnost proti usnesení insolvenčního soudu o úpadku dlužníka. Nejvyšší soud se tak nezabýval otázkou včasnosti žaloby pro zmatečnost, nýbrž (jen) poukázal na rozpornost rozhodnutí odvolacího soudu, který vyhodnotil žalobu pro zmatečnost proti svému usnesení (A-72) jako včasnou, ale současně (a nesprávně) ji shledal opožděnou proti usnesení insolvenčního soudu (A–62). V dalším průběhu řízení insolvenční soud usnesením ze dne 10. dubna 2024, č. j. (73) 40 ICm 1480/2012-575: a) zrušil své usnesení ze dne 9. března 2009 (A-62) [výrok I.], zamítl žalobu pro zmatečnost proti svému usnesení ze dne 27. dubna 2009 (B-6) [výrok II.] a zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. června 2009 (A-72) [výrok III.]. Insolvenční soud dospěl k následujícím závěrům: 1) Dlužník je osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby pro zmatečnost proti označeným usnesením. 2) Usnesení insolvenčního soudu (A-62) bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 7. dubna 2009; na úřední desce soudu bylo vyvěšeno od 7. dubna 2009 do 23. dubna 2009. Obecnému zmocněnci dlužníka (M. Š.) bylo doručeno zveřejněním vyhlášky v insolvenčním rejstříku 9. dubna 2009; ostatním účastníkům řízení bylo doručeno zvlášť ve dnech 9. dubna 2009 a 10. dubna 2009. 3) Usnesení Vrchního soudu v Olomouci (A-72) bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 20. července 2009 a téhož dne nabylo právní moci; vyvěšeno na úřední desce soudu bylo od 24. srpna 2009 do 9. září 2009. Usnesení bylo doručováno dlužníku zvlášť prostřednictvím provozovatele poštovních služeb 26. srpna 2009 vhozením do domovní schrány; takové doručení je neúčinné, když rozhodnutí mělo být doručováno dlužníku zvlášť do vlastních rukou a v případě nezastižení na adrese jeho sídla mu měla být zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Řádně bylo usnesení Vrchního soudu v Olomouci doručeno dlužníku až 27. března 2024. 4) Lhůta k podání žaloby pro zmatečnost proti oběma usnesením z důvodu podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. tak ke dni podání žaloby nezačala plynout; žaloba pro zmatečnost je v této části včasná. 5) Insolvenční věc dlužníka byla do soudního oddělení 24 INS insolvenčního soudu přidělena v rozporu s tehdy platným rozvrhem práce, když do pořadí přidělení této věci vyplývajícího z přílohy č. 3 rozvrhu práce nezákonně zasáhl předseda Krajského soudu v Brně, který věc nechal zapsat mimo pořadí vyplývající z této přílohy do oddělení 24 INS, ačkoli by náležela podle rozvrhu práce do soudního oddělení 26 INS. Takový zásah funkcionáře soudu do způsobu přidělování věci mimo rozvrh práce je v rozporu s § 41 odst. 1 a § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudu a o změně některých dalších zákonů (zákona o soudech a soudcích), bez ohledu na to, že možnost takového zásahu do způsobu přidělení věcí stanovil rozvrh práce. Jelikož usnesení insolvenčního soudu (A-62) bylo vydáno nezákonným soudcem, bylo porušeno právo dlužníka určené článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Tuto zmatečnostní vadu je nutno vztáhnout i na usnesení Vrchního soudu v Olomouci (A-72). Proto insolvenční soud uvedená rozhodnutí zrušil, aniž se (pro nadbytečnost) zabýval posouzením včasnosti a důvodnosti žaloby pro zmatečnost proti těmto usnesením z jiných dlužníkem uplatňovaných důvodů. V rozsahu, v němž směřovala proti usnesení insolvenčního soudu (B-6), insolvenční soud žalobu pro zmatečnost (podanou 28. května 2012) zamítl jako opožděnou. Zmíněné usnesení bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku 27. dubna 2009; vyvěšeno na úřední desce soudu bylo od 27. dubna 2009 do 20. května 2009; zvlášť bylo dlužníku doručeno 18. května 2009 a dne 3. června 2009 nabylo právní moci. Za stavu, kdy byl jednatel dlužníka (David Pukl ? dále jen „D. P.“) oprávněn jednat za dlužníka od 26. ledna 2012, tříměsíční lhůta k podání žaloby pro zmatečnost z důvodu podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynula 26. dubna 2012. Dlužníku uplynula (dne 18. srpna 2009) i tříměsíční lhůta k podání žaloby pro zmatečnost z důvodů podle § 229 odst. 1 písm. d) a f) o. s. ř. Žaloba pro zmatečnost je opožděná i ve vztahu k důvodu podle § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř., když tříměsíční lhůta k jejímu podání uplynula nejpozději 2. května 2012 (viz přípis D. P. o tom, kdy se seznámil se skutečnostmi, na nichž zakládá svá tvrzení o naplnění zmíněného důvodu zmatečnosti). Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka a věřitele b) změnil usnesení insolvenčního soudu ve výrocích I. a III. tak, že žalobu pro zmatečnost proti usnesením (A-62) a (A-72) zamítl (první výrok); ve výroku II. usnesení insolvenčního soudu zrušil a řízení o žalobě pro zmatečnost proti usnesení (B-6) zastavil (druhý výrok). Odvolací soud předeslal, že o žalobě pro zmatečnost podané dlužníkem proti usnesení insolvenčního soudu (B-6) o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem bylo pravomocně skončeno usnesením tohoto soudu ze dne 25. října 2021, č. j. 40 ICm 1480/2012-407, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2022, č. j. 40 ICm 1480/2012, 14 VSOL 77/2021-510 (KSBR 26 INS 4979/2008), tak, že žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta. Posledně zmíněné usnesení odvolacího soudu bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 10. listopadu 2022 a téhož dne nabylo právní moci; jeho prostřednictvím nabylo právní moci i usnesení insolvenčního soudu ze dne 25. října 2021. O žalobě pro zmatečnost tak nemůže být rozhodováno znovu, neboť je dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§ 103, § 104 odst. 1 věta první a § 159a odst. 4 o. s. ř.). Dále odvolací soud – vycházeje ze skutečností plynoucích z obsahu insolvenčního spisu (viz body 22. až 23. odůvodnění) a poté, co částečně zopakoval a doplnil dokazování (viz protokol o jednání ze dne 24. října 2024 a body 24. a 25. důvodů napadeného rozhodnutí) – zdůraznil, že v průběhu odvolacího jednání došlo ke změně skutkové situace, když dlužník (na jednání přítomný jednatel dlužníka Mgr. Jan Kazík) k dotazu soudu uvedl, že: a) věděl (jako fyzická osoba) o insolvenčním řízení dlužníka od jeho zahájení v prosinci 2008, byť v té době nebyl jednatelem dlužníka; prostřednictvím D. P. se dlužník dozvěděl o insolvenčním řízení poté, kdy byl D. P. zapsán do obchodního rejstříku jako jeho jednatel, b) dlužník se s rozhodnutími napadenými žalobou pro zmatečnost seznámil na internetu prostřednictvím insolvenčního rejstříku bezprostředně před sepisem žaloby pro zmatečnost (před 20. květem 2012), c) usnesení odvolacího soudu (A-72) nebylo napadeno (původní) žalobou omylem, a d) dlužník se seznámil s tímto usnesením před rozšířením žaloby. Jsa vázán právním názorem formulovaným Nejvyšším soudem v usnesení sen. zn. 29 ICdo 17/2023, odvolací soud s ohledem na nová skutková tvrzení (a po předestření právního názoru, že se bude zabývat otázkou materiálního doručení usnesení napadených žalobou pro zmatečnost účastníkům řízení) uzavřel, že: 1) Žaloba pro zmatečnost proti rozhodnutí o úpadku dlužníka je přípustná, když jde o rozhodnutí, kterým bylo řízení (jeho relativně samostatná fáze) skončeno, dlužník je ve věci k podání žaloby aktivně legitimován a žalobou napadená rozhodnutí nabyla právní moci. 2) Rozhodnutí o úpadku (A-62) bylo nutno doručit dlužníku jednak vyvěšením na úřední desce soudu se současným zveřejněním v insolvenčním rejstříku, jednak zvlášť do vlastních rukou. Insolvenční soud je správně doručil dlužníku (jeho obecnému zmocněnci) opakovaně zvlášť vyhláškou podle § 80 insolvenčního zákona (B-2); k doručení „došlo“ zveřejněním vyhlášky v insolvenčním rejstříku, tj. dnem 9. dubna 2009. Ostatně dlužník podal proti tomuto usnesení včasné odvolání, čímž se stala (případná) závada v doručení právně nevýznamnou. 3) Usnesení odvolacího soudu (A-72) nabylo právní moci 20. července 2009 (zveřejněním v insolvenčním rejstříku); současně bylo vyvěšeno na úřední desce soudu od 24. srpna 2009 do 9. září 2009. Týmž dnem nabylo právní moci i usnesení insolvenčního soudu ze dne 9. března 2009 (A-62); doručení usnesení odvolacího soudu zvlášť účastníkům řízení je z hlediska nabytí právní moci irelevantní. 4) Ke dni doručování usnesení odvolacího soudu (A-72) neměl insolvenční soud ani dlužník zpřístupněnou datovou schránku; doručení tímto způsobem nebylo fakticky možné a insolvenční soud správně „zvolil“ doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Při tomto doručování však postupoval nesprávně (způsobem určeným pro doručování zásilek, které nejsou určeny do vlastních rukou); jelikož dlužník zásilku osobně nepřevzal, není doručení účinné (k formálnímu doručení dlužníku tímto způsobem nedošlo). 5) Předmětem řízení je žaloba pro zmatečnost jako mimořádný opravný prostředek, který významně zasahuje do práv a povinností subjektů původního řízení. Nelze připustit, aby lhůta k jejímu podání byla prodlužována formalistickým přístupem soudu při posuzování okamžiku doručení žalobou pro zmatečnost napadených rozhodnutí, který je rozhodný pro počátek běhu lhůt k jejímu podání. Proto je nutné uplatnit materiální přístup při posouzení doručení, tj. zda se adresát mohl s obsahem písemnosti seznámit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2022, sp. zn. IV. ÚS 3026/2020). 6) Usnesení odvolacího soudu (A-72) bylo dlužníku materiálně doručeno (viz body 65. až 67. odůvodnění) [dlužník se s tímto usnesením (s jeho obsahem) seznámil] dne 26. ledna 2012 prostřednictvím D. P., který byl k danému dni ustanoven do funkce jednatele dlužníka, nejpozději však 20. května 2012 (sepis žaloby pro zmatečnost) [srov. též přípis dlužníka ze dne 6. února 2012 obsahující podrobné vyjádření D. P. k průběhu insolvenčního řízení a podání dlužníka z 22. srpna 2012]. Následně odvolací soud posuzoval včasnost žaloby pro zmatečnost, přičemž dospěl k následujícím závěrům: a) Jde-li o důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je žaloba opožděná ve vztahu k oběma usnesením, jimiž bylo rozhodováno o úpadku dlužníka, když subjektivní tříměsíční lhůta k jejímu podání uplynula dnem 26. dubna 2012; žalobu pro zmatečnost proti usnesení insolvenčního soudu (A-62) podal dlužník 28. května 2012 a proti usnesení odvolacího soudu (A-72) dne 23. srpna 2012 (tj. i po uplynutí objektivní tříleté lhůty, když toto usnesení nabylo právní moci dne 20. července 2009). b) Ve vztahu k důvodu zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. začala běžet lhůta tří měsíců k podání žaloby ode dne, kdy se dlužník o důvodu zmatečnosti dozvěděl, tj. od 2. února 2012 (viz přípis dlužníka z tohoto data), a uplynula dnem 2. května 2012 [před podáním žaloby proti rozhodnutím soudů o úpadku dlužníka – srov. bod a) shora]. c) Lhůta k podání žaloby pro zmatečnost z důvodů podle § 229 odst. 1 písm. d) a f) o. s. ř. začala běžet ve vztahu k usnesení insolvenčního soudu (A-62) dne 9. dubna 2009 a uplynula dne 9. července 2009; přitom žalobu z důvodu § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dlužník podal 28. května 2012 a o důvod podle § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ji rozšířil až podáním doručeným soudu 28. srpna 2012. Ve vztahu k usnesení odvolacího soudu (A-72) začala běžet tato lhůta (nejpozději) od 20. května 2012 (materiální doručení usnesení) a marně uplynula 20. srpna 2012; žalobu pro zmatečnost proti tomuto usnesení podal dlužník až 23. srpna 2012. Vzhledem k závěru o opožděnosti žaloby pro zmatečnost odvolací soud změnil rozhodnutí insolvenčního soudu a žalobu proti usnesením (A-62) a (A-72) zamítl, aniž věcně přezkoumal závěr insolvenčního soudu, podle něhož vydal usnesení insolvenčního soudu nezákonný soudce. Proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné (§ 237 o. s. ř.) k řešení právní otázky včasnosti žaloby pro zmatečnost podané proti usnesení insolvenčního soudu o jeho úpadku (A-62) z důvodu podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (tj. že soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát). Dovolatel připomíná, že lhůta k podání žaloby se řídí § 234 odst. 1 o. s. ř. a žaloba musí být podána ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného usnesení. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 17/2023, jehož závěry co do včasnosti žaloby pro zmatečnost odvolací soud (podle názoru dovolatele) nerespektoval a označil za formalistické, akcentuje, že usnesení odvolacího soudu (A-72), kterým bylo potvrzeno usnesení insolvenčního soudu (A-62), mu bylo řádně (a účinně) doručeno (do datové schránky) až 27. března 2024. Dovolatel zpochybňuje správnost (nových) skutkových zjištění (viz odvolací jednání konané dne 24. října 2024), na jejichž základě učinil odvolací soud závěr o materiálním doručení usnesení odvolacího soudu (A-72), maje zmíněný závěr za „fatálně nesprávný“, když odvolací soud opustil termín účinné doručení a nahradil jej pojmem možné seznámení s rozhodnutím. Současně shledává nesprávným i poukaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3026/2020; tento nález jednak podporuje stanovisko dovolatele, jednak byl vydán ve skutkově odlišných poměrech. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v rozsahu prvního (měnícího) výroku změnil a potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výrocích I. a III. Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř (v aktuálním znění), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že dovolatel nesprávně interpretuje závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení sen. zn. 29 ICdo 17/2023, jde-li o včasnost žaloby pro zmatečnost proti usnesení insolvenčního soudu (A-62) a usnesení odvolacího soudu (A-72), jimiž soudy obou stupňů rozhodly o úpadku dlužníka. Z odůvodnění tohoto usnesení totiž zjevně plyne, že Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2022, č. j. 40 ICm 1480/2012, 14 VSOL 77/2021-407 (KSBR 26 INS 4979/2008), proto, že odvolací soud v rozporu se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020, sen. zn. 29 ICdo 2/2019, uveřejněném pod číslem 49/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 49/2021“), zamítl žalobu pro zmatečnost v části, v níž směřovala proti usnesení insolvenčního soudu (A-62), jako opožděnou, přičemž současně v části, která se týkala usnesení odvolacího soudu (A-72), tuto žalobu vyhodnotil jako včasnou. Jinými slovy, důsledkem závěru odvolacího soudu o tom, že dlužníku nebylo účinně doručeno usnesení odvolacího soudu (A-72) [tento závěr nemohl být podroben dovolacímu přezkumu, když kasační výrok usnesení odvolacího soudu nebyl (ani nemohl být) dovoláním dlužníka zpochybněn (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.)], byla i neudržitelnost závěru o opožděnosti žaloby proti usnesení insolvenčního soudu (A-62). Současně Nejvyšší soud doplnil, že vyhodnotil-li odvolací soud žalobu pro zmatečnost proti usnesení odvolacího soudu (A-72) jako včasnou, nemohl obstát jeho závěr o opožděnosti žaloby pro zmatečnost proti usnesení insolvenčního soudu (A-62). Dále Nejvyšší soud konstatuje, že žalobce, ač podal dovolání proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu, formuloval právní otázku, pro jejíž řešení měl dovolání za přípustné, jen ve vztahu ke včasnosti žaloby pro zmatečnost proti usnesení insolvenčního soudu o úpadku (A-62), byť ve vazbě na doručení usnesení odvolacího soudu (A-72). Přitom již v kasačním usnesení sen. zn. 29 ICdo 17/2023 Nejvyšší soud (s poukazem na R 49/2021) připomenul, že tam, kde v případech uvedených v § 229 odst. 1 a 2 o. s. ř rozhodl odvolací soud, lze podat žalobu pro