29 Odo 537/2001

Rubrum

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 537/2001-64 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce R., spol. s r.o., proti žalovanému D. D. i., o 165.332,71 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 283/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2001, čj. 2 Cmo 410/99 - 49 takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 7.400,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí do rukou advokáta žalovaného.

Odůvodnění

: V záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze, ze dne 10. 6. 1999, čj. 27 Cm 283/98 - 25. Vedle toho bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil z provedených důkazů. Důkazy doplnil o Všeobecné smluvní podmínky finančního leasingu OB Leasing, a.s., pro dopravní techniku 7/97. Soud dospěl k závěru, že pro vznik odpovědnosti žalovaného k náhradě škody podle § 433 a § 435 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. z.“) chybí základní předpoklad, a to vznik škody na straně žalobce. Za škodu považuje soud majetkovou újmu spočívající ve zmenšení majetku poškozeného. Odcizené vozidlo bylo vlastnictvím pronajímatele, tedy subjektu odlišného od žalobce. Žalobce měl k vozidlu pouze právo nájmu, za které platil pronajímateli nájemné podle leasingové smlouvy (formou splátek). V důsledku odcizení vozidla došlo podle ujednání leasingové smlouvy mezi pronajímatelem a nájemcem (žalobcem) k finančnímu vypořádání ve výši 154.986,29 Kč, což žalobce sám v řízení potvrdil. Rozdíl mezi částkami, které žalobce podle uzavřené smlouvy za nájem vozidla zaplatil pronajímateli (320.319,- Kč), a částkou, kterou obdržel jako finanční vypořádání smluvního vztahu z leasingové smlouvy pro případ, že vozidlo bylo odcizeno, není škodou, protože ve výše uvedeném smyslu nedošlo na straně žalobce k újmě, spočívající ve zmenšení majetku. Pokud není prokázán vznik škody, není třeba se zabývat dalšími předpoklady práva na její případnou náhradu podle ust. § 433 a násl. obč. z., jimiž se zabýval soud prvního stupně. Odvolací soud tím doplnil odůvodnění soudu prvního stupně a rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas dovolání. Přípustnost odvozuje z ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s tím, že není podstatné, zda odvolací soud rozhodl formálně podle ust. § 219 nebo ust. § 220 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), rozhodující je obsahový vztah rozsudků obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti účastníků řízení. Jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). V dovolání pak podrobně snáší argumenty na podporu závěru o existenci uplatněného dovolacího důvodu. Dovolatel navrhuje rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalovaný se prostřednictvím své právní zástupkyně k dovolání žalobce vyjádřil s tím, že v předmětném sporu nemůže být dovolání přípustné podle ust. § 238 odst. 1 o. s. ř., neboť rozsudky soudů obou stupňů jsou identické. Navrhuje proto dovolání odmítnout. Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání bylo sice podáno včas, subjektem k tomu oprávněným, tj. účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a splňuje obsahové i formální znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 věty prvé o. s. ř., je však v dané věci nepřípustné. Z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. a dovolatel existenci těchto vad ani nenamítá. Nejde - li o případ vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř., je třeba, je - li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Jde - li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, úprava připouští dovolání jen ve třech případech. V prvním z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle § 239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. Ve druhém případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Konečně ve třetím případě (§ 239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné také tehdy, jestliže odvolací soud při splnění dalších, v citovaném ustanovení uvedených předpokladů, nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. O žádný z vyjmenovaných případů přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v daném případě nejde, neboť odvolací soud potvrdil - v tam uvedeném znění - v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž by proti svému potvrzujícímu výroku rozsudku připustil dovolání podle § 239 odst. 1 o. s. ř. a aniž by připuštění dovolání bylo odvolatelem navrženo před vyhlášením tohoto rozsudku. Pro závěr, že rozsudek je měnící není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok o věci samé či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle § 220 nebo § 219 o. s. ř. Podstatné je, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil konkrétní právní vztah účastníků, tedy, zda na základě odlišného právního posouzení rozhodných skutečností stanovil práva a povinnosti účastníků diformně či nikoli (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud však v předmětné věci potvrdil zamítnutí žaloby na zaplacení žalované částky a vymezil tak práva a povinnosti účastníků stejně jako soud prvního stupně. Také rozsudek soudu prvního stupně totiž spočívá na závěru, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu. Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a aniž se mohl zabývat jeho případnou důvodností - podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením ust. § 146 odst. 2 věty prvé (per analogiam), v návaznosti na § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Žalobce neměl jako dovolatel úspěch, a je povinen nahradit žalovanému náklady právního zastoupení. Náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování před soudem v jednom stupni (vyjádření k dovolání) ve výši 7.325,- Kč (výše odměny je určena podle ustanovení § 10 odst. 3, § 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a jedné náhrady paušálních výdajů po 75,- Kč (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 7.400,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí. V Brně 19. února 2002 JUDr. František F a l d y n a,CSc., v. r. předseda senátu