29 NSCR 16/2023

Rubrum

MSPH 93 INS 4094/2022 29 NSČR 16/2023-A-55 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka TRACE GROUP HOLD PLC, se sídlem v Sofii, komplex Družba, Prof. Cvetan Lazarov 96, PSČ 1408, Bulharská republika, registrační číslo 123682269, podnikajícího v České republice prostřednictvím TRACE GROUP HOLD PLC - odštěpného závodu PRAHA, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1746/52, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 03115984, zastoupeného Mgr. Michaelem Dubem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na baště sv. Jiří 258/7, PSČ 160 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 4094/2022, o insolvenčním návrhu věřitele EVT Stavby s. r. o., se sídlem ve Svitavách, V Zahrádkách 2155/3, PSČ 568 02, identifikační číslo osoby 25260766, zastoupeného Mgr. Markem Plajnerem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, o dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2022, č. j. MSPH 93 INS 4094/2022, 3 VSPH 1085/2022-A-34, takto:

Výrok

I. Dovolání se zamítá.

II. Insolvenční navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce dlužníka.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 27. června 2022, č. j. MSPH 93 INS 4094/2022-A-26, zastavil insolvenční řízení dlužníka (TRACE GROUP HOLD PLC) pro nedostatek pravomoci českých soudů (jejich mezinárodní příslušnosti) [bod I. výroku] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

2. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když jeho předchozí usnesení ze dne 11. března 2022, č. j. MSPH 93 INS 4094/2022-A-9, jímž insolvenční soud zastavil insolvenční řízení pro nedostatek pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů k zahájení (hlavního) úpadkového řízení, odvolací soud usnesením ze dne 25. dubna 2022, č. j. MSPH 93 INS 4094/2022, 4 VSPH 609/2022-A-17, změnil tak, že se řízení nezastavuje. Odvolací soud v měnícím rozhodnutí uzavřel, že jakkoli není pochyb o tom, že dlužník má hlavní zájmy soustředěny v Bulharské republice, není dosud dostatečně zjištěno, zda měl dlužník ke dni zahájení insolvenčního řízení na území České republiky provozovnu ve smyslu článku 2 bodu 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení (dále jen „nařízení o insolvenčním řízení“), tedy zda byly splněny podmínky pro zahájení vedlejšího (místního) insolvenčního řízení. Potud poukázal též na závěr formulovaný Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006, uveřejněném pod číslem 87/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 87/2008“), podle kterého prostá skutečnost, že se majetek dlužníka nachází ve druhém členském státě, k zahájení vedlejšího úpadkového řízení v tomto státě nestačí.

3. Poté, co provedl šetření za účelem zodpovězení otázky, zda měl dlužník na území České republiky k okamžiku zahájení insolvenčního řízení provozovnu ve smyslu nařízení o insolvenčním řízení, a vyzval účastníky řízení, aby uvedli rozhodná skutková tvrzení k této otázce, insolvenční soud dospěl k následujícím skutkovým závěrům:

1. Dlužník je zahraniční právnickou osobou zapsanou v bulharském obchodním rejstříku vedeném v Sofii pod registračním číslem 123682269 se sídlem v Sofii.

2. V budově sídla odštěpného závodu dlužníka, tj. na adrese Klimentská 1746/52, Praha 1, PSČ 110 00, má zapsáno své sídlo celkem 490 společností.

3. Dlužník nezakládá listiny do sbírky listin obchodního rejstříku, v němž má zapsán odštěpný závod. Naposledy byla založena účetní závěrka za rok 2019.

4. Dlužník má peněžní prostředky na bankovních účtech v České republice.

4. Na základě těchto skutečností – odkazuje na § 7b odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), článek 2 bod 10, článek 3 odst. 1 a 2 a článek 4 odst. 1 nařízení o insolvenčním řízení, odst. 62 a 64 rozsudku Soudního dvora Evropské unie (prvního senátu) ze dne 20. října 2011, sp. zn. C-396/09, ve věci Interedil, a R 87/2008 – dospěl insolvenční soud k následujícím závěrům:

1. V řízení nebyly zjištěny žádné známky ekonomické aktivity dlužníka na území České republiky. Dlužník uvedl, že na území České republiky žádnou hospodářskou činnost ke dni podání insolvenčního návrhu nevykonával a nestalo se tak ani později. Nemá zde ani žádné zaměstnance. Ani insolvenční navrhovatel neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na to, že dlužník má na území České republiky provozovnu ve smyslu nařízení o insolvenčním řízení.

2. Zůstatky na bankovních účtech představují majetkovou hodnotu, která sama o sobě definici provozovny nenaplňuje.

3. Protože na adrese sídla odštěpného závodu dlužníka má registrováno sídlo celkem 490 společností, je zřejmé, že zde má dlužník pouze formální administrativní sídlo, nikoliv provozovnu, v níž by byla fyzicky vykonávána jakákoliv činnost.

4. Skutečnost, že dlužník byl hospodářsky aktivní v roce 2019 (jak tvrdil insolvenční navrhovatel), ničeho nevypovídá o jeho aktivitě ke dni podání insolvenčního návrhu (tj. ke dni 8. března 2022).

5. Rovněž samotná existence osoby, zapsané jako vedoucí odštěpného závodu, nenaplňuje požadavek na existenci lidských zdrojů, za jejichž využití dlužník podniká, není-li prokázáno, že taková osoba skutečně vynakládá soustavné úsilí s cílem dosáhnout ekonomického přínosu pro dlužníka, a to za využití majetkových hodnot na území státu, v němž má provozovna sídlo. Není jistě vyloučeno, aby pracovníci dlužníka vykonávali svoji činnost z jiného místa, než je místo zapsaného sídla provozovny za využití výpočetní techniky, nicméně soud žádné známky hospodářské aktivity dlužníka nezjistil.

6. Lze proto uzavřít, že dlužník v době zahájení insolvenčního řízení nevykonával v místě odštěpného závodu nikoli přechodnou hospodářskou činnost vykazující minimální míru organizace při využití lidských zdrojů a majetku a neměl zde provozovnu ve smyslu nařízení o insolvenčním řízení. Samotná skutečnost, že dlužník měl (má) na území České republiky registrovaný odštěpný závod zahraniční právnické osoby, k naplnění definice provozovny ve smyslu nařízení nepostačuje.

5. Vrchní soud v Praze k odvolání insolvenčního navrhovatele v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem, který doplnil následovně:

1. Insolvenční navrhovatel odvozuje existenci své pohledávky za dlužníkem z titulu dohody o sdružení ze dne 17. března 2014 (dále jen „dohoda“), kterou předložil soudu v příloze insolvenčního návrhu.

2. Dohodu uzavřel insolvenční navrhovatel přímo s dlužníkem jednajícím jeho výkonným ředitelem (přičemž jako adresa sídla sdružení byla sjednána adresa sídla dlužníka v Bulharské republice), nikoliv s odštěpným závodem dlužníka (tj. jeho provozovnou v České republice) jednajícím jeho vedoucím.

3. Dle zkráceného výkazu zisku a ztráty za rok 2020 činil v tomto účetním období výsledek hospodaření: - 4.558.000 Kč (položka „***“, řádek č. 55), tj. rozdíl mezi provozním výsledkem hospodaření: + 67.000 Kč (položka „*“, řádek č. 30) a finanční výsledek hospodaření: - 4.625.000 Kč (položka „*“, řádek č. 48). Pro projednávanou věc je přitom rozhodné, že tržby z prodeje výrobků, služeb a zboží činily 0 Kč, neboť položky I. a II., řádek č. 1 a 2 nebyly uvedeny (tj. činí 0 Kč), a osobní náklady (tj. mzdové náklady, náklady na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění apod.) činily též 0 Kč, neboť položka D, řádek č. 9 nebyly uvedeny (tj. činí 0 Kč).

4. Dle výkazu zisku a ztráty za rok 2021 činil v tomto účetním období výsledek hospodaření: + 7.847.000 Kč (položka „***“, řádek č. 55), tj. rozdíl mezi provozním výsledkem hospodaření: - 124.000 Kč (položka „*“, řádek č. 30) a finanční výsledek hospodaření: + 7.971.000 Kč (položka „*“, řádek č. 48). Pro projednávanou věc je přitom rozhodné, že tržby z prodeje výrobků, služeb a zboží činily 0 Kč (položky I. a II., řádek č. 1 a 2) a osobní náklady (tj. mzdové náklady, náklady na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění apod.) činily též 0 Kč (položka D, řádek č. 9). Jediným nezanedbatelným příjmem dlužníka za rok 2021 byly „ostatní finanční výnosy“ ve výši 8.031.000 Kč (položka VII., řádek č. 46); tyto výnosy se však dle § 33 vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví, netýkají běžné hospodářské činnosti účetní jednotky, nýbrž jde zejména o tržby z prodeje krátkodobého finančního majetku, výnosy z přecenění podílů a výnosy z derivátových operací, přijaté dary ve finanční oblasti, kursové zisky a nároky na náhrady mank a schodků na finančním majetku a mimořádné finanční výnosy.