zmatečnost buď jen proti jeho rozhodnutí, nebo rovněž proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže trpí zmatečností; rozhodnutí soudu prvního stupně však nelze napadnout samostatně, neboť jeho právní moc (jako jedna z podmínek pro podání žaloby pro zmatečnost) se odvíjí (až) od rozhodnutí odvolacího soudu. Za stavu, kdy právě na doručení usnesení odvolacího soudu (A-72) závisí okamžik, kdy nabyla právní moci obě usnesení, jimiž soudy rozhodovaly o úpadku dlužníka [(A-62) a (A-72)], neměla tato „nepřesnost“ vliv na posouzení přípustnosti dovolání. Polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu (ve vazbě na materiální přístup k doručování soudních písemností, tj. ohledně seznámení se s jejich obsahem) dovolatel nepřípustně zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, kterým je Nejvyšší soud vázán. Podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutkové závěry odvolacího soudu o tom, kdy se žalobce seznámil s obsahem usnesení odvolacího soudu (A-72), neshledal Nejvyšší soud ani zjevně nepřiměřenými. K tomu, že Nejvyšší soud ustáleně vychází (v obecné poloze) z nosných důvodů nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3026/20, podle nichž a) zákonná pravidla doručování nejsou samoúčelná, nýbrž slouží ochraně procesních práv účastníka řízení, který musí mít při výkonu svých práv a povinností, a to i procesní povahy, jistotu o obsahu doručovaného rozhodnutí, a b) při posuzování, zda došlo k řádnému doručení, je nutno uplatňovat materiální přístup, pro nějž je podstatné, že se adresát mohl s obsahem doručované písemnosti seznámit, a bylo zachováno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. bod 70. odůvodnění), viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2022, sp. zn. 22 Cdo 3086/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2025, sp. zn. 27 Cdo 1526/2024, uveřejněné pod číslem 42/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. bod 20. odůvodnění, a to ve srovnatelných poměrech neúčinného doručení vhozením do adresátem užívané schránky), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2025, sp. zn. 20 Cdo 1643/2025 (bod 7. odůvodnění). Závěr odvolacího soudu, podle něhož sice bylo doručení usnesení odvolacího soudu (A-72) dlužníku neúčinné (srov. bod 62. odůvodnění), ale materiálně se dlužník seznámil s obsahem tohoto usnesení nahlédnutím do insolvenčního rejstříku v době předcházející sepisu žaloby (před 20. květnem 2012) a nejpozději mu byl znám obsah usnesení v okamžiku sepisu žaloby pro zmatečnost (viz vyjádření dlužníka, že zmíněné usnesení nebylo v žalobě uvedeno omylem), je s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v souladu. Konečně Nejvyšší soud dodává, že materiální přístup k doručování soudních rozhodnutí [zde usnesení odvolacího soudu (A-72)] nespojil odvolací soud s vědomostí dlužníka o existenci skutkových okolností, které zakládají důvod podat žalobu pro zmatečnost z důvodu podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., nýbrž právě se skutečností, kdy se s tímto usnesením (jeho obsahem) seznámil. Ostatně, žaloba pro zmatečnost proti usnesení insolvenčního soudu (A-62) obsahuje i konkrétní skutková tvrzení, dle kterých byla věc přidělena soudci mimo stanovené „kolovací“ pořadí; k datu jejího sepisu tak dlužník bez jakýchkoli pochybností věděl o skutečnostech, které by mohly zakládat existenci takového důvodu k podání zmatečnostní žaloby.

Poučení

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 8. 2026 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu

Dotčená ustanovení

Občanský soudní řád 99/1963 Sb.
Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky 2/1993 Sb.
Zákon o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) 6/2002 Sb.
Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) 182/2006 Sb.

Citovaná rozhodnutí (13)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.