29 Odo 676/2002

Rubrum

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 676/2002-189 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně, E., a.s., zastoupené JUDr. H. H., advokátkou, proti žalovaným 1. M. a.s., a 2. K.O.P., a.s., obou zastoupeným JUDr. R. D., advokátem, o zaplacení 328,500.000,- Kč s přísl. ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 249/2001, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2002, č. j. 5 Cmo 477/2001-90, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Napadeným usnesením ze dne 17.1.2002 (v písemném vyhotovení je rok vydání uveden chybně – 2001) potvrdil odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ze dne 1.11.2001, č.j. 50 Cm 249/2001-69, kterým tento soud odmítl námitky žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 19.1.2001, č.j. Sm 23/2001-7, ve znění opravného usnesení ze dne 1.2.2001, č.j. Sm 23/2001-21. Proti usnesení odvolacího soudu podaly obě žalované dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázaly na ustanovení § 239 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“). Tvrdí, že „je tu třeba vidět specifičnost směnečného řízení, přičemž námitky do směnečného platebního rozkazu jsou opravným prostředkem sui generis (nevybaveným např. devolutivním účinkem), jsou však zvláštní podmínkou k tomu, aby o nich bylo zahájeno relativně samostatné tzv. námitkové řízení. Stejně jako odvolání teorie i praxe považuje za návrh na zahájení odvolacího řízení, tak i námitky je třeba považovat za návrh na zahájení námitkového řízení.“ Jestliže obecně vzato s odmítnutím žaloby se pravidelně žádné hmotně právní nároky nespojují, pak „per argumentum a minori ad maius je třeba podpůrně dovodit, že tím více musí být založena možnost dovolání proti rozhodnutí o odmítnutí námitek do směnečného platebního rozkazu, jímž se vytváří překážka rei iudicatae.“ Dovolatelky navrhují, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. Ze žádného z uvedených ustanovení nelze dovodit přípustnost dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Dovolatelky to ostatně ani netvrdí. Jestliže pak poukazují na to, že je-li přípustné dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), mělo by být tím spíše přípustné proti usnesení o odmítnutí námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, neboť toto usnesení zakládá námitku věci rozsouzené, nelze k tomu něž uvést, že jde pouze o názor dovolatelek, který nemá oporu v žádném zákonném ustanovení. Výčet případů, kdy je dovolání proti usnesení přípustné je taxativním výčtem, dovolací soud jej jím vázán a nemůže jej na základě subjektivních úvah rozšiřovat. Proto dovolací soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaní nemají s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 16. dubna 2003 JUDr. Ivana Štenglová,v.r. předsedkyně senátu