29 Odo 1051/2006

Rubrum

29 Odo 1051/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. F. D., bytem v, proti žalované D. M., bytem v , jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně T. s. r. o. v B., „ v likvidaci“, o vyloučení peněz z konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 Cm 43/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. dubna 2006, č. j. 6 Cmo 66/2004 - 129, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Rozsudkem ze dne 3. listopadu 2003, č. j. 13 Cm 43/2001-57, Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se žalobce (Ing. F. D.) domáhal vůči žalované (správkyni konkursní podstaty úpadkyně T., s. r. o. v B.„v likvidaci“) vydání částek 1.634.800,- Kč (nájemné z movitých věcí sepsaných do konkursní podstaty), 7.384,70 Kč (příjem za šrot), 3.314,- Kč (příjem za šrot), 151.890,- Kč (kupní cena za prodej movitých věcí podle kupní smlouvy z 26. srpna 1999) a 12.000,-Kč (kupní cena za prodej movitých věcí podle kupní smlouvy z 2. dubna 1999). Soud uzavřel, že movité věci byly sepsány do konkursní podstaty oprávněně, a to zčásti jako pevná součást stavby sepsané do konkursní podstaty dle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a zčásti (v souladu s ustanovením § 443 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“) jako věci úpadkyně, pořízené z jejích prostředků. Výtěžek získaný nájmem sepsaných věcí a jejich prodejem tedy náleží do konkursní podstaty. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Také odvolací soud uzavřel, že všechny movité věci označené žalobcem, ať již tvořily součást žalobcovy nemovitosti nebo šlo o samostatné movité věci úpadkyně, byly pojaty do konkursní podstaty úpadkyně oprávněně a žalovaná je se souhlasem konkursního soudu zpeněžila v souladu s ustanovením § 27 ZKV. Z téže příčiny neshledal důvod k vydání nájemného z pronájmu sepsaných a posléze zpeněžených věcí. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel oběma soudům vytýká, že neposuzují movité a nemovité věci jako celek a neujasňují si, co tvoří oddělitelný přírůstek věcí zastavených a užívaných jako pronájem. Odvolací soud podle dovolatele nepřihlédl k tomu, že žalovaná prodávala movité věci ještě před jejich zařazením do konkursní podstaty, v rozporu s ustanovením § 18 ZKV. Podle dovolatele není pochyb o tom, že technické zhodnocení jeho majetku financovala pozdější úpadkyně, čímž i právně došlo k přírůstku k věci hlavní (jak správně dovodil i soud prvního stupně). Dovolatel proto nemá za správný závěr odvolacího soudu, že movité věci byly zakoupeny z finančních prostředků pozdější úpadkyně a že je tudíž žalovaná (v souladu se zněním zákona o konkursu a vyrovnání) oprávněně prodala. Jednání žalované - pokračuje dovolatel - bylo umožněno chybným usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 2. prosince 1998, sp. zn. 8 K 26/96. Z výrobního celku masokombinátu nelze podle dovolatele odtrhnout technická zařízení, která tvoří jednotný výrobní celek. Za důležité dovolatel pokládá i to, že Krajský obchodní soud v Ostravě v době, kdy usnesením ze dne 2. března 1998, sp. zn. 8 K 26/96, prohlásil konkurs na majetek úpadkyně, nenařídil ukončení provozování jejího podniku dle § 18a ZKV, čímž dal najevo, že „pokládá fyzický majetek žalobce jako celek“. K výtce odvolacího soudu, že důkazy o zapracování technologie do výrobního celku (kontrolní nález, rozhodnutí finančního úřadu o dani z příjmu za technické zhodnocení majetku úpadkyně a smlouva o pronájmu masokombinátu) označil nově až v odvolacím řízení, dovolatel uvádí, že o těchto důkazech již bylo jednáno u soudu prvního stupně, takže aplikace § 205a o. s. ř. co do odmítnutí nových důkazů není oprávněná. Žalovaná dala najevo, že majetek (movité i nemovité věci) zahrnula do konkursní podstaty úpadkyně z důvodů uvedených v § 27 odst. 5 ZKV, když jej vyzvala k vyplacení ceny zástavy a on tak neučinil. Z titulu zástav nelze podle dovolatele dovodit, že nájemné je součástí zástavy, neboť přírůstek (užitek) ze zástavy netvoří její součást. Potud dovolatel odkazuje na ustanovení § 151a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), s tím, že z něj vyplývá, že zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstek, avšak z plodů jen na ty, které nejsou odděleny (v této souvislosti zmiňuje dovolatel i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 276/2001 