29 NSCR 63/2026

Rubrum

KSOS 39 INS 2188/2023 29 NSČR 63/2026-B-86 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka J. K., zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, se sídlem ve Frýdku – Místku, Ó. Lysohorského 702, PSČ 738 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 2188/2023, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2026, č. j. KSOS 39 INS 2188/2023, 4 VSOL 597/2025-B-77, takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

1. Usnesením ze dne 29. srpna 2025, č. j. KSOS 39 INS 2188/2023-B-67, ve znění (opravného) usnesení ze dne 6. října 2025, č. j. KSOS 39 INS 2188/2023-B-69, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné neschválil oddlužení dlužníka J. K. (bod I. výroku), zastavil insolvenční řízení (bod II. výroku), určil odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce (bod III. výroku) a zprostil insolvenčního správce funkce (bod IV. výroku).

2. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když první rozhodnutí - usnesení ze dne 8. prosince 2023 č. j. KSOS 39 INS 2188/2023-B-15, kterým (mimo jiné) insolvenční soud v bodu výroku IV. schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, zrušil k odvolání věřitele č. 3 (Financial Systems Development, s. r. o.) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. března 2024, č. j. KSOS 39 INS 2188/2023, 4 VSOL 115/2024-B-29, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

4. Odvolací soud – cituje § 395 odst. 1 písm. a/ a § 405 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu, poté, co shrnul skutková zjištění učiněná insolvenčním soudem i zjištění vyplývající z insolvenčního rejstříku – dospěl po přezkoumání rozhodnutí insolvenčního soudu k následujícím závěrům.

5. Dlužník se dopustil úmyslné trestné činnosti a odsuzujícím rozsudkem, který nabyl právní moci 5. února 2020, mu byla uložena (i) povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení v trvání 3,5 roku nahradit dle svých možností škodu způsobenou ve výši 1 745 900,08 Kč věřiteli č.

3. Tohoto věřitele v insolvenčním návrhu ani neuvedl a na jemu způsobenou škodu ničeho neuhradil (ani v rámci exekuce zahájené 21. října 2020), neboť je nemajetný a pobíral pouze starobní důchod, z něhož nebylo možno provádět zákonem stanovené srážky.

6. K tíži dlužníka nutno přičíst to, že ke dni právní moci prvního odsuzujícího trestního rozsudku byl dlužník jednatelem v řadě obchodních společností, ve kterých si nesjednal žádnou odměnu za výkon funkce jednatele, aby mohl alespoň částečně uhradit škodu. Dodatečný příjem si sjednal až na základě dohody se společností YURA Hotel Čeladná s. r. o. (v níž byl od jejího založení 14. května 2019 do 13. června 2023 jediným jednatelem a poté až dosud prokuristou), a to bezprostředně před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, neboť z důchodu ve výši 11 566 Kč by do oddlužení nemohla být srážena ani minimální splátka podle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, což by bylo důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Odměnu za výkon funkce jednatele si nesjednal dříve ani v ostatních obchodních společnostech. Přitom netvrdil, že by o ni žádal. Nelze přisvědčit tvrzení dlužníka, že ekonomická situace ve společnostech mu neumožňovala výplatu odměny.

7. Namítal-li dlužník, že se pokoušel kontaktovat poškozeného věřitele č. 3 a žádal o sdělení čísla účtu, nutno uvést, že šlo o období po rozhodnutí o úpadku (9. března 2023), kdy je dlužník podle § 111 insolvenčního zákona povinen zdržet se nakládání s majetkovou podstatou. Lze si též položit otázku, proč si s manželkou sjednal darovací smlouvu až pro účely úhrady odměny a náhrady nákladů insolvenčního správce v době, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody, a proč tak neučinil za účelem úhrady škody.

8. O nedostatečné sebereflexi dlužníka svědčí to, že v insolvenčním návrhu neuvedl pohledávku na náhradu škody (způsobenou zločinem) vůči věřiteli č. 3, v období před podáním insolvenčního návrhu se nepokusil uhradit ani část této škody a nezmínil se ani o dalším probíhajícím trestním řízení zahájeném již 24. června 2020. Šlo o trestnou činnost, kterou navíc páchal v období nejméně od 1. ledna 2016 do 24. června 2020 (po pravomocném odsouzení za předchozí trestnou činnost). Skutečnost, že dlužník neinformoval insolvenční soud o skončeném, jakož i dalším neskončeném trestním řízení, je z pohledu zkoumání (ne)poctivého záměru dlužníka též zásadní. Odvolací soud přihlédl rovněž k závažnosti trestně právního jednání dlužníka, k jeho charakteru a intenzitě, jakož i k výši způsobené škody věřiteli č. 3 (ve výši 1 745 900,08 Kč) a České republice (ve výši 117 085 839,61 Kč).

9. Odvolací soud uzavřel, že souhrn těchto skutečností nasvědčuje spíše zneužití institutu oddlužení, než snaze dlužníka o poctivé vypořádání se s využitím institutu oddlužení se svými věřiteli, a odůvodňuje důvodný předpoklad, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr. Tento závěr nemůže zvrátit ani sdělení insolvenčního správce, že dlužník i po dobu výkonu trestu v rámci insolvenčního řízení plnil všechny povinnosti vůči příslušným orgánům včetně insolvenčního správce a poskytuje transparentní a nepřetržitou součinnost.

10. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

11. Konkrétně dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že zjištěné skutečnosti odůvodňují důvodný předpoklad nepoctivého záměru ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. Má za to, že oba soudy nesprávně vyhodnotily význam jeho trestní minulosti, význam skutečnosti, že v insolvenčním návrhu neuvedl věřitele č. 3 a probíhající trestní řízení, jakož i význam okolností souvisejících se zajištěním příjmů pro plnění oddlužení.

12. Dovolatel zdůrazňuje, že po celou dobu insolvenčního řízení poskytoval insolvenčnímu správci potřebnou součinnost, že zajistil plnění oddlužení jak prostřednictvím dohody o provedení práce, tak později prostřednictvím smlouvy o důchodu uzavřené s manželkou, a že insolvenční správce opakovaně podporoval schválení oddlužení a sám neshledal žádné okolnosti svědčící o nepoctivém záměru dovolatele.

13. Dovolatel má za to, že odvolací soud při výkladu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona nerespektoval závěry judikatury Nejvyššího soudu, týkající se posuzování poctivosti záměru dlužníka, a že zjištěné okolnosti naopak svědčí o skutečné proměně jeho přístupu k řešení závazků a o poctivé snaze vypořádat se s věřiteli prostřednictvím oddlužení.

14. Insolvenční správce ve vyjádření shrnuje svá (již) podaná stanoviska k otázce splnění podmínek oddlužení dovolatele a vyjadřuje se též k námitkám dovolatele.

15. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

16. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přičemž pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.

17. Dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu dovoláním „v celém jeho rozsahu“.

18. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku (o zastavení insolvenčního řízení), v bodu III. výroku (o odměně a hotových výdajích insolvenčního správce) a v bodu IV. výroku (o zproštění funkce insolvenčního správce), je Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Dovolací argumentace totiž žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání těchto výroků usnesení insolvenčním soudem. Jde o výroky, které mají povahu výroků závislých na výroku o neschválení oddlužení. V režimu § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byly automaticky odklizeny (zrušeny), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti těmto výrokům, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohly samostatně obstát. Srov. k tomu obdobně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněného pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“).

19. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku (o neschválení oddlužení), Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.

20. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v otázce posouzení nepoctivého záměru dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení podle § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.

21. Jde především o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2012“), dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, R 86/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016, uveřejněné pod číslem 64/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na něž odkazoval i odvolací soud).

22. Jelikož výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou v dané věci zcela přiléhavá a odvolací soud z nich obsáhle citoval (viz odstavec 12. body 1/ až 8/ odůvodnění usnesení odvolacího soudu), Nejvyšší soud považuje za nadbytečné tyto ustálené judikatorní závěry znovu reprodukovat.

23. Argumentace dovolatele k jednotlivým soudy vytýkaným skutečnostem vyznívá ve prospěch závěru, že tyto skutečnosti neodůvodňují nepoctivý záměr dovolatele. Zdůrazňuje, že některé okolnosti (např. neuvedení věřitele č. 3 s pohledávkou z titulu náhrady škody z trestního řízení nebo neinformování soudu o probíhajícím trestním řízení) nemohou mít význam pro posouzení nepoctivého záměru, když k nim nebyl povinen. Dovolatel však přehlíží, že odvolací soud nezaložil svůj závěr o nepoctivém záměru na té které okolnosti, nýbrž na souhrnném hodnocení všech skutečností významných pro posouzení věci.

24. Posuzoval tedy okolnosti dané věci ve svém souhrnu, přičemž logicky hodnotil skutečnosti, k nimž došlo na straně dovolatele před zahájením insolvenčního řízení, přihlédl k charakteru, intenzitě a rozsahu předchozího jednání dovolatele, včetně jednání, pro něž byl trestně stíhán a odsouzen (šlo o majetkovou trestnou činnost), k výši škody způsobené věřiteli i České republice a též k tomu, že o skončeném a (dalším) probíhajícím trestním řízení insolvenční soud neinformoval. Hodnotil též okolnosti, za kterých si dovolatel sjednal odměnu za výkon funkce jednatele (i z pohledu časové posloupnosti) a darovací smlouvu. Nejvyšší soud nepovažuje úvahy odvolacího soudu za zjevně nepřiměřené.

25. K námitce, že zprávy insolvenčního správce vypovídají o poctivém přístupu dovolatele, Nejvyšší soud dodává, že posouzení splnění podmínek podle § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona přísluší insolvenčnímu soudu a stanovisko insolvenčního správce nemůže jeho úsudek nahradit.

26. K námitce, že odvolací soud nehodnotil (ve smyslu R 112/2012), zda a kdy došlo k „opravdové proměně“ dovolatele a ke změně jeho přístupu, Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud na závěry obsažené v R 112/2012 poukázal (tedy toto rozhodnutí nepominul), přičemž z jeho závěrů je nepochybné, že „proměnu dovolatele“ nezvažoval, jelikož v insolvenčním řízení vyšly najevo takové okolnosti, které (ve svém souhrnu) odůvodňují předpoklad, že dovolatel oddlužením sledoval nepoctivý záměr.

Poučení

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 7. 2026 JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu