29 Odo 234/2002
V PLATNOSTINejvyšší soud České republiky odmítl dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu, které potvrdilo rozhodnutí soudu prvního stupně. Soud se opřel o § 236 odst. 1 a § 243b odst. 4 o.s.ř., podle nichž dovolání není přípustné, pokud odvolací soud neřešil věc samou. Žalobce se domníval, že soudy nesprávně zastavily řízení po zániku žalované, aniž zřídily procesního opatrovníka nebo zahrnuly nástupce majetku. Nejvyšší soud vysvětlil, že zastavení řízení bylo založeno na správném hodnotícím úsudku o zániku žalované bez právního nástupce. Soud rozhodnutí nezrušil, protože nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání.
Rubrum
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. V., proti žalované 2. s. p. i. f., a.s., o nařízení předběžného opatření a o neplatnost přeměny, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 308/99, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2001, čj. 14 Cmo 100/2001-60, takto:
Výrok
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23.8.2001, čj. 32 Cm 308/99-46 a čj. 32 Cm 308/99-48. Prvním z těchto usnesení soud prvního stupně zrušil svoje usnesení ze dne 12.12.1999, čj. 32 Cm 308/99-6, jímž ve spojení s potvrzujícím usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19.4.2000, čj. 7 Cmo 348/2000-27, zamítl návrh na nařízení předběžného opatření a rozhodl o náhradě nákladů řízení a řízení o vydání předběžného opatření zastavil (výrok I.). Výrokem II. soud zastavil řízení ve věci samé a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve věci samé. Druhým usnesením pak soud prvního stupně rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci. Soud prvního stupně zrušil svoje předchozí rozhodnutí o předběžném opatření a spolu s ním i rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, jelikož dospěl k závěru, že žalovaná zanikla ke dni 1.5.2000 bez právního zástupce, a tedy nebylo možné po tomto datu doručit tomuto účastníku výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, a obě rozhodnutí o předběžném opatření tak nemohou nikdy nabýt právní moci. Zánik žalované byl i důvodem zastavení řízení ve věci samé. Žalobce podal proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání. Pokud jde o jeho přípustnost, odkazuje na ustanovení § 239 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) a f) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“). Důvodnost tohoto dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky procesního nástupnictví po žalované a dále v tom, že řízení trpí vadami uvedenými v § 237 o.s.ř. Konkrétně namítá, že soudy obou stupňů pochybily, když po zániku žalované nepokračovaly v řízení s posledními akcionáři žalované, na které přešel její majetek a zřejmě i závazky. Těmto osobám měly soudy ustanovit procesního opatrovníka a pokračovat v řízení. Další pochybení soudů spatřuje žalobce v tom, že se nezabývaly otázkou možné procesní účasti investiční společnosti, jež obhospodařuje a spravuje majetek existujících právních nástupců žalované, v řízení. Soudy se však nejenže těmito otázkami nezabývaly, ale dokonce ani řádně nezdůvodnily proč tak neučinily. Tím byl žalobce zkrácen na svém ústavně garantovaném právu na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Dále žalobce uvádí, že z řízení o výmazu žalovaného z obchodního rejstříku se jej soud snaží vyloučit, a tak jej zbavit procesní možnosti brojit proti dopadům přeměny, zániku a výmazu žalovaného do svého právního postavení. V této souvislosti žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12.9.1996, sp. zn. IV. ÚS 230/95 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 6, ročník 1996, str. 39-44). S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud – ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. – odvolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001. Dovolání není přípustné. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podmínky určené v ustanovení § 239 o.s.ř. daná věc nesplňuje, neboť odvolací soud nerozhodoval ve věci samé (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 53/1998 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek). Existenci vad uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř., na které žalobce odkazuje, dovolací soud také neshledal. Pokud jde o vadu uvedenou v § 237 odst. 1 pod písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2001, pod číslem 68, vysvětlil, že dovolací soud k ní přihlíží, jen týká-li se dovolatele. Již proto tudíž řízení touto vadou není postiženo. Existenci vady dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Nejvyšší soud také nezjistil. Odnětím možnosti jednat před soudem dle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy a jestliže se takový nesprávný postup projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. V projednávané věci dovolatel spatřuje nesprávnost postupu v tom, že soudy neodstranily odstranitelnou překážku řízení, ale řízení zastavily. Rozhodnutí o zastavení řízení a jeho následné potvrzení odvolacím soudem je založeno na názoru soudu, že žalovaná zanikla bez právního nástupce. Tento hodnotící úsudek soudů, projevený v rozhodnutích, pak není nesprávným postupem „v průběhu řízení“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, publikované v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod číslem 42). Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je odmítl. K námitce dovolatele, že rozhodnutí obou soudů nejsou dostatečně odůvodněna, Nejvyšší soud uvádí, že i kdyby by takovýto nedostatek existoval, neodnímal by žalobci možnost jednat před soudem, neboť soudy by jím neodňaly účastníku žádné z procesních práv, která mu zákon přiznává, ale tento nedostatek by způsoboval vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jestliže je dovolání přípustné, je k takové vadě dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. povinen přihlédnout i bez návrhu. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci dovolání přípustné není, dovolací soud se případnou existencí uvedené vady nezabýval. Pokud jde o odkaz dovolatele na výše uvedený nález Ústavního soudu a jeho námitku s ním související, týkají se řízení před rejstříkovým soudem a ne řízení tohoto. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 25. září 2002 JUDr. Ivana Štenglová, v.r. předsedkyně senátu