29 Odo 1089/2003

Rubrum

I. Pohledávka správce daně vůči poplatníku daně z převodu nemovitostí (prodávajícímu) je ode dne vzniku daňové povinnosti pohledávkou, k jejímuž uspokojení v rozvrhu je nezbytné, aby ji správce daně přihlásil do konkursu; nejde o pohledávku za podstatou. II. Jakmile vznikne poplatníku daně z převodu nemovitostí (prodávajícímu) daňová povinnost, vzniká rovněž zákonné ručení nabyvatele (kupujícího) za splnění této povinnosti. Vznikla-li poplatníku daně z převodu nemovitostí (prodávajícímu) daňová povinnost před prohlášením konkursu na jeho majetek, pak ručitel za úhradu této daně (nabyvatel nemovitosti) může přihlásit pohledávku z titulu tohoto ručení v konkursu vedeném na majetek poplatníka daně jako pohledávku vázanou na podmínku (§ 20 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů), bez zřetele k tomu, že se vůči němu dosud nestala vykonatelnou výzva správce daně dle § 57 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. III. Pohledávka vzniklá tím, že ručitel za úhradu daně z převodu nemovitostí (nabyvatel nemovitosti) zaplatil daň po prohlášení konkursu na majetek poplatníka daně (prodávajícího), jemuž vznikla daňová povinnost před prohlášením konkursu, není pohledávkou za podstatou ve smyslu § 31 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. IV. Jestliže ručitel za úhradu daně z převodu nemovitostí (nabyvatel nemovitosti) zaplatil daň v době od 1. dubna 1998 po prohlášení konkursu na majetek poplatníka daně (prodávajícího), k němuž došlo před uvedeným datem a jestliže daňová povinnost vznikla poplatníku před prohlášením konkursu, stal se ručitel úhradou daně konkursním věřitelem úpadce s pohledávkou příslušné třídy, kterou nebylo potřeba přihlašovat do konkursu.

Výrok

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném v právní věci žalobce D., družstva, zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr.

V. M., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně D. P., a. s. v likvidaci, zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 347.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 140/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2003, č. j. 15 Cmo 72/2003-57, takto:

Odůvodnění

I. Dovolání se zamítá.

Poučení

O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2003, č. j. 15 Cmo 72/2003-57, potvrdil rozsudek ze dne 16. ledna 2003, č. j. 43 Cm 140/2001-35, jímž Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu o zaplacení částky 347.000,- Kč. Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že žalobou uplatněný nárok není pohledávkou za podstatou, jelikož jej nelze podřadit žádnému z případů taxativně vypočtených v ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Společným znakem pohledávek za podstatou je, že vznikly po prohlášení konkursu, což neplatí ani v případě pohledávky finančního úřadu za úpadkyní, ani v případě pohledávky finančního úřadu za žalobcem coby ručitelem úpadkyně. Přitom odvolací soud poukázal na to, že pohledávka finančního úřadu na dani z převodu nemovitostí vznikla (daňová povinnost dle § 57 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nastala) okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající daňovou povinnost. V konkrétním případě k tomu došlo 17. dubna 1997, což je den ke kterému nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch žalobce (před prohlášením konkursu). Žalobce měl svou pohledávku za úpadkyní, vzniklou z titulu ručitelského závazku, přihlásit do konkursu dle § 20 odst. 4 ZKV jako podmíněnou, což se nestalo. Žalovaný správce konkursní podstaty postupoval správně, jestliže pohledávku finančního úřadu ani pohledávku žalobce nepokládal za pohledávku za podstatou. Žalobce podal proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní přisuzuje dovolatel řešení otázky okamžiku vzniku pohledávky na dani z převodu nemovitostí. Podle dovolatele okamžik vzniku daňové povinnosti ve smyslu § 57 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků není v případě daně z převodu nemovitostí totožný s okamžikem vzniku daňové pohledávky. Vznik daňové povinnosti je pouze předpokladem vzniku daňové pohledávky. Ke dni vzniku daňové povinnosti není možno ani vyznačit pohledávku z titulu daně z převodu nemovitostí na osobním účtu daně (§ 62 zákona o správě daní a poplatků), protože v tento den není pohledávka správcem daně vypočtena ani vyměřena (není stanovena daň). Jelikož zákon o správě daní a poplatků ani zákon č. 357/1992 Sb. (o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí) nedefinují pojem „daňová pohledávka“ je nutno vyjít (za použití analogie iuris) z definice pohledávky uvedené v § 488 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Ve smyslu tam obsažené definice Finančnímu úřadu v Hradci Králové nevzniklo právo na plnění (daňová pohledávka) vůči úpadkyni dříve, než daň z převodu nemovitostí vypočetl a vyměřil platebním výměrem. K tomu však došlo až po prohlášení konkursu, ba dokonce po uplynutí dvou měsíců od prvního přezkumného jednání. Dovolatel je přesvědčen, že pohledávka, která mu vznikla za úpadkyní tím, že za ni zaplatil daň z převodu nemovitostí, nepodléhá režimu ustanovení § 20 odst. 4 ZKV, jelikož povinnost platit daně není závazkem, nýbrž veřejnoprávní povinností. Potud odkazuje na dílo Kindl., M. - Telecký, D. - Válková, H.: Zákon o správě daní a poplatků. Komentář. 1. vydání. Praha. C. H. Beck 2002, str. 375, jakož i na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4/1999 a ve shodě s názorem vyjádřeným v označeném díle akcentuje hmotněprávní charakter ustanovení § 57 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Poukazuje i na to, že povinnost ručitele k plnění daňového nedoplatku podle tohoto ustanovení vzniká až poté, co jej správce daně ke splnění této platební povinnosti vyzve. Ručitelova povinnost zaplatit daňový nedoplatek tedy musí vyplývat ze zákona, jeho povinnost platit však vzniká až doručením výzvy správcem daně. Jelikož v době, kdy běžela lhůta k přihlášení pohledávek do konkursu, finanční úřad dovolatele nevyzval k zaplacení daňového nedoplatku, nebyl dovolatel ručitelem ve smyslu ustanovení § 20 odst. 4 ZKV. Žalovaný proto měl pohledávku, která žalobci vznikla tím, že za úpadkyni zaplatil daň z převodu nemovitostí, uspokojit jako pohledávku za podstatou ve smyslu ustanovení § 31 odst. 2 písm. d/ ZKV. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, s tím, že dovolatelem předkládaná právní otázka již byla řešena v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2002, sp. zn. 1 Ko 35/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002 pod číslem 96, a to stejně, jako ji řeší napadené rozhodnutí. Pro případ, že Nejvyšší soud shledá dovolání přípustným, je pak navrhuje zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. Úkony správce daně (vydání platebního výmětu a jeho doručení dovolateli) měly vliv toliko na splatnost pohledávky, nikoli na její vznik. Se zřetelem k účinkům prohlášení konkursu se však pohledávka stala splatnou již prohlášením konkursu (§ 14 odst. 1 písm. g/ ZKV). Dovolatel svou pohledávku mohl a měl přihlásit do konkursu dle ustanovení § 20 odst. 4 ZKV a jestliže tak neučinil, nelze ji v konkursu uspokojit. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. co do řešení otázky, zda pohledávka ručitele, který v intencích zákona č. 357/1992 Sb. v průběhu konkursu zaplatil za úpadce daň z převodu nemovitostí splatnou před prohlášením konkursu, je pohledávkou za podstatou jakož i otázky, zda, odkdy a v jaké formě mohla být přihlášena v konkursu postupem podle § 20 a násl. ZKV; tu totiž dosud ve své rozhodovací praxi neřešil. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové závěry, podle kterých: 1) Kupní smlouvou z 28. března 1997 právní předchůdce pozdější úpadkyně (jako prodávající) převedl na žalobce (jako kupujícího) nemovitost, ohledně které právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí (ve prospěch žalobce) nastaly 17. dubna 1997. 2) Prodávající nezaplatil daň z převodu nemovitostí. 3) Konkurs na majetek D. P., a. s. v likvidaci byl prohlášen 4. března 1998. 4) Dvouměsíční lhůta počítaná od prvního přezkumného jednání uběhla 3. srpna 1998. 5) Žalobce na základě výzvy Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 27. června 2000 zaplatil (jako ručitel) za úpadkyni dne 15. července 2000 daň z převodu nemovitostí ve výši 347.600,- Kč; tuto pohledávku žalobce do 3. srpna 1998 nepřihlásil (ani jako podmíněnou) do konkursu vedeného na majetek úpadkyně. Se zřetelem k době, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí (17. dubna 1997) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona o správě daní a poplatků ve znění zákonů č. 18/1993 Sb., č. 322/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 72/1994 Sb., č. 85/1994 Sb., č. 113/1994 Sb., č. 248/1995 Sb. a č. 96/1996 Sb. a výklad zákona č. 337/1992 Sb. ve znění zákonů č. 35/1993 Sb., č. 157/1993 Sb., č. 302/1993 Sb., č. 315/1993 Sb., č. 323/1993 Sb., č. 85/1994 Sb., č. 255/1994 Sb., č. 59/1995 Sb., č. 118/1995 Sb. a č. 323/1996 Sb. V rámci daného problému se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou doby vzniku pohledávky finančního úřadu z titulu nedoplatku daně z převodu nemovitostí vůči pozdější úpadkyni (jako daňové dlužnici) a žalobci (jako daňovému ručiteli). Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 357/1992 Sb. (v rozhodném znění) je poplatníkem daně z převodu nemovitosti převodce (prodávající); nabyvatel je v tomto případě ručitelem. Ustanovení § 18 uvedeného zákona dále určuje, že na základě daňového přiznání, ve kterém poplatník uvede údaje rozhodné pro vyměření daně, a podle výsledků vyměřovacího řízení správce daně daň vypočte a vyměří platebním výměrem (odstavec 1). Daň dědickou, daň darovací a daň z převodu nemovitostí je poplatník povinen zaplatit nejpozději do 30 dnů ode dne, v němž mu byl doručen platební výměr o vyměření daně (odstavec 2). Dle ustanovení § 21 odst. 1 písm. b/ uvedeného zákona poplatník je povinen podat místně příslušnému správci daně přiznání k dani z převodu nemovitostí do 30 dnů ode dne, v němž je smlouva s doložkou o povolení vkladu do katastru nemovitostí nebo rozhodnutí či jiná listina, kterými příslušný státní orgán potvrzuje nebo osvědčuje vlastnické vztahy k nemovitostem, doručena poplatníkovi daně z převodu nemovitostí. Podle ustanovení § 57 zákona o správě daní a poplatků (v rozhodném znění) platí, že daňovým dlužníkem je každý, kdo je podle zvláštního zákona povinen platit daň nebo vybranou a sraženou daň odvádět (odstavec 1). Daňová povinnost vzniká okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající daňovou povinnost podle tohoto zákona nebo zvláštních předpisů (odstavec 2). Daňová povinnost vzniklá před smrtí fyzické osoby přechází na dědice (odstavec 3). Daňová povinnost zaniklých právnických osob přechází na jejich právní nástupce (odstavec 4). Daňový nedoplatek jsou povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzváni. Proti této výzvě se může ručitel odvolat. V odvolání může ručitel namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno (odstavec 5). Z cit. ustanovení zákona č. 357/1992 Sb. i z ustálené judikatury (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. IV. ÚS 500/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 30, ročníku 2003, pod pořadovým číslem 51, nález Ústavního soudu ze dne 3. června 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/01, uveřejněný v též sbírce a v témže svazku pod pořadovým číslem 78 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 1 Afs 76/2004, uveřejněný pod číslem 653/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), se podává, že daňová povinnost v posuzované věci prodávající vznikla dnem, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí, tj. 17. dubna 1997 (bez zřetele k tomu, že lhůta k podání daňového přiznání poplatníku začíná běžet - dle § 21 odst. 1 písm. b/ zákona o správě daní a poplatků - až doručením kupní smlouvy s doložkou o povolení vkladu do katastru nemovitostí), tedy před prohlášením konkursu na majetek právního nástupce prodávajícího, k němuž došlo 4. března 1998 (shodně srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003 a v právní teorii mutatis mutandis např. závěry z jednání Koordinačního výboru mezi Ministerstvem financí a Komorou daňových poradců ze dne 11. září 2002, uveřejněné v Bulletinu Komory daňových poradců číslo 11, ročníku 2002, str. 5-6). Závěr, že daňová povinnost vzniká plátci daně z převodu nemovitostí (prodávajícímu), již „s vlastnictvím nemovitosti“ a nikoli až přiznáním, vyměřením nebo dokonce splatností daně, činí ostatně i dovolatelem cit. dílo (str. 373). Pohledávka správce daně vůči poplatníku (prodávajícímu) je ode dne vzniku daňové povinnosti pohledávkou, k jejímuž uspokojení v rozvrhu je nezbytné, aby ji správce daně přihlásil do konkursu (nejde o pohledávku za podstatou). Současně jde o pohledávku, kterou úpadce již po prohlášení konkursu nemůže (v důsledku ztráty dispozičních oprávnění /§ 14 odst. 1 písm. a/ ZKV/) uspokojit dobrovolně. Není-li správce daně zajištěným věřitelem, nemůže tak mimo rozvrh v průběhu konkursu učinit ani správce konkursní podstaty. Není-li ve smyslu uvedených závěrů správce daně věřitelem s pohledávkou za podstatou vůči úpadci, jímž je poplatník daně (nejde o žádný z případů vypočtených v § 31 odst. 2 ZKV ve znění účinném ke dni prohlášení konkursu ani ve znění rozhodném v době vydání napadeného rozhodnutí), pak se logicky nemůže ocitnout ve výhodnějším postavení než samotný věřitel, osoba, která za úhradu daňové pohledávky správci daně ze zákona ručí a která v průběhu konkursu správci daně uvedenou pohledávku za úpadce uhradí. Ostatně právě proto ustanovení § 31 odst. 2 ZKV (a to ani v dovolatelem výslovně zmíněném písmenu d/) ani těmto osobám postavení věřitele s pohledávkami za podstatou nepřiznává. Již tento úsudek pak postačuje k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v závěru, že o pohledávku za podstatou nejde, správné. Jakmile vznikne poplatníku daně z převodu nemovitostí (prodávajícímu) daňová povinnost, vzniká rovněž zákonné ručení nabyvatele (kupujícího) za splnění této povinnosti. Uvedené platí bez zřetele k tomu, že v souladu s ustálenou judikaturou je správce daně povinen učinit k vymožení daně od poplatníkova ručitele i další kroky (dle § 57 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků), v jejichž rámci může ručitel uplatňovat námitky proti opodstatněnosti i výši po něm vymáhané daňové pohledávky (srov. k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. června 1999, sp. zn. IV. ÚS 198/99, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 14, ročníku 1999, pod pořadovým číslem 43, nález Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2000, sp. zn. IV. ÚS 316/2000, uveřejněný v též sbírce, svazku 20, ročníku 2000, pod číslem 178 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. 2 Afs 28/2003, uveřejněný pod číslem 187/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Uvedenému závěru nasvědčuje i dikce § 57 odst. 5 věty první zákona o správě daní a poplatků, jež vychází (jak citováno shora) z toho, že daňový nedoplatek jsou povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzváni. Jinak řečeno, k tomu, aby správce daně mohl adresovat určité osobě výzvu k úhradě daňového nedoplatku podle posledně cit. ustanovení, musí jít o osobu, které zákon již povinnost ručení ukládá (to opět nezpochybňuje ani sám dovolatel). Jestliže ručitel plátce daně z převodu nemovitostí nemůže (jak vysvětleno výše) uplatnit částku, kterou v průběhu konkursu vedeného na majetek poplatníka uhradil (15. července 2000) za poplatníka (v souladu s ustanovením § 27 odst. 5 ZKV ve znění účinném v době úhrady) coby pohledávku za podstatou, pak se naskýtá otázka, zda měl možnost takovou pohledávku uplatnit jiným způsobem a jakým. Logicky se nabízí především cesta, kterou ručitelům obecně nabízí ustanovení § 20 odst. 4 věty první a druhé ZKV, jež ve znění účinném v době vydání napadeného usnesení (které je i zněním stávajícím) určuje, že přihlásit lze i pohledávku vázanou na podmínku. Ručitel takto přihlašuje svoji pohledávku, která mu vůči úpadci vznikne, bude-li za něho plnit jeho závazek vůči věřiteli. Ve smyslu výše formulovaných závěrů Nejvyšší soud uzavírá, že vznikla-li poplatníku daně z převodu nemovitostí (prodávající) daňová povinnost před prohlášením konkursu na jeho majetek, pak ručitel za úhradu této daně (nabyvatel nemovitosti) může a má přihlásit pohledávku z titulu tohoto ručení v konkursu vedeném na majetek poplatníka daně jako pohledávku vázanou na podmínku (na splnění odkládací podmínky), bez zřetele k tomu, že se vůči němu dosud nestala vykonatelnou výzva správce daně dle § 57 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Konstrukce dovolatele, podle které vůči ručiteli za daň z převodu nemovitostí, jemuž vznikla daňová povinnost dnem, kdy nastaly právní účinky vkladu jeho (ručitelova) vlastnického práva do katastru nemovitostí, vznikne správci daně daňová pohledávka až po výzvě dle § 57 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a dříve ji proto nelze do konkursu přihlásit ani jako vázanou na splnění podmínky, neobstojí. Ve skutečnosti by se tím takový ručitel dostal do bezvýchodného postavení, jelikož jinou cestu k uspokojení pohledávky, jež po něm může býti správcem daně vymožena až v průběhu konkursu vedeného na majetek poplatníka daně, mu zákon o konkursu a vyrovnání ani nepřiznává; jak rozebráno výše, o daňovou pohledávku za podstatou nejde a se zřetelem k obecné povaze ručitelského regresu, ani jít nemůže (srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž v intencích usnesení Ústavního soudu ze dne 2. února 2006, sp. zn. IV. ÚS 475/05, obstál i v ústavní rovině). Tento závěr nemůže zvrátit ani dovolatelův poukaz na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4/1999; to se totiž týká zcela jiné (trestní) problematiky. Odvolací soud, jenž na uvedené ustanovení rovněž odkázal, ovšem přehlédl, že ve výše cit. podobě bylo ustanovení § 20 odst. 4 vtěleno do zákona o konkursu a vyrovnání až novelou provedenou s účinností od 1. dubna 1998 zákonem č. 12/1998 Sb. Přechodné ustanovení k zákonu č. 12/1998 Sb. se v daném ohledu omezilo jen na konstatování, že tento zákon platí i pro řízení zahájená před jeho účinností; právní účinky úkonů, které nastaly dříve, zůstávají zachovány (srov. článek II. bod 1. zákona). Přitom ke dni prohlášení konkursu na majetek poplatníka daně zákon o konkursu a vyrovnání v § 20 ZKV ani na jiném místě otázku způsobu přihlašování pohledávek vázaných na podmínku neupravoval. Problematikou ručení se na druhé straně výslovně zabývalo ustanovení § 27 odst. 5 ZKV, podle kterého tehdy platilo, že od osob, které zajišťují pohledávky vůči úpadci (ručitelé, osobně ručící společníci apod.), si správce vyžádá a vymáhá plnění ve prospěch podstaty; jakmile je toto plnění poskytnuto, stane se pohledávka této osoby pohledávkou v konkursu, aniž by bylo třeba ji přihlásit (po uvedené novele již byli ručitelé z režimu § 27 odst. 5 ZKV výslovně vyloučeni). Zbývá poznamenat, že ani v uvedené době zákon o konkursu a vyrovnání věřitele možnosti přihlásit pohledávku vázanou na podmínku nezbavoval a v ustanovení § 33 odst. 2 písm. b/ s tím, že takové nároky se do konkursu přihlašují, počítal (srov. k tomu v právní teorii shodně např. Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996, str. 212, nebo Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. - Komentář, 2. vydání. Praha C. H. Beck 1994, str. 146). Třicetidenní lhůta předepsaná ustanovením § 13 odst. 1 ZKV ve znění účinném v době prohlášení konkursu věřitelům k přihlášení pohledávek do konkursu tedy začala běžet před uvedenou novelou (4. března 1998) a skončila po její účinnosti (v pátek 3. dubna 1998). Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 619/2003, na nějž odkazuje, uzavřel, že nebylo-li podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV ve znění účinném od 1. června 1996 do 1. dubna 1998 ručitelem v uvedeném období plněno do konkursní podstaty, pak ručitel s účinností od 1. dubna 1998 již povinnost plnit z titulu ručení do konkursní podstaty nemá (od uvedeného data může naopak zajištěný věřitel příslušné plnění po ručiteli vymáhat bez zřetele k tomu, že probíhá konkurs na majetek dlužníka, jehož závazek byl ručením zajištěn a ručitel se od uvedeného data ručitelského závazku zprostí plněním ve prospěch věřitele). Nejvyšší soud je nicméně přesvědčen, že pokud právní úprava účinná v době prohlášení konkursu na majetek dlužníka ručiteli přiznávala postavení konkursního věřitele pohledávky vzniklé splněním ručitelského závazku okamžikem tohoto splnění (aniž by ji musel v konkursu přihlásit), pak ústavně konformním může být jen takový výklad ustanovení článku II. bodu 1. zákona č. 12/1998 Sb., jenž toto právo ručiteli zachovává i v případě, že ručitelský závazek splnil po 1. dubnu 1998 (a byť šlo v souladu s posuzovanou novelou o plnění poskytnuté přímo věřiteli). Opačný výklad by ručitele dostal do procesní pasti spočívající v tom, že před 1. dubnem 1998 pohledávku do konkursu přihlašovat nemusel a po 1. dubnu 1998 by tak mnohdy již učinit nemohl (vzhledem k uplynutí propadné lhůty stanovené v § 22 odst. 2 ZKV). Odtud plyne závěr, že tím, že dovolatel uhradil správci daně z titulu ručení za úpadkyni dne 15. července 2000 daň z převodu nemovitostí ve výši 347.600,- Kč, se v rozsahu poskytnutého plnění stal bez dalšího konkursním věřitelem úpadkyně s pohledávkou druhé třídy, kterou nebylo třeba do konkursu přihlašovat. Uvedené však ničeho nemění na správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že nejde o pohledávku za podstatou. Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první), zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Přitom Nejvyšší soud neponechal stranou ani otázku věcné příslušnosti soudů (v návaznosti na závěr, jejž formuloval v rozsudku uveřejněném pod číslem 27/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a podle kterého spor o pohledávku za podstatou není pro účely určení místní či věcné příslušnosti soudu sporem vyvolaným konkursem). Souzená věc je sice formálně pojata jako spor o zaplacení peněžitého plnění z titulu pohledávky za podstatou, ve skutečnosti se však mezi účastníky vede pouze spor o pořadí pohledávky (o to, zda jde o pohledávku za podstatou nebo o pohledávku příslušné třídy) a nikoli spor o pravost či výši pohledávky za podstatou. Spor o pořadí pohledávky přitom sporem vyvolaným konkursem je. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem žalovaného v dovolacím řízení. Náklady žalovaného sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), určené dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška“). Ve smyslu ustanovení § 8 písm. b/ (uplatnitelného se zřetelem k tomu, že spor má - jak zmíněno výše - jen povahu sporu o pořadí), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky činí tato odměna 3.100,- Kč. Advokátu dále přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Konečnou částku 3.175,- Kč tedy soud žalovanému k tíži dovolatele také přiznal.