7. S ohledem na takto učiněná skutková zjištění – odkazuje na § 426 a § 427 odst. 1, 2 a 3 insolvenčního zákona, článek 2 bod 10 a článek 3 nařízení o insolvenčním řízení – odvolací soud přisvědčil závěru insolvenčního soudu o absenci pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů k vedení insolvenčního řízení ve věci dlužníka. Přitom zdůraznil, že:

1. V projednávané věci jde o insolvenční řízení s mezinárodním prvkem, pročemž k zahájení hlavního insolvenčního řízení jsou příslušné soudy Bulharské republiky, neboť v tomto státě jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka (článek 3 odst. 1 nařízení o insolvenčním řízení).

2. Jelikož ve věci dlužníka nebylo zahájeno hlavní insolvenční řízení v Bulharské republice (opak navrhovatel netvrdí a ani odvolacímu soudu o jeho zahájení není nic známo), je třeba se zabývat otázkou mezinárodní příslušnosti k zahájení místního insolvenčního řízení dlužníka, tj. v dané věci (když není odvolacímu soudu známo, že by hlavní insolvenční řízení nemohlo být zahájeno v Bulharské republice z důvodů stanovených jejím právem, a insolvenční navrhovatel není veřejným orgánem) tím, zda návrh na zahájení místního insolvenční řízení podává věřitel (tj. v dané věci insolvenční navrhovatel), jehož pohledávky vznikly z provozu provozovny nacházející se na území České republiky, nebo v souvislosti s takovým provozem (článek 3 odst. 4 nařízení o insolvenčním řízení).

3. Protože pohledávka insolvenčního navrhovatele za dlužníkem plyne ze závazku, který vznikl uzavřením dohody mezi insolvenčním navrhovatelem a (přímo) dlužníkem, je zjevné, že tato pohledávka z provozu odštěpného závodu (provozovny) dlužníka v České republice, nebo v souvislosti s takovým provozem, nevznikla. Již proto není dán důvod pro zahájení místního insolvenčního řízení dlužníka v České republice na základě návrhu insolvenčního navrhovatele.

4. Podmínky k zahájení místního insolvenčního řízení dlužníka v České republice nejsou dány ani proto, že zde dlužník nemá provozovnu ve smyslu článku 3 odst. 2 a článku 2 bodu 10 nařízení o insolvenčním řízení, když závěry insolvenčního soudu o této otázce jsou plně v souladu s R 87/2008 a zejména s body 62 až 64 rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-396/09, z nichž neplyne, že by jedním ze znaků existence provozovny ve smyslu nařízení o insolvenčním řízení měla být i její (objektivní) seznatelnost ze strany věřitelů dlužníka.

5. Ze zjištěného skutkového stavu ostatně zřetelně vyplývá, že odštěpný závod nelze považovat za provozovnu ve smyslu nařízení o insolvenčním řízení již proto, že nejméně od počátku roku 2020 zjevně nevykonává žádnou setrvalou hospodářskou činnost, když podle výkazu zisku a ztráty za roky 2020 a 2021 odštěpný závod neeviduje žádné tržby z prodeje výrobků, služeb či zboží, ani žádné osobní náklady na zaměstnance.

6. Na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost, že odštěpný závod je stále zapsán v obchodním rejstříku a může disponovat určitou majetkovou a personální složkou (vedoucím odštěpného závodu), neboť jak dovodil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku sp. zn. C-396/09, pojem „provozovna“ musí být vykládán v tom smyslu, že vyžaduje existenci struktury obsahující minimální míru organizace a určitou stabilitu s cílem výkonu hospodářské činnosti, přičemž pouhá existence jednotlivých majetkových hodnot nebo bankovních účtů v zásadě této definici neodpovídá. Dlužník ostatně vysvětlil (a odvolací soud mu nemá důvod nevěřit), že si odštěpný závod na území České republiky ponechává nikoliv pro současné podnikání, nýbrž za účelem vedení případných sporů a případného budoucího podnikání.

8. Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční navrhovatel dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu spolu s rozhodnutím insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

9. Konkrétně dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k posouzení tyto otázky:

1. Lze za pohledávku vzniklou z provozu odštěpného závodu, nebo v souvislosti s takovým provozem, považovat pohledávku věřitele vzniklou při (ne)vypořádání účastníků sdružení při skončení činnosti sdružení (společnosti podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) v podobě nevyplacení peněžních prostředků z účtu sdružení, jehož majitelem a disponentem byl odštěpný závod dlužníka?

2. Je pro určení, že má dlužník na území České republiky provozovnu ve smyslu článku 2 bodu 10 nařízení, dostačujícím ukazatelem, že má společnost (dlužník) zřízenu organizační složku, tedy, zda lze z existence odštěpného závodu jako organizační složky dlužníka usuzovat, že dlužník jejím prostřednictvím vykonává určitou činnost, nikoliv jen přechodnou?

10. Dovolatel v prvé řadě namítá, že odvolací soud při svých úvahách opomenul skutečnost, že odštěpný závod dlužníka byl založen a zapsán do obchodního rejstříku až po uzavření dohody. Má za to, že mu nelze vyčítat, že neumístil sídlo sdružení na adresu odštěpného závodu, když ten (v okamžiku uzavření dohody) ještě neexistoval, a obdobně, že samotnou dohodu uzavřel přímo s dlužníkem, když nejenže odštěpný závod dlužníka ještě neexistoval, ale i kdyby tomu tak bylo, neměl by (dle českého práva) právní subjektivitu. S nikým jiným, než přímo s dlužníkem tak dohodu uzavřít nemohl.

11. Nesprávným shledává dovolatel též závěr soudů nižších stupňů, že dlužník nemá na území České republiky provozovnu ve smyslu nařízení o insolvenčním řízení. Poukazuje v této souvislosti na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2014, č. j. KSOS 33 INS 25292/2013, 1 VSOL 171/2014-A-53, z něhož (dle jeho názoru) vyplývá, že při posuzování organizační složky dlužníka jako provozovny [ve smyslu článku 2 písm. h/ nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení (dále jen „nařízení o úpadkovém řízení“) – kdy závěry formulované ve vztahu k uvedené právní úpravě jsou přenositelné i na právní vztahy upravené nařízením o insolvenčním řízení] je vedle faktického fungování provozovny významná i zjistitelnost existence této provozovny. Zdůrazňuje, že jestliže má společnost zřízenou organizační složku, mohou věřitelé usuzovat, že dlužník jejím prostřednictvím vykonává určitou hospodářskou činnost, nikoliv jen přechodnou, a že zde má tudíž provozovnu. Ostatně závěr, že „lze obecně presumovat, že organizační složka dlužníka je jeho provozovnou“, plyne dle dovolatele rovněž z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (velkého senátu) ze dne 2. května 2006, sp. zn. C-341/04, ve věci Eurofood IFSC, ze kterého se podává, že základem, z něhož je nutné vycházet, je již samotná registrace s tím, že pokud je skutečnost jiná, je nutné prokázat opak. K uvedenému se přitom přihlásil (dle dovolatele) i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. června 2017, sen. zn. 29 NSČR 16/2015.

12. Dovolatel proto uzavírá, že v případě, kdy má dlužník v České republice stále aktivní odštěpný závod, respektive tento není v likvidaci, odštěpný závod má vedoucího, tedy existuje určitý lidský zdroj, který odštěpný závod využívá, přičemž je bez významu, jestli tato osoba trvale pobývá na území České republiky, a sám dlužník přiznal, že má na území České republiky majetek, jde o situaci, kdy má dlužník provozovnu na území České republiky ve smyslu nařízení o insolvenčním řízení.

13. Dlužník ve vyjádření navrhl dovolání odmítnout, maje za to, že odvolací soud rozhodl o věci zcela správně. Dovolatelem označené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci považuje za nepřiléhavé, nesprávné, Nejvyšším soudem nepotvrzené a nadto vnitřně rozporné. Jde-li o dovolatelem zmiňovanou „presumpci provozovny pouze na základě registrace v obchodním rejstříku“, poukazuje na skutečnost, že v projednávané věci byl dostatečně prokázán opak, tedy že dlužník nesplňuje žádný ze znaků uvedených v článku 2 bodu 10 nařízení o insolvenčním řízení.

