29 Odo 122/2004

Rubrum

29 Odo 122/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně C. (L.) N° 11 S.A., proti žalovaným 1) B. s.r.o., 2) J. N., a 3) JUDr. H. N., o zaplacení částky 956.834,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 425/98, o dovolání třetí žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2003, č.j. 6 Cmo 362/2001-95, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Třetí žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně, advokáta.

Odůvodnění

: Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. srpna 2000, č.j. 27 Cm 425/98-41, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni (Č. s., a.s.) částku 956.834,40 Kč se 16,5 % úrokem z částky 852.468,10 Kč od 8. října 1998 do zaplacení, se smluvní pokutou ve výši 10 % ročně z částky 852.468,10 Kč od 8. října 1998 do zaplacení a na nákladech řízení částku 44.652,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká povinnost plnění ostatních žalovaných a že druhý žalovaný a třetí žalovaná jsou povinni plnit společně a nerozdílně. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. dubna 2003, č.j. 6 Cmo 362/2001-95, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným a třetí žalovanou potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala třetí žalovaná dovolání datované 21. října 2003 a doručené osobně soudu prvního stupně 23. října 2003 (srov. přijímací razítko Městského soudu v Praze - č.l. 105). Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), přičemž namítá existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (dovolatelka cituje tento právní předpis ve znění účinném od 1. ledna 2001), jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Požaduje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V době po rozhodnutí odvolacího soudu došlo na straně žalobkyně k procesnímu nástupnictví [smlouvou podepsanou smluvními stranami ve dnech 16. a 28. července 2003 byla pohledávka, jež je předmětem řízení, původní žalobkyní – Č. s., a. s. postoupena C. (L.) N 11 S.A., se sídlem 2, B. K. A., L - 1115 L.], pročež dovolací soud dále jednal jako s žalobkyní s touto společností. Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou včasnosti dovolání. Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000). O tento případ jde i v této věci, když prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno 8. srpna 2000 a odvolací řízení proběhlo - v souladu s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. Podle dosavadních předpisů soud zkoumá (jako součást procesu projednání a rozhodnutí dovolání) též včasnost dovolání, včetně vymezení lhůty k jeho podání (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v usnesení uveřejněném pod č. 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a Ústavní soud v usnesení ze dne 2. ledna 2002, sp. zn. I. ÚS 660/01, ze dne 24. ledna 2002, sp. zn.

IV. ÚS 560/01, ze dne

11. června 2002, sp. zn.

I. ÚS 274/2002 a v nálezu ze dne

20. února 2002, sp. zn. II. ÚS 618/01). Dovolání v této věci tak mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000). Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci třetí žalované JUDr. P. M., advokátu, i žalobkyni dne 29. srpna 2003 (srov. dodejky u č.l. 97) a téhož dne nabyl právní moci. Ve smyslu ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř. bylo posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání 29. září 2003 (pondělí). Dovolání podané osobně u soudu prvního stupně až 23. října 2003 je tudíž zjevně opožděné (po uplynutí lhůty k jeho podání bylo ostatně i vyhotoveno). Nejvyšší soud proto dovolání třetí žalované podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako opožděné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 větou první o. s. ř. (per analogiam), neboť třetí žalovaná podáním opožděného dovolání zavinila jeho odmítnutí a vznikla jí povinnost uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení v částce 7.500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (převzetí zastoupení) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně 29. července 2004 JUDr. Ivana Štenglová, v.r. předsedkyně senátu