29 Odo 969/2004

Rubrum

29 Odo 969/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně G. M. M., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému T. K., o zaplacení částky 32.701,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 1513/2002, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2003, č.j. 27 Co 248/2003-36, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Krajský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 7. března 2003, č.j. 11 C 1513/2002-26, kterým Okresní soud v Mělníku odmítl odpor podaný žalovaným proti platebnímu rozkazu ze dne 17. října 2002, č.j. 11 C 1513/2002-23, pro opožděnost (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá promlčení uplatněné pohledávky, „nehorázné úroky“, jakož i to, že soud proběhl bez jeho vědomí a bez možnosti se „bránit či obhajovat“. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není dána již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238 a § 238a o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovány. Přípustnost dovolání neplyne ani z ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., když nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené. Přípustnost dovolání nelze důvodně dovozovat ani z ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoli odmítl-li soud prvního stupně podle ustanovení § 174 odst. 3 věty prvé o. s. ř. odpor proti platebnímu rozkazu pro opožděnost. Závěr, že proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odporu pro opožděnost, není dovolání přípustné, ostatně Nejvyšší soud učinil již v usnesení ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 2059/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 89, a od tohoto nemá důvod odchýlit se ani projednávané věci. Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 26. ledna 2005 JUDr. Petr Gemmel, v.r. předseda senátu