29 Odo 66/2006
V PLATNOSTINejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu, které potvrdilo usnesení soudu prvního stupně o předání věci Finančnímu úřadu. Soud se opřel o svá již vydávaná rozhodnutí, která vysvětlují soudní pravomoc v podobných případech. Dovolání považoval za zjevně bezdůvodné, protože věc je typově shodná s předchozími případy. Náhrada nákladů dovolacího řízení byla odmítnuta, protože žalobkyně neměla právo na její náhradu podle § 243b odst. 5 o. s. ř.
Rubrum
NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 66/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JUDr. T. Z., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně Ch. a. s., proti žalované České republice - Finančnímu úřadu pro Prahu 10, o \"vydání“ částky 25.964,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 152/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2005, č.j. 13 Cmo 470/2004-14, takto:
Výrok
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění
: Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. října 2004, č.j. 41 Cm 152/2003-7, odkazuje na ustanovení § 7 odst. 1, § 103 a § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), řízení zastavil (výrok I.), rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Finančnímu úřadu pro Prahu 10 (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 7. září 2005, č.j. 13 Cmo 470/2004-14, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že pravomoc soudů v dané věci rozhodnout je dána a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání, jež je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. odmítl jako zjevně bezdůvodné. Učinil tak proto, že po skutkové i právní stránce jde o věc typově shodnou s těmi, které Nejvyšší soud mezi týmiž účastníky (včetně identické organizační složky státu) na téma soudní pravomoci řešil v usneseních ze dne 30. září 2005, sp. zn. 29 Odo 137/2005, 29 Odo 256/2005 a 29 Odo 415/2005, ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 964/2005, 29 Odo 1068/2005, 29 Odo 1179/2005 a 29 Odo 1202/2005, ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 61/2006 a ze dne 16. února 2006, sp. zn. 29 Odo 338/2005. Ve všech těchto rozhodnutích, jež musí být dovolatelce známa a na něž Nejvyšší soud odkazuje, zodpověděl otázku kladenou dovoláním shodně s napadeným rozhodnutím, takže zabývat se dovoláním v této věci meritorně pokládá za zbytečné. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.) a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 29. srpna 2006 JUDr. Petr G e m m e l , v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.