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2002, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Odmítnutím dovolatelova nároku na nájemné z výrobního celku tak podle dovolatelova mínění dochází k základnímu porušení lidských práv (práva na ochranu vlastnictví) a soud tak neprávem odůvodňuje zvýšení hodnoty konkursní podstaty. V této souvislosti dovolatel odkazuje na „ústavní nález č. 76“, kde „je jednoznačně dovozeno, že zahrnutím majetku třetí osoby do konkursní podstaty nevzniká oprávnění z přírůstku zástavy požívat tyto oddělené plody žalované jako správkyně konkursní podstaty“. Dovolatel po celou dobu konkursu platil daň z nemovitosti - celku masokombinátu, a to bez náhrady, což také prokazuje nedělitelnost celku masokombinátu. Žalovaná jako správkyně konkursní podstaty není oprávněna věci užívat, „užívat požitky“, neboť by tímto jednáním omezovala vlastnické právo třetích osob, tedy dovolatele, a dopouštěla by se porušení článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, uzavřel dovolatel. Žalovaná ve vyjádření shledává dovolání účelovým a napadené rozhodnutí správným. Nedůvodnou a lživou shledává námitku, že věci prodala ještě před zařazením do konkursní podstaty, poukazujíc na to, že Krajský obchodní soud v Ostravě udělil souhlas s prodejem 2. prosince 1998 a k prvnímu prodeji došlo až 30. srpna 1999. Uvádí, že dovolatel se již několikrát neúspěšně domáhal v soudních sporech vyloučení movitých a nemovitých věcí z konkursní podstaty. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Tento dovolací důvod dovolatel také (jako jediný) dovoláním uplatnil. Důvody odmítnutí dovolání lze dále doplnit (konkretizovat) následovně: 1/ K požadavku na vydání částek 151.890,- Kč (kupní cena za prodej movitých věcí podle kupní smlouvy z 26. srpna 1999) a 12.000,-Kč (kupní cena za prodej movitých věcí /notebooku/ podle kupní smlouvy z 2. dubna 1999): Závěr odvolacího soudu, že o příslušnosti části movitých věcí ke konkursní podstatě úpadkyně (zčásti coby součástí nemovitostí a zčásti coby věcí samostatných) již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení o vyloučení nemovitostí a movitých věcí (rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 13 Cm 2/2000) a že proto nelze úspěšně žádat (opět vylučovací žalobou) výtěžek jejich zpeněžení, je v souladu se zákonným principem vázanosti účastníků předchozím rozsudkem (§ 159a odst. 1 a 2 o. s. ř.); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rovině závěrů formulovaných k výtěžku zpeněžení ohledně ostatních movitých věcí Nejvyšší soud napadené rozhodnutí rovněž neshledává zásadně významným. Dovolání neobsahuje žádnou právně významnou argumentaci k závěru odvolacího soudu, že šlo o věci ve vlastnictví úpadkyně, z čehož plyne, že dovolatel nebyl v souladu s ustálenou judikaturou k uplatnění nároku na vydání výtěžku zpeněžení těchto věcí věcně legitimován (srov. např. důvody rozsudku uveřejněného pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 27/2003“). 2/ K požadavku na vydání částek 1.634.800,- Kč (nájemné z movitých věcí sepsaných do konkursní podstaty), 7.384,70 Kč (příjem za šrot) a 3.314,- Kč (příjem za šrot). Není-li důvod připustit dovolání k přezkoumání závěrů odvolacího soudu ohledně vydání částek odpovídajících výtěžku zpeněžení movitých věcí, pak není ani důvod otevřít dovolací přezkum k prověření správnosti závěrů odvolacího soudu ohledně přírůstků (užitku) těchto věcí za trvání konkursu. Závěry ohledně nájemného na dané téma (shodné se závěry odvolacího soudu) přijal Nejvyšší soud již v R 27/2003 a souladnost tohoto výkladu s ústavním pořádkem České republiky plyne i z judikatury Ústavního soudu (srov. jeho usnesení ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. II. ÚS 645/06, a ze dne 1. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 2475/07). Pro úplnost lze dodat, že neurčitý odkaz na údajně jiný závěr formulovaný v „ústavním nálezu č. 76“ dovolatel blíže nespecifikoval ani poté, co jej k tomu Nejvyšší soud vyzval usnesením ze dne 22. srpna 2006, č. j. 29 Odo 1051/2006-159, doručeným jeho zástupci 25. srpna 2006 a co byl takto poučen o následcích případné nečinnosti. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., tedy tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalované žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. listopadu 2008 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu