29 NSCR 25/2017

Rubrum

MSPH 94 INS XY 29 NSČR 25/2017-B-53 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka J. P., narozeného XY, bytem XY, o neschválení oddlužení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 94 INS XY, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Alexejem Hájkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hviezdoslavova 1600/6, PSČ 149 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2016, č. j. MSPH 94 INS XY, 1 VSPH XY, takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

1. Usnesením ze dne 12. ledna 2016, č. j. MSPH 94 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Určil, že zpětvzetí insolvenčního návrhu dlužníka J. P. učiněné podáním dlužníka ze dne 14. září 2015 není účinné (bod I. výroku). 2/ Neschválil oddlužení dlužníka (bod II. výroku). 3/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod III. výroku). 4/ Uvedl informaci o tom, že insolvenční správkyní dlužníka je Ing. Helena Štětinová, LL. M. (bod IV. výroku). 5/ Zamítl návrh dlužníka, aby insolvenční správkyně byla zproštěna funkce (bod V. výroku).

2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. října 2016, č. j. MSPH 94 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

3. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník „v celém jeho rozsahu“ dovolání, požaduje, aby je Nejvyšší soud zrušil.

4. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

5. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je ve výkladu dovoláním předestřených otázek souladné s níže uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a ve zbývajícím rozsahu (ve vztahu k některým výrokům usnesení insolvenčního soudu potvrzeným usnesením odvolacího soudu) není řádně vymezena přípustnost dovolání.

6. Dovolatel – ač v článku II. dovolání ohlašuje, že usnesení odvolacího soudu napadá „v celém jeho rozsahu“ – v dovolání argumentuje pouze proti správnosti těch výroků usnesení insolvenčního soudu, jimiž insolvenční soud rozhodl o neúčinnosti zpětvzetí insolvenčního návrhu (bod I. výroku) a o neschválení oddlužení (bod II. výroku).

7. V rozsahu, v němž odvolací soud usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu (bod III. výroku), ve výroku označujícím insolvenční správkyni (bod IV. výroku) a ve výroku o zamítnutí návrhu, aby insolvenční správkyně byla zproštěna funkce (bod V. výroku), dovolání žádnou argumentaci neobsahuje a dovolatel potud ani nevymezil (způsobem odpovídajícím ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.) důvod přípustnosti dovolání. Potud proto Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže), dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.

8. V rozsahu, v němž odvolací soud usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku o neúčinnosti zpětvzetí insolvenčního návrhu, dovolatel vytýká oběma soudům, že jej v rozporu s ustanovením § 5 o. s. ř. řádně nepoučily o jeho právech a povinnostech v souvislosti „s jeho návrhem na zpětvzetí svého insolvenčního návrhu“, ač generální poučovací klauzule je nepřetržitá a platí ve všech fázích řízení až do exekuce, bez ohledu na zastoupení. Tvrdí taktéž, že mu nebyla dána možnost vznést námitku podjatosti „dle ustanovení § 15a a dle § 119a“ (zřejmě míněn občanský soudní řád).

9. Výtka spojovaná s absencí poučení o právech a povinnostech v souvislosti s „návrhem na zpětvzetí svého insolvenčního návrhu“ vystihuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (respektive v aktuálním znění), jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

10. Ostatně, dovolatel se mýlí i v pojetí koncepce poučovací povinnosti soudu. Koncepce poučovací povinnosti soudu doznala v občanském soudním řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 změn potud, že je koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v ustanovení § 5 o. s. ř. a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí. Jakého poučení se účastníkům má dostat v konkrétní procesní situaci, nestanoví § 5 o. s. ř., ale jednotlivá (další) ustanovení občanského soudního řádu [srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 2963/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2015, pod číslem 8 (ústavní stížnost proti posledně označenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 15. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 2611/14, dostupným na webových stránkách Ústavního soudu), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014, uveřejněné pod číslem 51/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), pak ani ve spojení s § 5 o. s. ř. nepředjímá potřebu poučit insolvenčního navrhovatele o podmínkách, za kterých může vzít insolvenční návrh zpět (absurdita takového postupu je očividná). Jakmile pak insolvenční navrhovatel učiní procesní úkon směřující ke zpětvzetí insolvenčního návrhu, má insolvenční soud povinnost o takovém zpětvzetí rozhodnout (byť i tak, že není účinné) a poučovací povinnost o podmínkách zpětvzetí rovněž již postrádá smyslu.

11. K námitce, že se dovolateli nedostalo poučení o možnosti vznést námitku podjatosti, Nejvyšší soud uvádí, že závěr, podle kterého nedostatek poučení podle ustanovení § 15a odst. 1 o. s. ř. nepředstavuje vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přijal již v rozsudku ze dne 17. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2005, pod číslem 121). Tam vysvětlil, že neposkytne-li soud za řízení účastníkům poučení o tom, že mají právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, má to pouze za následek, že účastník může během řízení uplatnit námitku podjatosti i po prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce (přísedící), o jehož vyloučení jde, popřípadě po uplynutí lhůty 15 dnů počítané ode dne, kdy se o důvodu vyloučení dozvěděl nebo kdy tento důvod vznikl. V době, kdy bylo ve věci rozhodnuto, nepřichází vznesení námitky podjatosti (§ 15a odst. 3 o. s. ř.) v úvahu a ani není (nemůže být) procesně významné, zda byla splněna poučovací povinnost podle ustanovení § 15a odst. 1 o. s. ř., ale jen to, zda ve věci rozhodl vyloučený soudce (přísedící). Námitku, že rozhodnutí insolvenčního soudu nebo odvolacího soudu vydal vyloučený soudce, přitom dovolání ani neobsahuje. Srov. shodně i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1567/2009, uveřejněného pod číslem 130/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

12. V rozsahu, v němž odvolací soud usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o neschválení oddlužení, je napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými (k výkladu § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) např. v usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněném pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam mimo jiné uzavřel, že neodůvodňuje-li stav insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení, závěr, že nezajištění věřitelé, kteří nesouhlasili s nižším plněním, obdrží na úhradu svých pohledávek v oddlužení alespoň plnění v rozsahu 30 %, insolvenční soud oddlužení neschválí. Na takovém základě lze totiž důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé (kteří nesouhlasili s nižším plněním), bude nižší než 30 % jejich pohledávek.

13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. září 2018 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu