29 Odo 209/2003

Rubrum

29 Odo 209/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V., a.s., proti žalované M. P. a.s., o zaplacení částky 78.430,59 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 409/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2002, č.j. 8 Cmo 8/2002-116, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.142,50 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

: Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 22. listopadu 2000, č.j. 11 Cm 409/96-86, ve znění opravného usnesení ze dne 18. prosince 2000, č.j. 11 Cm 409/96-99, kterým soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni 78.430,59 Kč a na nákladech řízení 3.140,- Kč, tak, že žalobu co do částky 78.430,59 Kč zamítl (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že předmětem řízení je nárok na zaplacení úroků z prodlení, které se týkají „tvrzeného prodlení s placením tvrzeného peněžitého závazku“ (závazku k zaplacení kupní ceny), který měl vzniknout z „tvrzených kupních smluv vzniklých v mezinárodním obchodu“. Zabýval se především přezkoumáním závěru soudu prvního stupně o „momentu“ vzniku kupních smluv, když považoval za rozhodující, zda žalobkyně měla právo na zaplacení kupních cen, tj., zda tu existovaly před uskutečněním dodávek kupní smlouvy. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že okamžik vzniku kupních smluv nebyl prokázán, v důsledku čehož nelze ani dojít k závěru, zda, odkdy a jak dlouho byla žalovaná v prodlení s placením kupních cen. Povinnost žalované zaplatit kupní cenu žalobkyni byla totiž vázána na doručení faktury (a uplynutí lhůty čtrnácti dnů), přičemž žalobkyně v řízení neprokázala, kdy k doručení faktur žalované došlo. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odvozujíc jeho přípustnost z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) a důvodnost z ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. V dovolání snáší argumenty na podporu uplatněného dovolacího důvodu a požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. Podle bodu 17, hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání - ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - rovněž projednal a rozhodl o něm (jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozsudku) podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., s tím, že podle ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč. Jak je zřejmé z obsahu spisu, předmětem řízení je požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení v celkové výši 78.430,59 Kč, uplatněný s odkazem na skutková tvrzení, že žalovaná opožděně uhradila faktury č. 53505, 49111, 49118, 49134, 49158, 49172, 49200, 49213, 49269, 49283, 49403, 49410 a 50480, jimiž bylo vyúčtováno zaplacení zboží dodaného na základě kupních smluv uzavřených dle objednávek žalované ze dne 15. prosince 1992 č. 296/MTZ/02/92, ze dne 19. února 1993 č. 67/04-93 a ze dne 25. června 1993 č. 215/05/93-MTZ/2. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 15. června 1993, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, formuloval a odůvodnil závěr, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samotných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Zmíněný závěr se uplatní i v této věci. Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 78.430,59 Kč změněn. Ačkoli odvolací soud rozhodl o této částce jedním výrokem, je jednoznačné, že se tato částka skládá z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu. Žalobkyně totiž uplatnila nároky na zaplacení úroků z prodlení z opožděně zaplacených faktur, jimiž bylo požadováno zaplacení kupních cen dodaného zboží (tyto ceny byly splatné do čtrnácti dnů od doručení faktur), přičemž ve vztahu ke každému z takto uplatněných nároků bylo nutné samostatně posuzovat jak samotné dodání zboží, tak i případný vznik a délku prodlení a to v závislosti na datech doručení jednotlivých faktur a datech plnění žalovanou. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má ohledně každého z těchto nároků charakter samotného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto úroky byla uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jelikož žádným z dovoláním dotčených výroků nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč, přičemž je zřejmé, že mezi účastníky jde o vztah obchodní, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 2 o. s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků přesahuje částku 50.000,- Kč. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, však dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají. Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalobkyně procesně zavinila, že dovolání bylo odmítnuto a žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 4.067,50 Kč a z náhrady paušálních výdajů v částce 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně. co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně 11. května 2004 JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r. předseda senátu