29 NSCR 70/2018

Rubrum

KSHK 42 INS XY 29 NSČR 70/2018-B-58 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužnice J. M., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 42 INS XY, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, o dovolání zajištěného věřitele Institutu správy pohledávek SE, se sídlem v Kroměříži, Kojetínská 3881/84, PSČ 767 01, identifikační číslo osoby 29275806, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kubíkem, advokátem, se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 318/18, PSČ 767 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2018, č. j. KSHK 42 INS XY, 4 VSPH XY, takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

1. Usnesením ze dne 12. prosince 2017, č. j. KSHK 42 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Souhlasil s tím, aby insolvenční správce dlužnice (J. M.) Mgr. Ing. Dalibor Jandura vydal: - zajištěnému věřiteli Institutu správy pohledávek SE (dále jen „zajištěný věřitel I“) výtěžek zpeněžení ve výši 422.808 Kč, - zajištěnému věřiteli Portfolio Servis s. r. o. výtěžek zpeněžení ve výši 76.172,71 Kč, - zajištěnému věřiteli ESSOX s. r. o. výtěžek zpeněžení ve výši 42.545,81 Kč (bod I. výroku). 2/ Uložil insolvenčnímu správci: - vydat výtěžek zpeněžení podle upraveného seznamu přihlášek do 15 dnů od právní moci rozhodnutí, - zapsat do upraveného seznamu přihlášek k pohledávce zajištěného věřitele, jaká částka na ni byla vyplacena, eventuálně jaká její zbývající část se vypořádá v rozvrhu, - podat mu písemnou zprávu o vydání výtěžku zpeněžení do 30 dnů od právní moci rozhodnutí (bod II. výroku), - vydat přebytek výtěžku zpeněžení ve výši 145.043,28 Kč dlužnici (bod IV. výroku). 3/ Přiznal insolvenčnímu správci zálohu na odměnu ve výši 58.972,20 Kč včetně daně z přidané hodnoty (bod III. výroku), a uložil dlužnici, aby do 5 dnů sdělila insolvenčnímu správci bankovní spojení pro účely vrácení hyperochy (bod IV. výroku).

2. Insolvenční soud – vycházeje z § 170, § 171, § 290 a § 298 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – vypořádal včasnou námitku zajištěného věřitele I, že jeho pohledávka se (ve smyslu § 171 insolvenčního zákona) úročí, což nebylo zohledněno, tak, že insolvenční zákon přiznává zajištěnému věřiteli právo na smluvní úrok z prodlení pouze tehdy, není-li zajištěný věřitel svými pokyny zásadním způsobem schopen ovlivnit okamžik zpeněžení předmětu zajištění a okamžik uspokojení své pohledávky. Tak je tomu v případě, že úpadek dlužníka je řešen konkursem a majetková podstata je zpeněžována jedinou smlouvou podle § 290 insolvenčního zákona, nebo v případě, kdy je úpadek dlužníka řešen reorganizací, přičemž o takový případ v dané věci nešlo.

3. K odvolání zajištěného věřitele I Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. února 2018, č. j. KSHK 42 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a IV. výroku.

4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 170 a § 171 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k závěru, že je věcně správné, uváděje, že v insolvenčním řízení, v němž je dlužníkův úpadek řešen oddlužením, se ustanovení § 171 odst. 1 insolvenčního zákona nepoužije.

5. Proti usnesení odvolacího soudu podal zajištěný věřitel I dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně „má být dovolacím soudem vyřešena jinak“, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak v dovolání argumentuje ve prospěch závěru, že jeho zajištěná pohledávka se úročila.

6. Insolvenční správce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné. Dlužnice má ve vyjádření napadené rozhodnutí za správné.

7. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Pro další úvahy Nejvyššího soudu je pak rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2018 (tj. naposledy ve znění zákona č. 291/2017 Sb.).

8. Nejvyšší soud dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v řešení otázky předestřené dovoláním je napadené usnesení souladné se závěry obsaženými v níže označených rozhodnutích Nejvyššího soudu, přijatých po podání dovolání v této věci. Jde o tyto závěry:

9. Pro uspokojení pohledávky zajištěného věřitele při oddlužení platí zjednodušeně řečeno konkursní režim. Tato skutečnost se projevuje při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty pravidly vyjádřenými v ustanovení § 398 odst. 2 věty první a § 408 odst. 1 insolvenčního zákona a při oddlužení plněním splátkového kalendáře pravidly vyjádřenými v ustanovení § 398 odst. 3 poslední věty a § 409 odst. 3 insolvenčního zákona. Nezmiňuje-li se tedy ustanovení § 171 insolvenčního zákona výslovně o oddlužení, je tomu tak proto, že onen „konkursní režim“ při oddlužení se prosadí též aplikací obecného pravidla vyjádřeného pro účely konkursu v § 171 odst. 2 insolvenčního zákona [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 175/2016 (jež bylo na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, konaném 13. března 2019, schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. ledna 2019, sp. zn. II. ÚS 4161/18)].

10. Při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se pohledávka zajištěného věřitele úročí podle ustanovení § 171 insolvenčního zákona jen tehdy, je-li majetková podstata zpeněžena (v intencích § 290 insolvenčního zákona) jedinou smlouvou (usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 175/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 NSČR 115/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. 29 NSČR 135/2017).

11. Při oddlužení plněním splátkového kalendáře se pohledávka zajištěného věřitele podle ustanovení § 171 insolvenčního zákona neúročí (usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 135/2017, jež argumentačně vychází z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 175/2016).

12. Důvod přikročit ke změně těchto závěrů na základě argumentace obsažené v dovolání Nejvyšší soud nemá.

Poučení

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. října 2019 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu