29 NSCR 70/2026

Rubrum

KSPH 69 INS 5397/2025 29 NSČR 70/2026-B-41 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužnice H. K., zastoupené Mgr. et Mgr. Tomášem Němečkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 69 INS 5397/2025, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2026, č. j. KSPH 69 INS 5397/2025, 1 VSPH 264/2026-B-25, takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

1. Usnesením ze dne 27. ledna 2025, č. j. KSPH 69 INS 5397/2025-B-15, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl, že je dlužnice (H. K.) oprávněna podat návrh na povolení oddlužení (bod I. výroku), schválil zprávu o přezkumu zveřejněnou dne 9. července 2025 (bod II. výroku), neschválil oddlužení dlužnice pro nepoctivý záměr (bod III. výroku), na majetek dlužnice prohlásil konkurs, který bude projednán jako nepatrný (bod IV. výroku), a konstatoval, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (bod V. výroku).

2. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech III. a IV. výroku.

3. Odvolací soud – cituje § 389, § 395, § 404 a § 405 odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – ve shodě s insolvenčním soudem dospěl k závěru, že v insolvenčním řízení dlužnice vyšly najevo okolnosti odůvodňující předpoklad, že dlužnice návrhem na povolení oddlužení sledovala nepoctivý záměr. Vyšel při tom z následujících skutečností:

1. Dlužnice dne 3. března 2025 odmítla dědictví po své zemřelé matce ve prospěch svých dvou potomků. Čistá hodnota pozůstalosti byla ke dni úmrtí zůstavitelky stanovena na částku 5 278 956,96 Kč a zahrnovala nemovitosti (pozemek se stavbou v k. ú. XY a pozemek v k. ú. XY; dále též jen „nemovitosti“) a zůstatek na bankovním účtu. Každý z potomků nabyl podíl na nemovitostech a vkladu na bankovním účtu v rozsahu 1/6, tj. podíl dlužnice na dědictví činil 1/3.

2. Dlužnice dne 19. března 2025 podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. V návrhu uvedla, že je v úpadku ve formě dlouhodobé platební neschopnosti, že její majetek je nepatrné hodnoty a dům, v němž bydlí, patřil její zemřelé matce a nyní patří příbuzným. Spolu s bratrem vlastní nezkolaudovanou chatu na cizím pozemku ve Slapech, jejíž hodnotu nezná.

3. Při jednání s insolvenčním správcem dne 19. června 2025 uvedla, že v roce 2025 odmítla dědictví po své zemřelé matce, a to jak v oblasti aktiv, tak případných pasiv. Šlo o podíl o velikosti 1/3 na rodinném domě a pozemku. V době odmítnutí dědictví již měla závazky po splatnosti. Odmítnutí provedla pod nátlakem ze strany ostatních dědiců.

4. V insolvenčním řízení byly zjištěny nezajištěné pohledávky v celkové výši 1 372 922,77 Kč, které přihlásilo 5 věřitelů, z nichž část ve výši 730 959,78 Kč tvořily pohledávky nepodřízené. Dlužnice je svobodná, je zaměstnána u družstva COOP Příbram a její čistý příjem činí 30 104 Kč měsíčně, má 2 vyživovací povinnosti a z jejího příjmu lze od 1. ledna 2026 provádět srážky ve výši 5 966 Kč měsíčně.

4. Odvolací soud zdůraznil, že v době, kdy odmítla podíl na dědictví po své matce, si dlužnice byla vědoma toho, že je v úpadku, i toho, že uspokojení pohledávek věřitelů lze provést jen ze srážek z jejích příjmů. Přisvědčil odvolací argumentaci dlužnice, že podíl na dědictví odmítla a krátce na to podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení zřejmě po zralé úvaze, zda dědictví přijmout. Na rozdíl od insolvenčního soudu, jenž toto jednání dlužnice označil jako „minimálně lehkomyslné až nepoctivé“, nehodnotil odvolací soud její jednání jako lehkomyslné, ale spatřoval v něm nepoctivý záměr, neboť dlužnice si musela být vědoma toho, že přijetím dědictví získá majetek použitelný na uspokojení věřitelů, zatímco jeho odmítnutím poškodí své věřitele, neboť tím znemožní, popř. ztíží plné uspokojení jejich pohledávek. Vzal v úvahu, že jednání dlužnice bylo významně ovlivněno vztahem k jejím dětem, ale tím, že za výše popsané situace dala přednost jejich zájmům, tak učinila na úkor věřitelů. O tom, že odmítla podíl na dědictví, jež měla nabýt po své zemřelé matce, se v insolvenčním návrhu nezmínila.

5. Podle odvolacího soudu by dlužnice vyloučila podezření, že podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr, kdyby podíl na dědictví po zemřelé matce neodmítla a v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení by skutečnost, že část majetku po matce nabyla či nabude, uvedla. Nepoctivý záměr by jí nebylo možné přičíst k tíži, kdyby po odmítnutí dědictví všechny s tím spojené okolnosti v návrhu alespoň uvedla. Ani to však neučinila a tyto skutečnosti zatajila.

6. Odvolací soud dodal, že kdyby nebyl zjištěn nepoctivý záměr a dlužnice by splňovala všechny předpoklady podmiňující schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, byl by podíl na rodinném domu se stavebním pozemkem tvořícím část na ni připadajícího podílu na dědictví posuzován jako obydlí dlužnice a jejích dětí, a není vyloučeno, že by se na něj vztahovala výjimka podle § 398 odst. 6 insolvenčního zákona. Tuto možnost však svým jednáním zmařila.

7. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice „v celém rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále též jen „o. s. ř.“) argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení právní otázky (posuzováno podle obsahu), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která nebyla dovolacím soudem v celé šíři vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. Dovolatelka brojí proti závěru o jejím nepoctivém záměru při podání návrhu na povolení oddlužení. Namítá, že výsledek rozhodnutí soudu je pro ni až příliš tvrdý, protože znamená neschválení jejího oddlužení a prohlášení konkursu, odpůrčí žalobu vůči jejím nezletilým dětem a možný prodej podílu na pozemku s domem, v němž bydlí. Odkazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2012“), uvádí, že v tam projednávané věci dovolací soud vytkl soudu odvolacímu (mj.), že nepřičetl ku prospěchu dlužnice skutečnost (nastalou až v průběhu odvolacího řízení), že dlužnice informaci o darování nemovitostí před věřiteli a insolvenčním soudem netajila a sama ji sdělila insolvenčnímu správci na přezkumném jednání. Dovolatelka připouští, že při rozhodování o odmítnutí dědictví byla ovlivněna úvahami o budoucnost jejích nezletilých dětí. Již při podání insolvenčního návrhu si byla vědoma toho, že na dědictví bude tázána, a při přezkumném jednání jednala transparentně, nic nezatajovala, celý „příběh dědictví“ insolvenčnímu správci popsala a poskytla veškerou součinnost. Táže se, zda svůj postup (že informaci o odmítnutí dědictví neuvedla v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení) nezhojila tím, že příslušnou informaci sdělila insolvenčnímu správci při přezkumu pohledávek.

9. Insolvenční správce se ve vyjádření ztotožnil s úvahami odvolacího soudu.

10. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

11. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přičemž pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice (19. března 2025, kdy insolvenční návrh došel insolvenčnímu soudu) se přitom v tomto řízení uplatní (a to i pro účely posouzení přípustnosti dovolání) insolvenční zákon v aktuálním znění.

12. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v otázce posouzení nepoctivého záměru dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení podle § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona souladné s (dále označenou) ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

13. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně zkoumání poctivosti záměru dlužníka ustálena v závěrech, podle kterých ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Tomu je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

14. V R 112/2012 Nejvyšší soud konstatoval, že posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem, ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení.

15. Insolvenční soud je při rozhodování o (ne)schválení oddlužení povinen přihlédnout k jednání, kterého se dlužník dopustil v období před podáním návrhu na povolení oddlužení (do rozhodnutí insolvenčního soudu, respektive odvolacího soudu o tomto návrhu) a které mělo dopad na majetkové poměry dlužníka. Případnou „nápravu“ dlužníka má insolvenční soud zvažovat i ve vazbě na charakter a intenzitu jeho předchozího chování (a potud rozlišovat, zda šlo o jednání „jen“ lehkomyslné či nezodpovědné, nebo o jednání úmyslné). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016, uveřejněné pod číslem 64/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

16. V poměrech projednávané věci nemá Nejvyšší soud pochybnost, že úvaha odvolacího soudu o nepoctivém záměru dovolatelky není zjevně nepřiměřená (odpovídá výše citované judikatuře) a Nejvyšší soud nemá důvod ji v mezích své přezkumné činnosti jakkoli korigovat. Odvolací soud správně usoudil na nepoctivý záměr dlužnice při odmítnutí dědictví ve prospěch svých potomků (a na úkor jejích věřitelů), a při následném zamlčení této okolnosti v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení. Již tyto samotné okolnosti umožňují učinit závěr, že dovolatelka jednala v nepoctivém záměru ve snaze vyhnout se poctivému vypořádání s věřiteli.

17. K odkazu dovolatelky na R 112/2012 je nutné uvést, že v tam projednávané věci dovolací soud vedle výtky k opomenutí zohlednění, že dlužnice o darování nemovitostí informovala insolvenčního správce, zejména korigoval úvahy odvolacího soudu ohledně skutečnosti, že se dlužnice sama v průběhu insolvenčního řízení postarala o návrat ušlé nemovitosti zatížené zástavním právem jednoho z přihlášených věřitelů zpět do majetkové podstaty, kterou – veden nesprávnou úvahou, že tím poškodila věřitele – přičetl dlužnici k tíži a nikoliv v její prospěch. V této věci však dovolatelka nedosáhla toho, že by se nemovitosti dostaly do její dispozice (a staly se součástí majetkové podstaty), když sama v dovolání uvedla, že takové řešení zvolit nemohla (s ohledem na to, že její děti jsou nezletilé).

18. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dovolatelky (v bodě IV. výroku), je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dovolatelky má (v dané věci) povahu výroku závislého na výroku o zrušení oddlužení. To však nic nemění na tom, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Poučení

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 7. 2026 Mgr. Milan Polášek předseda senátu