14. Pro dovolací řízení platí občanský soudní řád v aktuálním znění.

15. Dovolání shledává Nejvyšší soud přípustným k řešení dovolatelem předestřené otázky týkající se výkladu pojmu „provozovna“ (užitého v nařízení o insolvenčním řízení) a jeho aplikace na projednávanou věc, když potud jde o otázku dovolacím soudem v daných souvislostech dosud beze zbytku nezodpovězenou.

16. Jelikož z obsahu spisu nevyplývají vady řízení, k jejichž existenci dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), zabýval se Nejvyšší soud – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – tím, zda je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 větě první o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

19. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení nařízení o insolvenčním řízení: Preambule (…) (37) Před zahájením hlavního insolvenčního řízení by právo na podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení v členském státě, ve kterém má dlužník provozovnu, mělo být omezeno na místní věřitele a na veřejné orgány nebo na případy, kdy hlavní insolvenční řízení nemůže být zahájeno podle práva členského státu, ve kterém jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. Důvod tohoto omezení spočívá v tom, že případy, kdy je požadavek na zahájení místního insolvenčního řízení uplatněn před zahájením hlavního insolvenčního řízení, by měly být omezeny na míru nezbytně nutnou. (…) Článek 2 Definice Pro účely tohoto nařízení se rozumí: (…) 10) „provozovnou“ jakékoli provozní místo, kde dlužník vykonává nebo po dobu tří měsíců před podáním návrhu na zahájení hlavního insolvenčního řízení vykonával nikoli přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských zdrojů a majetku; 11) „místním věřitelem“ věřitel, jehož pohledávky vůči dlužníkovi vznikly z provozu provozovny nacházející se v jiném členském státě, než ve kterém jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, nebo v souvislosti s takovým provozem; (…) Článek 3 Mezinárodní příslušnost 1. Soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení insolvenčního řízení („hlavní insolvenční řízení“). Místem, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, je místo, ze kterého dlužník své zájmy pravidelně spravuje a které je zjistitelné třetími osobami. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny její hlavní zájmy, považuje její sídlo, pokud není prokázán opak. Tato domněnka platí pouze v případě, že v období tří měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení nedošlo k přesunu sídla do jiného členského státu. (…)

2. Pokud jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny na území některého členského státu, jsou soudy jiného členského státu příslušné k zahájení insolvenčního řízení proti tomuto dlužníkovi pouze tehdy, pokud má provozovnu na území tohoto jiného členského státu. Účinky takového řízení jsou omezeny na majetek, který se nachází na území tohoto členského státu. (…)

4. Místní insolvenční řízení uvedená v odstavci 2 mohou být zahájena před zahájením hlavního insolvenčního řízení podle odstavce 1 pouze tehdy, pokud (…) b) návrh na zahájení místního insolvenční řízení podává i) věřitel, jehož pohledávky vznikly z provozu provozovny nacházející se v členském státě, v němž je zahájení místního řízení požadováno, nebo v souvislosti s takovým provozem, nebo (…). Je-li zahájeno hlavní insolvenční řízení, stávají se místní insolvenční řízení vedlejšími insolvenčními řízeními. Článek 84 Časová působnost 1. Ustanovení tohoto nařízení se vztahují pouze na insolvenční řízení zahájená po 26. červnu 2017. Jednání dlužníka učiněná přede dnem použitelnosti tohoto nařízení se i nadále řídí právem, které se na ně vztahovalo v době, kdy byla učiněna. (…)

20. Nejvyšší soud předesílá, že pro zodpovězení dovoláním předestřené otázky je určující výklad nařízení o insolvenčním řízení, které nahradilo nařízení o úpadkovém řízení. Podle článku 84 odst. 1 nařízení o insolvenčním řízení je uvedené nařízení použitelné na řízení zahájená po 26. červnu 2017; mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů k zahájení místního insolvenčního řízení v projednávané věci tak bude určena podle tohoto nařízení.

21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že při výkladu práva Evropské unie si je vědom omezení kladených na něj závěry vyslovenými v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. října 1982, sp. zn. C-283/81, ve věci CILFIT, ve spojení s článkem 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve článek 234 Smlouvy o založení Evropského společenství). Článek 267 Smlouvy o fungování Evropské unie mu totiž (jako soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva) ukládá povinnost předložit předběžnou otázku, která se týká platnosti a výkladu aktů přijatých orgány Společenství, a která vyvstala při jeho jednání, Soudnímu dvoru Evropské unie.

22. Soudní dvůr Evropské unie v označeném rozsudku ale též uzavřel, že národní soudy posledního stupně nemají povinnost předběžné otázky, jestliže existuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora Evropské unie týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé).

23. Judikatura Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího soudu k výkladu pojmu „provozovna“ je přitom ustálena v následujících závěrech.

1. Z článku 3 odst. 1 věty první nařízení o úpadkovém řízení vyplývá, že v systému určování (mezinárodní) příslušnosti soudů (členských států) tímto nařízením existuje zvláštní soudní příslušnost pro každého dlužníka, který je právně odlišným subjektem [srov. body 29 a 30 rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-341/04, v němž se Soudní dvůr Evropské unie vyjádřil k aplikaci článku 3 odst. 1 věty první nařízení o úpadkovém řízení totožného znění jako článku 3 odst. 1 věty první nařízení o insolvenčním řízení].

2. Ustanovení článku 3 odst. 4 nařízení o úpadkovém řízení, které upravuje podmínky pro zahájení místního insolvenčního řízení ve věci dlužníka je nutné jako výjimku ze základního pravidla, podle kterého má být insolvenční řízení ve věci dlužníka vedeno ve státě, v něž se nacházejí hlavní zájmy tohoto dlužníka, vykládat restriktivně. Toto omezení se promítá též do okruhu osob, jež jsou oprávněny podat návrh na zahájení tohoto nezávislého místního insolvenčního řízení [srov. body 29 a 30 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. listopadu 2011, sp. zn. C-112/10, ve věci Zaza Retail BV, v němž se Soudní dvůr Evropské unie vyjádřil k aplikaci článku 3 odst. 4 nařízení o úpadkovém řízení obdobného znění (v relevantních částech) jako článku 3 odst. 4 nařízení o insolvenčním řízení].

3. Skutečnost, že definice „provozovny“ dlužníka ve smyslu článku 2 písm. h/ nařízení o úpadkovém řízení váže výkon hospodářské činnosti na přítomnost lidských zdrojů, ukazuje, že je nezbytná minimální míra organizace a určitá stabilita. Proto pouhá existence jednotlivých majetkových hodnot nebo bankovních účtů v zásadě nesplňuje požadavky pro označení za „provozovnu“ [srov. body 61 a 62 rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-396/09, v němž se Soudní dvůr Evropské unie vyjádřil k aplikaci článku 2 písm. h/ a článku 3 odst. 2 nařízení o úpadkovém řízení totožného znění (v relevantních částech) jako článku 2 bodu 10 a článku 3 odst. 2 nařízení o insolvenčním řízení].

4. Při interpretaci pojmů „provozovna“ a „pohledávka vyplývající z jejího provozování“ za účelem stanovení mezinárodně příslušných soudů státu pro řešení (místního) insolvenčního řízení dlužníka lze při respektování cílů nařízení o insolvenčním řízení (viz zejména body 5, 8 a 29 preambule nařízení o insolvenčním řízení) vyjít též z judikatury interpretující pojmy „pobočka, zastoupení nebo jiná provozovna“ uvedené v článku 5 odst. 5 (již neúčinného) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), jehož dikci doslovně převzal (dnes účinný) článek 7 odst. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), s tím omezením, že entity s vlastní právní subjektivitou vykonávající činnost pro dlužníka jsou považovány za „samostatné“ dlužníky (dle článku 3 odst. 1) a nikoli za „provozovny“ dlužníka (dle článku 2 bodu 10.) ve smyslu nařízení o insolvenčním řízení [srov. shodně Moss, G., Fletcher, I. F., Isaacs, S. et al. The EC regulation on insolvency proceedings: a commentary and annotated guide. Oxford: Oxford University Press, 2009. pp. 242-243; Bělohlávek, A. J. Evropské a mezinárodní insolvenční řízení: Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848 o insolvenčním řízení: komentář. Praha: C. H. Beck, 2020. s. 95, 143]. Ta uvádí dvě kritéria, která určují, zda žaloba týkající se provozování pobočky má vazbu na členský stát. Zaprvé pojem „pobočka“ předpokládá existenci centra činnosti, které dlouhodobě vystupuje navenek jako detašované pracoviště mateřského podniku. Toto centrum musí mít vedení a musí být materiálně vybaveno tak, že může vést jednání s třetími osobami, které se tak nemusejí obracet přímo na mateřský podnik. Zadruhé se spor musí týkat buď úkonů souvisejících s provozováním pobočky, nebo závazků, které na sebe tato pobočka vzala jménem mateřského podniku, pokud mají být provedeny ve státě, v němž se tato pobočka nachází [srov. body 7, 8, a 11 až 13 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. listopadu 1978, sp. zn. 33/78, ve věci Somafer, body 26 a 59 rozsudku Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) ze dne 5. července 2018, sp. zn. C-27/17, ve věci AB ,,flyLAL-Lithunian Airlines“, bod 33 rozsudku Soudního dvora Evropské unie (šestého senátu) ze dne 11. dubna 2019, sp. zn. C-464/18, ve věci Ryanair DAC, body 47 a 48 rozsudku Soudního dvora Evropské unie (prvního senátu) ze dne 25. února 2021, sp. zn. C-804/19, ve věci Markt24, a body 52 až 59 rozsudku Soudního dvora Evropské unie (třetího senátu) ze dne 20. května 2021, sp. zn. C-913/19, ve věci Gefion Insurance]. Jinak řečeno, zaprvé – pobočkou lze rozumět takové zastoupení zahraniční osoby, jež se jeví jako permanentní „prodloužená ruka“ zahraniční osoby, zřízená pro účely podnikání v dotčeném členském státě, vybavená materiálně i personálně k tomu, aby mohla uzavírat obchody jménem svého zřizovatele, takže osoby s ní vstupující do kontaktu sice ví, že jednají se zahraniční osobou, nicméně nemusí jednat s jejím ústředím, ale pouze s tímto zastoupením, a zadruhé – spory vyplývající z provozování pobočky v sobě zahrnují jak spory týkající se práv a závazků vzniklých ze vztahů souvisejících s řízením a správou pobočky, tak spory vzniklé ze smluvních i mimosmluvních vztahů, do nichž pobočka vstoupila jménem svého zřizovatele, popř. při činnosti jeho jménem či v jeho prospěch prováděné, na území státu, kde se pobočka nachází (srov. body 12 a 13 rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp. zn. 33/78, z nichž vyšel ve své argumentaci též Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. října 2021, sp. zn. 27 Cdo 3037/2020, uveřejněném pod číslem 74/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

5. Při posuzování otázky, v jakém místě jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka ve smyslu článku 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení, musí soud přihlédnout též k tomu, zda třetí osoby (zejména věřitelé dlužníka) mohly dlužníkem označené místo vskutku vnímat jako místo, ze kterého obvykle spravuje své zájmy (zda toto místo bylo zjistitelné pro třetí osoby) [srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 NSČR 139/2016]. Místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka ve smyslu článku 3 odst. 1 nařízení o insolvenčním řízení, musí být určeno na základě komplexního zhodnocení všech objektivních kritérií zjistitelných třetími osobami (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023, sen. zn. 29 NSČR 8/2021). Existence provozovny (a její umístění) jako kritérium určující mezinárodní příslušnost soudů pro zahájení místního insolvenčního řízení ve věci dlužníka podle článku 3 odst. 2 nařízení o insolvenčním řízení pak musí být obdobně jako místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, posuzována na základě objektivních a třetími osobami zjistitelných skutečností, aby byla zajištěna právní jistota a předvídatelnost stran určení příslušných soudů [srov. bod 63 rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-396/09].

6. Je třeba mít za to, že požadavku objektivity a možnosti ověření je učiněno zadost, pokud byly konkrétní okolnosti, vzaté v úvahu ke zjištění místa, kde má dlužící společnost provozovnu, zveřejněny nebo alespoň jsou dostatečně transparentní k tomu, aby třetí osoby, to znamená zejména věřitelé této společnosti, o nich mohly vědět. Mezi skutečnostmi, které je třeba zohlednit, přitom patří zejména všechna místa, kde dlužící společnost vykonává hospodářskou činnost, a všechna místa, kde vlastní majetek, pokud jsou tato místa zjistitelná pro třetí osoby; tyto skutečnosti je třeba posuzovat celkově a s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu [srov. body 49 a 52 rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-396/09]. Přičemž pokud objektivní a třetími osobami ověřitelné skutečnosti umožňují dokázat, že stav deklarovaného sídla provozovny neodpovídá skutečnému stavu, má tento (zjistitelný) skutečný stav přednost před stavem fiktivním (srov. bod 51 rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-396/09, včetně odkazu na bod 34 rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-341/04).

