29 ICdo 57/2026

Rubrum

MSPH 79 INS 18095/2016 179 ICm 4303/2017 29 ICdo 57/2026-148 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobce AS ZIZLAVSKY v. o. s., se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28490738, jako insolvenčního správce dlužníka DOOR GROUP SE, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 619/28, PSČ 111 21, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 179 ICm 4303/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka DOOR GROUP SE, se sídlem v Praze 2, Mánesova 917/28, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 29139970, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 18095/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2025, č. j. 179 ICm 4303/2017, 103 VSPH 269/2021-120 (MSPH 79 INS 18095/2016), takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 26. ledna 2021, č. j. 179 ICm 4303/2017-36, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že „právní úkon“ dlužníka (DOOR GROUP SE), spočívající v bezhotovostní platbě ve výši 63 929,15 EUR ze dne 22. července 2016 dle dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty vydaného žalovaným (Finančním úřadem pro hlavní město Prahu) dne 1. července 2016, č. j. 5406407/16/2004-52526-107729, je vůči věřitelům dlužníka neúčinný (bod I. výroku), uložil žalovanému zaplatit ve prospěch majetkové podstaty dlužníka částku 63 929,15 EUR do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku) a povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (bod IV. výroku).

2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2022, č. j. 179 ICm 4303/2017, 103 VSPH 269/2021-69 (MSPH 79 INS 18095/2016), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žaloba na určení neúčinnosti „právního úkonu“ dlužníka představujícího bezhotovostní úhradu daně z přidané hodnoty z 22. července 2016 ve výši 63 929,15 EUR a na vydání této částky do majetkové podstaty dlužníka se zamítá (první výrok). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

3. Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudek odvolacího soudu sen. zn. 103 VSPH 269/2021 zrušil rozsudkem ze dne 30. září 2024, sen. zn. 29 ICdo 105/2022, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4. Po opětovném projednání odvolání odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. až III. výroku (s tím, že upřesnil formulaci bodu I. výroku) [první výrok], změnil jej v bodě IV. výroku tak, že se žalovanému neukládá zaplatit soudní poplatek (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (třetí výrok).

5. Odvolací soud vyšel shodně s insolvenčním soudem z toho, že:

1. Insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno na jeho návrh dne 3. srpna 2016. Usnesením ze dne 10. listopadu 2016, č. j. MSPH 79 INS 18095/2016-A-20, insolvenční soud mimo jiné zjistil úpadek dlužníka a jeho insolvenčním správcem ustanovil žalobce. Usnesením ze dne 30. ledna 2017, č. j. MSPH 79 INS 18095/2016-B-15, insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka.

2. Dlužník v insolvenčním návrhu tvrdil a v připojených seznamech uvedl, že má ke dni podání insolvenčního návrhu závazky ve výši 168 912 099,06 Kč, které jsou v rozsahu 146 174 865,06 Kč splatné již déle jak 3 měsíce a dlužník je není schopen splácet.

3. V sezamu majetku dlužník deklaroval svůj finanční majetek ke dni 3. srpna 2016 s tím, že na korunovém účtu vedeném u FIO Bank, a. s., je částka 34.854,15 Kč a na eurovém účtu částka 82.778,51 EUR. Kromě těchto prostředků za další svůj majetek označil již jen majetkové podíly v celkem 10 společnostech, jejichž zůstatková účetní hodnota je nulová. V seznamu svých věřitelů dlužník žalovaného neuvedl.

4. Žalobcem odporovaný „právní úkon“ – tj. platba ve výši 63.929,15 EUR – byl uskutečněn dlužníkem z jeho bankovního účtu na účet žalovaného 22. července 2016, tedy v době těsně předcházející zahájení insolvenčního řízení.

5. Odpůrčí žaloba byla insolvenčním správcem podána k insolvenčnímu soudu 3. října 2017, tj. ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku.

6. Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 105/2022 a cituje § 235 odst. 1 a 2, § 239 odst. 1, 3 a 4 a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že odporovaným právním jednáním dlužníka učiněným v době úpadku dlužníka byl žalovaný na úkor ostatních věřitelů v insolvenčním řízení dlužníka zvýhodněn, přičemž nejsou splněny podmínky pro výjimku podle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona. Z charakteru daňové pohledávky je totiž „bez dalšího zřejmá“ absence prvních dvou ze čtyř kumulativních podmínek pro uplatnění uvedené výjimky. Odvolací soud měl za to, že k plnění daňové povinnosti „nemohlo dojít v obchodním styku“ a že dlužníku se za plnění daňové povinnosti nemohlo dostat žádného, natož přiměřeného, protiplnění či prospěchu.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje (posuzováno podle obsahu) podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

8. Podle dovolatele odvolací soud vyložil § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona příliš restriktivně. Namítá, že dospěl-li Nejvyšší soud v „rozhodnutí“ (jde o rozsudek) ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 37/2015, k závěru, že právní úprava zvýhodňujících právních úkonů (jednání) obsažená v § 241 insolvenčního zákona nerozlišuje právní úkony (jednání) dlužníka podle toho, zda jimi plní povinnost smluvní či zákonnou, či zda má závazek původ ve veřejném nebo soukromém právu, nemůže bez dalšího odvolací soud dospět k závěru, že liberační důvod podle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona na správce daně nedopadá. Takový výklad by vedl k nedůvodně odlišnému postavení, v němž by správce daně neměl nikdy možnost obhájit oprávněnost svého postupu, na rozdíl od soukromoprávních věřitelů.

9. Dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že byly splněny všechny čtyři podmínky pro uplatnění výjimky podle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona. Přestože není odvod daně z přidané hodnoty ve smyslu soukromého práva obchodním vztahem, byla odporovaná platba na úhradu daně učiněna za podmínek obvyklých v obchodním styku, neboť úhrada daně z přidané hodnoty je integrální součástí běžného obchodování dlužníka, jelikož vzniká z pravidelných hospodářských transakcí dlužníka a kopíruje jejich pravidelný rytmus. Dále uvádí, že ačkoliv „není vůči úhradě daně ze strany státu plně ekvivalentního plnění, je třeba na poskytování statků a služeb ze strany státu nahlížet jakožto na plnění, z kterého má dlužník přiměřený jiný majetkový prospěch“, jelikož bez státem poskytovaných statků a služeb by se při svém podnikání neobešel (např. zajištění ochrany státem, provoz a zajišťování kritických služeb státu, údržba a stavba veřejných komunikací, aj.). Plněním daňových povinností rovněž není dlužníku bráněno v podnikání (nevznikají mu sankční povinnosti, není omezen v nakládání s majetkem).

10. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout.

11. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

12. Nejvyšší soud úvodem opětovně předesílá, že žalobce podanou žalobou odporuje právnímu jednání dlužníka (platbě na úhradu daňové povinnosti provedené dne 22. července 2016, a to na základě platového výměru vydaného dne 1. července 2016); zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nahradil pojem „právní úkon“ pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.) a ve stejném duchu je třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v ustanoveních § 240 až 242 insolvenčního zákona. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněného pod číslem 27/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Při absenci argumentace soudů nižších stupňů pro jiný závěr bude Nejvyšší soud dále používat terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014, včetně užití daného slovního spojení při reprodukci těch pasáží judikatury, která ještě pracovala s pojmem „právní úkon“.

13. Dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 jako nepřípustné. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s (dále uvedenou) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

14. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, že:

1. Je-li dlužník v úpadku, není namístě, aby jakkoli uspokojoval pohledávky věřitelů (predikoval, jakou část dluhu může uhradit tomu kterému věřiteli ze skupiny věřitelů stejného postavení), ale aby řešil uspokojení pohledávek věřitelů prostřednictvím insolvenčního řízení. V takovém případě by věřitel byl uspokojen podle pravidel uspokojení stanovených v insolvenčním zákoně pro ten který zvolený způsob řešení úpadku. K naplnění skutkové podstaty podle § 241 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zvýhodnit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního jednání v úpadku (nebo že toto právní jednání vedlo k dlužníkovu úpadku). Obecně platí závěr, že podmínky odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního jednání [v poměrech § 241 insolvenčního zákona se takto zkoumá, zda v době vzniku zvýhodňujícího právního jednání byl dlužník v úpadku, nebo zda takové právní jednání k jeho úpadku vedlo (§ 241 odst. 2 insolvenčního zákona)]. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 90/2016.

2. Pro posouzení, zda je právní jednání dlužníka neúčinným zvýhodňujícím právním jednáním ve smyslu § 241 insolvenčního zákona, je nutné splnění následujících předpokladů: a/ v důsledku uvedeného právního jednání se žalovanému dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu; b/ dotčené právní jednání dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo toto právní jednání vedlo k dlužníkovu úpadku, a bylo učiněno ve prospěch žalovaného (tj. osoby, která není osobou blízkou dlužníkovi, ani osobou, která s dlužníkem tvoří koncern) v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení; c/ na právní jednání nedopadá žádná z výjimek zakotvených v § 241 odst. 5 insolvenčního zákona. Srov. opět judikaturu shrnutou Nejvyšším soudem v důvodech rozsudku sen. zn. 29 ICdo 90/2016.

3. Všechny v § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona stanovené předpoklady musí být splněny kumulativně, přičemž je na žalovaném, aby prokázal, že se tak v konkrétní věci stalo. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3815/2014, a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 78/2016.

4. V obecné rovině lze jako protiplnění ve smyslu § 240 odst. 1 a § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona či protihodnotu ve smyslu § 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona chápat i vyplacení závazků, které má dlužník vůči jiným věřitelům. Jde-li o plnění v přímé souvislosti s plněním poskytnutým dlužníkem na základě odporovaného právního jednání, je lhostejné, že se tak případně stane i před jeho vznikem (před uzavřením smlouvy). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2022, sen. zn. 29 ICdo 38/2020.

5. V rozsudku ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 50/2019, uveřejněném pod číslem 9/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud k otázce (ne)přiměřené protihodnoty ve smyslu § 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona především uvedl, že jakkoli nelze terminologicky zaměňovat pojmy „přiměřená protihodnota“ (§ 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona) a „přiměřené protiplnění“ (§ 240 a § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona) nebo „jiný přiměřený majetkový prospěch“ (§ 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona), i při interpretaci pojmu „přiměřená protihodnota“ lze vyjít z toho, jak Nejvyšší soud vyložil „protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona“ v rozsudku ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018, uveřejněném pod číslem 110/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm uzavřel, že takové „protiplnění“ musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní; nemůže mít jinou, např. nemajetkovou povahu nebo podobu, kterou nelze nijak zpeněžit anebo využít k uspokojení věřitelů. Také „přiměřenou protihodnotou“ se rozumí (vzhledem k tomu, že § 241 insolvenčního zákona slouží k ochraně majetkových zájmů věřitelů dlužníka před právním jednáním, jímž dlužník majetkově zvýhodňuje jen některé z nich) protihodnota majetkové povahy poskytnutá dlužníku.

15. Odvolací soud nijak nevybočil z mezí shora shrnuté judikatury, dospěl-li k závěru, že dlužník za odporované právní jednání (platbu, jíž plnil svou daňovou povinnost) neobdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona. Ani dovolací soud nemá pochyb o tom, že „přiměřený majetkový prospěch“, který má podle argumentace dovolatele spočívat v poskytování veřejných statků (umožňujících dlužníkovo podnikání) státem, pod pojem „přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch“ podle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona podřadit nelze. Je tomu tak již proto, že takové „veřejné služby“ nemají s odporovanou platbou představující úhradu daně z přidané hodnoty přímou souvislost. Nejde ani o (konkrétní) protiplnění, které by mělo „majetkovou povahu“, jež jako výslovný požadavek na kvalitu poskytnutého protiplnění či jiného přiměřeného prospěchu vyplývá přímo z textu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona.

16. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky rozhodnutí a stanovisek.

17. Promítnuto do poměrů projednávané věci, odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí nesplněním dvou ze čtyř kumulativních podmínek pro uplatnění výjimky podle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona. Nepodařilo-li se dovolateli procesně korektním způsobem zpochybnit závěr, že dlužníku se za plnění daňové povinnosti nedostalo přiměřeného protiplnění či prospěchu, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit ani (věcný) přezkum otázky splnění další z podmínek pro uplatnění výjimky podle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona (že bylo jednání učiněno za podmínek obvyklých v obchodním styku), jež musejí být splněny kumulativně.

18. Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu žalovaného na „odklad vykonatelnosti a právní moci“ napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval.

19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobce, jenž nebyl v dovolacím řízení zastoupen zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř., k dovolání podal vyjádření. Žalobce má proto právo na náhradu nákladů za toto vyjádření, a to v paušální výši 450 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za analogického užití § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. ledna 2025 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, uveřejněné pod číslem 50/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 8. 2026 Mgr. Milan Polášek předseda senátu