7. Vzhledem k tomu, že nařízení o insolvenčním řízení ruší a nahrazuje nařízení o úpadkovém řízení, platí výklad, který Soudní dvůr Evropské unie podal v souvislosti s ustanoveními nařízení o úpadkovém řízení o určení mezinárodní příslušnosti, rovněž pro nařízení o insolvenčním řízení, pokud ustanovení obou těchto unijních předpisů lze považovat za „rovnocenná“ [srov. např. bod 26 a násl. rozsudku Soudního dvora Evropské unie (pátého senátu) ze dne 24. března 2022, sp. zn. C-723/20, ve věci Galapagos BidCo.]. Uvedené přitom platí obdobně též ve vztahu k otázce přenositelnosti judikatorních závěrů Soudního dvora Evropské unie formulovaných ve vztahu k aplikaci ustanovení úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění následujících úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě, nařízení Brusel I a nařízení Brusel I bis (srov. např. bod 30 rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-913/19 a judikaturu zde citovanou).

24. Na základě výše podaných judikaturních závěrů lze pak v poměrech projednávané věci přisvědčit odvolacímu soudu v závěru, že odštěpný závod dlužníka k okamžiku podání insolvenčního návrhu nepředstavoval provozovnu ve smyslu článku 2 bodu 10 nařízení o insolvenčním řízení na území České republiky. Dlužník v této době nevykonával jejím prostřednictvím v České republice žádnou permanentní hospodářskou činnost (srov. v této souvislosti též zjištění učiněná z výkazu zisku a ztrát za roky 2020 a 2021, z nichž vyšel odvolací soud) a tato skutečnost musela být (se zřetelem k výše popsaným skutečnostem) seznatelná pro třetí osoby (věřitele dlužníka). Adresa sídla odštěpeného závodu byla zjevně pouze formálním údajem, kde dlužník žádnou hospodářskou činnost za pomoci lidských zdrojů a majetku nevykonával. Žádné jiné konkrétní místo, kde by dlužník v České republice hospodářskou činnost (v okamžiku podání insolvenčního návrhu) vykonával, ostatně neoznačil ani insolvenční navrhovatel. Skutečnost, že dlužník měl na bankovních účtech v České republice uloženy finanční prostředky, pro závěr, že dlužník zde měl provozovnu ve smyslu článku 3 odst. 2 a článku 2 bodu 10 nařízení o insolvenčním řízení, nepostačuje.

25. V situaci, kdy soudy nezjistily na území České republiky žádné hospodářské aktivity dlužníka, není (oproti mínění dovolatele) pro posouzení existence provozovny samo o sobě významné ani to, že odštěpný závod nebyl v likvidaci a měl určenu osobu jeho vedoucího. Potud nelze pominout, že nebyla tvrzena ani zjištěna minimální organizační struktura odštěpného závodu či případné náklady na zaměstnance (lidské zdroje).

26. Závěr odvolacího soudu, podle kterého v projednávané věci nebyly splněny podmínky k zahájení místního insolvenčního řízení podle článku 3 nařízení o insolvenčním řízení, je tudíž správný. Zabývat se za tohoto stavu otázkou, zda dovolatel měl pohledávku vzniklou z provozu odštěpného závodu (nebo v souvislosti s takovým provozem), bylo nadbytečné (na výsledek dovolacího řízení by již nemohlo mít řešení této otázky žádný vliv).

27. Nejvyšší soud nepřehlédl, že v průběhu dovolacího řízení zanikl odštěpný závod dlužníka. Tato okolnost však na výsledek dovolacího řízení žádný vliv nemá.

28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání insolvenčního navrhovatele bylo zamítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit dlužníku účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, jež sestávají v dané věci z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 6. února 2023), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném v době poskytnutí právní služby, činí 3.100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení, kterou je insolvenční navrhovatel povinen zaplatit dlužníku, k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), částku 4.114 Kč.

Poučení

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu